Období: duben 2014

Sansa se na pobočníkův turnaj odebrala se septou Mordane a Jeyne Poole v nosítkách se závěsy ze žlutého hedvábí tak jemného, že viděla skrze ně. Barvily celý svět dozlatova. Za městskými hradbami byla vedle řeky vztyčena stovka pavilonů a obyčejný lid přicházel po tisícovkách, aby se podíval na hry.Nádhera toho všeho brala Sanse dech; blyštivá brnění, obrovští koně pokrytí stříbrnými a zlatými čabrakami. výkřiky davu, praporce třepetající se ve větru... a rytíři sami, rytíři především.„Je to lepší než v písních,“ šeptala, když našly místa, která jí zajistil otec, mezi urozenými pány a dámam... číst dál

„Moje paní, měla by sis přikrýt hlavu,“ řekl jí ser Rodrik, když se jejich koně trmáceli na sever.„Prostydneš.“„Vždyť je to jenom voda, sere Rodriku,“ namítla Catelyn. Vlasy měla mokré a těžké, uvolněný pramen se jí lepil k čelu a dokázala si představit, jak rozcuchaně a divoce musí vypadat, ale pro tentokrát se o to nestarala. Jižní déšť byl měkký, hebký a teplý. Catelyn se líbilo, jak ji laská na tváři, jemně jako matčiny polibky. Ve vzpomínkách ji odnášel zpátky do dětství, k dlouhým šedivým dnům v Řekotočí. Vzpomněla si na boží háj, na převislé větve těžké kapičkami vody a zvuk bratrova... číst dál

„Příčinou všech našich problémů je pobočníkův turnaj, moji pánové,“ stěžoval si velitel Městské hlídky královské radě.„Králův turnaj,“ opravil ho Ned, který sebou škubl. „Ujišťuji vás, že pobočník po něm vůbec netouží.“„Říkej tomu, jak chceš, můj pane. Z celé říše se sjíždějí rytíři a na každého rytíře připadají dva svobodní jezdci, tři řemeslníci, šest zbrojnošů, tucet obchodníků, dva tucty nevěstek a víc zlodějů, než se opovažuji odhadovat. Kvůli tomuhle proklatému horku nám polovina města onemocněla horečkou a teď se všemi těmi návštěvníky... Minulou noc jsme tu měli jedno utonutí, prani... číst dál

Jon ukazoval Dareonovi, jak nejlépe zaútočit bočním výpadem, když tu na cvičební nádvoří vstoupil nový rekrut. „Měl bys mít nohy dál od sebe,“ nabádal ho. „Nechceš přece ztratit rovnováhu. Ano, takhle je to dobře. Teď se při výpadu otoč a vyšli celou svoji váhu za mečem.“Dareon se zastavil a zvedl hledí své přilbice. „Sedm bohů,“ zamumlal. „Podívej se na to, Jone.“Jon se otočil. Skrze oční štěrbinu hledí spatřil ve dveřích zbrojnice stát toho nejtlustšího chlapce, jakého kdy viděl. Podle odhadu musel vážit přinejmenším dvacet kamenů. Kožešinový límec jeho vyšívaného kabátce se ztrácel pod l... číst dál

Smrt lorda Arryna nás všechny poznamenala hlubokým zármutkem, můj pane,“ řekl velmistr Pycelle.„Bude mi potěšením povědět ti o způsobu jeho skonu. Posaď se. Mohu ti nabídnout nějaké občerstvení?Snad datle? Mám také velmi chutné tomely. Obávám se, že víno mému zažívání již dlouho nedělá dobře,ale mohu ti nabídnout šálek ledového mléka slazeného medem. V tomto vedru je shledávám nanejvýš osvěžujícím.“Nemělo smysl popírat horko; Ned cítil, jak se mu hedvábná tunika lepí k hrudníku. Dusivý, vlhký vzduch pokrýval město jako mokrá vlněná pokrývka a břehy řeky přímo vřely, okupovány chudými lidmi,... číst dál

Dole na nádvoří se malý Rickon honil s vlky. Bran je pozoroval ze svého okenního sedátka. Kamkoli se chlapec rozběhl. Šedý vítr tam byl první, skočil kupředu, aby mu odřízl cestu, dokud jej Rickon neuviděl, nevykřikl potěšením a nerozběhl se opačným směrem. Chundeláč mu běžel v patách, otáčel se a chňapal, když se ostatní vlci ocitli příliš blízko. Jeho srst temněla, dokud nebyl celý černý, a jeho oči byly zeleným ohněm. Branův Léto přiběhl poslední. Byl stříbrný a kouřový, s očima ze žlutého zlata, které viděly všechno, co tam k vidění bylo. Byl menší než Šedý vítr a ostražitější. Bran si ... číst dál

„Dothracké moře,“ řekl ser Jorah Mormont, když svého koně zastavil vedle jejího na vrcholu pahorku. Pod nimi se táhla planina, nezměrná a pustá, rozlehlá, prázdná plocha, která se prostírala až k vzdálenému obzoru a ještě dál. Je to moře, pomyslela si Dany. Nebyly tam žádné kopce, žádné hory,stromy, města ani cesty, jenom nekonečná tráva, jejíž vysoká stébla se pohybovala ve vlnách čechraných závany větru. „Je tak zelená,“ řekla.„Teď a tady,“ souhlasil ser Jorah. „Měla bys ji vidět, když kvete, všude jsou tmavě červené květy od obzoru k obzoru, jako moře krve. Přijeď sem v období sucha a sv... číst dál

Její otec se opět svářil s radou. Arya mu to viděla na obličeji, když přišel ke stolu, zase pozdě, jak to poslední dobou bylo pomalu na denním pořádku. Když Ned vstoupil do Malé síně, první chod, hustá sladká polévka z dýní, byla již odnesena. Říkali jí tak, aby ji rozlišili od Velké síně, kde král mohl hostit tisícovku lidí, ale i tak to byla obrovitá místnost s klenutým stropem a na lavicích u jejích stolů bylo místo pro dvě stovky lidí.„Můj pane,“ řekl Jory, když otec vstoupil. Vstal a zbytek stráže se postavil s ním. Každý muž na sobě měl nový plášť ze silné vlněné látky šedivé barvy, s... číst dál

Má mysl se tvrdošíjně vrací ke vzpomínkám na Lynn, aby mě ujistila, že Lynn už nežije, ale já jim odmítám věnovat pozornost. Jednou se k tomu všemu možná v duchu vrátím, pokud mě nepopraví jako zrádce, nebo cokoli se mnou noví lídři hodlají provést. Teď se však snažím udržet mysl prázdnou a namlouvám si, že nic kromě této místnosti nikdy neexistovalo a ani existovat nebude. Mělo by mi to činit potíže, ale nečiní. Naučila jsem se svůj zármutek odsouvat stranou.Zanedlouho se v hale objeví Tori a Harrison. Tori se dobelhá k židli -skoro jsem na její zraněnou nohu zapomněla; dokázala Jeanine za... číst dál

Tori se s divokým výrazem postaví a obrátí se ke mně.Zůstanu ochromeně stát.Všechno nebezpečí, které jsem podstoupila, abych se sem dostala —spiknout se s Marcusem, vypravit se k Mírumilovným požádat o pomoc,přelézt po žebříku ve druhém patře nad zemí, zastřelit v simulaci sebe samotnou- a všechno, co jsem tomu obětovala - svůj vztah s Tobiasem,Fernandův život, své postavení mezi Neohroženými - to všechno bylo k ničemu.K ničemu.V příštím okamžiku se otevřou skleněné dveře. Do místnosti se jako doprostřed bitevního pole vřítí Tobias s Uriahem — Uriah se rozkašle, zřejmě po tom jedu - ale už ... číst dál

Nevidím ho znovu umírat.Ve chvíli, kdy zmáčknu spoušť, zavřu oči, a když je otevřu, na zemi leží druhá Tris. Na zemi ležím já.Upustím revolver a co nejrychleji běžím ke dveřím. Málem přes ni zakopnu.Celou vahou se o dveře opřu, zaberu za kliku a propadnu na druhou stranu. Malátně za sebou zavřu a vytřepu si ruce, aby se mi do nich vrátil cit.Místnost za dveřmi je dvakrát tak velká a také modře nasvícená, i když v bledším odstínu. Uprostřed se vyjímá velký stůl. Na zdech visí fotografie,nákresy, seznamy.Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Začínám vidět jasněji a můj tep se zpomaluje.... číst dál

Místnost, do které vstoupíme, připomíná spíše chodbu: je široká, ale nijak dlouhá. Na podlaze je modrá dlažba a stejně modré jsou i stěny a strop.Všechno září, ale nedokážu říct, odkud světlo vychází.Nejdřív nikde nevidím žádné dveře, ale jakmile mé oči přivyknou modré barvě, ve zdi nalevo i napravo od sebe rozeznám obdélníkovitý obrys.Jen dvoje dveře.„Musíme se rozdělit,“ řeknu. „Nemáme čas je oboje vyzkoušet společně.„Které si bereš?“ zeptá se Marcus.„Ty napravo,“ rozhodnu. „Ne, počkat. Ty nalevo.“„Dobře. Mám ty vpravo.“„Jestli ten počítač najdu já,“ řeknu, „co v něm mám hledat?“„Jestli n... číst dál

... číst dál

Všichni se rozběhnou po budově, aby našli údržbářskou místnost. Potřebujeme žebřík. Na podlaze vrzají jejich podrážky a co chvíli někdo něco vykřikne. „Mám to - ne, počkat, tady jsou jen kýble.“ „Jak má být ten žebřík dlouhej? Nestačí jenom schůdky?“Já se jdu mezitím podívat do učebny ve druhém patře, ze které je vidět do okna přes ulici. Až napotřetí se mi podaří otevřít to správné okno.Vykloním se do ulice a zařvu: „Hej!“ Pak se okamžitě stáhnu dovnitř.Žádný výstřel - Díky bohu, pomyslím si. Na zvuky nereagujou.Do třídy vejde Christina. Pod paží nese žebřík. Ostatní jdou za ní. „Už se to ... číst dál

Jakmile vjedeme do města, veškerý hovor ve voze utichne. Všichni mají sevřené rty a pobledlé obličeje. Marcus kličkuje mezi výmoly, do kterých by se vešel dospělý člověk, a troskami rozbitých autobusů. Ale za sektorem odpadlíků, kde začíná čistá část města, je už cesta rovnější.Pak zaslechnu výstřely. Z dálky působí nevinně, jako třaskavé kuličky.Na chvíli jsem dezorientovaná. Vidím, jak na chodníku klečí vůdci Odevzdaných a Neohrožení vojáci s gumovým výrazem ve tváři jim drží pistole u hlav; vidím mámu, jak se obrací ke kulkám, které ji roztrhají; vidím Willa, jak se hroutí k zemi. Kousnu... číst dál