Derek si šetřil pravý bok. Jeho kůň ho odmítl nést. Nemohla jsem to zvířeti zazlívat. Taky bych nechtěla, aby na mě lezl démonický, krví nemrtvých pokrytý vlkodlak. Ale to nás zpomalovalo.
O tři bloky dál jsem od postarší ženy zrekvírovala rozvrzanou starou káru. I když… zrekvírovat bylo silné slovo. Mávla jsem před ní identifikační kartou a slíbila jí mnohem víc peněz, než jsem měla u sebe.
Když vezmu v úvahu, že jsem stále držela v ruce meč a vlasy i tvář měla pokryté vrstvičkou zasychající krve ve vskutku roztomilém odstínu hnědé, rozhodla se, že by nebylo dobré, kdyby protestovala příliš nahlas. Vlastně mi řekla, že si můžu kárku vzít, jen když jí neublížím.
Pověděla jsem jí, ať pošle účet Řádu, strčila Dereka dovnitř, uvázala koně dozadu a pak popohnala grošovaného tažného koně k pobočce Řádu.
Během pěti minut Derek spal. Kůže se mu na těle zachvěla, pukla a o chvíli později na jeho místě oddechoval stočený obrovský šedý vlk. K udržení bojové formy bylo potřeba dost koncentrace. Když kožoměnec upadl do bezvědomí, tělo se většinou přetvořilo buď v lidskou, nebo ve zvířecí formu. Během magické erupce byla proměna ve zvíře asi méně energeticky náročná.
V tomhle byla s kožoměnci potíž. Nejenže se jednalo o psychopaty fanaticky oddané Smečce, ale pokaždé, když se trochu unavili, potřebovali buď jídlo, nebo spánek.
Ale kdybych se musela utkat s běsnícím starým upírem, asi bych si potom taky ráda zdřímla. Zabil upíra. Sám. Bez cizí pomoci, bez magie, jen drápy, zuby a čistým odhodláním. Což byl zatraceně úžasný výkon. Vezla jsem v bryčce příštího alfu vlkodlaků. Snad si na mě vzpomene, až se v hierarchii dostane výš.
Ohnivý západ slunce se scvrkl na pár vyhasínajících oharků. Magie se opět stáhla ze světa. Velmi důrazně. Nezbylo po ní ani stopy, ale přesto město vědělo o její přítomnosti. Čekala jako hladová noční šelma, až bude moci znovu zaútočit.
V hlavě mi bušilo. Pohmožděná žebra se ozývala při každém nádechu, ale nevypadalo to, že by některé bylo zlomené. Díkybohu za ty dary, i když jde o takovou drobnost.
Mozek mi znovu začínal pracovat, pomalu a postupně, jako když se dává do pohybu zrezavělé mlýnské kolo. Snažila jsem se přijít na kloub nesmyslům, které vykřikoval Pastýř. Říkal něco o Velké vráně vedoucí zástupy. Zástup rivek by mohl napáchat dost škody. Nechtěla jsem si ani představovat všechny dopady podobného scénáře.
Takže zástup rivek s Velkou vránou v čele. To označení by sedělo na Morrigan, až na jednu maličkost. Bran jí sloužil a z rivky u jámy udělal cedník. Zaváhal, když měl přísahat při jejím jméně, což naznačovalo, že uvažoval, zda by tím svou patronku neurazil. Takže máme Morrigan a Brana na jedné straně a Fomoriany a Velkou vránu na straně druhé. A všechno mělo silnou spojitost s keltskou mytologií. Nedokázala jsem si ale vybavit jinou Velkou vránu než Morrigan. Esmeralda měla v přívěsu velkou spoustu knih na tohle téma. Možná že by se v nich dala o Vráně najít zmínka.
Zajížďka k mému bytu by nás měla zpomalit maximálně o patnáct minut. Derekův dech byl pravidelný, nekrvácel ani nevykazoval známky stresu. Chtěla jsem zkontrolovat Julii, ale čtvrt hodiny nebude hrát až zas takovou roli.
Proč na mě Fomoriané vůbec zaútočili? To byla otázka za šedesát čtyři tisíc dolarů.
Nejdřív napadli Reda, který na ně náhodou narazil, nebo to alespoň tvrdil. Pak zaútočili na Julii. A teď si vybrali za cíl mne. Proč? Proč by riskovali boj s upírem a vlkodlakem? A to nepočítám fakt, že jsem proměnila už tři rivky v mokré, páchnoucí skvrny.
Pomsta? Bolgor mi nepřipadal jako horkokrevný typ, lačnící po pomstě za každou cenu. Byl to spíš vypočítavý nepřítel, typ, kterému v žilách koluje očarovaný led.
Přehrávala jsem si v hlavě znovu všechny události a snažila se mezi nimi najít spojení. Nejdřív Reda přepadly rivky, poškrábaly mu krk. Pak se s Julií vydal na místo, kde zmizela její matka, na shromaždiště Sesterstva. Odtamtud jsem Julii vzala domů. Red nás sledoval a předal Julii monisto. Rivky zaútočily na Julii. Pak jsem Julii odvezla do krypty a napadly pro změnu zase mne.
Poslední Bolgorův útok nedával smysl. Dokázala jsem pochopit, že mě a Julii napadl tehdy v bytě. Měl převahu. Ale teď? Na otevřeném prostranství? Když jsem s sebou měla vlkodlaka a upíra? To vypadalo na zoufalý útok.
A jak mne rivky našly? Po pachu určitě ne. Ulice Atlanty byly příliš znečištěné, aby se v nich dala sledovat dobrá pachová stopa. Nemohly mě najít ani zrakem. To by se musely přiblížit na dohled. Derek by je vycítil.
Mohly mě vysledovat jedině za pomoci magie.
Red říkal, že jejich vlasy dokáží člověka obtočit jako laso. Takhle je uměly používat jedině během vlny magie. Útok v bytě také proběhl, když musel tech ustoupit. A teď na nás zaútočily ve chvíli, kdy magická vlna končila. Jako by nás poznamenala neviditelná magie. Reda, Julii a pak mě. A rivky nás sledovaly jako lovečtí psi.
Red, Julie a pak já. Byl v tom nějaký vzorec? Mohlo nás něco spojovat? Možná že kluka znečistila nějaká podivná zbytková magie. Julie se dotkla Reda, já se pak dotýkala Julie, přenesla jsem stopu i na sebe. Jenže reziduální magie obvykle zmizela s nástupem technologie. A magické vlny se objevovaly a zase ztrácely jako šílené.
Možná jsem to vzala ze špatného konce. Třeba se ohlížely po něčem určitém, co vyzařovalo jasnou stopu moci. Po čemsi, co fungovalo jen během magické vlny, co sloužilo jako maják stejně jako Houkal v Úlech. A prošlo rukama Redovi, Julii a pak mně. Jenže co?
Monisto. Red ho dal Julii a ta ho půjčila mně.
Vytáhla jsem náhrdelník z kapsy a snažila se prohlédnout si ho, jak nejpodrobněji to šlo. Čas od času jsem se přitom zadívala na silnici před sebou. Jednoduchá šňůrka, spletená ze špinavých tkaniček do bot. A na ní byly navázané asi dva tucty nejrůznějších mincí.
Tak se na to podíváme.
Kennedyho půldolar, čtvrťák, dvacet pesos, georgijský čtvrťák s broskví na líci − páni, tomu říkám rarita − žeton z nákupního vozíku s malým koníkem, čínská mince s hranatým otvorem uprostřed − kde k ní ksakru přišel? Miniaturní CD o velikosti dolaru a s nápisem Axe Grinder III, možná videohra? Hrubý kovový disk s poutkem uprostřed, aby se tudy dala provléct tkanička. Mince s nápisem Republica NC Pilipinas. Filipíny? Malý trojúhelníkovitý přívěšek se staroegyptským symbolem. Kulatá mince, příliš ošoupaná, aby se dalo zjistit, čím předtím byla. Čtvercový přívěšek s vyrytou runou. Jeffersonianský niklák.
Jeden z nich byl něčím výjimečný. Který? Musel to být některý z těch starších přívěšků. I když… s mým štěstím by se z Pastýře mohl vyklubat šílený numismatik, ochotný umřít pro padesáticent s Kennedym. Možná bych mohla vzít hrst drobných a vlákat ho do léčky. Na, Bolgore, koukni, kámo, mám u sebe dolar s hlavou Susan B. Anthonyové… ty víš, že ho musíš mít.
Odložila jsem monisto. Mohla bych na ně koukat celou noc a snažit se určit, který z nich je magnet na rivky, a nebo se jednoduše zeptám Julie, neobyčejného lidského m-skeneru, který jí přijde podezřelý. Jestli mám tedy pravdu.
Necítila jsem na náhrdelníku žádná ochranná kouzla. Možná Red našel něco, co Pastýři patřilo, přívěšek nebo amulet. Nebo ho s velkou pravděpodobností ukradl a pak ho přidal na monisto, aby ho ukryl. Naneštěstí předmět vyzařoval magii, a kdokoliv ho měl u sebe, lepily se na něj rivky jako vosy na med. Jestli se nemýlím, tak si Red uvědomil, že ho někdo sleduje, a předal tu věc Julii, i když si plně uvědomoval, že se pro ni rivky vrátí. Nedal jí ho kvůli ochraně, ale proto, aby od sebe odvrátil pozornost a našel jim nový cíl. Možná byl jen děcko, ale i tak se zachoval dost odporně.
Přemýšlela jsem nad tím a ve chvíli, kdy jsem dvoukolák zaparkovala u domu, jsem byla naštvaná tak, že bych mu nejradši nařezala. Julie ho milovala, bezvýhradně, a on ji proto mohl naprosto libovolným způsobem zneužívat. Uvázala jsem otěže k jednomu kovovému úchytu v řadě, který stál před budovou právě k tomuto účelu. Něco se v tom klukovi vážně muselo pokazit. Chápala jsem, proč se tak choval. Žil na ulici, sám, hladový a šikanovaný. Musel se starat sám o sebe. Jenže jsem znala pár dětí z ulice, které vyrostly v dospělé s docela ucházejícími morálními hodnotami. Veškerá Redova morálka se omezovala na: Red dělá jen to, co je pro něj nejlepší.
Vyběhla jsem tři patra schodů na jeden zátah, jen abych našla pevné dveře stojící mi v cestě. Neměla jsem k nim klíč.
Takže jsem musela seběhnout do prvního patra a zabouchat na dveře domovníkovi. „Pane Pateli?“
Pan Patel byl nejmilejší a nejpříjemnější domovník, se kterým jsem kdy musela jednat, ale… také nejpomalejší. S oříškově hnědou kůží a ospalýma očima s těžkými víčky se pohyboval s druhem požitkářské pomalosti, jako kdyby mu přišlo nedůstojné zrychlit. Snažit se ho popohnat by jen vyústilo v to, že by se začal loudat hůř než ospalý lenochod. Už takhle mu zabralo dobrých pět minut najít správný klíč a posléze se rozhodl zdolat schody, aniž by porušil své neuspěchané tempo. Ve chvíli, kdy konečně otevřel dveře a vložil mi klíč do dlaně, už jsem stepovala na místě nervozitou.
Vběhla jsem do bytu, popadla Esmeraldiny knihy a vyběhla opět ven. Zabouchla jsem za sebou a už se hnala zase dolů, cestou jsem na schodech ještě minula poněkud zmateného domovníka.
* * *
Dveře krypty byly dokořán.
Jejich oblé tvary zalévala svitem jediná žárovka. Od kovového povrchu se ještě odráželo světlo vycházející z konce úzkého schodiště, podobné obrovské kulaté minci.
Krypta měla být zavřená na několik západů.
Sešla jsem po tmavých schodech, brala jsem je ale po jednom, šavli v ruce. Už od vchodu jsem cítila vlčí oměj. Tím se znemožňovalo kožoměncům případné stopování. Někdo věděl, že s sebou mám Dereka. Útok byl zamířený na mě, to bylo jasné.
Derek spal bezpečně stočený v mezipatře. Chtěla jsem ho dotáhnout až do své kanceláře, ale byla jsem unavená a on svědomitě papal polívčičku, takže ve vlčí formě mohl vážit tak pětašedesát kilo. Vzdala jsem to v půli cesty.
Schod přede mnou zdobily dvě kapky krve. Další dvě se leskly o dva schody níž. Cítila jsem ve vzduchu vypálený střelný prach. Andrea použila pistoli. Výstřel útočníka musel jen škrábnout, jinak by tady bylo tělo, ne jen pár kapek krve. Andrea nikdy neminula.
Tiše jsem sešla až dolů a přitiskla se zády ke zdi. Kryptou se rozléhalo podivné chraptivé dýchání, jako když se někdo snaží řezat dřevo tupou pilou.
Naklonila jsem se do strany a opatrně se pokusila nahlédnout skrze dveře.
Na zemi leželo mezi cáry oblečení pokroucené tělo. Zdeformované nebo zbité. Leželo tam zhroucené v groteskní hromadě nesouměrných údů. Směs syrového masa, rudé a blátivě hnědé. Další syčivé nadechnutí se odrazilo ode zdí a probudilo slabounkou ozvěnu v koutech místnosti. Julie nebyla v dohledu.
Jak jsem tam tak stála, tělo ke mně otočilo hlavu. Spatřila jsem chumáč plavých vlasů a jedno modré oko, druhé překrýval záhyb masa.
Andrea.
Překonala jsem vzdálenost mezi námi jediným skokem. Špinavé skvrny na jejích údech nebyly špína. Jednalo se o srst. Krátkou, hnědou srst se stopami flíčků pokrývajících kůži.
Hruď měla také zdeformovanou, příliš plochou. Kůže na jejím žaludku náhle končila, nebyla vytržená nebo uříznutá, spíše to vypadalo, že jí tam není dost. Mezerou prosvítaly lesklé smyčky vnitřností. Levá noha se jí proměnila v tlapu, zatímco pravá se příliš protáhla, ležela zkroucená dozadu. Čelisti jí vystupovaly dopředu, neseděly k sobě, rty je nestačily pojmout, tesáky vyrážely skrze tváře.
Bože můj. Lyk-Vé ji nakonec stejně dostal.
Andreino pravé oko na mě upřelo blankytně modrou duhovku. Z hrdla jí vyšlo dlouhé zabublání. „Pomoooc.“
Tu jsem jí bohužel nemohla poskytnout. Ještě jsem neviděla kožoměnce, který by uvázl v půli cesty mezi formami.
Budu muset najít někoho, kdo by jí mohl pomoct. Doolittle. Jenže ten byl zpátky v Pevnosti smečky. Bude mi trvat hodiny, než se tam dostanu. Její pokožka dostala nažloutlý, šedavý odstín, což znamenalo, že tělo kožoměnce sahalo po posledních rezervách sil. Andrea možná těch několik hodin nemá.
Počkat. Doolittle byl oddaný Curranovi. Vydal by ji v minutě Pánovi šelem. A pak by ji otestovali, jestli není lupus, a musela by se postavit Curranovi. A navíc nešlo být loajální zároveň ke Curranovi i k Řádu. V okamžiku, kdy někdo zjistí, že jde o kožoměnce, vyloučí ji. Andrea pro Řád žila a dýchala. To ji stejně tak můžu nechat zemřít.
Jenže jestli nic nepodniknu, dlouho nepřežije.
Doolittle byl mimo hru. Stejně jako Derek. Ke komu bych ji mohla vzít?
Andreino tělo zachvátil třes. Pravá noha se jí protáhla. Kosti rostly s agonizující pomalostí. Zasténala, hlas měla bolestí naplněný tak, že se mi rozbušilo srdce. Žaludek se jí stáhl stejně jako hýžďové svaly a pak byla křeč konečně u konce. Svezla se znovu na podlahu.
Místností zavanul charakteristický ostrý zápach. Už jsem ho cítila i předtím. Hyena.
Pevnost sdíleli všichni kožoměnci dohromady, ale každý klan měl vlastní shromaždiště, stejně jako měli vlastní alfa pár. Hyeny musí mít doupě. Nebylo jich sice tolik jako krysodlaků nebo vlků, ale dost na to, aby utvořili malou smečku. Už jsem se potkala s jejich vůdkyní. Starší ženou jménem Teta Bé. Raději bych bojovala se smečkou vlků, než se dostala do křížku s ní. Možná nosila vlasy svázané do drdolu a měla příjemný úsměv, ale byla jsem si naprosto jistá, že by se usmívala stejně mile i ve chvíli, kdy by měla drápy zabořené do mých jater.
Hyeny a lvi spolu moc nevycházejí. A Curran to ví. Takže sice je měl stále na povel, ale nechal jim dostatečnou autonomii, aby mohly řešit vlastní problémy.
Budu ji muset vzít k Tetě Bé. Sice to byla děsivá ženská, ale raději se budu hádat s ní než s Curranem.
Naklonila jsem se k Andree. „Vezmu tě k hyení smečce.“
Oči se jí rozšířily. Otřásla se a zasténala: „Ne. Nemůžeš.“
„Nehádej se se mnou. Nemáme jinou možnost.“
Podebrala jsem ji pažemi. Ruce mi potřísnila lymfa. Ucítila jsem ostrý zápach moči. Musela vážit nejméně pětašedesát kilo. Zatnula jsem zuby a zvedla ji. Zdeformované paže mě objaly.
Bože, ta je těžká.
Zamířila jsem s ní ke dveřím krypty.
Když jsem byla malá, otec mě nutil běhat zničující vytrvalostní tratě s plně naloženým batohem na zádech. Tehdy mě v pohybu udržovalo vědomí, že bolest musí jednou skončit. Takže jsem si teď při stoupání po schodech mumlala pod nosem to co tehdy. Bolest je dobrá. A jednou skončí. Každá vteřina, kterou promarním, zkracuje Andree život.
Naložila jsem ji do káry. „Julie?“ zašeptala jsem.
„Kluk. Malý šaman. Odvedl ji.“ Hlas jí přešel v nezřetelné zabublání.
Krucinál, Rede. Alespoň je bez monista nebudou moci rivky najít. „Drž se. Kvůli mně, ano? Zůstaň naživu.“
Vběhla jsem zpátky dovnitř, brala schody po dvou. Derek byl stále v limbu. Zatřásla jsem jím. „Vzbuď se!“
Ohnal se po mně, zuby mi poškrábal ruku, ale okamžitě vyskočil na nohy a omluvně kňučel.
„To nevadí. Potřebuju pomoct.“
Následoval mě a pak v půlce schodů ztuhl, srst na krku naježenou, záda nahrbená. Vrčel a prskal.
„Prosím, Dereku. Vím, že to tady divně páchne, ale potřebuju tvůj nos. Hned teď. Prosím.“
Přesvědčila jsem ho, ať se mnou sejde schody. Obešel v širokém oblouku káru a zadíval se na mě.
„Zvládneš zachytit Juliin pach?“
Sklonil čenich k zemi a pak ucukl, jako by ho někdo praštil. Zacouval, obkroužil dvoukolák ještě jednou, znovu čichal k zemi, couval odporem a kňučel.
Příliš vlčího oměje. Red uměl zakrýt svůj pach.
Z bryčky se ozvalo tlumené zasténání. Julie bude muset počkat, protože Andrea si žádný další odklad nemůže dovolit.
Alespoň jsem u sebe měla náhrdelník. Jestli mám pravdu, budou rivky pronásledovat mne, a ne Julii. Jen ať si to zkusí. Byla jsem vytočená tak, že bych brala jako vítanou možnost na někom si ten vztek vybít.
„Změna plánu. Zaveď mě k hyenám, Dereku. Nemáme moc času. Pospěš si.“
Derek se klusem vydal ulicí pryč. Skočila jsem na místo vozky a jeli jsme. Sice jsem potlačovala chuť skřípat zuby nad rychlostí koně, ale aspoň jsme se pohnuli z místa.
Atlanta nesnášela blížící se erupci dobře. Jak jsem projížděla s károu sutinami obroubené ulice, tak rychle, jak jen kůň zvládal, magie mi zpívala v kostech. Noční oblohu křižovali podivní tvorové, tmavé siluety bezhlučně klouzající vzduchem blokovaly světlo hvězd. Museli jsme dvakrát zastavit. Poprvé, abychom se vyhnuli upíří hlídce, čtyřem krvesajům v kosočtverečné formaci. Podruhé nám cestu zkřížil průsvitný duch medvěda. Z hlavy mu vyčnívaly rohy. Chvíli dvoukolák pozoroval smutnýma očima a po zádech mu stékaly v propleteném vodopádu pramínky průhledného ohně. Pak pokračoval ulicí dál.
Podél cesty protékala řeka duchů, voda hustá jako tér a inkoustově černá. Snažila jsem se držet od ní co nejdál. Stvoření, která v noci obvykle vyla nebo se jinak hlasově projevovala, tentokrát mlčela. Naslouchala. A čekala. Kdyby se někomu jakýmsi zázrakem podařilo zachytit tep města a na něčem ho přehrát, opakovala by se na nahrávce jediná věta: „Erupce přichází, erupce přichází…“
Andrein třes se zhoršoval, přicházel častěji, asi každých patnáct minut. Věděla jsem, kdy ji popadla křeč, protože při tom vydala krátký, tichý výkřik bolesti. Vždycky jsem sebou trhla.
Konečně jsme nechali město za sebou a zamířili po známé cestě k rozbořenému průmyslovému centru a pak dolů po přerostlé dálnici. Noc nás obklopila, tmavou oblohu pokrývala kdesi vysoko nahoře drobná světélka hvězd. Barvy se vytratily ze světa, stíny prohloubily. Obyčejné stromy se v temnotě proměnily z potěchy oka v rozšklebené obludy číhající na kořist. Tím směrem ležela Pevnost, tvrz, kde se Smečka shromažďovala v časech ohrožení.
Projeli jsme kolem tmavé, opuštěné benzínové pumpy s rozbitými okny a chybějícími dveřmi. Drobná, vytáhlá stvoření se plazila po okenních římsách a plížila skrz vchod. Honosila se nechutně žlutou barvou, podobnou hnisu v zanícené ráně. Světélkujícíma očima nás pozorovala a vztahovala k nám z dálky pokroucené drápaté tlapky, jako by se nás jimi snažila poškrábat.
Derek dál běžel po cestě lenivým vlčím klusem, kterým bez námahy překonávali dlouhé kilometry. Dorazili jsme až k okraji stromů. Cestu vroubily masivní duby, natahovaly větve proti sobě, takže nad ní téměř tvořily klenbu.
Derek se zastavil, zdvihl hlavu k hvězdami poseté obloze a zavyl. Zvuk se rozlehl nocí, ještě chvíli zůstával ve vzduchu jako strašidelné sdělení beze slov, plné smutku a mrazící až do morku kostí. Oznamoval naši přítomnost. Jeden dlouhý okamžik čekal, pak zastříhal ušima a rozběhl se po cestě do stínu stromů. Následovala jsem ho.
Kára vrzala, klapot koňských kopyt se klidně a pravidelně rozléhal kolem.
Ticho noci prořízlo děsivé zachechtání. Vysoký, vyšinutý zvuk, napnutý jako struna kytary těsně před prasknutím. Po obou stranách se mezi stromy objevily štíhlé siluety, míhaly se po obou stranách. Běžely vzpřímeně, příliš vysoké a příliš rychlé, aby šlo o lidi.
Jedna z nich skočila na káru a dopadla vedle mě. Rudé oči jí ve tmě svítily jako dva zatoulané oharky.
Hyenodlak v meziformě byl na pohled opravdu strašlivý.
„Ahoj, krásko.“ Obludná tlama ta slova lehce pokřivila.
Před námi obklopily tři hyeny Dereka, dvě v meziformě a jedna v lidské podobě. Hulákaly na něj a smály se mu v nevázané, škodolibé radosti.
Samec po mně vyjel. Zkroutila jsem se do strany, chytila ho do kravaty. Stiskla jsem mu hrdlo, zatlačila na krční tepnu. „Nechci si hrát. Odvezte mě k Tetě Bé,“ pověděla jsem mu do kulatého ucha.
Drápaté pracky se mi sevřely kolem paže. „Mmm, takovou bolest mám rád. Ubližuj mi ještě.“
Zasrané hyeny.
Vpředu Derek chňapl zuby po jedné ze samic.
„Musíš se naučit pokoře.“ Hyena v lidské podobě nechala dopadnout na zem smyčky biče, který držela v ruce. „Pojď blíž, vlčku. Pomazlím se s tebou.“
Do prdele. Smýkla jsem hyením samcem doleva a dovnitř do káry, aby si viděl s Andreou do obličeje. Andree z úst unikl slabý výkřik a její dech omyl samci tvář.
„Umírá!“ ucedila jsem skrze zuby.
Hyenodlak mě odsunul stranou a zařval: „Uvolněte cestu!“
Lidská žena si zapřela pěst o bok. „Zapomínáš se…“
„Potřebuje Matku, okamžitě!“ zavrčel a ona ucouvla. Obrátil se ke mně. Oči mu svítily. „Jeď!“
Projela jsem mezi hyenami. Obklopily káru, takže Derek nemohl běžet vedle.
„Vlk nemůže na naše území. Tak zní zákon.“ Hlas hyenodlačky zněl ponuře.
„Nic se mu nestane.“ Nechala jsem do hlasu proniknout tolik výhružnosti a odhodlání, kolik jsem jen zvládla.
„Nic.“
Hyeny následovaly dvoukolák. Tažný kůň, zneklidněný jejich pachem, začal nabírat na tempu. S duněním a skřípáním jsme jeli čím dál rychleji, dokud kárka nenadskakovala na sebemenší nerovnosti na cestě.
Stromy se rozestoupily, odhalily velký dům v rančerském stylu. Přitáhla jsem otěže k sobě. Málem mi utrhly ruce. Tažný kůň ještě objel dům, než jsem ho dokázala dostatečně zpomalit, aby zastavil.
Samec seskočil na trávu, vzal Andreu do náruče a rozběhl se s ní k verandě.
Tam se rozsvítilo světlo a ze dveří vyšla Teta Bé. Trochu korpulentní a ve středních letech, se šedivějícími vlasy staženými do drdolu vypadala spíš na někoho, kdo by měl péct sušenky a číst pohádky, a ne vládnout bandě sociálních deviantů se sklony k hysterickému chechtání a perverzním sexuálním hrátkám.
Stačil jí jeden pohled na Andreu. Trhla hlavou. „Dovnitř! Vy taky!“
Vběhla jsem do domu za samcem. Následovala nás samice v lidské podobě. Nebo jsem si alespoň myslela, že jde o samici. Teta Bé přeletěla okolní noční krajinu pohledem a zavřela za námi dveře.
Samec doběhl chodbou až do obrovské koupelny. Do mramorového stupínku před ním byla zapuštěná vana, dost velká, aby se do ní pohodlně vlezlo osm nebo devět lidí. Přešel opatrně po podlaze poseté erotickými hračkami a ovocem a skočil do vany tak, aby Andreu držel stále nad povrchem.
Teta Bé shodila z mramorového schodku jakousi věc z kůže a oceli a posadila se na okraj. „Kdo o tom ještě ví?“
„Měla s sebou vlka,“ odtušila samice.
„Koho?“
„Dereka,“ pověděla jsem jí.
Teta Bé přikývla. „Dobře. Chlapec půjde přímo za Curranem. S tím se dá domluvit. Máme štěstí, že je Medvěd zrovna pryč. Dokud to nezjistí nikdo ze starších, budeme v pořádku.“
Proč byla krucinál tak šťastná? S Curranem byla domluva asi jako s rozzuřeným slonem.
Naklonila se k Andree. „Hloupoučké děcko. Víš, co jsi vlastně zač?“
Andrea přikývla. Tělo se jí přitom roztřáslo námahou.
„Pak to půjde lehčeji. Svlečte ji.“
Samice skočila do vany a začala z Andrey sundávat cáry látky, jež jí stále lnuly k masu.
Stáhl se mi žaludek. Ucítila jsem na jazyku kyselé šťávy.
„Jestli je ti na zvracení, běž ven.“
Teta Bé se obrátila zpátky k Andree a kývla na ni. „Navedu tě do tvé přirozené podoby. Máš zašedlou tvář. Víš, co to znamená, takže se soustřeď, jestli chceš žít. Nejdřív uděláme něco s hrudníkem. Představ si, že ti ze zad vyrážejí dvě křídla. Obrovská křídla. Roztáhni je. Tak široce, jak jen zvládneš.“
Andreina hrudní kost se začala posouvat dolů. Ramena také, hruď se jí rozšířila…
Vyběhla jsem z domu.
2025 ©