Kapitola 36.

Ale já pořád dýchám. Nijak zhluboka, nijak viditelně, ale dýchám. Peter mi zavře oči. Ví, že žiju? A Jeanine? Vidí, že dýchám?„Odnes tělo do laboratoře,“ nařídí Jeanine. „Pitva proběhne dnes odpoledne.“„Rozumím,“ odpoví Peter.Pak se se mnou stůl rozjede dopředu. Všude kolem sebe slyším, jak si lidé mumlají. Když na rohu zahneme, jedna ruka mi přepadne přes okraj stolu a udeří do zdi. Zabrní mě prsty, ale rukou pohnout nedokážu.Průjezd chodbou, ve které se stále tlačí zrádci, tentokrát proběhne v tichosti. Peter zvolna kráčí, jakmile však zahne do další chodby, výrazně zrychlí. Ostrým tempem jí proběhne, potom se náhle zastaví. Kde to jsem? To ještě nemůže být laboratoř. Proč zastavil?Vsune mi paže pod kolena a ramena a zvedne mě. Hlava mi spadne na jeho rameno.„Na někoho tak prťavýho jsi pěkně těžká, Škrobe,“ zamručí.Ví, že jsem při vědomí. Ví to.Někde něco zapípá a zašoupá - Peter otevřel zamčené dveře.„Co tady —“ Tobiasův hlas. Tobiasi! „Ach, můj Bože. Ach„Nech si to koktání na jindy,“ zabručí Peter. „Není mrtvá, jenom paralyzovaná.Vydrží to asi minutu. Dělej, musíme odsud vypadnout.“Nechápu to.Jak to, že to Peter ví?„Vezmu ji,“ řekne Tobias.„Ne. Střílíš líp než já. Vezmi si mou pistoli a Tris nech na mně.“Slyším, jak mu z pouzdra vyklouzne zbraň. Tobias mě pohladí po čele.Pak se oba rozběhnou.Nejdřív nevnímám nic než dupot jejich nohou. Hlava mi bolestivě přepadává dozadu. Ruce i nohy mě začínají mravenčit. „Doleva!“ křikne Peter na Tobiase.Z opačné strany chodby někdo zavolá: „Hej, co to - “Výstřel. A ticho.Běží dál. „Doprava!“ zařve Peter. Padne další výstřel, a ještě jeden.„Prr,“ zamumlá. „Zastav!“Páteří mi prostupuje brnivý pocit. Otevřu oči právě ve chvíli, kdy Peter otevře další dveře. Těsně předtím, než se mám praštit hlavou o zárubeň,vymrštím ruku a nárazu zabráním.„Dávej bacha!“ ozvu se přiškrceně. Hrdlo mám stažené pořád stejně,jako když mi Jeanine píchla to sérum a začalo se mi špatně dýchat. Peter se natočí bokem a projde se mnou dveřmi. Pak za námi patou zabouchne a spustí mě na zem.V místnosti skoro nic není, jen řada prázdných popelnic podél zdi a čtvercové plechové dveře naproti, do kterých se vejde jeden kontejner.„Tris,“ hlesne Tobias a skrčí se ke mně. V tváři je bledý, skoro až nažloutlý.Tolik mu toho chci říct. Jako první však zamumlám: „Beatrice.“Zesláble se zasměje.„Beatrice,“ opraví se a políbí mě. Zabořím mu prsty do košile.„Hele, schovejte si to na později, nebo vás pozvracím,“ řekne Peter.„Kde to jsme?“ zeptám se.„Tady se pálí odpadky,“ řekne Peter a poklepe na plechové dveře. „Vypnul jsem to. Dostanem se tudy ven na ulici. A jestli nechcem, aby nás cestou zabili, tak by měl Čtyřka radši mířit přesně.“„O mou mušku se nestarej,“ ohradí se Tobias. Ani on nemá boty.Peter otevře dveře do spalovny. „Tris, ty první.“Roura na odpadky je asi metr široká a metr a půl vysoká. Strčím do ní jednu nohu a Tobias mi tam pomůže dostat i druhou. Sjedu po krátké skluzavce dolů, žaludek mi klesne. Pak pod zády ucítím rolující válečky.Všude je cítit oheň a kouř, ale nic mě nepálí. Blíží se konec roury. Rukama narazím o plechovou stěnu a vzápětí tvrdě přistanu na betonové podlaze. Palčivě se mi rozbrní holeně.„Jau,“ ulevím si. Odbelhám se stranou a křiknu: „Můžeš!“Než se na konci skluzavky objeví Peter, nohy mě přestanou bolet. Dopadne na bok. Zasténá a uvolní prostor.Rozhlédnu se po spalovně. Nebýt světel, která svítí po obvodu nevelkých dvířek na protější stěně, byla by tu naprostá tma. Na některých místech pokrývají podlahu kovové pláty, na jiných kovová mříž. Ve vzduchu jsou cítit shnilé odpadky a oheň.„Hlavně neříkej, že bych tě taky někdy mohl vzít na nějaký hezký místo,“řekne Peter.„To bych se neodvážila,“ odpovím.Tobias doskočí na nohy, ale pak se převáží na kolena a zkřiví obličej.Pomůžu mu vstát a přimknu se k němu. Všechno najednou vnímám a cítím mnohonásobně intenzivněji. Málem jsem umřela, ale místo toho žiju.Díky Peterovi.Ze všech lidí zrovna jemu.Peter přejde po mříži a otevře dvířka. Do spalovny pronikne světlo.Spolu s Tobiasem kráčíme pryč od pachu ohně, pryč od kovové výhně.Ocitneme se v místnosti s betonovými zdmi.„Máš tu pistoli?“ zeptá se Peter Tobiase.„Ne,“ řekne Tobias. „Myslel jsem, že budu metat kulky z nosních dírek,tak jsem ji nechal nahoře.“„Ježíši, zmlkni.“Peter vytáhne ještě jeden revolver a vyjde ze spalovny. Za ní následuje vlhká chodba s potrubím u stropu. Je jen asi tři metry dlouhá. Nade dveřmi na jejím konci je napsáno VÝCHOD. Jsem živá a na svobodě.Úsek mezi základnou Sečtělých a Neohrožených vypadá z opačné strany jinak. Všechno asi vypadá jinak, když zrovna nejdete na smrt.Na konci ulice se Tobias přitiskne ramenem ke zdi a opatrně vyhlédne zpoza rohu. V obličeji je bledý. Jednu paži vystrčí za roh, opře ji o zeď a dvakrát vystřelí. Zacpu si uši. Snažím se ten zvuk i to, co mi připomíná,vytěsnit z hlavy.„Rychle,“ řekne Tobias.Vyrazíme plnou rychlostí po Wabash Avenue. Peter běží první, za ním já a nakonec Tobias. Ohlédnu se, abych se podívala, na koho Tobias střílel.Za budovou jsou dva muži. Jeden se nehýbe, ale druhý si svírá paži a utíká ke dveřím. Pošlou za námi další.Hučí mi v hlavě, zřejmě z vyčerpání, ale adrenalin mi dává sílu běžet dál.„Běž tou nejmíň logickou cestou!“ zařve Tobias.„Cože?“ nechápe Peter.„Tou nejmíň logickou cestou,“ zopakuje Tobias. „Aby nás nenašli.“Peter na poslední chvíli zabočí do postranní ulice. Všude se válí papírové krabice s chatrnými přikrývkami a špinavými polštáři - tady nejspíš živořili odpadlíci. Přeskočí krabici, která leží v cestě, ale já do ní vrazím.Odkopnu ji za sebe.Na konci ulice zahne vlevo, k močálu. Jsme zpátky na Michigan Avenue.Všem z centrály přímo na očích, stačilo by se podívat z okna.„Špatnej nápad!“ křiknu.Na nejbližším rozcestí Peter odbočí doprava. Aspoň je tu čisto - žádné popadané ukazatele, mezi kterými bychom museli kličkovat, žádné výmoly,přes které bychom museli skákat. Plíce mě pálí, jako bych se nadýchala jedu. Nohy, které mě tak bolely, už necítím. Další plus. Zdálky k nám dolehnou výkřiky.Pak mě to napadne: nejméně logické je přestat utíkat.Popadnu Petera za rukáv a vtáhnu jej do nejbližší budovy. Má šest pater a široká, pravidelně rozmístěná okna, která od sebe oddělují cihlové sloupky. U prvních dveří zaberu za kliku. Jsou zavřené. Tobias střelí do okna vedle dveří a otevře je zevnitř.Budova je zcela prázdná. Žádné židle ani stoly. Zato spousta oken.Přesuneme se k nouzovému schodišti. Vlezu pod schody, abychom byli chráněni. Tobias si sedne vedle mě a Peter naproti nám. Přitáhne si kolena k hrudi.Snažím se popadnout dech a uklidnit se, ale není to jednoduché. Byla jsem mrtvá, byla jsem mrtvá a pak zase najednou nebyla. Jak to? Díky Peterovi?Peterovi?Zůstanu na něj zírat. Pořád vyhlíží tak nevinně, ačkoli nám už tolikrát dokázal opak. Tmavé vlasy má i teď uhlazené a lesklé, jako by pro něj skoro dva kilometry ostrého běhu nic neznamenaly. Jeho kulaté oči těkají po šachtě, až nakonec spočinou na mně.„Co je?“ zeptá se. „Proč se na mě tak díváš?“„Jak jsi to udělal?“„Zas tak těžký to nebylo,“ řekne. „Obarvil jsem trochu paralyzujícího séra na fialovo a vyměnil ho za to smrtící. K elektrodě jsem připojil nefunkční kabel. Trošku problém byl s tím monitorem tepu. Musel jsem sehnat dálkový ovládání a šoupnout - to bys stejně nepochopila.“„Proč jsi to udělal?“ zeptám se. „Ty přece chceš, abych umřela. Sám jsi mě chtěl zabít! Tak co se změnilo?“Sevře rty a ještě dlouho se mi dívá do očí. Pak otevře ústa, zaváhá a konečně řekne: „Nechci nikomu nic dlužit, jasný? Vědomí, že jsem ti něco dlužnej, mě užíralo. V noci jsem se budil a chtělo se mi zvracet. Být zavázanej nějakýmu Škrobákovi? Směšný. Naprosto směšný. Nesnesl jsem to.“„O čem to mluvíš? Copak ty mi něco dlužíš?“Protočí panenky. „Tenkrát u Mírumilovnejch. Někdo po mně vystřelil- mířil na hlavu. Ta kulka by mi proletěla rovnou mezi očima. A tys do mě strčila. Předtím jsme si byli kvit - já tě málem zabil během výcviku,tys mě málem zastřelila během útoku na Odevzdanost. Byli jsme vyrovnaní.Ale po tomhle...“„Jsi šílenec,“ prohlásí Tobias. „Takhle svět nefunguje... takhle se lidi nechovaj.“„Že ne?“ namítne Peter a povytáhne obočí. „Nevím, v jakým světě žiješ ty, ale v mým světě pro tebe lidi něco udělaj jenom ve dvou případech.Buď po tobě oplátkou něco chtějí, nebo mají pocit, že ti něco dluží.“„Existujou i jiný důvody,“ vložím se do toho. „Někdy něco uděláš, protože toho druhýho prostě máš rád. Možná ne ty, ale...“Peter si odfrkne. „Přesně tyhle bláboly jsem od pomatence jako ty čekal.“„Tak to budem muset vždycky zařídit tak, abys nám něco dlužil,“ řekne Tobias. „Nebo se rozběhneš za každým, kdo ti udělá nejvýhodnější nabídku.“„Jo,“ řekne Peter. „Přesně o tom to je.“Zavrtím hlavou. Nedokážu si představit, že bych žila jako on — neustále si vést záznamy o tom, kdo mi co dal a co bych komu měla vrátit, neschopná někoho milovat, být něčemu věrná, odpouštět, být jako jednooký,který v ruce svírá nůž a hledá, komu by vypíchl oko. To není život,ale jen jeho chabá napodobenina. Zajímalo by mě, kde se naučil takhle přemýšlet.„Kdy myslíte, že odsud budem moct vypadnout?“ zeptá se Peter.„Za dvě hodiny,“ odhaduje Tobias. „Měli bysme jít do Odevzdanosti.Právě tam se teď stahujou všichni odpadlíci a Neohrožení, kteří v sobě nemají implantovaný transmitéry.“„Fantazie,“ zabručí Peter.Tobias mě obejme. Zabořím mu tvář do ramene a zavřu oči, abych se nemusela dívat na Petera. Tolik si toho musíme říct, i když nevím, co přesně.Ale tohle není to správné místo ani čas.Když procházíme ulicemi, které jsem kdysi nazývala svým domovem, lidé kolem nás se zadrhávají v řeči a umlkají. Cítím na sobě jejich pohledy.Podle jim dostupných informací - a já jsem přesvědčená o tom, že jim je Jeanine pohotově poskytla - jsem před necelými šesti hodinami zemřela.Všimnu si, že někteří odpadlíci, které míjíme, mají na kůži modrou skvrnu.Připraveni k simulaci.Až tady, v bezpečí, si uvědomím, že mám chodidla celá pořezaná od hrubého asfaltu a střepů z vysypaných oken. Každý krok mi působí muka.Raději se soustředím na bolest než na vyjevené pohledy ostatních.„Tris?“ zavolá někdo před námi. Zvednu hlavu. Na chodníku stojí Uriah a Christina, právě si porovnávají své revolvery. Uriah pustí pistoli a rozběhne se ke mně. O něco pomaleji za ním vyrazí i Christina.Uriah ke mně natáhne ruce, ale Tobias mu položí ruku na rameno a zadrží ho. Jsem mu za to vděčná. Nevím, jestli bych se s Uriahem zrovna teď zvládla obejmout nebo odpovídat na jeho otázky nebo jen snést jeho překvapení.„Má za sebou pořádný peklo,“ řekne Tobias. „Potřebuje se vyspat.Bude v týhle ulici - číslo třicet sedm. Přijďte zítra.“Uriah se na mě zachmuřeně podívá. Neohrožení se neradi nechávají omezovat a Uriah v Neohroženosti vyrostl. Ale zřejmě Tobiase respektuje,protože přikývne a řekne: „Tak zítra.“Když procházím kolem Christiny, lehce mi stiskne rameno. Zkusím se narovnat, ale moje svaly jsou jako klec, která mě nutí zůstat shrbená. Celou cestu mě do zátylku bodají užaslé pohledy. Uleví se mi, když se mnouTobias zahne k šedému domu, který patřil Marcusi Eatonovi.Nevím, kde v sobě Tobias vezme sílu projít vstupními dveřmi. Ve vzpomínkách tu zřejmě stále slyší ozvěny hádajících se rodičů, práskání řemene a nespočtu hodin strávených v malé, tmavé komoře. Přesto se tváří klidně, když mě a Petera vede do kuchyně. Možná ho to všechno naopak posílilo. A možná takový Tobias prostě je - silný, ačkoli by měl být slabý.V kuchyni stojí Tori, Harrison a Evelyn. Pohled na ně ve mně vyvolá vlnu silných pocitů. Opřu se ramenem o zeď a zavřu oči. Do víček mám stále obtisknutý tvar lůžka, na kterém mě měli popravit. Otevřu oči. Snažím se dýchat. Ostatní spolu hovoří, ale neslyším je, nerozumím jim. Co tady dělá Evelyn, v Marcusově domě? A kde je Marcus?Evelyn položí jednu ruku Tobiasovi kolem ramen, druhou se dotkne jeho obličeje a tváří se k němu přitiskne. Něco mu říká. Usměje se na ni,když se od ní odtáhne. Matka a syn, konečně smířeni. Nevím, jestli je to moudré.Tobias mě obrátí a s jednou rukou na mé paži a druhou kolem mého pasu, aby mi nemusel sahat na zraněné rameno, mě před sebou tlačí ke schodišti. Vyjdeme nahoru.V horním patře se nachází někdejší ložnice jeho rodičů a jeho pokoj,které od sebe dělí koupelna. Zavede mě k sobě do pokoje. Chvíli tam jen stojím a rozhlížím se po místnosti, ve které strávil většinu svého života.Pořád mě drží za paži. Od chvíle, kdy jsme opustili náš dočasný úkryt pod schody v oné budově, se mě neustále nějakým způsobem dotýkal,jako by se bál, že bych se mohla rozpadnout.„Marcus sem po mým odchodu nechodil, to vím jistě,“ řekne. „Všechno zůstalo na svým místě.“Lidé v Odevzdanosti nemívají ve svých domovech příliš mnoho vybavení,protože to by bylo v rozporu se zásadou střídmosti. Ale to málo, co nám bylo dovoleno, zde Tobias má. Hromádku školních časopisů. Poličku s knihami. A, překvapivě, sošku z modrého skla na komodě.„Tu mi kdysi tajně přinesla máma. Řekla mi, abych si ji schoval,“ vysvětlí Tobias. „V den, kdy se konal Obřad volby, jsem ji sem postavil. Aby ji viděl. Aby viděl můj vzdor.“Přikývnu. Je zvláštní se ocitnout na místě, které nese tak hluboký otisk něčí osobnosti. Tento pokoj patří šestnáctiletému Tobiasovi, který se již brzy rozhodne přestoupit k Neohroženým, aby unikl z dosahu svého otce.„Mrknem na ty tvý nohy,“ řekne. Zůstane však stát a jen přesune prsty na mé předloktí.„Dobře,“ souhlasím.Vejdeme do koupelny. Posadím se na okraj vany. Tobias si sedne vedle mě, položí mi ruku na koleno a napustí do vany vodu. Krev z mých chodidel zbarví vodu do růžová.Tobias vleze do vany, jednu mou nohu si položí do klína a žínkou vyčistí hlubší rány. Nic necítím. Ani když se mi do ran dostane napěněné mýdlo. Voda ve vaně zešedne.Sáhnu po mýdle a několikrát s ním otočím v dlaních, abych jej napěnila.Vezmu Tobiase za ruce a začnu mu je umývat. Snažím se vydrhnout všechny rýhy v jeho dlaních i prostor mezi prsty. Dělá mi dobře, že můžu něco dělat, že můžu něco vyčistit, že se ho můžu zase dotýkat.Podlaha v koupelně je za chvíli celá od vody, jak po sobě stříkáme, abychom ze sebe smyli mýdlo. Je mi zima, otřesu se, ale je mi to jedno. Tobias podá ručník a začne mi utírat ruce.„Já...“ Můj hlas zní přiškrceně. „Celá moje rodina je mrtvá, nebo mě zradili. Jak můžu...“Nic z toho, co říkám, nedává smysl. Přemůže mě pláč. Otřásá celým mým tělem, myslí, vším. Tobias si mě k sobě přivine. Stojíme ve vodě a tiskneme se k sobě. Zaposlouchám se do úderů jeho srdce a po chvíli setím rytmem nechám ukonejšit.„Teď budu tvoje rodina já,“ zašeptá.„Miluju tě.“Už jednou jsem mu to řekla, když jsem odcházela k Sečtělým, ale to spal. Nevím, proč jsem mu to neřekla, když mě mohl slyšet. Možná jsem se mu bála svěřit s něčím tak osobním, jako je oddanost. Nebo jsem měla strach, že nevím, co to znamená, někoho milovat. Teď mi naopak připadá děsivé, že jsem mu to neřekla ani přesto, že už to ode mě nikdy nemusel slyšet. Ani tehdy, kdy už pro nás pro oba mohlo být pozdě.Patřím k němu a on patří ke mně a vždycky to tak bylo.Zírá na mě. Držím se ho za paže, abych neztratila rovnováhu, a čekám na jeho reakci.Svraští čelo. „Řekni to ještě jednou.“„Tobiasi, miluju tě.“Kůži má mokrou a voní potem. Moje košile se mu přilepí na paže,když je ovine kolem mě. Zaboří mi tvář do krku a pak mě políbí nad klíční kost, na tvář, na rty.„Já tebe taky,“ odpoví.