Články od Glaukopis.bloger.cz

Do zápěstí se mi bolestivě zarývají umělohmotná pouta. Konečky prstů si ohmatám čelist. Nekrvácí.„Jsi v pořádku?“ zeptá se mě Reggie.Přikývnu. Už jsem zažil horší bolest – už jsem schytal horší rány než tuhle, kterou mi pažbou pušky uštědřil voják při zatýkání. Z očí mu přitom sršel hněv.Opodál sedí Rafi a Mary. Rafi si tiskne k ráně na paži chomáč gázy.Mezi námi stojí stráž. Když zvednu oči, setkám se s Rafiho pohledem.Kývne na mě, jako by mi chtěl říct dobrá práce.Proč se potom cítím pod psa, jestli si zasloužím pochvalu?„Hele,“ řekne Rafi a přisune se ke mně blíž. „Nita a její lidi to ve... číst dál

Přitlačím čelo k okuláru mikroskopu. Před očima mi pluje oranžové sérum.Hledání skulin v Nitině argumentaci mě zaměstnalo natolik, že jsem málem přehlédla jeden holý fakt: Nejenom že Úřad sérum vyprodukoval,ale nějakým způsobem ho musel Jeanine doručit. Narovnám se. Proč by s nimi Jeanine spolupracovala, když víc než kdo jiný toužila zůstat ve městě,daleko od jejich vlivu?“Něco je ale muselo spojovat. Obě strany chtěly zachovat kontinuitu experimentu. Obě se děsily toho, co by v opačném případě nastalo. A byly tomu ochotné obětovat životy nevinných.Myslela jsem, e tohle místo by se mohlo st... číst dál

S Nitou se potkáme něco po půlnoci v hotelové hale vyzdobené právě rozkvétajícími rostlinami – v květináčích působí jako spoutaná vášeň. Když si Nita všimne, že vedle mě stojí Tris, zkřiví obličej, jako by kousla do kyselého jablka.„Slíbils, že jí o tom neřekneš,“ řekne a namíří na mě prst. „Už ji nechceš chránit?“„Rozmyslel jsem si to,“ odpovím.Tris se hrubě zasměje. „To jsi mu nakukala, že mě tím ochrání? Tomu aspoň říkám manipulace. Bravo.“Povytáhnu obočí. Takhle mě o tom nenapadlo uvažovat, a ta myšlenka mě najednou vyleká. Pokud jde o postranní úmysly, obyčejně se můžu spolehnout na vl... číst dál

Peter si na opačném konci pokoje skládá knížky do nějaké tašky. Pak si strčí do pusy červenou tužku a s taškou v ruce odejde pryč. Ještě na chodbě slyším, jak mu knížky při chůzi pleskají o nohu. Počkám, dokud se pleskání nevytratí, a pak se otočím ke Christině.„Zkoušela jsem se tě na to nezeptat, ale vzdávám to. Ty máš něco s Uriahem?“Christina leží na posteli a jedna noha jí volně visí přes okraj. Podívá se na mě, jako kdybych byla úplně vedle.„Co? Já jen, že vás vidím pořád spolu,“ řeknu na svou obranu. „Jakože pořád.“Je slunečný den a skrz bílé závěsy proniká do pokoje světlo. Nevím pro... číst dál

Když toho večera konečně zabořím hlavu do polštáře a nechci už na nic myslet, něco mě zatlačí do tváře. Pod povlakem najdu vzkaz.Počkej na mě v jedenáct před vchodem do hotelu. Musím s tebou mluvit.Nita Letmo pohlédnu na Tris. Spí na zádech. Přes nos a ústa jí spadly vlasy a s každým nádechem se vzdouvají. Nechce se mně ji budit, ale nemám z toho dobrý pocit jít uprostřed noci na schůzku s jinou dívkou a Tris o tom neříct. Zvláště teď, když se k sobě snažíme být upřímnější.Podívám se, kolik je hodin. Za deset jedenáct.Nita pro tebe nic neznamená. Tris se o tom může dozvědět až zítra. Můžeto... číst dál

Ráno u snídaně pronikavý ženský hlas z reproduktoru oznámí, že za malou chvíli proběhne cvičný evakuační poplach. Máme se zamknout v místnosti,zatemnit okna a v klidu vyčkat, dokud výstražný signál neutichne.„Sirény se rozezní v nejbližší celou hodinu,“ dodá hlasatelka.Tobias je už od pohledu sešlý a bledý. Nimrá se v koláči, chvílemi z něj kousek roztržitě odlomí, ale ne vždy si vloží sousto do úst.Většina z nás dnes vstávala až kolem desáté. Asi proto, že jsme neměli důvod si nepoležet. S odchodem z města jsme ztratili své frakce, svůj cíl.Tady není co dělat. Jen čekáme, až se něco stane.... číst dál

„Říkala jsem si, jestli vůbec přijdeš,“ poznamená Nita.Když se ke mně otočí zády, aby mě zavedla tam, kam trefí pouze ona,v jejím volném výstřihu vzadu na krku zahlédnu tetování.„Taky se tady necháváte tetovat?“ zeptám se.„Někteří jo,“ řekne. „To na mých zádech má být rozbitá sklenice.“ Odmlčí se, jako když člověk váhá, jestli se má svěřit s něčím osobním, nebo ne. „Líbilo se mi, protože naznačuje poruchu. Svým způsobem je to vtip.“A jsme zase u toho – „porucha“. To slovo mi probleskuje hlavou už od genetického testu. Jestli to má být žert, tak docela krutý, a to i pro Nitu.Jako by po mně t... číst dál

Nejdu za ním, protože nevím, co bych mu řekla.Když jsem se dozvěděla, že jsem Divergentní, vnímala jsem to jako svou tajnou sílu, jako něco, co mě odlišuje od ostatních, co mě dělá lepší a silnější. Teď, když jsem měla možnost porovnat svou a Tobiasovu DNA,jsem si uvědomila, že slovo „Divergentní“ má jen takový význam, jaký mu sama připíšu. Že je to jen výraz pro konkrétní úsek mé DNA, jako označení pro všechny lidi s hnědými nebo světlými vlasy.Dám si hlavu do dlaní. Tihle lidé jsou ale přesvědčení, že to něco znamená– jsou přesvědčení, že já už jsem se uzdravila a Tobias ne. A chtějí,abyc... číst dál

Je zvláštní vidět lidi, které až tak dobře neznáte, po ránu, kdy mají ještě zalepené oči a na tváři obtisknutý polštář. Je zvláštní vědět, že Christina mívá ráno dobrou náladu, Peter se probouzí s dokonale uhlazenými vlasy,zatímco Cara ostatním jen odsekává a plouží se jako mátoha ke kávovaru.Ze všeho nejdřív se osprchuju a převléknu do oblečení, které nám nachystali.Příliš se neliší od věcí, které jsem běžně nosil, jen barvy jsou smíchané dohromady, jako by tady na nich lidem nezáleželo, a pravděpodobně opravdu nezáleží. Obléknu si černou košili a modré džíny a snažím se přesvědčit sám seb... číst dál

... číst dál

Usneme ještě před západem slunce. O pár hodin později, kolem půlnoci,se probudím. V hlavě mi víří myšlenky a otázky a pochyby. Tris ve spánku pustila mou ruku a prsty se jí teď dotýkají podlahy. Leží rozvalená přes celou matraci a obličej jí zakrývají vlasy.Vklouznu do bot a s rozvázanými tkaničkami vyjdu na chodbu. Tolik jsem si zvykl na základnu v Neohroženosti, že mě rozvrzaná dřevěná podlaha na každém kroku ruší – jsem zvyklý šoupat podrážkami o kámen, slyšet ozvěnu svých kroků a hučení vody padající do propasti.Asi týden po mém přestupu mezi Neohrožené mě Amar pozval, abych si s ním a ... číst dál

Vytáhnu z kapsy tu fotku. Muž, který stojí přede mnou – David – je na ní také, vedle mé matky, jen o poznání méně vrásčitý a útlejší v pase.Prstem zakryju matčinu tvář. Veškerá naděje mě opustila. Kdyby máma žila nebo táta nebo kdokoli z mých kamarádů, čekali by tady teď na nás. Neměla jsem se nechat unést pošetilou představou, že i moji blízcí by mohli být naživu jako Amar.„Jmenuji se David. Jak už se vám Zoe nejspíš zmínila, pracuji jako ředitel Úřadu pro genetickou péči. Pokusím se vám všechno co nejlépe vysvětlit.Na úvod bych rád řekl, že informace, které jste získali prostřednictvím Ed... číst dál

Stojím na kraji korby a držím se konstrukce, přes kterou je přehozená plachta. Přeju si, aby tahle nová realita byla simulace, do jejíhož dění bych mohl zasáhnout, kdybych jí porozuměl. Ale není a ani trochu jí nerozumím.Amar žije.„Zvykni si!“ To byl jeho oblíbený slogan během našeho výcviku. Někdy ho na nás řval tak často, až se mi o něm zdálo; budil mě jako budíka chtěl po mně víc, než jsem byl schopen dát. Zvykni si. Zvykni si rychleji,zvykni si lépe, zvykni si na věci, na které by si člověk neměl muset zvyknout.Jako – opustit svůj ucelený svět a vydat se objevit jiný.Nebo – zjistit, že ... číst dál

Svět za hranicemi je plný silnic, temných budov a popadaných drátů elektrického vedení.Nikde nevidím žádný život. Nic se nehýbe, nic se neozývá, jen vítr a mé vlastní kroky.Krajina kolem připomíná větu, kterou někdo přerušil a začal psát znova– jedna část vlaje ve větru a čeká na své dokončení, a druhá jako by jí protiřečila. Na naší straně věty je pustina, tráva a lány cesty. Na druhé straně je dvojice betonových zdí a mezi nimi šestero kolejí. O kus dál se nad zdmi klene betonový most a podél tratí stojí budovy ze dřeva, cihel a skla… a s temnými okny. Kolem volně rostou stromy, jejichž k... číst dál

... číst dál