Hunger games:Aréna smrti ( Kniha 1.)

V uších mi duní hymna a slyším, jak Caesar Flickerman zdraví publikum. Ví, jak životně důležité je, abych dnes odpovídala správně? Musí to vědět. Bude nám chtít pomoct. Dav začíná tleskat, zatímco představují naše pomocné týmy. Představuji si Flavia, Venii a Octavii, jak poskakují po pódiu a směšně se uklánějí. Je jasné, že nemají o ničem ani páru. Pak představují Cetkii. Jak dlouho čekala na tento okamžik. Doufám, že si ho dokáže užít, protože bez ohledu na to, jak naivní umí být, má na jisté věci velice bystrý instinkt a určitě aspoň tuší, že jsme v maléru. Portii a Cinnu vítá hlasité skandování, samozřejmě, byli skvělí a hned při první účasti na Hladových hrách udělali obrovský dojem. Už chápu, proč mi Cinna na dnešní večer navrhl takové šaty. Bude třeba, abych vypadala co nejnevinněji. Haymitchův příchod rozpoutává bouřlivé ovace a dupání, které trvá nejméně pět minut. Inu, zaznamenal první úspěch. Udržel naživu ne jednoho, ale hned dva splátce. Co kdyby mě včas nevaroval? Chovala bych se jinak? Vytahovala bych se tím okamžikem s bobulemi přímo před očima Kapitolu? Ne, patrně ne. Ale klidně jsem mohla být méně přesvědčivá, než jsem třeba teď. Právě teď, protože cítím, jak mě kovová deska zvedá na jeviště. číst dál

Vyplivuji bobule a otírám si jazyk o cíp košile, abych se ujistila, že na něm neulpěla žádná šťáva. Peeta mě táhne k jezeru, kde si oba vyplachujeme ústa vodou a pak se hroutíme jeden druhému do náruče. číst dál

25
Mutanti. O tom není pochyb. Tyhle muty jsem ještě neviděla, ale rozhodně nejde o normální zvířata. Podobají se obrovským vlkům, ale který vlk doskočí na zadní končetiny a snadno na nich udrží rovnováhu? Který vlk mává přední prackou na zbytek smečky, jako by měl zápěstí? Těchto věcí si všímám na dálku. Jsem si jistá, že zblízka se odhalí jejich ještě hrozivější vlastnosti.
Cato míří přímou čarou k Rohu hojnosti a já ho bez váhání následuji. Pokud si myslí, že jde o nejbezpečnější místo, proč bych o tom měla pochybovat? A i kdybych dokázala doběhnout ke stromům, Peeta se zraněnou nohou by... číst dál

Chvíli trvá, než Peetovi vysvětlím situaci. To, jak Liška kradla potraviny z hromady zásob, než jsem je vyhodila do povětří, jak se snažila brát dostatek, aby se udržela naživu, ale ne tolik, aby si profíci všimli, že něco chybí, i to, že nepochybovala o jedlosti bobulí, které jsme hodlali sami sníst. číst dál

Všechny buňky v mém těle naléhají, abych se vrhla do dušeného skopového a začala si ho cpát plnými hrstmi do pusy. Peetův hlas mě ale zastavuje. „S tím dušeným bychom měli pomalu. Vzpomínáš na první večer ve vlaku? Z tučného jídla mi bylo zle, a to jsem tehdy nehladověl.“ číst dál

K vědomí mě přivádí bubnování deště na střechu našeho příbytku. Snažím se ale znovu usnout, protože jsem zachumlaná do teplého kokonu přikrývek zpátky doma. Matně si uvědomuji bolest hlavy. Poznávám, že spím už docela dlouho. Asi mám chřipku, a proto mohu zůstat v posteli. Matčina ruka mě hladí po tváři a já ji neodstrkuji, jako bych to udělala při plném vědomí, protože bych nechtěla, aby věděla, jak moc toužím po jejím něžném dotyku. Jak moc se mi po ní stýská, i když jí stále nedůvěřuji. Pak se ozývá hlas, cizí hlas, který nepatří mé matce, a já dostávám strach. číst dál

21
Několik hodin zbývajících do setmění věnuji sbírání kamenů a maskování vchodu do jeskyně. Jde o náročnou a zdlouhavou práci, ale nakonec jsem přece jen se svým dílem docela spokojena. Vypadá to, jako by jeskyně, byla součástí větší hromady kamenů, jakých je všude kolem velké množství. Stále se mohu proplazit úzkým otvorem k Peetovi, ale zvenčí si ho nikdo nevšimne. To je dobře, protože noc budu muset strávit s Peetou ve spacím pytli. A jestli se nevrátím z hostiny, Peeta bude schovaný, ale ne zcela uvězněný. Pochybuji však, že bez léku vydrží delší dobu. Jestli u hostiny zemřu, Dvanáctý ... číst dál

20
Je třeba hodiny přemlouvání, prošení, vyhrožování a ano, líbání než konečně, doušek po doušku, vyprazdňuje celou nádobu. Nechávám ho usnout a obstarávám vlastní potřeby: hltám večeři sestávající z koroptvice a kořínků, zatímco sleduji dnešní rekapitulaci na obloze. Žádná další úmrtí. Přesto jsme s Peetou předvedli divákům docela zajímavý den. Snad nás tvůrci her odmění klidnou nocí.
Automaticky se rozhlížím po dobrém stromě, v jehož koruně bych mohla přenocovat, ale pak si uvědomuji, že tahle kapitola skončila. Nemohu nechat Peetu na zemi. Jeho poslední úkryt jsem nechala v nezměněném st... číst dál

Zakrývám si dlaní ústa, ale můj výkřik už se rozletěl po okolí. Obloha černá a slyším, jak začíná kvákat sbor žab. Hlupačko! napomínám se. Taková pitomost! Nehybně čekám, až les ožije útočníky. Pak si uvědomuji, že skoro nikdo nezbývá. číst dál

18
Kluk z Prvního kraje umírá ještě dřív, než stihne oštěp zase vytáhnout. Můj šíp se mu zabodává hluboko do krku. Hroutí se na kolena a s posledním záchvěvem života si vytrhuje šíp z rány. Do vzduchu tryská krev. Přikládám k tětivě další šíp, mířím lukem do všech stran a křičím na Routu: „Jsou tu další? Jsou tu další?“ Musí svoji odpověď zopakovat několikrát, než ji uslyším.
Překulila se na bok a z břicha jí vyčnívá dlouhý oštěp. Odstrkuji od ní mrtvého splátce, vytahuji nůž a osvobozuji ji ze sítě. Stačí jediný pohled na její zranění a vím, že tato rána zdaleka přesahuje moje léčitelské s... číst dál

Dopad na udusanou půdu mi vyráží dech. Batoh nijak zvlášť nepomáhá zmírnit náraz. Toulec se naštěstí zachytil v ohbí lokte, takže se neroztříštil, ani mi nevymkl rameno. Luk držím stále v rukách před sebou. Země se otřásá dalšími explozemi. Neslyším je. Momentálně neslyším vůbec nic. Jablka ale určitě odpálila dostatek min a rozmetané trosky spustily zase další. Zakrývám si obličej pažemi, zatímco na mě a kolem mě dopadají kusy rozbitých předmětů. Vzduch se plní štiplavým dýmem, což není zrovna nejlepší lék pro člověka, který se pracně snaží znovu popadnout dech. číst dál

16Routa se mi rozhodla plně důvěřovat. Vím to, protože ihned po skončení hymny se choulí ke mně a usíná. Ani já o ní nijak nepochybuji, a nedělám proto žádná bezpečnostní opatření. Kdyby mě chtěla zabít, stačilo zmizet z toho stromu a neupozorňovat mě na hnízdo sršáňů. Hluboko v mém mozku stále hlodá zjevná skutečnost, že obě vyhrát nemůžeme, ale vzhledem k tomu, že zatím pravděpodobnost hraje v neprospěch našeho přežití, daří se mi tuto myšlenku zatlačit do pozadí. číst dál

Topím se v noční můře, z níž opakovaně procitám do ještě větší hrůzy. Vše, čeho se děsím ze všeho nejvíc, všechno, čeho jsem se kdy hrozila, že se stane druhým, se mi promítá před očima do těch nejživějších podrobností, takže si nemohu pomoct a musím věřit, že jde o skutečnost. Při každém probuzení si pomyslím: Konečně to skončilo. Jenže se mýlím. Je to pouze začátek nového mučení. Na kolik způsobů přede mnou umírá Prim? Kolikrát znovu prožívám poslední okamžiky mého otce? Kolikrát cítím, jak mi trhají tělo na kusy? Taková je povaha sršáního jedu, pečlivě vyprojektovaného tak, aby se zaměřoval na tu oblast v mozku, kde sídlí naše obavy. číst dál

Sleduji očima, kam míří její ukazováček. Nejprve vůbec netuším, na co mě upozorňuje, ale pak zhruba o pět metrů výše rozeznávám v houstnoucí tmě nezřetelné obrysy. Jenže… čeho? Nějakého zvířete? Zdá se, že je velké zhruba jako mýval, ale visí ze spodní strany větve a jemně se pohupuje ve vánku. Je to něco jiného. Mezi známými zvuky večerního lesa zaznamenám tiché hučení. Vtom mi to dochází. Jde o vosí hnízdo. číst dál

V první vteřině se pokouším slézt ze stromu, ale jsem k němu připoutaná opaskem. Nějak se mi daří uvolnit přezku a padám k zemi, stále uvězněná ve spacím pytli. Není čas na nějaké balení. Naštěstí mám ve spacím pytli batoh i láhev s vodou. Zastrkuji dovnitř opasek, házím si batoh přes rameno a dávám se do běhu. číst dál