Kate Daniels: Magie spaluje ( Kniha 2.)

Když čarodějky přišly ráno pro Branovo tělo, našly ho ležící mezi bílými kvítky. Květy zářily jako drobné hvězdy, jen středy měly černé, jako bývaly jeho oči. Vyrostly tu přes noc, naplnily vzduch kořeněnou vůní. Ještě téhož dne byly překřtěny na Morriganiny zvonky a od ucha k uchu se nesla zvěst, že byla Morrigan tak pohnutá smrtí svého nejlepšího bojovníka, že se rozplakala a květiny vyrostly tam, kde dopadly její slzy. číst dál

Jámu vyplňovala gigantická bublina. Poloprůhledná, pevná a pokrytá vlasovými trhlinami. Daly se skrz ni zahlédnout tváře stvůr uvnitř. Stály si bok po boku, čenichy pokroucené a silné pysky stlačené, namačkané na sobě jako sardinky. číst dál

Smečkové meče stály za hovno. Mělo mi to dojít, když je většinou nepoužívali. Probírala jsem se jejich zbrojnicí čepel za čepelí a nebyla schopná najít jedinou použitelnou zbraň. Chtěla jsem druhý meč a Curran mi řekl, že si můžu půjčit kterýkoliv chci. číst dál

Otři hodiny později jsme s Branem jeli k Pevnosti Smečky. Čarodějky nám zapůjčily koně, které jsme hnali, dokud nebyli zbrocení potem. V Branovi to zatím vřelo vzteky. Proklínal mě, že jsem mu víko nepředala včas. Currana, že ho ztratil. Morrigan za to, že mu kvůli jeho selhání odepřela schopnost cestovat mlhou. Nevynechal ani Fomoriany, vymýšlel si pro ně vulgární jména, sahal po čím dál silnějších výrazech, až nakonec jeho klení vůbec nedávalo smysl. Já mlčela. číst dál

Mlha zmizela. Bran a já jsme se objevili na kamenné podlaze v dómu Věštkyň. číst dál

Když vedle vás zařve lev, nejdřív máte pocit, že slyšíte hrom, protože někde blízko dozajista udeřil blesk. Ten prvotní zvuk je tak hluboký a strašidelný, že přece nemohl vyjít z hrdla žádné živé bytosti. Zasáhne vám nervy, zmrazí vás na místě. Z mysli vám vyžene veškeré myšlenky i rozum a připomene vám, kdo jste − ubohá, bezmocná nicka bez drápů, zubů a vlastního hlasu. číst dál

Vlasy Curranovi tentokrát spadaly na ramena. Dlouhé a světlé, rámovaly mu obličej jako luxusně vlnitá hříva. Seděl v jedné z místností v Pevnosti a četl si ošoupaný paperback v kuželu elektrického světla, vycházejícího z malé lampy. Nezvedl hlavu, když mě Jim uvedl do místnosti, ani když pak za mnou zavřel dveře. číst dál

Seděla jsem na verandě, když se s bouchnutím otevřely dveře a vedle mě se posadila hyenodlačí samice. Nebo možná samec. Hyeny byli podivná, androgynní sebranka, pohlaví se u nich nerozpoznávalo snadno. V divočině byly dominantnější hyení samice. V hierarchii stály nejvýš, po nich následovala štěňata a až pak samci. Když přihlédnu k faktu, že samice dorůstaly do větší velikosti a příroda je obdařila klitorisem, který se velikostí dal srovnávat s penisem u samců a skoro stejně tak často se dokázal ztopořit, podobné uspořádání dávalo smysl. číst dál

Derek si šetřil pravý bok. Jeho kůň ho odmítl nést. Nemohla jsem to zvířeti zazlívat. Taky bych nechtěla, aby na mě lezl démonický, krví nemrtvých pokrytý vlkodlak. Ale to nás zpomalovalo. číst dál

Pobuřující,“ zasyčel upír. číst dál

Nohy se mi lehce bořily do želvího jazyka. Trochu to připomínalo chůzi po obrovské, vodou nasáklé houbě. Temnější šero před námi naznačovalo, že tím směrem leží hrdlo. Sehnula jsem se o něco víc, abych se vyhnula horní části želvího zobanu, a zamířila tam. číst dál

Překonala jsem první tři metry stezky, když znovu udeřila magická vlna. Zasáhla mě jako výstřel z brokovnice. Vzduch mi vyšel z plic v překvapeném výkřiku, srdce se mi sevřelo do pevného uzlíku, předklonila jsem se a chytila se za hrudník. Bolest mě konečně propustila v opojném návalu moci, rozšiřujícím se skrze žíly a tepny do cévek a vlásečnic, dokud mi celé tělo nezpívalo magií. číst dál

Takže ten Saiman… má pro tebe slabost, co?“ zeptal se Derek. číst dál

Postupovali jsme ostrým tempem po Buckheadské ulici. Jen málo co vypadalo podivněji než upír donucený běžet po zemi. Už nezvládal chodit po dvou, ale stále příliš neuvykl pohybu po čtyřech, takže nedokázal nasadit větší rychlost. Cválal vpřed trhaným tempem, běh přerušoval mohutnými skoky, občas se příliš tiskl k zemi, jindy se odrazil moc vysoko. A to všechno bezhlučně. Neprozradilo ho ani zaškrábání drápů na asfaltu, ani zaševelení zbloudilého dechu. Upír byl stvoření noci, nenápadný, smrtící zabiják, skrývající se před světem pod rouškou tmy. A teď se bezostyšně promenádoval venku za pozdního poledne. Když pádil ulicí kolem okázalých starých sídel, utopených v bujné zeleni, vypadal groteskně a neskutečně, podobal se živoucí noční můře. číst dál

Telefon ve vstupní hale Pevnosti kožoměnců nějakým zázrakem fungoval. I když jsem umírala touhou odtamtud zmizet, nehodlala jsem riskovat tím, že půjdeme celou cestu pěšky. číst dál