Divergence (Kniha 1.)

Žádný výstřel nepadne. Tobias na mě dál zuřivě hledí, ale nehýbe se. Proč mě nezastřelí? Cítím pod dlaní údery jeho srdce a vlastní srdce mi poskočí. Je přece Divergentní.Dokáže tuhle simulaci přemoct. Jakoukoli simulaci.„Tobiasi,“ řeknu. „To jsem já.“Udělám krok vpřed a obejmu ho. Tělo má ztuhlé. Srdce se mu rozbuší. Cítím jej pod svou tváří.Pak o zem zaduní pistole. Pustil ji. Popadne mě za ramena— surově, prsty mi přitom zaryje do rány po kulce.Vykřiknu, když mě od sebe odstrčí. Možná mě chce zabít ještě krutějším způsobem.„Tris,“ hlesne a je to zase on. Jeho rty se spojí s mými.Jednou p... číst dál

Tobias ke mně otočí hlavu a upře na mě své tmavé oči.Svraští obočí. Vstane. Tváří se zmateně.Zvedne zbraň.„Pusť tu pistoli,“ vyzve mě.„Tobiasi,“ řeknu, „jseš v simulaci.“„Pusť tu bouchačku, nebo je po tobě,“ zopakuje.Jeanine tvrdila, že mě Tobias nepoznává. Taky se zmínila,že v simulaci se mu přátelé jeví jako nepřátelé. Zastřelímě,jestli bude muset.Položím si pistoli k nohám.„Pusť tu bouchačku!“ zařve Tobias.„Už jsem ji pustila,“ namítnu. Slabý hlásek v hlavě mi říká, že mě Tobias neslyší, nevidí, nezná. Za očima mi vyšlehnou palčivé plameny. Nemůžu tady jen tak stát a nechat se zastřelit.... číst dál

Všechnu pozornost teď Sečtělost upírá na sektor Odevzdaných, takže pokud se nám odsud podaří uniknout,měli bychom být z nejhoršího venku.Ani jsem nemusela rozhodnout, kdo mi bude dělat společnost. Caleb byl jasná volba, ví toho o plánu Sečtělých nejvíc. Marcus i přes mé protesty trval na tom, že půjde také, protože rozumí počítačům. A můj otec vystupoval tak,jako by jeho účast byla už od počátku samozřejmá.Chvíli se dívám, jak ostatní odbíhají opačným směrem -vstříc bezpečí a Mírumilovnosti - a pak se otočím zpátky k městu, k válce. Stojíme u železniční tratě, po které se vydáme do nebezpeč... číst dál

Tři vojáci mě pronásledují. Běží jako jeden muž a ozvěna jejich kroky v ulici násobí. Jeden z nich vystřelí. Vrhnu se  kzemi. Do dlaní se mi zaryje štěrk. Kulka zasáhne cihlovou zeď napravo ode mě. Všude se rozletí její úlomky.Uskočím za roh a nabiju pistoli.Zabili mi matku. Namířím zbraní do ulice a naslepo vypálím. Oni za to ve skutečnosti nemůžou, ale na tom nezáleží — nemůže na tom záležet, takhle přece mámy neumírají, tohle se přece nemůže dít.Slyším jednohlasné dunění podrážek. Uchopím pistoli do obou rukou, vystoupím zpoza rohu a na prvního vojáka namířím. Zmáčknu spoušť, ale ne dost silně na to, aby z ní vyšel výstřel. Neběží ke mně muž, ale chlapec. Chlapec s hřívou vlasů a vráskou mezi obočím.Will. S vyhaslým pohledem a bez duše, ale pořád Will.Zastaví se a prohlédne si mě. Zbraň má připravenou. V příštím okamžiku spatřím, jak přesune prst na spoušť,vystřelím. Semknu víčka. Nedýchám.Kulka mu prostřelila hlavu. Vím to, protože jsem na ni mířila.Se stále zavřenýma očima se otočím a vyklopýtám z boční ulice. North a Fairfield. Musím zjistit, kde jsem, ale nápisy na ukazatelích vidím rozmazaně. Několikrát zamrkám.Nacházím se jen pár metrů od budovy, ve které je zbytek mojí rodiny.U dveří se sesunu k zemi. Vydat teď jakýkoli zvuk by číst dál

Probudím se ve tmě. Jsem vmáčknutá v nějakém koutě.Podlaha pode mnou je hladká a studená. Dotknu se hlavy,ve které mi buší, a něco mi proteče mezi prsty. Něco teplého-krev. Když chci ruku svěsit, praštím se loktem o stěnu.Kde to jsem?Nade mnou zabliká žárovka. Světlo je tlumené a namodralé. Kolem sebe spatřím stěny nádrže a svůj vlastní odraz. Místnost, ve které je nádrž umístěna, je malá, má betonové zdi a je bez oken. Jsem v ní sama. Tedy, téměř sama - k jedné z betonových zdí je připevněna malá kamera.Všimnu si, že u chodidel mi ústí vývod nějaké hadice a ta vede do rohu místnosti, ve kt... číst dál

Skoro celou svou vahou se opírám o Tobiase. Hlaveň pušky, která se mi zarývá do páteře, mě přinutí projít hlavním vchodem do centrály Odevzdanosti, obyčejné dvoupodlažní budovy šedé barvy. Po straně hrudníku mi stéká krev. Nebojím se toho, co přijde; bolest v rameni všechno přehlušuje.Ustí zbraně na mých zádech mě protlačí dalšími dveřmi, u kterých hlídkuje dvojice vojáků. Ocitneme se v jednoduché kanceláři, ve které je jenom stůl, počítač a dvě prázdné židle.Za stolem sedí Jeanine a u ucha drží telefon.„Dobře, část jich teda pošlete zpátky k vlaku,“ vydá rozkaz. „Je potřeba to hlídat, je t... číst dál

Po vyhlášení výsledků se snažím Tobiase odchytit, ale ze všech stran najednou proudí nováčci i členové, aby mi blahopřáli, a ve víru jejich gratulací se mi Tobias ztratí z očí.Jsem rozhodnutá, že jakmile všichni usnou, vyplížím se zpokoje a najdu ho. Krajina strachu mě ale vyčerpala víc,než jsem myslela, a i já po chvíli tvrdě usnu.Probudí mě vrzání matrací a šoupání nohou. Je příliš velká tma, než abych poznala, co se děje. Když se mé oči tmě přizpůsobí, uvidím, jak si Chrisrina zavazuje tkaničky.Otevřu pusu, abych se jí zeptala, co to dělá, ale pak si všimnu, že naproti mně si Will obléká... číst dál

Po cestě do jídelny se na Tobiase pozorně zadívám.Zajímá mě, jestli v jeho výrazu objevím nějaké známky zklamání. Celé dvě hodiny jsme prolenošili na jeho posteli.Bavili jsme se a líbali a nakonec usnuli. Probudil nás až povyk na chodbě - lidé se začali trousit na hostinu.Jediná změna, které si na něm všimnu, je, že teď působí uvolněněji. A rozhodně se víc usmívá.U dveří do jídelny se rozdělíme. Vejdu dovnitř jako první a hned zamířím ke stolu k Willovi a Christině. Tobias vstoupí do místnosti asi minutu po mně a sedne si vedle Zeka, který mu podá tmavou láhev. Mávnutím ruky ji odmítne.„Kde... číst dál

Světla se rozsvítí. Stojím sama v prázdné místnosti s betonovými zdmi a třesu se. Klesnu na kolena a zimomřivě se obejmu. Nebyla mi zima, když jsem sem přišla. Přejedu si rukama po pažích, abych se zbavila husí kůže.Ještě nikdy jsem necítila takovou úlevu. Každý sval v těle mi okamžitě povolí a já se konečně naplno nadechnu.Nedovedu si představit, že bych sem chodila ve volném čase,jako to dělá Tobias. Předtím mi to připadalo odvážné, ale teď to vnímám jako masochismus.Dveře se otevřou. Postavím se. Do místnosti napochodují Max, Eric, Tobias a několik dalších lidí, které neznám, a utvoří př... číst dál

Jsem připravená. Vklouznu do místnosti. Tentokrát nemám na svou obranu pistoli ani nůž, ale plán, který jsem večer předtím vymyslela. Tobias říkal, že ve třetí fázi výcviku jde o psychickou připravenost - s pomocí vhodné strategie můžu svůj strach překonat.Škoda že nevím, v jakém pořadí budou po sobě mé fóbie následovat. Zhoupnu se na bříška prstů a Čekám, až se objeví můj první strach. Už teď ztěžka dýchám.Z betonové podlahy vyroste vysoká tráva, která se ohýbá v neviditelném větru. Trubky nad mou hlavou nahradí zelená obloha. Slyším zpívat ptáky a vnímám svůj strach jako cosi vzdáleného, ... číst dál

Zatím každý rok jsem se byla v Odevzdanosti podívat na vítání nových členů. Letos tam nebudu. Vše se vždy odehrává v poklidu. Nováčci, kteří po třicet dní vykonávali veřejně prospěšné práce, aby se mohli stát řádnými členy,sedí vedle sebe na lavici. Někdo ze starších přečte manifest Odevzdanosti. Jedná se o krátkou stať o tom, že člověk se musí sám sebe zříct a už nikdy se nesoustředit pouze na sebe. Pak všichni starší členové umyjí nováčkům nohy.Následuje společné jídlo, při kterém nejprve každý podá talíř svému sousedu po levici.Nic takového se v Neohroženosti neděje.Ve slavnostní den zav... číst dál

Zachumlám se do bundy. Venku jsem nebyla už pořádně dlouho. Do tváří se mi opírá bledé slunce a já pozoruju,jak se mi v chladném vzduchu kouří od pusy.Aspoň něco jsem dokázala: přesvědčila jsem Petera a jeho partu, že ve mně nemusí vidět žádnou konkurenci. Teď se musím postarat jen o to, abych jim zítra, až se ocitnu ve vlastní krajině strachu, dokázala pravý opak. Včera jsem si věřila. Nevím, jestli to o sobě můžu po dnešku ještě tvrdit.Prohrábnu si rukama vlasy. Už se mi nechce brečet.Zapletu si cop a dám na něj gumičku ze zápěstí. Takhle se cítím víc sama sebou. Nic víc nepotřebuju: jeno... číst dál

Druhý den ráno mám pocit, že blázním a létám. Pokaždé,když se mi usadí úsměv na tváři, probojuje se mi zpátky na rty.Po chvíli už se o to ani nesnažím. Rozpustím si vlasy a projednou dám před uniformním, vytahaným tričkem přednost halence s výstřihem přes ramena, jež odhaluje má tetování.„Co s tebou dneska je?“ zeptá se Christina cestou na snídani. Oči má po noci stále napuchlé a zacuchané vlasy jí kolem hlavy vytvářejí kučeravou svatozář.„To víš,“ řeknu. „Sluníčko svítí. Ptáčci cvrlikají.“Zvedne obočí, jako by mi chtěla připomenout, že jsme v podzemí. „Jen ji nech,“ ozve se Will. „Kdo ví, ... číst dál

Ruku v ruce se vracíme k Jámě. Dávám velký pozor na to,jak se jej držím. Chvíli se mi zdá, že bych mu měla ruku tisknout silněji, a chvíli zase, že mu ji svírám až moc.Nikdy jsem nechápala, proč se dva lidé musí za chůze držet za ruce.Ale pak mi Tobias přejede bříškem prstu po dlani,zachvěju se a rázem je mi vše jasné.„Takže...“ Chytím se poslední rozumné myšlenky, kterou si pamatuju. „...tě děsí čtyři věci.“„Čtyři předtím, a čtyři i teď,“ řekne a přikývne.„Nezměnily se, tak tam pořád chodím, ale... zatím to nikam nevede.“„Nemůžeš se přece zbavit úplně všech,“ poznamenám.„Protože ti na něče... číst dál

... číst dál