Období: duben 2014

Místnost, kde jsou Sečtělí ubytovaní, patří na základně Mírumilovných k těm větším. Nachází se v ní celkem dvanáct postelí: osm z nich je sražených k sobě podél delší stěny a zbývající čtyři lůžka jsou umístěná po dvou u kratších stěn; celý střed místnosti je tak ponechán volný. Stojí zde velký stůl, na kterém se povaluje spousta různých nástrojů a náčiní, kovového šrotu, starých počítačových součástek a drátů.Právě jsme s Christinou ostatním vyložili náš plán. Vyzněl o to chatrněji,když na nás civěla více než desítka Sečtělých.„Ten plán potřebuje doladit,“ prohlásí Cara jako první.„Proto j... číst dál

... číst dál

... číst dál

... číst dál

Ale já pořád dýchám. Nijak zhluboka, nijak viditelně, ale dýchám. Peter mi zavře oči. Ví, že žiju? A Jeanine? Vidí, že dýchám?„Odnes tělo do laboratoře,“ nařídí Jeanine. „Pitva proběhne dnes odpoledne.“„Rozumím,“ odpoví Peter.Pak se se mnou stůl rozjede dopředu. Všude kolem sebe slyším, jak si lidé mumlají. Když na rohu zahneme, jedna ruka mi přepadne přes okraj stolu a udeří do zdi. Zabrní mě prsty, ale rukou pohnout nedokážu.Průjezd chodbou, ve které se stále tlačí zrádci, tentokrát proběhne v tichosti. Peter zvolna kráčí, jakmile však zahne do další chodby, výrazně zrychlí. Ostrým tempem... číst dál

Dnes ráno se obléknu do čistého oblečení, které mi dali: do černých kalhot- příliš volných, ale komu na tom záleží? - a černé košile s dlouhými rukávy. Boty jsem nedostala.Ještě mám čas. Mimoděk sepnu ruce a skloním hlavu. Přesně to samé občas dělával táta, než si sedl ke snídani. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč to dělá. Ráda bych zase cítila, že k němu patřím, ještě než... než bude povšem.O několik tichých okamžiků později mi Peter oznámí, že je čas jít.Skoro se na mě nepodívá a místo toho zamračeně zírá do zdi. Chtít dnes vidět přátelskou tvář by bylo asi příliš troufalé přání. Zvednu se... číst dál

Jakmile mě Peter vyvede na chodbu, už se k Jeanine dostat nesnažím. Po Peterově ráně pěstí mám žebra jako ve svěráku, ale to je nic v porovnání s triumfálním pocitem, kterým mi pulsují tváře.Peter mě mlčky zavede zpátky do cely. Zůstanu stát uprostřed místnosti a dlouho zírám do kamery v levém zadním rohu. Kdo mě celou dobu sleduje? Zrádci, kteří mě střeží, nebo vědci ze Sečtělosti, kteří mě studují?Když mi opadne horko z tváří a bolest v žebrech se ztiší, lehnu si.Hned jak zavřu oči, na mysl mi vytane vzpomínka na rodiče. Jednou,když mi bylo asi jedenáct, jsem zůstala stát na prahu jejich ... číst dál

„Beatrice.“Trhnu sebou. Místnost, ve které se nacházím — za účelem dalšího experimentu,který na mně hodlají provést - je prostorná. Na zadní stěně jsou umístěné obrazovky, těsně nad podlahou svítí modrá světla a střed sálu protíná řada polstrovaných lavic. Sedím na úplném konci řady vedle Petera a hlavou se opírám o zeď. Pořád mám spánkový deficit.Teď si přeju, abych se neprobudila. Kousek ode mě stojí Caleb. Váhu přenesl na jednu nohu a působí nejistě.„Odešel jsi od nich vůbec nékdy?" zeptám se.„Není to tak jednoduchý,“ odpoví. „Já„Je to přesně takhle jednoduchý.“ Chce se mi ječet, ale můj... číst dál

Probudím se s bolestí hlavy. Snažím se znovu usnout - když spím, jsem aspoň klidná - ale na mysl se mi spolu s krákoráním vran neodbytně vrací pohled na Caleba.Jak to, že jsem se nikdy nepozastavila nad tím, že Jeanine a Eric o mých předpokladech vědí?Jak to, že mě nenapadlo, že o této skutečnosti mají přece vědět jen tři lidé  na světě: Tori, Caleb a Tobias?V hlavě mi tepe. Nechápu to. Nevím, co Caleba k téhle zradě vedlo.A zajímalo by mě, kdy k tomu došlo - po útoku na Odevzdanost? Poté,co jsme uprchli od Mírumilovných? Nebo ještě dřív - když ještě žil táta?Caleb nám řekl, že od Sečtělých... číst dál

Té noci se mi nezdá o Tobiasovi ani o Willovi, ale o mé matce. Stojíme v sadu u Mírumilovných. Jablka právě dozrála a visí nám jen několik centimetrů nad hlavou. Listy vrhají na její tvář stín. Je oblečená v černé, ačkoli jsem ji nikdy v černé neviděla. Učí mě, jak se plete cop. Předvádí mi to na svých vlasech a směje se, když se mi zamotají prsty.Probudím se. Jak to, že jsem si nikdy nevšimla, že je tak plná energie,tak Neohrožená? Vždyť jsem naproti ní sedávala každé ráno u snídaně.Nebo jsem se neuměla dívat?Zabořím obličej do tenké matrace, na které tady spím. Nikdy už se o ní nic nedozv... číst dál