Percy Jackson: Prokletí Titánů ( Kniha 3.)

Než jsem odešel z Olympu, rozhodl jsem se, že vyřídím párhovorů. Nebylo to jen tak, ale nakonec jsem objevil tichoufontánku v rohu zahrady a prostřednictvím Iris se spojil se svýmbratrem Tysonem, který žil pod mořem. Řekl jsem mu o našichdobrodružstvích a o Bessiem – o tom roztomilém hadím telátku hozajímalo úplně všechno – a já ho ujistil, že Annabeth je v bezpečí.Pak jsem mu konečně vysvětlil, jak se při útoku s mantichoroupoškodil ten štít, který mi vloni vyrobil.„Paráda!“ zaradoval se Tyson. „To znamená, že je dobrý!Zachránil ti život!“„To rozhodně, člověče,“ řekl jsem. „Ale teď je po n... číst dál

Létání je pro Poseidónova syna už tak dost špatná věc, ale vletětpřímo do Diova paláce, kolem kterého zuřily hromy a blesky, byloještě horší.Zakroužili jsme kolem centra Manhattanu, provedli úplný oblethory Olymp. Byl jsem tam jenom jednou, tehdy jsem vyjelvýtahem do tajného šestistého patra Empire State Building. Alednes mě Olymp překvapil ještě víc, pokud to vůbec šlo.V šeru časného rána a ve světle loučí a ohňů zářily paláce nasvazích dvaceti různými barvami, od krvavě rudé po indigovou. NaOlympu už očividně nikdo nespal. Klikaté ulice byly plné polobohůa přírodních duchů a nižších bůžků... číst dál

Po soumraku jsme přistáli v parku Crissy Field.Jakmile doktor Chase vystoupil ze svého dvojplošníku,Annabeth se k němu rozběhla a nadšeně ho objala. „Tati! Tysletěl… tys střílel… u všech bohů! To byla ta nejúžasnější věc, cojsem kdy viděla!“Její otec se začervenal. „No, na smrtelníka ve středním věku tomyslím nebylo nejhorší.“„Ale ty kulky z božského bronzu! Jak jsi je sehnal?“„No, prostě… Když jsi naposled… odešla, nechalas ve svémpokoji ve Virginii nějaké zbraně polokrevných.“Annabeth rozpačitě sklopila oči. Všiml jsem si, jak si dal doktorChase pozor, aby neřekl utekla.„Rozhodl jsem se, ... číst dál

Příšerné bylo, že jsem vážně pozoroval tu rodinnou podobu. Atlasměl stejný panovačný výraz jako Zoe, stejný chladný povýšenýpohled, jaký měla někdy Zoe, když se naštvala, jenže u něj tovypadalo tisíckrát hůř. Měl všechno to, co jsem od začátku na Zoenesnášel, ale nic z toho dobrého, čeho jsem si pak u ní začal vážit.„Pusť Artemidu,“ žádala Zoe.Atlas přistoupil k bohyni v řetězech. „Snad bys chtěla převzítnebe od ní? Jen si posluž.“Zoe otevřela pusu, aby něco řekla, ale Artemis se ozvala: „Ne!Nezkoušej to, Zoe! Zakazuji ti to.“Atlas se domýšlivě ušklíbl. Klekl si vedle Artemidy a pokusil sej... číst dál

„Nikdy to nezvládneme,“ postěžovala si Zoe. „Postupujeme mocpomalu. Ale Ophiotaura opustit nemůžeme.“„Búúúú,“ souhlasil Bessie. Plaval vedle mě, jak jsme tak klusalipo nábřeží. Nákupní molo jsme nechali daleko za sebou. Mířilijsme k mostu Golden Gate, ale byl o dost dál, než jsem si myslel.Slunce se už sklánělo k západu.„Já to nechápu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Proč se tam musímedostat dozápadu?“„Hesperidky jsou nymfy západu,“ poučila mě Zoe. „Do jejichzahrady můžeme vejít, jenom když se den mění v noc.“„Co se stane, když to nestihneme?“„Zítra jest zimní slunovrat. Jestli zmeškáme západ, budem... číst dál

Řekni mi, až to skončí,“ zaúpěla Thalia. Oči měla pevnězavřené. Socha nás přidržovala, takže jsme spadnout nemohli,ale Thalia jí stejně svírala paži, jako by to byla ta nejdůležitější věcna světě.„Všechno je v pořádku,“ uklidňoval jsem ji.„Jsme… jsme moc vysoko?“Podíval jsem se dolů. Pod námi ubíhaly zasněžené hory. Natáhljsem nohu a skopl sníh z jednoho vrcholku.„Ne,“ řekl jsem. „Ani ne.“„Jsme v pohoří Sierra Nevada!“ vykřikla Zoe. Spolu sGroverem visela z paží druhé sochy. „Tady jsem už lovila. Při téhlerychlosti budeme za pár hodin v San Francisku.“„Hej, hej, Frisko!“ zanotoval náš anděl... číst dál

Na kraji skládky jsme našli odtahový vůz, tak starý, že už homožná taky vyhodili. Ale motor chytil a nádrž byla plná, protojsme se rozhodli, že si ho půjčíme.Řídila Thalia. Nevypadala tak otřesená jako Zoe nebo Grovernebo já.„Ty kostry tam pořád někde jsou,“ připomněla nám. „Musímese pohnout dál.“Vezla nás pouští, pod jasně modrou oblohou, pískem takzářivým, že až bolelo se na něj podívat. Zoe seděla vpředu s Thalií.My s Groverem jsme se usadili vzadu na korbě a opřeli se onaviják. Vzduch byl chladný a suchý, ale to příjemné počasí námpo ztrátě Bianky připadalo tak nějak nepatřičné.Sevřel j... číst dál

Jeli jsme na kanci až do západu slunce, což bylo asi nejvíc, co byzvládl můj zadek. Představ si, že bys celý den rajtoval na obřímocelovém kartáči po štěrkové cestě. Asi tak pohodlná je jízda napraseti.Netušil jsem, kolik mil jsme urazili, ale hory se ztratily v dálcea nahradily je dlouhé míle rovné suché země. Tráva a zakrslé křovířídly, až jsme nakonec uháněli tryskem (může kanec vůbec uháněttryskem?) po poušti.Když padla noc, prase se zastavilo u potoka a odfrklo si. Začalose napájet blátivou vodou, pak vyrvalo ze země kaktus saguaro azačalo ho žvýkat i s bodlinami.„Dál už nepůjde,“ usou... číst dál

... číst dál

Přejížděli jsme řeku Potomac, když jsme zahlédli helikoptéru. Bylto elegantní černý vojenský typ, přesně jako ten, který jsme viděli uškoly Westover. A blížil se přímo k nám.„Oni tuhle dodávku znají,“ došlo mi. „Musíme se jí zbavit.“Zoe zabočila do rychlého pruhu. Helikoptéra nás doháněla.„Možná tu helikoptéru vojáci sestřelí,“ nadhodil Grover s nadějív hlase.„Vojáci si asi myslí, že patří k nim,“ zklamal jsem ho. „Jak alemůže Generál využívat smrtelníky?“„Žoldnéři,“ řekla Zoe hořce. „Jest to odporné, ale mnohosmrtelníků půjde do boje úplně za cokoli, pokud dostanezaplaceno.“„Ale to ti smrt... číst dál

Řítil jsem se přes park a neodvažoval se ohlédnout. Vrazil jsemdo Muzea letectví a kosmonautiky, a jakmile jsem se dostalpřes úsek, kde se platí vstupné, strhl jsem si čepici neviditelnosti.ŘHlavní část muzea byl jeden obrovský sál, od stropu tam viselyrakety a letadla. Kolem se vinula tři patra balkonů, aby se člověkmohl dívat na exponáty z různých výšek. Nebylo tam plno, jen párrodin a několik výprav dětí, zřejmě prázdninové školní výlety.Chtělo se mi na ně na všechny zaječet, aby zmizeli, ale usoudiljsem, že by mě pak nejspíš zavřeli. Musel jsem najít Thalii aGrovera a Lovkyně. Každou ch... číst dál

Problém s létáním na pegasovi za dne je ten, že pokud si nedášpozor, můžeš na longislandské expresní dálnici způsobit vážnoudopravní nehodu. Musel jsem držet Blackjacka nahoře v mracích,což bylo naštěstí teď v zimě dost nízko. Hnali jsme se a pokoušelise udržet bílou dodávku Tábora polokrevných v dohledu. A pokudbyla na zemi zima, ve vzduchu už vládl pořádný mráz a do kůže měštípal ledový déšť.Litoval jsem, že jsem si nevzal oranžové spodní termoprádloTábora polokrevných, jaké prodávají v táborovém obchodě, ale poté záležitosti s Phoebe a tričkem s kentauří krví jsem si nebyl jistý,jestli j... číst dál

... číst dál

Orákulu by nic neudělalo, kdyby se vrátilo zpátky do podkroví posvých.Takhle jsme ale byli vybráni já a Grover, abychom ho tamodnesli. Soudím, že jsme si tu poctu nevysloužili díky všeobecnýmsympatiím.„Dej tomu pozor na hlavu!“ varoval mě Grover, když jsme lezlipo schodech. Ale pozdě.Prásk! Třískl jsem mumifikovaným obličejem o rám padacíchdveří, až se zaprášilo.„Ach, člověče.“ Položil jsem mumii a kontroloval škody.„Zlomil jsem jí něco?“„Těžko říct,“ mínil Grover.Vyvlekli jsme ji nahoru a uložili na trojnožku, oba jsme přitomtěžce oddechovali a potili se. Kdo by řekl, že mumie může tolikvá... číst dál

Druhý den ráno po snídani jsem Groverovi vyprávěl svůj sen.Seděli jsme na louce a pozorovali satyry, jak honí lesní nymfysněhem. Nymfy satyrům slíbily pusu, když je chytí, ale to se stalomálokdy. Nymfa obyčejně nechala satyra rozběhnout se na plnéobrátky a proměnila se na zasněžený strom. Chudák satyr do nějpraštil hlavou a pak ho ještě zasypala hromada sněhu.Když jsem Groverovi vypověděl svou noční můru, začalzamyšleně kroutit prstem v chundelaté srsti na noze.„Zhroutil se na ni strop jeskyně?“ zeptal se.„Jo. Co to sakra znamená?“Grover zavrtěl hlavou. „Já nevím. Ale po tom, co se zdáloZoe... číst dál