Vlasy Curranovi tentokrát spadaly na ramena. Dlouhé a světlé, rámovaly mu obličej jako luxusně vlnitá hříva. Seděl v jedné z místností v Pevnosti a četl si ošoupaný paperback v kuželu elektrického světla, vycházejícího z malé lampy. Nezvedl hlavu, když mě Jim uvedl do místnosti, ani když pak za mnou zavřel dveře.
Jen já a Pán šelem. A noc, vkrádající se do pokoje doširoka otevřeným oknem.
Jim mi cestou do Pevnosti neřekl ani slovo. Pohybovala jsem se na tenkém ledě.
„Co se ti stalo s vlasy?“
Curran odtrhl pohled od knížky a zašklebil se. „Takhle mi narostou při každé magické erupci. Nedá se tomu zabránit.“
Chvíli jsme se přetlačovali pohledem.
„Čekám na nějakou nemístnou narážku na Fabia,“ odtušil.
Únava se přese mě přelila v pomalé vlně. Když jsem konečně otevřela ústa, vlastní hlas mi zněl otupěle a ploše, zbavený jakéhokoliv života. „Přivezla jsem do boudího sídla nemocného šelmočlověka. Je to moje kamarádka. Jestli ji chceš zabít, budeš nejdřív muset projít přese mě.“
Pevně sevřel víčka, položil si dlaň přes oči a promnul si obličej. Usadila jsem se do křesla a mlčela, nechala ho, ať se s tím vyrovná.
„Proč já?“ ozval se konečně. „To máš nějaký zvláštní úkol ztrpčovat mi život?“
„Snažím se ti vyhýbat, pokud to jde.“
„Tak to tedy odvádíš zatraceně dobrou práci.“
„Upřímně? Opravdu se nesnažím dělat problémy.“
„Ty neděláš problémy. Nepilotovaný upír dělá problémy. Když se nechá volná ruka tobě, většinou se z toho vyklube katastrofa.“
Jen si do mě rýpni, proč by ne. „Podívej… vyřešíme tohle a pak… a to ti slibuju… se vynasnažím, jak nejlíp to půjde, abychom se už nesetkali. Zabiješ mou kamarádku?“
Povzdechl si. „Ne. Ještě jsem žádného šelmočlověka nezabil a nehodlám s tím začínat. Je to starý elitářský zvyk. Zarazil bych to už v době, kdy si k nám našel cestu Corwin, ale zdvihla se proti tomu vlna opozice a rozdrtit ji tak, abych nezranil něčí city, by bylo únavné a časově náročné. Jestli se tvá kamarádka bude chtít připojit ke Smečce, asi se tím budu muset začít zase zabývat.“
Šavle na zádech mi zabraňovala, abych si mohla pořádně protáhnout záda. Chtěla jsem se buď opřít o kolena, nebo se zabořit do křesla. I mé obratle byly utahané. Rozepnula jsem koženou bundu, setřásla ji z ramen, uvolnila popruhy se zbraní a položila pochvu se šavlí vedle sebe. „Chce se někde ukrýt. Je členkou Řádu.“ Stejně by to dřív nebo později zjistil sám. „Pomůžu jí to ututlat. Až najdu Julii.“
„Tys to děvče někde ztratila?“
„Jo.“
„Jak?“
Opřela jsem se do křesla. „Její šamanský kluk ji unesl zpod ochrany té mé kamarádky. Udělal cosi, kvůli čemu se začala proměňovat, ale nedokázala přechod do další formy dokončit.“
„Pokračuj.“
„Našla jsem ji, naložila do dvoukoláku a odvezla k hyenám.“
Počastoval mě podivným pohledem. „Tys ji přivezla z pobočky Řádu až sem? Při tak silné magii?“
„Jo. A šlo to docela dobře, až na nějaké podivnosti u čerpací stanice.“
Zapřemýšlel nad tím. „Kdy se to přesně stalo?“
„Před několika hodinami?“
„A Derek nedokázal stopovat Juliin pach od místa činu?“ Do hlasu se mu vloudilo lehké nesouhlasné zavrčení.
Zavrtěla jsem hlavou. „Šaman použil moc vlčího oměje. Najdu ji. Jen ještě nevím jak.“
„Pokud budu moct, zapojím se. Moc se kvůli tomu nevzrušuj. Nedělám to kvůli tobě, ale kvůli ní. Kdyby nebylo jí a erupce, tak tě prohodím i s tou tvou zabedněnou hlavou oknem.“
„A co s tím má erupce společného?“
„Takhle by to mohlo působit jako ztráta kontroly z mé strany. Až tě prohodím oknem, chci, aby nebylo pochyb o tom, že to byl úmyslný a dobře zvážený čin.“
Páni, opravdu byl podrážděný.
Teď ta klidná atmosféra dávala smysl. Neutrální pokoj, uklidňující světlo a kniha. Silná magie umocňovala vliv jeho vnitřního zvířete. Potřeboval obrovsky vytrénovanou sílu vůle, aby je zvládl udržet pod kontrolou. S magickou erupcí na spadnutí se Curran podobal soudku s prachem. S velmi krátkou zápalnou šňůrou. Měla bych být opatrnější, ať ji náhodou nepodpálím. Kromě Andrey nikdo mimo Smečku nevěděl, že jsem tady. Mohl by mě na místě zabít, tělo by se nikdy nenašlo.
Dlouhou chvíli jsme seděli tiše. Magie znovu zalila svět, naplnila mě energií, ze které se mi točila hlava. Zase přicházela v krátkých vlnách. Ty po několika minutách pominou a opět budu unavená a vyčerpaná.
Zahlodal ve mně pocit viny. On se v mé přítomnosti ovládat dokázal, ale já jsem mu to očividně nezvládala oplatit. „Currane… tam na střeše… jen jsem chtěla říct, že občas nevím, co říkám.“
Naklonil se dopředu, najednou ožil. „Čichám, čichám cosi jako omluvu?“
„Ano. Tehdy jsem řekla věci, které bych radši vzala zpátky. Lituju, že jsem je pronesla.“
„To znamená, že se mi teď vrhneš k nohám?“
„Ne. Tu část jsem myslela docela vážně. Jen si přeju, abych ji mohla zaobalit do méně urážlivých slov.“
Počastovala jsem ho pohledem a uviděla lva. Neproměnil se, tvář měl pořád naprosto lidskou, ale v jeho držení těla bylo cosi znepokojivě lvího. Seděl tam, veškerá jeho pozornost se upírala na mě, jako by se chystal ke skoku. Pronásledoval mě bez toho, aniž by musel hnout brvou. Pravěké nutkání ztuhnout v přítomnosti predátora mi spoutalo tělo. Seděla jsem tam a nebyla schopná odtrhnout od něj zrak.
Rty se mu pomalu roztáhly v líném, dravčím úsměvu. „Nejenže se se mnou vyspíš, ale taky o to budeš prosit.“
Zůstala jsem na něj šokovaně zírat.
Úsměv se ještě o něco rozšířil. „Poprosíš o to, a ještě mi potom poděkuješ.“
V hrdle mi zabublal nervózní smích. „Ty ses zbláznil, Zlatovlásko. Všechen ten peroxid ti asi začal lézt na mozek.“
„Bojíš se?“
Děsil mě k smrti. „Tebe? Ne. Kdyby sis nechal narůst drápy, tak bych si na tebe vzala meč, ale už jsem s tebou bojovala i v tvé lidské formě.“ Musela jsem sebrat veškerou vůli, abych dokázala pokrčit rameny. „Zas tak hrozivý nejsi.“
Vzdálenost mezi námi překonal jedním rychlým skokem. Skoro jsem ani nestihla vyskočit na nohy. Obemkl mi levé zápěstí ocelovým sevřením. Levou paží mě sevřel kolem pasu. Snažila jsem se vzdorovat, ale s nemožnou lehkostí mě dokázal přetlačit, přitáhl si mě k sobě, jako bychom tančili tango.
„Currane! Nech…“
Poznala jsem úhel, v jakém natočil boky, ale nedokázala jsem s tím nic udělat. Potáhl mě dopředu a poslal k zemi klasickým přehozením přes bok. Dokonalým, jako vystřiženým z příručky. Proletěla jsem vzduchem, naváděná jeho rukama, a skončila na zádech. Překvapeně jsem vyhekla, jak mi dopad vyrazil dech. Au.
„A co teď?“ zeptal se mě s velikánským úsměvem.
Hrál si. Pohrával si se mnou. Nesnažil se bojovat. Dokázal by se mnou praštit o zem tak tvrdě, že by mi zlomil vaz, ale místo toho mě celou dobu držel. Ujistil se, že dopadnu, jak mám.
Lehce se nade mnou naklonil. „Velká zlá žoldačka sražená na zem obyčejným přehozením přes bok. Na tvém místě bych se červenal studem.“
Lapala jsem po dechu, snažila se dostat vyražený vzduch zpátky do plic.
„Mohl bych tě zabít. Stačilo by málo. Myslím, že se teď stydím za tebe. Když už, tak aspoň trochu zakouzli.“
Jak si přeješ. Hekla jsem a vyplivla nově naučené slovo moci. „Osanda.“ Na kolena, Vaše Veličenstvo.
Zamručel jako člověk, který se snaží zvednout tíhu hrozící rozdrtit mu ramena. Tvář se mu stáhla vypětím.
Ha ha. Nebyl sám, komu erupce posílila schopnosti.
Při vstávání jsem si lehce dávala na čas.
Curran strnule stál, svaly na nohou se mu napínaly. Neklekl si. Ani si neklekne. Vyštěkla jsem na něj slovo moci uprostřed zatracené magické erupce, a nezaúčinkovalo. Až moc slova pomine, pravděpodobně mě zabije.
V hlavě se mi spustila řada varovných zvonků. Selský rozum vřískal: „Vypadni odtud, ty pitomá!“ Místo toho jsem přišla blíž a zašeptala mu do ucha. „Pořád nic.“
Obočí se mu nad nosem setkalo, jak zkřivil tvář. Napjal se, svaly se mu na vytrénovaném těle rozechvěly úsilím. A pak se s hrdelním povzdechem narovnal.
Spěšně jsem se stáhla do zadní části místnosti, při strategickém úniku jsem minula Zabíječe. Strašlivě jsem ho chtěla popadnout, svrběla mě dlaň. Ale pravidla hry jsme jasně stanovili. Žádná šavle, žádné drápy. Ve chvíli, kdy bych zbraň vzala do ruky, podepsala bych si vlastní rozsudek smrti.
Protáhl si ramena. „Pokračujeme dál?“
„S potěšením.“
Začal se ke mně blížit. Vyčkávala jsem skoro na špičkách, připravená uskočit stranou. Síly měl víc než pár tažných volů a bude se snažit se mnou přetlačovat. Jestli se mu dostanu do pracek, bude po boji. Kdyby všechno zklamalo, můžu ještě proskočit oknem.
Dvanáctimetrový pád byla malá cena za to, že od něj budu dál.
Curran po mně chňapl rukou. Zkroutila jsem se a protáhla se kolem něj, ze strany ho kopla do kolena. Kopnutí to bylo silné a dobře zamířené, pootočením jsem mu dodala na důrazu. Normálnímu člověku by zlomilo nohu.
„Roztomilé,“ odtušil Curran, popadl mě za paži a ležérně se mnou mrštil přes místnost. Na vteřinu jsem se ocitla ve vzduchu, spadla jsem, převalila se a postavila na nohy, jen aby mě Curran přivítal samolibým výrazem. „Hrát si s tebou je zábava. Jsi dobrá myš.“
Myš?
„Pro hračky ve tvaru myší jsem měl vždycky tak trochu slabost.“ Usmál se. „Někdy mají náplň z kočičí šanty. Je to příjemný bonus.“
„Já v sobě šantu rozhodně nemám.“
„To se možná dozvíme…“
Zaujal postoj a namířil si to ke mně. Houstone, máme problém. Kdybych to měla odhadnout podle jeho pohledu, nezastavilo by ho ani kopnutí do tváře.
„Dokážu tě zastavit jedním slovem,“ varovala jsem ho.
Sevřel mě v medvědím objetí a já dostala názornou ukázku, jak se asi cítí ořech, než ho louskáček rozdrtí na malé kousky. „Zkus to,“ řekl mi.
„Svatba.“
Z pohledu se mu vytratila veškerá rozvernost. Pustil mě. Hra skončila.
„Ty se prostě nevzdáš, že?“
„Ne.“
Magie se opět stáhla ze světa. A v zádech mi vybuchla tupá bolest, musela jsem dopadnout tvrději, než se mi předtím zdálo. Rozšířila se i do bicepsů. Díky za sevření smrti, Vaše Veličenstvo. Opřela jsem se o zeď a kousek po ní sjela dolů.
„Proč se kvůli té jejich svatbě tak nehorázně namáháš?“
Promnula jsem si čelo, snažila jsem se zahnat pryč únavu i tuhle konverzaci. „Vážně to chceš vědět?“
„Ano. Co v tom je? Pocit viny? Pomsta? Láska?“
Polkla jsem. „Žiju sama.“
„A tím míříš kam?“
„Ty máš Smečku. Jsi obklopený lidmi, kteří by se přetrhli, aby měli to potěšení s tebou být. Já nemám nikoho. Rodiče mi zemřeli, celá moje rodina je pryč. Nemám přátele. Až na Jima, ale náš vztah je spíš pracovního rázu. Nemám milence. Nemůžu mít ani domácí zvíře, protože nejsem doma zas tak často a brzo by umřelo hladem. Takže když se připlazím domů, krvácející, špinavá a vyčerpaná, je tam prázdno a tma. Nikdo kvůli mně nenechává rozsvícené světlo na verandě. Nikdo mě neobejme a neřekne: ‚Ahoj, jsem rád, že jsi v pořádku. Že jsi to zvládla bez úhony. Měl jsem o tebe starost.‘ Nikomu nezáleží na tom, jestli umřu, nebo budu žít. Nikdo mi neudělá kávu. Nesevře mě v objetí, než jdu spát. Nepřipraví mi léky, když jsem nemocná. Jsem na všechno úplně sama.“
Pokrčila jsem rameny, snažila se vypadat nenuceně. „A většinu času jsem ráda, že tomu tak je. Ale když si představím svou budoucnost, nevidím v ní rodinu, manžela nebo děti. Žádné teplo domova. Vidím jen sebe. Starší, s více jizvami. Za patnáct let budu úplně stejně táhnout svou dobitou, zakrvácenou kůži zpátky a lízat si rány v tmavém domě. Sama. Já si lásku a rodinu nemůžu dovolit, ale Crest a Myong by spolu mohli být šťastní. Nechci jim stát v cestě.“
Zadívala jsem se na Currana a spatřila v jeho očích… cosi. Porozumění? Sympatii? Nedokázala jsem to odhadnout. Mihlo se to tam jen na malý okamžik, pak se jeho tvář opět proměnila v bezvýraznou masku, neproniknutelný obličej alfy.
Odvrátila jsem zrak. Hodně jsem toho vynechala. Nesvěřila jsem se mu s tou částí příběhu, která vysvětlovala, že být se mnou znamená pro toho druhého nebezpečí, protože díky mé krvi a původu je ze mě chodící terč. Kdybych měla s někým sex, podělila bych se s ním o maličkou část své magie. A žít s normálním člověkem by bylo sobecké, protože až mě najdou, nezvládla bych ho ochránit. Krucinál, kdyby se tak stalo, nebyla bych schopná ochránit ani sebe.
Pokud bych se dala dohromady s někým mocným, bylo by to ode mne hloupé, protože ve chvíli, kdy by zjistil, co jsem zač, by mě buď zabil, nebo se mě pokusil zneužít pro vlastní účely.
Velmi jasně si pamatuju, kdy jsem si to poprvé uvědomila. Jmenoval se Derin. Byl to kouzelník. Táhlo mi na sedmnáct a hrozně jsem s někým chtěla skončit v posteli. Ta jeho vypadala docela obstojně. Když si na to s odstupem let vzpomenu, musím přiznat, že s Derinem to nebylo zas takové terno, ale bylo to poprvé a… inu, mohlo to dopadnout hůř.
A Greg udělal to co každý dobrý opatrovník. Sedl si se mnou a velmi něžně mi vysvětlil, proč už se nesmím s Derinem nikdy vidět. Nejbezpečnější možnost podobného vyžití pro mě byla záležitost na jednu noc v nějakém jiném městě. Mám skrýt svou krev. Vyčkat, dokud nebudu dostatečně silná. Nemám nikomu věřit. To všechno jsem už věděla, ale nedokázala jsem si představit všechny dopady. A můj opatrovník mi je osvětlil. Nenáviděla jsem ho za to tak silně, že jsem raději vstoupila do Akademie Řádu, jen abych ho ztratila z očí.
Magie nás znovu zalila silnou, omamnou vlnou. Curranovy vlasy se zavlnily a porostly o další dva nebo tři centimetry.
Věděla jsem, co přesně mě k němu táhne. Kdybychom spolu bojovali − a tím myslím opravdu bojovali − nebyla jsem si jistá, že bych vyhrála. Ne, zapomeňme na to, byla jsem si jistá, že bych nevyhrála. Zabil by mě. Bez mrknutí oka. Děsil mě, a čím víc jsem z něj měla strach, tím hůř jsem ovládala vlastní výřečnost.
„Teď je řada na tobě,“ pověděla jsem mu.
„Cože?“
„S vysvětlováním. Já ti pověděla, proč chci, aby byli spolu. Teď mi řekni, proč chceš opak.“
Žárlivost, pýcha, láska… jakýkoliv důvod, který by takovému egomaniakovi, jako jsi ty, přišel dost dobrý. Jen si vyber.
Povzdechl si. „Je slabá a on je sobecký hajzl. Bude ji jen využívat. Dělá chybu.“
To jsem nečekala. „Ale je to chyba, o níž rozhoduje jen ona sama.“
„Já vím. Proto pořád čekám, až si uvědomí, že ji dělá.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Currane, žadonila u ex-přítelkyně svého snoubence, aby jí domluvila svatbu. Jestli je schopná ponížit se takovým způsobem, udělá pro Cresta cokoliv. Nevypadá jako někdo, kdo by dobře snášel stres. Pokud budeš svatbu dál odkládat, jen ji doženeš k dalšímu pokusu o sebevraždu.“
„Vidělas její jizvy?“
Přikývla jsem. „Lidi musí mít možnost rozhodovat se sami, ať už jsou jejich volby sebehorší. Jinak by nebyli svobodní.“
Místností se rozeznělo opatrné zaklepání.
„Vstupte,“ zvolal Curran.
Do mezery ve dveřích strčil hlavu mladý muž. „Je vzhůru.“
Curran vstal. „Rád bych ti něco ukázal.“
Díkybohu, že nešlo o balící hlášku.
Když jsme následovali kožoměnce chodbou, Curran se tiše zeptal: „Jak jsou na tom tvé paže? Nebolí tě trochu?“
„Ne,“ zalhala jsem. „Co tvé koleno?“
O několik minut později jsem se rozhodla utišit své obavy. „O té věci s ‚prosím a děkuji‘ jsi žertoval, že?“
„Myslel jsem vážně každé slovo.“ V očích se mu rozsvítila maličká světélka, když uvážlivě dodal: „Zlato.“
Ne.
Zasmál se. „Mělas teď vidět svůj výraz.“
„Neříkej mi tak.“
„Nebo by se ti víc líbilo, kdybych ti říkal ‚drahoušku‘? Možná ‚srdíčko‘?“ Zamrkal na mě.
Zaskřípala jsem zuby.
Sešli jsme po spirálovitých schodech až na vnitřní nádvoří Pevnosti. Kožoměnci měli problém rozhodnout se, jestli má být spíš středověkou tvrzí, nebo věznicí z jednadvacátého století. Hlavní věž se hrozivě tyčila nad námi, obrovská krychlovitá budova, jejíž architektonický ráz tak podřídili účelnosti, až vypadala hrubě a primitivně. Jim mi jednou pověděl, že ji vybudovali ručně, za minimálního přispění technologie. Prý to trvalo téměř deset let. Pravděpodobně to zabralo mnohem delší dobu. Pevnost měla ještě spoustu pater pod zemí.
Hlavní věž obklopovala pevná kamenná zeď, ukrajovala kus z mýtiny. Nikdy předtím jsem se na vnitřním dvoře neocitla. Byl prostorný a z velké části prázdný. U protější zdi stálo pár strojů na cvičení. Kus prostoru zabírala skladištní budova. Vodojem. Napravo se shromáždila skupinka kožoměnců. Stáli okolo vysoké, průhledné nádrže plné kapaliny. Posledně, když jsem viděla podobné akvárium, bylo naplněné tmavozelenou tekutinou, kterou Doolittle očaroval, a cachtal se v ní nahý Curran.
Tahle nádrž obsahovala průzračnou vodu. Dovnitř někdo ponořil lupí mříž s pruty silnějšími než mé zápěstí, vyrobenou z kovu s obsahem stříbra. Uvnitř se pohnulo cosi tmavého. Kožoměnci se pohybovali sem a tam. Stály mezi nimi i tři dvoumetrové obludnosti v bojové formě, jejichž chundelaté hlavy mi zastiňovaly výhled.
„Co to má znamenat?“ zamířila jsem ke kleci.
„Uvidíš.“ Curran měl spokojený, samolibý výraz jako kočka, která někde ukradla smetanu a prošlo jí to.
Jak jsme přecházeli dvůr, zastínila hvězdy tmavá skvrna. V tichosti nad námi přeletěla silueta dlouhého, kolosálního těla s obrovskými membránovitými křídly a zmizela za korunami stromů.
To jsem nemohla vidět. I během magické erupce byla pouze minimální možnost, že se podobné stvoření v našem světě vyskytne.
Kožoměnci se před Curranem rozestoupili. Uvnitř klece slabě svítilo povědomé tělo. Rivka.
„Jak jste…?“
Curran pokrčil rameny. „Čmuchala kolem tvých stop nedlouho poté, co jsi odešla. Měli jsme menší rozpory a utrhl jsem jí obě paže. Nezemřela na místě, takže jsme ji strčili do lupí klece a převezli sem.“
Rivka se vznášela ve vodě, oči otevřené. Po stranách štíhlého krku se jí chvěly drobné štěrbiny žaber. Obě paže měla znovu na svém místě a dokonale funkční. Dorostly jí.
Černé vlasy se jí obmotaly kolem mříží a pak se opět stáhly.
„Nemá ráda stříbro.“ Jim se vynořil z davu, jako by se tam zhmotnil magicky.
Curran přikývl. „Lupí klec byla dobrý nápad. Sám bych na ni nikdy nepomyslel. Výborný postřeh.“
Příště až dostanu od Cechu zakázku navíc, vrazím prachy do stejné slitiny, ze které měli vyrobenou tuhle klec. Moje současná mříž měla mít vysoký obsah stříbra, ale zřejmě ho nebylo dost, aby rivce zabránil skoro je vytrhnout ze zdi.
Vytáhla jsem zpod vesty monisto. Rivka se přiblížila ke kleci, jak mříže dovolovaly, fialkové oči upřené na náhrdelník.
„Chceš tohle, že?“ pohnula jsem monistem doleva. Rivka ho následovala.
Rozmotala jsem jeden z mnoha uzlíků, stáhla první minci ze šňůrky a pohodila ji do trávy o metr nebo dva vedle. Rivka stále hypnotizovala pohledem náhrdelník. Zopakovala jsem proces s druhou mincí. Bez odezvy.
„Jedna z nich je něčím výjimečná?“ zeptal se Curran.
„Jo. Jen nevím která.“
Třetí mince. Čtvrtá.
„Nazdar, kamarádi!“
Ten hlas bych poznala kdekoliv. Prudce jsem se otočila. Bran stál na vrcholku zdi dobrých třiadvacet metrů od nás. Zamával na nás kuší. „Taková skvělá párty, a mě nikdo nepozval.“
„Dostaňte ho dolů,“ nakázal Curran tiše.
Dva kožoměnci v šelmí podobě se oddělili od skupiny a zamířili ke zdi.
Bran se zazubil. „Takže ty jsi ten místní hlavoun, jo? Čekal bych, že budeš vyšší.“
„Na to, abych ti zlomil vaz, jsem vysoký dost,“ ucedil Curran. Jeho tvář přešla do režimu „naštvaný Pán šelem“. Změnila se v plochou, bezvýraznou masku, z níž se daly emoce vyčíst asi stejně dobře jako z kusu žuly. „Slez dolů a můžeš si to ověřit.“
„Ne, díky.“ Branův zrak zatěkal mezi monistem a kožoměnci, co mě obklopovali. Očividně po náhrdelníku toužil, ale okolnosti mu zabraňovaly, aby si ho vzal.
Pokrčil rameny a uviděl rivku. „Co ta tady dělá? Hele, trochu vám s ní pomůžu.“
Kuše spustila a dvě střely se zabodly rivce do hlavy, hroty šipek se vynořily naprosto přesně z jejích očních důlků. Rivka zkapalněla.
Dveře vedoucí k věži se rozletěly dokořán a z nich ke kušiníkovi vyběhla skupinka kožoměnců.
Někdo zaječel: „Má u sebe mapy!“
„Musím běžet!“ zamával na nás povědomým balíčkem. „Dík za to.“
Mlha zavířila a byl pryč.
Curran zaburácel.
2025 ©