Takže ten Saiman… má pro tebe slabost, co?“ zeptal se Derek.
„Právě teď má Saiman slabost pro všechno, co se hýbe. Podle toho, co jsem viděla, se sápal i na tebe.“ Konečně jsem skončila se splétáním vlasů zpátky do copu a navedla koně po Mariettské ulici vstříc hustému lesu, jenž kdysi býval jednadvaceti akry Centennialského parku. Opravdu jsem se necítila na to, abych v téhle diskuzi pokračovala.
Nastal odliv magie. Během minuty se ale znovu vrátí. Vlny teď přicházely jedna za druhou, krátké a intenzivní.
„Vypadalo to, že tobě dává rozhodně přednost,“ poznamenal Ghastek.
Hajzl. „Nezáleží na tom, kdo by se na té střeše ocitl. Prostě by měnil tvar do doby, dokud by nenašel ideální, který by té osobě seděl.“
„Ve více směrech.“ Upír znovu přeběhl před koňmi.
„Díky za komentář. Všimla jsem si, že ses ani nenamáhal nějak pomoct.“
„Připadalo mi, že máš věci pevně v rukou.“ Ghastek nechal upíra odklusat daleko před nás.
Když vás někdo konfrontuje, utečte. Má oblíbená strategie.
„Podívej,“ řekl Derek, „jen bych chtěl poznamenat, že by bylo příště vhodné, kdybych měl všechny dostupné informace, než někam nakráčíme.“
„Ale všechny dostupné informace jsem neměla ani já. Kdybych věděla, že bude na střeše tančit ve sněhu, nešla bych tam.“
„Takhle tě nemůžu efektivně chránit nebo ti pomáhat…“ řekl Derek.
Otočila jsem se v sedle. „Dereku, nežádala jsem, abys mě ochraňoval. Neprosila jsem, ať jdeš se mnou. Kdybych si uvědomila, že budeš celou dobu napodobovat Currana, dvakrát bych si rozmyslela, jestli ti dovolím připojit se k nám.“
Derek sklapnul.
Upír před námi zabočil doleva, začal klusat po Centennialské.
Nezvolila jsem zrovna nejlepší slova. Zastavila jsem koně. Derek také.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe tak vyjet.“
„A koho bych měl napodobovat, Kate?“ zeptal se tiše.
Na to jsem neměla odpověď.
„A nebo na mě vybalíš spoustu keců o tom, že bych měl být sám sebou? A kým bych vlastně byl? Synem lupa a vraha? Někým, kdo nedokázal zachránit vlastní sestry před znásilněním a tím, aby je jejich otec sežral zaživa? A proč bych někým takovým měl být?“
Zaklonila jsem se v sedle a přála si, abych ze sebe dokázala výdechem dostat veškerou tíhu, jež se mi usadila na ramenou. „Dlužím ti omluvu. Nebylo to ode mě hezké.“
Na dlouhý okamžik seděl bez hlesu a pak přikývl. Upír se v půli cesty zarazil, čekal, až ho doženeme.
„Neměl jsem do tebe rýpat,“ odtušil nakonec. „Občas bývám takový.“
„V pořádku.“ Pobídla jsem koně do klusu. Věděla jsem, proč se takhle choval. Viděla jsem, jak si puntičkářsky skládá oblečení. Vždycky byl čistě oholený, vlasy měl krátce zastřižené, nehty upravené a čisté. Vsadím se, že i pokoj měl pečlivě uklizený. Když žijete jako dítě v chaosu, snažíte se vnést do světa pořádek. Svět naneštěstí odmítá spolupracovat, takže se musíte spokojit s tím, že budete kontrolovat alespoň sebe, své prostředí a přátele.
„Jen mi teď spousta věcí dělá starosti,“ pověděla jsem mu.
„Julie?“ tipl si.
„Ano.“
Přála jsem si, abych mohla zavolat do Řádu a poptat se, jak se jim vede, ale neměla jsem vůbec představu, kde najít fungující telefon. Pokud je vůbec nějaký v provozu, když se všude kolem magie připravovala k erupci. Andrea mi slíbila, že s Julií zůstane. I když ji zprostili aktivní služby, Andrea stále dokázala trefit cíl i se zavázanýma očima.
„Je to pro tebe těžké, co?“ poznamenal Derek. „Tím těžké myslím spoléhat se na ostatní.“
Na okamžik jsem si pomyslela, jestli náhodou neovládá telepatii. „Co tě vede k podobnému závěru?“
„Řekla jsi, že máš starost o Julii, a pak ses zatvářila, jako by tě chytly hemeroidy nebo měla opravdu silnou…“
„Dereku… takovéhle věci ženám říkat nemůžeš. Jen v tom pokračuj a strávíš život úplně sám.“
„Neměň téma. Andrea je fajn. A hezky voní. Dopadne to dobře.“
Abych dokázala určit, jak schopný někdo je, očividně jsem si ho podle něj měla nejdřív očichat. „A to víš jak?“
Pokrčil rameny. „Prostě jí budeš muset věřit.“
Když vezmu v úvahu, že dva lidé, které jsem milovala nejvíc na světě, do mě celé roky hučeli, že se mohu spoléhat pouze a jenom na sebe, věřit jiným lidem bylo mnohem těžší, než se zdálo. Měla jsem o Julii starost. Stejně jako o její matku.
Jelikož jsem se dostala do pracovního poměru s Řádem, předsevzala jsem si, že se budu poflakovat co nejvíc kolem kanceláře rytíře Kvestora. O investigativní práci jsem nevěděla téměř nic, zatímco on věděl víceméně vše. Než přešel k Řádu, pracoval jako detektiv pro georgijský Úřad pro vyšetřování trestných činů. Zatím se mi podařilo sesbírat pár důležitých drobtů moudrosti, takže jsem věděla, že prvních čtyřiadvacet hodin každého vyšetřování je velmi důležitých. Čím víc času uplyne, tím víc chladnou stopy. V případě pohřešovaných osob tak s každou uplynulou hodinou klesá šance, že onoho člověka najdete živého.
Prvních dvacet čtyři hodin uplynulo jako voda. Prvních osmačtyřicet se pomalu, ale neodvratně chýlilo ke konci a připomínalo mi, jak skvěle si vedu. Jenže v tomto případě se nedaly použít obvyklé procedury jako prohledávání okolí, výslech svědků a určování, kdo z nich by nejradši chtěl danou osobu nechat zmizet. Nic z toho se na tuhle situaci nevztahovalo, protože všichni svědci zmizeli spolu s ní.
Neměla jsem vůbec představu, kde by Juliina matka mohla být. Přála jsem si, aby se v pořádku vrátila do svého domu. Nechala jsem vzkaz na kuchyňské lince, ve kterém jsem jí napsala, že je Julie v pořádku, a prosila jsem ji, aby kontaktovala Řád. Dokud se neobjeví, budu se muset držet jediné stopy, již mám. Morrigan a kotle. A doufat, že mě na druhém konci nečeká tygr lidožrout s otevřenou tlamou.
Zabočili jsme doleva na Centennial Drive, následovali jsme Ghastekova upíra. Po naší levé straně se tyčila neprostupná zeď zeleně, znemožňovala nám výhled.
Před Změnou byl park vzdušný, otevřený. V podstatě se jednalo o obrovský trávník, rozdělený stezkami. Na předem vymezených místech lidé vysázeli stromy. Mohli jste se postavit na rozhlednu na Belvedere a před vámi se rozkládal celý park, od Dětských zahrad až po Kruhovou fontánu.
Teď park patřil městským čarodějnickým kultům. Čarodějky tam vysadily rychle rostoucí stromy a neproniknutelná bariéra bujné zeleně skrývala tajemství parku před zvědavýma očima a nenechavými prsty.
Plocha parku se také zvětšila. O hodně zvětšila. Pohltil několik městských bloků dříve obsazených kancelářskými budovami. A jediné, co jsem zvenku dokázala spatřit, byla hradba zeleně. Jeho plocha se musela nejméně zčtyřnásobit.
Vždycky mě udivovalo, že se tolik kultů zvládlo mezi sebou domluvit a sehnat dost peněz, aby park zakoupily. Když jste pilotovali upíry, patřili jste k Lidu, a pokud tomu tak ještě nebylo, velmi rychle by vám nabídli přesvědčivý peněžní obnos, abyste se k nim přidali. Když jste pracovali jako žoldák, patřili jste k Cechu, protože vás lákal padesátiprocentní odpis ze zubní péče, třicetiprocentní hrazení zdravotního pojištění a přístup k právníkům Cechu.
Když jste ale byli čarodějkou nebo čarodějem, patřili jste k nějakému kultu, který jste sdíleli s maximálně třinácti dalšími lidmi. Mezi kulty však neexistovala žádná hierarchie. Vždycky mě zajímalo, co vlastně mají kulty společného. Teď už jsem to věděla: Věštírnu.
Bylo jen dobře, že byl Saiman opilý magií. Jen bůh ví, kolik by si za podobnou informaci za normálních okolností naúčtoval. Za normálních okolností by se ovšem nic podobného nestalo.
Město se sice snažilo rozrůstání parku omezovat, ale nijak usilovně. Naproti na ulici lidé vyčistili místo od ruin a vyrostla tam nová, dřevěná budova, hrdě nesoucí nápis „YardBird“. Pod ním bylo velkým červeným písmem napsáno: „Smažené kuře! Křidýlka!“ a o kousek níž: „Bez krys!“
Linula se odtamtud vůně smaženého kuřecího masa. Pusa se mi začala plnit slinami. Dobrá věc na kuřecích křidýlcích byla, že se nedala nahradit jiným masem, například psím. Hmmm, kuře. Díky Doolittlově snaze jsem se pořád pyšnila metabolismem kolibříka na steroidech. Vůně jídla mě lákala.
Po návštěvě čarodějek. Jakmile vyjdeme z Centennialského parku, může se otevřít země a obloha dštít síru, ale ani to mi nezabrání, abych si nepomohla k troše kuřete.
Tesaři z nového staveniště v dálce před námi očividně dostali totožný nápad. Seděli venku u malých dřevěných stolků, přežvykovali křidýlka a pozorovali, jak odpolední slunce neúnavně praží do ulic. Dělníci a řemeslníci proudili nahoru a dolů po Centennial Drive a cítili rozpálené dláždění skrze podrážky obnošených bot. Drželi se jen na jedné straně ulice, dál od zeleně.
Pouliční prodavači ochraptělými hlasy vychvalovali své zboží. Dál na křižovatce okupoval chodník prodavač amuletů, malý muž ve středních letech. Poskakoval kolem své kárky a třásl barevnými talismany na šňůrkách.
Cedule oznamovala, že jsme dorazili na bulvár Andrewa Younga. Podle umístění ukazatele jsem odhadovala, že ulice měla oddělovat jižní část parku, pravděpodobně procházela přímo skrz Centennialské náměstí.
Až na to, že žádný bulvár tady nezbyl. Zeleň se divoce rozrostla, naplno se vzbouřila proti všemu, co by ji mělo omezovat. Nad cestou se houpaly převislé větve, výhonky se snažily prodrat dlážděním. Šípkové šlahouny se rozpínaly v trny osazených propletencích, pojily dohromady myrtu a stálezelené rostliny do pevné zdi, jež hrozila sedřít kůži z každého, kdo by se jí pokusil prodrat.
Potřebovala bych nejméně řetězovou pilu, abych si probojovala cestu dovnitř. Mačeta v tomhle případě byla málo. A ani jsem ji s sebou neměla.
Čarodějky versus Kate Danielsová: jedna nula.
„Vypadá to, že se nám tu jaksi ztratila jedna ulice,“ poznamenala jsem.
„Mohl jsem tě o tom informovat, kdyby ses obtěžovala zeptat.“ Upír mě poctil pokusem o úsměv, který by méně otrlého člověka s jistotou poslal k terapeutovi.
Pravda, pravda. Lid vybudoval Kasino na místě starého kongresového centra. Kdyby nebylo patnáctimetrových stromů omezujících výhled, až sem by se obzor třpytil stříbřitými minarety. Lid a čarodějky byli prakticky sousedy. Kruci, možná že se čas od času navštěvovali, když někomu z nich došel cukr.
„Trochu dál před námi je vstup.“ Upír chvátal kamsi severně, k Baker Street. Slunce se v té chvíli rozhodlo povylézt zpoza menšího mraku a zalilo svět zlatavou září. Upírova svraštělá, sytě růžová kůže se díky slunečním paprskům vyloženě rozzářila.
„Na tomhle je něco tak nehorázně špatného,“ zamumlala jsem.
Derek odpověděl souhlasným lehkým zavrčením.
Postupovali jsme šnečím tempem podél zdi zeleně. Vzduch voněl po kytičkách. Ptáčkové cvrlikali.
V neprostupné zelené zdi se objevila díra. Protínala ji úzká stezka, jež se stáčela doleva, tmavý tunel mířící do srdce hvozdu.
Derek zdvihl nos a zhluboka nasál vzduch po způsobu kožoměnců. „Voda.“
Namáhala jsem si chvíli paměť, abych z ní vylovila plán parku. Baker Street nebyla zas tak daleko. „To budou Vodní zahrady.“
Před námi jako hladová tlama zíval tunel. Ghastekův upír popoběhl blíž ke vchodu. Já a Derek jsme sesedli a uvázali koně k pokroucenému rododendronu. Nahlédla jsem do tunelu. Co můžeš udělat dnes…
„Nějaké nápady, jak se při podobné návštěvě chovat?“ zeptala jsem se upíra.
„Naprosto žádné,“ odtušil Ghastek.
Povzdechla jsem si a vykročila vpřed.
2025 ©