Tobias - Kapitola 21.

Když toho večera konečně zabořím hlavu do polštáře a nechci už na nic myslet, něco mě zatlačí do tváře. Pod povlakem najdu vzkaz.Počkej na mě v jedenáct před vchodem do hotelu. Musím s tebou mluvit.Nita Letmo pohlédnu na Tris. Spí na zádech. Přes nos a ústa jí spadly vlasy a s každým nádechem se vzdouvají. Nechce se mně ji budit, ale nemám z toho dobrý pocit jít uprostřed noci na schůzku s jinou dívkou a Tris o tom neříct. Zvláště teď, když se k sobě snažíme být upřímnější.Podívám se, kolik je hodin. Za deset jedenáct.Nita pro tebe nic neznamená. Tris se o tom může dozvědět až zítra. Můžeto být naléhavé.Odhrnu přikrývku a vklouznu do bot – poslední dny spávám v oblečení,ve kterém chodím přes den. Projdu kolem Peterovy postele, pak kolem Uriahovy. Zpod Uriahova polštáře vyčuhuje hrdlo láhve. Opatrně ji odtamtud vytáhnu a schovám ji pod polštář na prázdné posteli u dveří.Nedávám na něho pozor tak, jak jsem Zekovi slíbil.Jakmile vyjdu na chodbu, zavážu si boty a uhladím vlasy. Přestal jsem si je stříhat jako Odevzdaný v době, kdy jsem chtěl, aby mě Neohrožení vnímali jako možného vůdce, ale ten rituál mi chybí – bzučení holicího strojku a opatrné pohyby rukou, na jejichž hmat jsem se mnohdy plně spoléhal.Když jsem byl malý, stříhával mě otec na chodbě v horním patře našeho domu. Nebyl příliš opatrný, a tak jsem běžně míval odřený krk nebo šrám na uchu. Ale nikdy si nestěžoval, že mě musí stříhat. To je co říct.Nita si podupává nohou. Tentokrát má na sobě bílé tričko s krátkým rukávem a vlasy stažené do ohonu. Usměje se, ale její oči zůstanou chladné.„Vypadáš ustaraně,“ poznamenám.„To proto, že jsem,“ odpoví. „Pojď se mnou, už nějakou dobu ti chci něco ukázat.“Vede mě chabě osvětlenými chodbami, kde až na pár správců nikdo není. Zdá se, že Nitu všichni znají – mávají na ni nebo se usmějou. Dá si ruce do kapes a pečlivě se vyhýbá mému pohledu.Projdeme dveřmi, které nejsou vybaveny bezpečnostním zámkem. Vedou do prostorné kruhové místnosti, které vévodí impozantní křišťálový lustr. Na podlaze jsou naleštěné tmavé parkety a na zdech visí bronzové desky, v nichž se odráží stropní světlo. Na deskách jsou vyrytá jména, desítky jmen.Nita si stoupne pod lustr a rozpřáhne ruce, jako by chtěla místnost obejmout.„Tohle jsou rodokmeny obyvatel Chicaga,“ řekne. „Je tady i tvůj.“Přistoupím k jedné zdi a snažím se v množství jmen najít nějaké povědomé.Po chvíli hledání jsem odměněn: Uriah Pedrad a Ezekiel Pedrad.U obou jmen je malým písmem připsáno „NN“ a u Uriahova jména je čerstvě vyrytá tečka. Tak zřejmě označují Divergentní.„Víš, kde je můj?“ zeptám se.Přejde na opačnou stranu místnosti a dotkne se jednoho panelu.„Generace jsou zaznamenávány po mateřské linii. Proto si Jeanine ve svých záznamech vedla Tris jako ‚druhou generaci‘ – protože její matka nepocházela z města. Netuším, jak se Jeanine k téhle informaci dostala,ale to už se asi nikdy nedozvíme.“S úzkostí dojdu k Nitě. Nevím, co mě leká na tom, že uvidím jména svých rodičů a jejich předků vyrytá do bronzu. Od Kristin Johnsonové vede vertikála k Evelyn Johnsonové a jméno Evelyn Johnsonová je navíc horizontálně spojeno s Marcusem Eatonem. Pod oběma jmény stojí jednoduše: Tobias Eaton. K mému jménu jsou připojena písmena „ON“a tečka, ačkoli teď už vím, že Divergentní nejsem.„První písmeno udává frakci, ze které pocházíš,“ komentuje Nita,„a druhé frakci, kterou sis později vybral. Mysleli, že záznamy o frakcích jim pomůžou sledovat genové linie.“U matčina jména stojí „SOx“. Předpokládám, že křížek označuje odpadlíky.Otec je klasifi kován jako „OO“ s tečkou.Přejedu prsty po linii, která mě spojuje s mými rodiči, a dál po čáře vedoucí od jména mé matky k jejím rodičům a pořád dál, osm generací nazpět. Rodokmen tak mapuje to, co jsem vždy věděl − že mezi mnou a nimi existuje pouto, pouto, které mi odkázalo jejich prázdné dědictví,a není před ním úniku.„Hele, oceňuju, žes mi to ukázala,“ řeknu a jen těžko odolávám tísni a únavě, „ale nechápu, proč to muselo být uprostřed noci.“„Prostě jsem myslela, že bys to chtěl vidět. A chtěla jsem s tebou mluvit.“„O čem? Zase mě chceš povzbudit, že moje omezení nemají na mou osobnost vliv?“ Zavrtím hlavou. „Ne, díky. Minule mi to stačilo.“„Ne,“ odpoví, „ale jsem ráda, žes to řekl.“Opře se o desku a ramenem zakryje Evelynino jméno. Poodstoupím.Nechci být tak blízko, abych rozeznal světle hnědý kruh kolem jejích zorniček.„Když jsme se včera bavili o genetické poruše... byla to taková zkouška.Potřebovala jsem zjistit, jak budeš reagovat, abych věděla, jestli ti můžu,nebo nemůžu věřit,“ vysvětlí. „Kdybys mou poznámku o omezenosti přešel, odpověď by byla ne.“ Posune se o kousek blíž, takže ramenem zakryje i Marcusovo jméno. „Koukni, já na ty jejich nálepky nehraju.“Vzpomenu si, s jakou nechutí mi vysvětlila, co znamená obrázek rozbité sklenice na jejích zádech, jako by vyplivla jed.Rozbuší se mi srdce, cítím ho až v krku. Její dobrou náladu vystřídá hořkost a do očí jí vstoupí chlad. Bojím se jí, bojím se toho, co řekne– a zároveň mě to vzrušuje, protože to znamená, že se nemusím smiřovat s myšlenkou, že jsem něco méně, než jsem věřil.„A myslím, že ani ty ne,“ dodá.„Jo, to ne,“ potvrdím.„Tohle místo je samý tajemství,“ pokračuje. „Jedním z nich je, že Porušení jsou pro ně postradatelní. A dalším, že někteří z nás tohle jen tak nestráví.“„Jak to myslíš, postradatelní?“ zeptám se nechápavě.„Zločiny, kterých se dopustili na lidech, jako jsem já nebo ty, jsou závažný,“prohlásí. „A utajovaný. Můžu ti to dokázat, ale to až později. Teď ti můžu říct jenom to, že máme dobrý důvody, abysme dělali proti Úřadu,a chceme, aby ses k nám připojil.“Přimhouřím oči. „Proč? Co přesně ode mě chceš?“„Teď ti chci nabídnout možnost vidět svět za hranicema areálu.“„A oplátkou žádáš...?“„Ochranu,“ odpoví. „Pojedu na nebezpečný místo a nikomu odsud to nemůžu říct. Ty jsi outsider, takže je pro mě logičtější věřit tobě, a vím, žese umíš bránit. Jestli mě doprovodíš, ukážu ti něco, co tě přesvědčí.“Zlehka se dotkne srdce, jako by přísahala. Celé té akci nedůvěřuju,ale zvědavost mi nedá. Není pro mě těžké uvěřit, že by Úřad mohl mít na svědomí nekalé věci – zatím každá vláda, kterou jsem znal, prala špinavé prádlo, oligarchii Odevzdaných v čele s mým otcem nevyjímaje. A kromě toho ve mně od začátku volá slabý hlásek, že nejsem „porušený“, že moje osobnost se nedá vyjádřit geny, které předám svým dětem, pokud někdy nějaké budu mít.Ničím jiným se zatím řídit nemůžu.„Fajn,“ řeknu.„Nejdřív ze všeho musíš souhlasit, že o tom nikomu neřekneš ani slovo,ani Tris. Je to pro tebe přijatelný?“„Víš, že jí můžeš věřit.“ Slíbil jsem Tris, že už před ní nebudu mít žádné tajnosti. Neměl bych se plést do situací, kde svůj slib nemůžu dodržet.„Proč jí o tom nemůžu říct?“„Netvrdím, že se jí nedá věřit. Ona prostě jenom nemá schopnosti,který potřebujeme, a my nechceme ohrozit nikoho, koho nemusíme.Koukni, Úřad nás nechce vidět organizovaný. Jestli si myslíme, že nejsme,porušení‘, jako bysme tím říkali, že všechno, co se tady dělá – experimenty,genetický výmazy, všechno – je ztráta času. A věř mi, nikdo nechce slyšet,že jeho celoživotní úsilí je humbuk.“Chápu ji naprosto přesně – je to jako zjistit, že frakce jsou uměle vytvořený systém z dílny místních vědců, kteří nás jen chtějí co nejdéle udržet pod kontrolou.Odtlačí se od zdi a pak řekne něco, co mě s konečnou platností přesvědčí.„Jestli jí o tom řekneš, připravíš ji o možnost svobodně se rozhodnout.Uděláš z ní intrikánku proti její vůli. Když to před ní dokážeš zamlčet,ochráníš ji.“Prsty přejedu po rytině svého jména, Tobias Eaton. Tohle jsou moje geny, moje brynda.Nechci do toho Tris tahat.„Dobře,“ souhlasím. „Vyrazíme.“+++Dívám se, jak kužel světla z její baterky s každým jejím krokem poskočí.Právě jsme z úklidové místnosti vytáhli batoh – předem se mnou počítala.Vede mě stále hlouběji do podzemních chodeb, kolem místa, kde se scházejí Porušení. Nakonec se ocitneme v chodbě bez elektřiny. Najednou se zastaví, sehne se a zašmátrá rukou po zemi. Po chvíli nahmatá petlici. Podá mi baterku, odsune západku a zvedne poklop zasazený do dlažby.„Úniková cesta,“ vysvětlí. „Vykopali ji hned, jak sem přišli, aby v případě ohroţení vždycky byla možnost utéct.“Vytáhne z batohu černý tubus a odšroubuje uzávěr. Ze světlice vyprsknou jiskérky, které proti její pokožce rudě zazáří. Upustí ji do otvoru.Světlice letí několik metrů, než dopadne na zem, ale její světelná šmouha mi ještě nějakou dobu zůstane před očima. Nita se posadí na okraj šachty,zapne si hrudní přezku, aby jí batoh nesklouzl z ramen, a skočí.Vím, že je to jen pár metrů, ale prostor, který se pode mnou rozevírá,mi připadá obrovský. Posadím se a shlédnu dolů do šachty, v jejíž červené záři se rýsují temné obrysy mých nohou. Pak se odstrčím.„No vida,“ poznamená Nita, když doskočím na zem. Zvednu baterku,Nita před sebe natáhne ruku se světlicí a vyrazíme podzemní chodbou.Sotva se vedle sebe vejdeme a já se musím krčit, abych se neuhodil hlavou o strop. Páchne to tady shnilotinou, plísní, zatuchlým vzduchem. „Zapomněla jsem, že se bojíš výšek.“„Zas tolika věcí se nebojím,“ řeknu na svou obranu.„Neurážej se!“ Usměje se. „Ostatně, na to jsem se tě vždycky chtěla zeptat.“Překročím kaluž. Pod podrážkami mi zaskřípe písek.„Tvůj třetí strach,“ naznačí. „Když máš zastřelit tu ženu. Kdo je to?“Světlice dohoří. Odteď nám bude muset stačit jen baterka. Pohnu rukou,abych mezi námi vytvořil víc místa – nechci se jí ani letmo dotknout.„Nešlo o nikoho konkrétního,“ odpovím. „Šlo o to ji zastřelit.“„Ty ses bál někoho zastřelit?“ podiví se.„Ne. Bál jsem se toho, že to dokážu tak lehce.“Nic neříká, ani já ne. Vůbec poprvé jsem o své obavě promluvil nahlas,a teď vidím, jak je zvláštní. Kolik lidí se bojí, že se v nich ukrývá monstrum? Lidé se mají bát druhých, ne sebe. Mají se snažit být jako jejich rodiče,ne se při té myšlence otřást hrůzou.„Vždycky jsem si přála vědět, jak by vypadala moje krajina strachu,“svěří se Nita ztichlým hlasem, jako by pronášela modlitbu. „Někdy mám pocit, že se bojím úplně všeho, a jindy ničeho.“Přikývnu, i když mě ve tmě nevidí, a ve svitu baterky pokračujeme dál.Pod nohama nám dál skřípe písek a vzduch stále páchne po plísni. Bůhví odkud přichází.Po dvaceti minutách chodba zahne a v nose mě zaštípe studený vzduch.Skoro se zachvěju. Zhasnu baterku. K východu nás dovede světlo měsíce,které sem proniká z konce chodby.Ocitneme se v pustině, kterou jsme projížděli cestou z města. V krajině polorozpadlých budov a přerostlých stromů, jejichž kořeny prorůstají dlažbou chodníků. Pár metrů opodál stojí zaparkovaný starý nákladní vůz. Korbu zakrývají jen cáry vetché plachty. Nita na zkoušku kopne do jedné z pneumatik a pak si naskočí na místo řidiče. Klíčky jsou připravené v zapalování.„A tohle je čí?“ zeptám se, když vylezu na sedadlo spolujezdce.„Patří lidem, za kterýma jedeme. Řekla jsem jim, aby mi ho sem přistavili.“„Co je to za lidi?“„Přátelé.“Proplétáme se labyrintem ulic, ale Nita tu zjevně není poprvé. Jakoby po paměti se vyhýbá vyčnívajícím kořenům a popadaným lampám pouličního osvětlení a bliká na zvířata v dálce před námi, aby pelášila pryč.Vtom nám cestu zkříží zvíře s dlouhýma nohama a hnědým, štíhlým tělem. Hlavu má téměř ve výšce našich reflektorů. Nita sešlápne brzdu,aby ho nesrazila. Zvíře zastříhá ušima a kulatýma očima si nás zvědavě prohlíží jako dítě.„Jsou krásní, co?“ prohodí Nita. „Až tady jsem poprvý viděla jelena.“Přikývnu. Je elegantní, ale váhavý, nerozhodný.Nita lehce zatroubí a zvíře uhne z cesty. Nabereme původní rychlost a dojedeme na širokou, otevřenou silnici, která ústí na visutý most přes železniční koleje. Ty koleje, které mě před časem dovedly do nového světa.V dálce spatřím světla základny a všude kolem tmu.Ale my směřujeme daleko na severovýchod.Další světlo se objeví až po dlouhé době. Jedeme teď po úzké ulici plné výmolů. Na kabelu mezi původními kandelábry povlávají zavěšené žárovky.„Tady zastavíme.“ Nita prudce zahne do boční ulice mezi cihlovými budovami. Vytáhne klíčky ze zapalování a podívá se na mě. „Otevři přihrádku před sebou. Měly by tam být zbraně.“Poslechnu ji. Na starých, zmačkaných obalech tam leží dva nože.„Jak jsi na tom s nožem?“ zeptá se.Neohrožení učili své nováčky vrhat nožem ještě předtím, než Max zavedl do výcviku změny, které jsem já už zažil. Nikdy jsem to neschvaloval,přišlo mi to spíš jako divadlo než praktická dovednost a v tom není radno Neohrožené, s jejich slabostí pro teatrálnost, podporovat.„S nožem jsme kamarádi,“ ujistím ji a ušklíbnu se. „Nikdy jsem nemyslel,že to budu vážně potřebovat.“„Vy Neohrožení nejste tak úplně k zahození... Čtyřko,“ opáčí a pousměje se. Sáhne po větším noži, já se spokojím s menším.Jsem nervózní. Cestou po ulici otáčím střenkou mezi prsty. V oknech nade mnou poblikává jiné světlo, než na jaké jsem zvyklý – plameny svíček nebo luceren. V jednu chvíli se můj pohled střetne s hřívou vlasů a očima, které na mě zírají z temných očních důlků.„Tady žijou lidi,“ podivím se.„Jsme na okraji periferie,“ odpoví Nita. „Asi dvě hodiny od Milwaukee,což je hustě obydlená oblast na sever odsud. Jo, žijou tady lidi. Netroufají si vyrazit bůhvíkam, raději se zdržujou poblíž měst, ale dost daleko na to, aby byli mimo dosah vládních úřadů.“„Proč chtějí žít mimo zákon?“ Vím, co je to za život, viděl jsem odpadlíky.Vždy byli hladoví, v zimě promrzlí, v létě upocení, vždy zápasilio přežití. Vybrat si takový život dobrovolně není snadné – k tomu musí mít člověk pořádný důvod.„Protože mají porušený geny,“ vysvětlí Nita a letmo na mě pohlédne.„Porušení jsou technicky – právně – vzato lidi se stejnýma právama jako Neporušení, ale jen na papíře. Ve skutečnosti jsou chudší, dají se snadněji usvědčit z trestných činů, naopak šance, že získají dobrou práci, u nich klesá... Po všech stránkách představujou problém, už od války, a ta byla před víc než sto lety. Pro lidi tady bylo jednodušší se od společnosti úplně odříznout než se snažit problém vyřešit zevnitř, jak se o to pokouším já.“Vzpomenu si na její tetování – rozbitá sklenice. Zajímalo by mě, kdy k němu přišla – zajímalo by mě, co jí do očí vtisklo ten divoký výraz, co stojí za její dramatickou rétorikou, co z ní udělalo revolucionářku.„Jak to chceš vyřešit?“ zeptám se.„Oberu Úřad o část jeho moci,“ řekne a stiskne čelist.Ulice se promění v široký bulvár. Někteří lidé se pokradmo plíží podél krajů, ale většina klopýtá s láhvemi v rukou ve skupinkách středem třídy.Vesměs adolescenti. Zdá se, že na periferii jsou dospělí spíše výjimkou.Před námi se ozve křik a o dlažbu se roztříští sklo. Hrstka lidí se shlukne kolem dvojice rváčů.Chci se k nim rozběhnout, ale Nita mě chytí za loket a táhne mě k jedné z budov.„Na hrdinství není čas,“ řekne. Dojdeme ke dveřím nárožního domu.Vedle nich postává chlap jako hora a v ruce si točí s nožem. Vykročíme n aschody. Muž si pohotově přehodí nůž do druhé ruky. Má ji samou jizvu.Jeho tělesná konstituce, obratné zacházení s nožem, jeho zjizvená,umolousaná vizáž – to vše mi má nahnat strach. Ale jeho velké oči neskryjí plachost a zvědavost – připomenou mi pohled vyplašeného zvířete.„Přišli jsme za Rafim,“ ohlásí nás Nita. „Jsme z areálu.“„Můžete jít, ale nože necháte tady,“ řekne muž. Má vyšší, čistší hlas,než jsem čekal. Jinde by z něho mohl být i džentlmen, ale není. To slovo pravděpodobně nikdy neslyšel.Přestože nejsem zastánce změkčilosti, té myšlence se neubráním – jestliže v sobě tento člověk musel zapřít svou pravou povahu, pak se ze společnosti vytratilo něco důležitého.„Ani náhodou,“ odporuje Nita.„Nito, jsi to ty?“ ozve se hlas zevnitř. Je výrazný a melodický. Patří malému muži s širokým úsměvem. Objeví se ve dveřích. „Neříkal jsem, že je máš pustit rovnou? Pojďte dál, pojďte dál.“„Zdravím, Rafi ,“ řekne Nita. Očividně se jí ulevilo. „Čtyřko, tohle je Rafi . Bez něho by snad periferie ani nebyla.“„Těší mě,“ řekne Rafi a pokyne nám, abychom ho následovali.Ocitneme se v prostorné, otevřené místnosti, kterou osvětlují řady svíček a svítilen. Je vybavena dřevěným nábytkem. Jen za jedním ze stolů docela vzadu někdo sedí.Je to žena a Rafi si k ní přisedne. Nejsou si podobní – žena má rusé vlasy a plnoštíhlou postavu, zatímco muž je snědý a vyzáblý – ale něco je na první pohled spojuje, jako by je vytesal jeden a týž sochař.„Zbraně na stůl,“ zavelí Rafi .Tentokrát Nita poslechne a položí svůj nůž přímo před sebe na okraj stolu. Posadí se a já hned po ní. Žena naproti nám odloží pistoli.„A tohle je kdo?“ zeptá se a trhne hlavou směrem ke mně.„Můj kolega,“ vysvětlí Nita. „Čtyřka.“„To je jméno?“ podiví se, ale nevysmívá se mi jako většina ostatních lidí.„Přezdívka z experimentu v Chicagu,“ upřesní Nita. „Udává počet věcí,kterých se bojí.“Napadne mě, že mě možná představila pod tímhle jménem proto, aby se mohla zmínit, odkud pocházím. Dodává jí to nějaký vliv? Působím tak důvěryhodněji?„Zajímavé,“ podotkne žena. „Tak, Čtyřko, já jsem Mary.“„Rafi a Mary vedou odbojovou skupinu Porušených na Středozápadě,“doplní Nita.„To zní jako spolek přátel karbanu,“ vytkne jí Rafi skromnost. „Říkejme tomu spíš povstání. Držíme pozice po celé zemi – v každé metropolitní oblasti funguje naše organizovaná jednotka, která spadá pod jednu z krajských samospráv na Středozápadě, Jihu a Východě.“„A co Západ?“ zeptám se.„Žádný už není,“ řekne Nita tiše. „Terén byl příliš náročný a města příliš daleko od sebe, než aby tam někdo po válce chtěl žít. Stala se z něho pustina.“„Takže je to pravda,“ podiví se Mary a v očích se jí zatřpytí světlo, když se na mě podívá. „Lidi v experimentech vážně neví, co se kolem nich děje.“„Jistěže neví, proč by měli?“ zeptá se Nita.Dolehne na mě únava a uvědomím si, jaká tíha mi zavírá víčka. Celý můj dosavadní život byl jedna velká vzpoura. A teď se mám stát součástí další, tentokrát jako spojenec Porušených.„Nechci být nezdvořilá,“ změní téma Mary, „ale nemáme moc času.Co nevidět tady začne někdo čmuchat.“„Rozumím,“ odpoví Nita a podívá se na mě. „Čtyřko, můžeš to jít ven zkontrolovat? Potřebuju si s Rafi m a Mary chvilku v soukromí promluvit.“Kdybychom neměli společnost, zeptal bych se jí, proč nemůžu jejich rozhovor vyslechnout, nebo proč se vůbec obtěžovala mě sem brát, když jsem mohl zůstat venku a hlídat. Vlastně jsem zatím otevřeně nesouhlasil,že jí pomůžu, a musela mít důvod mě svým přátelům představit. Bez námitek vstanu, vezmu si zpátky svůj nůž a vyjdu ven za Rafi ho zjizveným vyhazovačem.Pouliční rvačka mezitím skončila. Na chodníku leží člověk. Chvíli mám pocit, že snad žije, ale to mu jen někdo prohledává kapsy. Už to není člověk, ale jen tělo.„Mrtvej?“ Jako bych to slovo jenom vydechl.„Jo. Kdo se neumí bránit, ten tady dlouho nepřežije.“„Co vás sem teda táhne?“ Svraštím čelo. „Proč se nevrátíte do měst?“Mlčí tak dlouho, až získám dojem, že mou otázku přeslechl. Dívám se,jak zloděj naposledy obrátí kapsy mrtvého naruby a pak vklouzne zpátky  do nedalekého domu. Muž konečně promluví.„Tady máš aspoň šanci, že když natáhneš brka, někomu to nebude jedno.Jako třeba Rafimu nebo dalším takovým. Když tě někdo odkrouhne ve městě, neštěkne po tobě ani pes – rozhodně ne, když jsi Porušenej.Co vím, tak Neporušený vždycky vyvázli nejhůř tak s ,neúmyslným zabitím‘.Kecy.“„Neúmyslný zabití?“ zopakuju nechápavě.„Bere se to jako nehoda,“ ozve se za mnou Rafiho jemný, zpěvný hlas.„Nebo aspoň polehčující okolnost, ne jako prvoplánová vražda. Oficiálně jsme si všichni rovní, že ano, ale praxe ukazuje, že někteří jsou si rovnější.“Stoupne si za mě a zkříží si ruce na prsou. Spatřím v něm krále, který přejíždí pohledem po svém království a nemůže se nasytit jeho krásy. Rozhlédnu se po ulici, po rozpukaných chodnících, mrtvole s kapsami obrácenými naruby, oknech, ve kterých se mihotají plamínky svíček, a vím, že krása, kterou Rafi vidí, je ve skutečnosti jen svoboda – svoboda být plnohodnotným,celistvým člověkem.Také jsem tu svobodu jednou spatřil, když se mě matka pokusila vlákat mezi odpadlíky a měl jsem se zřeknout své frakce, abych se stal úplnějším člověkem. Ale celé to byla lež.„Ty jsi z Chicaga?“ zeptá se Rafi .Přikývnu, ale dál se dívám na potemnělý bulvár.„A teď, když jsi venku, jak se na svět kolem díváš?“„V podstatě stejně,“ odpovím. „Lidi tady rozdělujou zase jiný věci, vedouse tady jiný války.“174V místnosti za námi zavrţe dřevěná podlaha, a kdyţ se otočím, s rukamav kapsách za mnou stojí Nita.„Díky, ţe jste si udělali čas,“ řekne Nita a pokývne na Rafi ho. „Musímejít.“Zamíříme zpátky k autu. Kdyţ se otočím za Rafi m, všimnu si, ţe námmává na rozloučenou.+++Ani tentokrát se naše cesta neobejde bez křiku – teď pro změnu naříkámalé dítě. Slyším, jak fňuká a posmrkává, a chtě nechtě se mi vybaví vzpomínkyna vlastní dětství, jak sedím s koleny u těla v loţnici a utírám si nosdo rukávu. Matka všechny manţety předepírala v ruce, neţ je dávala dopračky, ale nikdy neřekla ani slovo.Kdyţ dojdeme k autu, mám všeho tak akorát dost. Chci se vrátit zpátkydo svého snu, do tepla, světla a pocitu bezpečí, a na tuhle bolavou pustinuzapomenout.„Pořád nechápu, v čem je ţivoření na tomhle místě lepší neţ ve městě,“řeknu.„Já jsem byla v reálným městě jenom jednou,“ odpoví Nita. „Funguje tam elektřina, ale je na příděl – máš ji jenom několik hodin denně.To samý s vodou. Pořád si musíš dávat pozor, aby se ti něco nestalo. Lidi všechno hází na Porušený a policie všechno nevyřeší.“„Tak proč nežijou v areálu?“ zeptám se. „Je to jednoznačně nejlepší místo k životu.“„Z hlediska zdrojů ano,“ souhlasí Nita. „Ale i tam panuje stejný společenský systém jako ve městech, jen není na první pohled tak zřetelný.“Dívám se do zpětného zrcátka, sleduju jak se periferie ztrácí z dohledu,jak ji od okolních opuštěných budov odděluje jen šňůra žárovek natažených podél úzké ulice.Projíždíme kolem temných domů se zabedněnými okny. Představuju si, jak asi musely vypadat, když ještě byly čisté a nablýskané. V zahrádkách před domy kdysi jistě býval udržovaný trávník, z oken do noci zářívalo útulné světlo. A po tom poklidném, tichém životě se mi zasteskne.„Kvůli čemu jsi sem dneska vůbec jezdila?“ zeptám se.„Potřebovali jsme doladit náš plán,“ upřesní Nita. V mdlém světle palubní desky si všimnu, že má rozkousaný spodní ret. „A chtěla jsem, aby tě viděli, aby viděli někoho, kdo celý svůj život prožil v uměle vytvořeným prostředí. Mary si dřív myslela, že lidi jako ty nutně kolaborujou s vládníma agentama, což pochopitelně není pravda. Zato Rafi , ten mi vůbec jako první dokázal, že Úřad, a potažmo celá vláda, nám o naší minulosti záměrně lže.“Udělá pauzu, snad aby mi její argumenty došly, ale není to potřeba.Lidé, kteří byli u moci u nás ve městě, mi lhali celý život.„Úřad se pořád rozplývá nad zlatým věkem lidstva před genetickými pokusy, kdy ještě žádní Porušení neexistovali a všude vládl mír,“ pokračuje Nita. „Ale Rafi mi ukázal starý fotky z války.“Chvíli nic neříkám. „A?“„A?“ zeptá se Nita nevěřícně. „Jestliže údajně neporušení lidi dopustili válku a zdevastovali tuhle zemi naprosto srovnatelným způsobem jako teď údajně Porušení, jaký opodstatnění mají všechny ty kecy o nápravě genetický poruchy, která polyká tolik prachů a času? Jakej smysl mají všechny ty experimenty kromě toho, že mají přesvědčit ty správný lidi, že vláda vynakládá maximální úsilí na to, aby se nám tu všem žilo líp, i když to není pravda?“Pravda dokáže všechno změnit – nebyl to snad i důvod, proč Tris tak zoufale toužila zveřejnit to video a byla nakonec ochotná se kvůli tomu dát dohromady s mým otcem? Věděla, že pravda, ať už je jakákoli, navždy změní naše úsilí, naše priority. A tady teď supluje roli pravdy lež, která navždy mění lidské snažení a žebříčky hodnot. Místo aby lidé vytáhli do boje s chudobou a zločinnou politikou, která v zemi bezuzdně bují, rozhodli se jednou provždy vypořádat s genetickou poruchou.„Proč? Proč plýtvat takovým množstvím času a energie na něco, co ve skutečnosti není žádnej problém?“ zeptám se a snažím se v sobě zaplašit úzkost.„Lidi, kteří se v tomhle angažujou, o tom nejdřív někdo musel přesvědčit,“odpoví Nita. „To je další věc, co mi Rafi ukázal – příklady propagandy,kterou vláda o genetický poruše začala šířit. Ale původně? Nevím.Asi to bylo několik věcí zároveň. Předsudky vůči Porušeným? Možná touha mít lidi pod kontrolou – jedněm vštípit, že nejsou v pořádku, a druhým naopak, že jsou zdraví a dokonalí? Tyhle věci se každopádně nestaly přes noc a měly určitě víc důvodů.“Opřu se spánkem o studené sklo okénka a zavřu oči. Hlavou mi víří příliš mnoho nových informací, než abych se na cokoli dokázal soustředit.Jízda mě nakonec ukolébá k spánku.Když se konečně podzemní chodbou dostaneme zpátky do areálu a já se vrátím do hotelového pokoje, na obzoru začíná svítat. Tris opět visí ruka přes okraj postele, špičkami prstů se dotýká podlahy.Posadím se naproti ní a na okamžik se zadívám na její tvář. Přemýšlím o tom, co jsme si tehdy v noci v Miléniu slíbili: Že už si nikdy nebudeme lhát. Ona to slíbila mně a já jí. Když jí neřeknu, co jsem dnes v noci viděl a slyšel, poruším naši dohodu. A kvůli čemu? Abych ji ochránil? Abych poslechl Nitu, kterou sotva znám?Zlehka jí odhrnu vlasy z obličeje, abych ji neprobudil.Tris nepotřebuje ochránit. Je dost silná sama o sobě.