Percy Jackson: Zloděj blesku ( Kniha 1.)

Byli jsme první hrdinové, kteří se po Lukovi vrátili živí na Vrch polokrevných, takže s námi všichni samozřejmě nakládali, jako bychom vyhráli nějakou soutěž v telce. Podle táborové tradice jsme si nasadili vavřínové věnce na velkou slavnost, připravenou na naši počest, a pak šli v čele procesí k ohni. Tam jsme měli spálit pohřební rubáše, které nám naše sruby vyrobily, zatímco jsme byli pryč.Annabetino roucho bylo moc krásné – ze šedého hedvábí s vyšívanými sovami – tak jsem jí pověděl, že je škoda ji v něm nepochovat. Šťouchla do mě a řekla mi, abych držel hubu.Coby Poseidónův syn jsem ne... číst dál

Je zábavné, jak si lidi dokážou přizpůsobit rozum okolnostema napasovat je do své verze skutečnosti. To mi kdysi dávno řeklCheirón. Jako obyčejně jsem jeho moudrost ocenil až mnohempozději.Podle zpráv z L. A. výbuch na pláži v Santa Monice způsobilšílený únosce, který vypálil z brokovnice na policejní auto.Náhodou při tom zasáhl plynové potrubí, poškozené přizemětřesení.Ten šílený únosce (tedy Arés) byl ten samý chlap, který měa další dva mladistvé unesl v New Yorku a při desetidenní hrůznécestě nás vláčel přes celou zem.Ubohý malý Percy Jackson tedy nakonec nebyl mezinárodníkriminálník. V ... číst dál

Vyzvedl nás člun pobřežní hlídky, ale záchranáři měli moc práce,aby se nám nějak extra věnovali nebo se zajímali, jak se tři dětidostaly doprostřed zálivu. Museli zvládnout katastrofu. Vysílačkyměly zavařené neustálými nouzovými hlášeními.Vysadili nás na molu v Santa Monice s ručníky kolem ramena lahvemi na vodu s nápisy JSEM JUNIORSKÁ POBŘEŽNÍHLÍDKA! a hnali se zachraňovat další lidi.Oblečení jsme měli promočené, dokonce i já. Když se objevilčlun pobřežní hlídky, v duchu jsem se modlil, aby mě nevytáhliz vody dokonale suchého, což by jistě vzbudilo zvědavost. A takjsem silou vůle nasákl vo... číst dál

Představ si největší dav, jaký jsi kdy viděl, fotbalové hřiště nacpanémiliony fanoušků čekajících na svou oblíbenou kapelu.A teď si představ hřiště ještě miliónkrát větší, přetékající lidmi;k tomu vypadla elektřina a nejsou tu žádné zvuky, žádná světla,žádné nafukovací míče poskakující nad davem. V zákulisí se staloněco tragického. Dav si šeptá a bloumá ve tmě, čeká na koncert,který nikdy nezačne.Pokud si to dokážeš představit, tak máš docela dobrý obrázek,jak vypadají Asfodelová pole. Černá tráva byla pošlapanáspoustami mrtvých chodidel. Vál teplý vlhký vítr a připomínal dechbažiny. Tu a t... číst dál

Stáli jsme v šeru bulváru Valencia a vzhlíželi na zlatá písmenavyrytá do černého mramoru: NAHRÁVACÍ STUDIA DOA.Pod tím bylo na skleněných dveřích namalováno:PRÁVNÍKŮM VSTUP ZAKÁZÁN. POTULOVÁNÍZAKÁZÁNO. ŽIVOT ZAKÁZÁN.Blížila se půlnoc, ale hala byla jasně osvětlená a plná lidí. Zabezpečnostním pultem seděl hlídač v tmavých brýlích s přísnýmkukučem a se sluchátkem v uchu.Obrátil jsem se ke kamarádům. „Fajn. Pamatujte na náš plán.“„Plán,“ nadechl se Grover. „Jo. Ten plán se mi líbí.“Annabeth se zeptala: „Co se stane, když ten plán nevyjde?“„Neuvažuj tak pesimisticky.“„Správně,“ souhlasila. „Vs... číst dál

Byl to Annabetin nápad.Naložila nás na zadní sedadla jednoho vegaského taxíku, jakobychom měli prachy, a nařídila řidiči: „Do Los Angeles, prosím.“Taxikář sežvýkl doutník a změřil si nás. „To je tři sta mil. Za tomi musíte zaplatit předem.“„Přijímáte debetní karty z kasina?“ zeptala se Annabeth.Pokrčil rameny. „Některý. To je stejný jako s kreditkama.Nejdřív si je musím projet čtečkou.“Annabeth mu podala zelenou kartu LotosCash.Pochybovačně si ji změřil.„Prověřte si ji,“ pobídla ho Annabeth.Udělal to.Počitadlo zadrnčelo. Světla zazářila. Nakonec se vedle značkydolaru objevil symbol pro neko... číst dál

... číst dál

Druhý den odpoledne, čtrnáctého června, sedm dní předslunovratem, náš vlak dosupěl do Denveru. Nejedli jsme odpředcházejícího večera v jídelním voze někde v Kansasu.Sprchovali jsme se naposled v táboře. Byl jsem přesvědčen, že je topoznat.„Zkusme kontaktovat Cheiróna,“ navrhla Annabeth. „Chci muříct o tom tvém rozhovoru s duchem řeky.“„Nemůžeme přece použít telefon, že ne?“„Já nemluvím o telefonech.“Asi půl hodiny jsme se potulovali centrem města, i když jsemnetušil, co Annabeth hledá. Vzduch byl suchý a horký, což podusném vlhku v St. Louis působilo divně. Kam jsme se obrátili,všude jako b... číst dál

Moc rád bych řekl, že jsem během té cesty dolů dospěl k nějakémuhlubokému odhalení, že jsem se vyrovnal s vlastní smrtelností,tváří v tvář smrti se smál a tak dále, a tak dále.Popravdě jediná moje myšlenka byla: Aaaagggghhhh!Řeka se mi řítila vstříc rychlostí kamionu. Vítr mi rval vzduchz plic. Mrakodrapy, kostelní věže a mosty se mi míhaly před očima.A pak: Pláááác!Záplava bublinek. Ponořil jsem se do tmy, přesvědčený, žeskončím zarytý sto stop v bahně a navěky ztracený.Ale dopad do vody mě nebolel. Teď jsem klesal zvolna, meziprsty mi probíhaly bublinky. Nehlučně jsem dosedl na dno řeky.S... číst dál

Ve vlaku jsme strávili dva dny, mířili jsme na západ mezi kopci,přes řeky, kolem jantarových vln obilí.Ani jednou na nás nic nezaútočilo, ale stejně jsem se neuklidnil.Připadalo mi, že cestujeme jako ve výkladní skříni, sledovániseshora a možná i zdola, že něco čeká na správnou příležitost.Snažil jsem se na sebe neupozorňovat, protože mé jménoa fotky strašily na předních stránkách všech možných novinvýchodního pobřeží. List Trenton Register-News uveřejnil fotkupořízenou nějakým turistou, jak vystupuju z autobusu. Tvářil jsemse vyděšeně. Meč v mých rukách vypadal jako rozmazaná kovováskvrna.... číst dál

Tu noc nám bylo dost mizerně.Utábořili jsme se v lese, necelých sto metrů od hlavní silnice, namokřinaté pasece, kterou místní mládež očividně využívala namejdany. Země byla posetá pomačkanými plechovkami od colya obaly z rychlého občerstvení.Vzali jsme si trochu jídla a deky z podniku tetičky Em, alenetroufali jsme si zapálit oheň a usušit vlhké šaty. Lítice a Medúzanám na jeden den zajistily dost vzrušení. Nechtěli jsme přilákatnikoho dalšího.Rozhodli jsme se, že budeme spát střídavě. Dobrovolně jsem sivzal první hlídku.Annabeth se stočila na přikrývkách a jakmile si položila hlavu,začala... číst dál

Na jednu stranu je dobré vědět, že existují řečtí bohové, protožemáš aspoň na koho svést, když se věci nedaří. Například kdyžutečeš od autobusu, který zrovna napadly nestvůrné babizny a dokterého udeřil blesk, a k tomu všemu ještě prší. Většina lidí by sipomyslela, že je to zkrátka smůla. Coby polokrevný chápeš, že senějaká božská síla fakt snaží zkazit ti den.Takže teď jsme si my tři, Annabeth, Grover a já, vykračovalilesem na břehu řeky Hudson v New Jersey. Světla města New Yorkzbarvovala noční nebe za námi do žluta a v nose nás pálil pachřeky.Grover se třásl a hýkal, zorničky velkých koz... číst dál

Balení mi netrvalo dlouho. Rozhodl jsem se, že nechámMínótaurův roh ve srubu. Do batohu, který mi našel Grover, mitedy zbývalo nacpat jenom náhradní oblečení a kartáček na zuby.Ze zásob tábora mi přidělili sto dolarů v penězích smrtelníkůa dvacet zlatých drachem. Ty mince byly velké jako skautskésušenky a na jedné straně nesly podoby různých řeckých bohů a nadruhé Empire State Building. Staré drachmy smrtelníků bývalystříbrné, řekl nám Cheirón, ale obyvatelé Olympu neužívali nikdynic horšího než ryzí zlato. Cheirón nám vysvětlil, že by se ty mincemohly hodit při mimosmrtelných transakcích –... číst dál

Druhý den ráno mě Cheirón přestěhoval do srubu číslo tři.Nemusel jsem se o něj s nikým dělit. Měl jsem spoustu místa navšechny svoje věci: na Mínótaurův roh, jednu sadu náhradníhooblečení a na pytlík s toaletními věcmi. U večeře jsem mohl sedětu vlastního stolu, vybírat si všechny aktivity, vyhlašovat si večerku,kdy se mi zachtělo a neposlouchat nikoho jiného.A bylo mi z toho úplně mizerně.Zrovna když mi připadalo, že mě přijali, když jsem cítil, žejsem v jedenáctce doma a můžu být normální dítě – nebo aspoň taknormální, jak se dá, když je člověk polokrevný – oddělili mě, jakobych měl nějak... číst dál

Příštích několik dní jsem si zvykl na dennodenní koloběh, který bymi připadal skoro normální, kdyby mě nevyučovali satyrové,nymfy a kentaur.Každé ráno jsem měl lekci starořečtiny od Annabeth, povídali jsme si o bozích a bohyních v přítomném čase, což bylo docela zvláštní. Zjistil jsem, že Annabeth se s mou dyslexií nemýlila:starořečtina pro mě na čtení nebyla tak těžká. Aspoň ne těžší než angličtina. Po několika dopolednech jsem dokázal překoktat pár veršů z Homéra a ani mě to nijak zvlášť nebolelo.Zbytek dne jsem střídal venkovní aktivity a hledal něco, v čem bych vynikl. Cheirón se mě sna... číst dál