Tobias - Kapitola 17.

Je zvláštní vidět lidi, které až tak dobře neznáte, po ránu, kdy mají ještě zalepené oči a na tváři obtisknutý polštář. Je zvláštní vědět, že Christina mívá ráno dobrou náladu, Peter se probouzí s dokonale uhlazenými vlasy,zatímco Cara ostatním jen odsekává a plouží se jako mátoha ke kávovaru.Ze všeho nejdřív se osprchuju a převléknu do oblečení, které nám nachystali.Příliš se neliší od věcí, které jsem běžně nosil, jen barvy jsou smíchané dohromady, jako by tady na nich lidem nezáleželo, a pravděpodobně opravdu nezáleží. Obléknu si černou košili a modré džíny a snažím se přesvědčit sám sebe, že je to normální, že já jsem normální, když se přizpůsobuju.Dnes budou soudit mého otce. Ještě jsem se nerozhodl, jestli se na to budu dívat, nebo ne.Když se vrátím, Tris už sedí oblečená na okraji postele, připravená vyskočit na nohy. V tomhle se podobá Evelyn.Z podnosu se snídaní, kterou nám sem někdo donesl, si vezmu muffin a sednu si naproti ní. „Dobré ráno. Dneska sis přivstala.“„Jo,“ řekne a vsune mi chodidlo mezi nohy. „Dneska ráno jsem se u té obří sochy potkala se Zoe – David mi chtěl něco ukázat.“ Zvedne z postele skleněnou obrazovku. Když se jí dotkne, rozsvítí se a objeví se na ní text.„Tohle je soubor mojí mámy. Vedla si deník – nic velkýho, ale přesto.“ Posunese, jako by se cítila nesvá. „Ještě jsem se na to pořádně nepodívala.“„Na co čekáš?“ pobídnu ji.„Nevím.“ Odloží tablet stranou a ten se automaticky vypne. „Asi se toho bojím.“Děti Odevzdaných se o svých rodičích dovídají něco podstatného jen velmi zřídka, protože ti o sobě s dětmi prakticky nemluví, na rozdíl od praxe běžné jinde. Schovávají se za brnění svých šedých uniforem a obětavých skutků. Sdílet s druhými osobní záleţitosti pokládají za požitkářství.Tohle není jen střípek z pozůstalosti Trisiny matky. Je to vůbec první a zároveň poslední upřímné svědectví o tom, kým Natalie Priorová opravdu byla.Chápu ji, že se obrazovky dotýká téměř uctivě, jako by to byl magický amulet, něco, co můţe každou chvíli zmizet. I to, že s přečtením spisu otálí. Cítím se úplně stejně, pokud jde o soud s mým otcem. Mohla by se dozvědět něco, co nechce vědět.Sleduju její pohled až na opačnou stranu místnosti, kde sedí Caleb a trucovitě ukusuje z cereální tyčinky jako mrzuté dítě.„Ukážeš mu to?“ zeptám se.Neodpoví.„Obvykle se ho nezastávám,“ řeknu. „Ale v tomhle případě... to nepatří jenom tobě.“„Já vím,“ řekne podrážděně. „Jistěže mu to ukážu. Ale nejdřív si to přečtu sama.“Na to nemůžu nic říct. Většinu života jsem si všechno nechával pro sebe a donekonečna to převracel v hlavě. Nutkání podělit se o něco s někým je pro mě nové, nutkání zastírat stejně přirozené jako nádech a výdech.Povzdechne si a pak si odlomí kousek z mého muffinu. Klepnu ji přes prsty. „Hej, tamhle jich máš spoustu.“„Tak proč se o ten svůj tak bojíš?“ opáčí s úsměvem.„Jedna nula pro tebe.“Přitáhne si mě k sobě za košili a políbí mě. Vsunu jí ruku pod bradu a při dalším polibku ji podržím.Pak si všimnu, že mezitím uždibla další kousek sladkého těsta. Odtáhnu se a zabodnu do ní pohled.„Tak dost,“ pohrozím jí. „Nemám ti podat vlastní? Bude to vteřinka.“Zazubí se. „Na něco jsem se tě chtěla zeptat. Co bys po ránu řekl na malý genetický testík?“Malý genetický testík. Ta slova mě zasáhnou jako paradox.„Kvůli čemu?“ zeptám se. Jako by po mně chtěla, abych se vysvlékl donaha.„Ten chlápek, co jsem ho potkala – Matthew – dělá tady v laboratoři a říkal, že by ho po vědecký stránce zajímaly naše geny,“ vysvětlí Tris.„Zvlášť po tobě se ptal, protože ty máš být něco jako anomálie.“„Anomálie?“„Jo. Vypadá to, že jednou se chováš jako Divergentní a jindy zase ne.Co já vím. Prostě je zvědavej. Nemusíš tam se mnou chodit.“Vzduch kolem mé hlavy je najednou tíživý a teplý. Poškrábu se na týle, abych se necítil tak nesvůj. Do hodiny se na obrazovkách objeví otec s matkou. V tu chvíli si uvědomím, že je vidět nechci.„Půjdu, co by ne,“ řeknu, přestože nemám nejmenší chuť, aby se kdokoli vrtal v něčem, na čem závisí celý můj život.„Skvělý,“ řekne a znovu se zakousne do mého muffinu. Do očí jí spadne pramen vlasů. Vrátím ho zpátky, kam patří, dřív než si toho všimne. Přikryje mi ruku svou teplou, silnou dlaní a koutky úst se jí půvabně zvlní.Dveře se otevřou a objeví se v nich mladý černovlasý muž se šikmýma,hranatýma očima. Okamžitě v něm poznám George Wua, Toriina mladšího bratra. Říkávala mu „Georgie“.Samou radostí se rozzáří, a já bych nejraději někam utekl, abych neviděl jeho bolest.„Právě jsem přijel,“ vyhrkne zadýchaně. „Řekli mi, že má sestra s váma odešla z města a –“Vyměníme si s Tris ustaraný pohled. Také ostatní si George ve dveřích všimnou a postupně umlkají. Za takového ticha se v Odevzdanosti pohřbívají mrtví. Dokonce i Peter, který si v bolesti druhých obyčejně libuje,se tváří zmateně a neví, kam s rukama.„A...“ začne George znovu. „Proč se na mě všichni tak koukáte?“Cara udělá krok vpřed, aby mu tu smutnou zprávu sdělila, ale nedovedu si představit, že to sama ustojí. Vstanu a raději tomu předejdu.„Tvá sestra s náma opravdu odešla,“ řeknu. „Ale pak nás napadli odpadlíci a Tori to... nezvládla.“Tolik zůstalo zamlčeno – jak rychle se všechno stalo, tupý úder, s jakým její tělo dopadlo na zem, chaos, který prchajícím v noci podkopával nohy. Nevrátil jsem se pro ni. Měl jsem – ze všech lidí z naší skupiny jsem ji znal nejlépe. Věděl jsem, jak pevně držela tetovací jehlu, jak drsně zněl její smích, jako by měla v krku brusný papír.George se chytí zdi, aby nezavrávoral.„Cože?“„Obětovala se za nás ostatní,“ řekne Tris překvapivě něžně. „Bez ní by se sem nikdo z nás nedostal.“„Ona je... mrtvá?“ hlesne George. Celým tělem se opře o stěnu a svěsí ramena.Otevřenými dveřmi zahlédnu Amara s topinkou v ruce. Úsměv na jeho tváři ochabne. Položí jídlo na stůl u dveří.„Zkoušel jsem se za tebou dostat, abych ti to pověděl,“ řekne Amar.Včera večer se Amar o Georgeovi zmínil jakoby náhodou, nenapadlo mě, že by se mohli znát nějak důvěrněji. Zmýlil jsem se.Georgeovi vyhrknou do očí slzy a Amar si ho k sobě jednou rukou přitáhne,aby ho objal. George mu zatne prsty do košile, až mu zbělají klouby.Nezdá se, že by brečel, nevím, možná se jen potřebuje něčeho chytit.Jen matně si vzpomínám, jaké to bylo, když jsem truchlil pro matku – vybavuje se mi jen pocit oddělenosti od okolního světa a neutuchající potřeba polykat. Nevím, jak svůj zármutek prožívají ostatní.Po nějaké době Amar George odvede pryč. Dívám se za nimi, jak jdou vedle sebe po chodbě a tlumeně spolu hovoří.Na genetický test, kterému jsem se slíbil podrobit, si vzpomenu až ve chvíli,kdy se ve dveřích objeví neznámý chlapec – nebo spíš mladík, vzhledem k tomu, že je asi tak starý jako já. Zamává na Tris.„To je Matthew,“ oznámí Tris. „Půjdeme?“Vezme mě za ruku a vede mě ke dveřím. Nějak mi uniklo, že se zmínila,že „Matthew“ není starý, mrzutý badatel. Nebo se o tom raději vůbec nezmínila.Nech toho, napomenu se v duchu.Matthew mi podá ruku. „Ahoj, rád tě poznávám. Já jsem Matthew.“„Tobias,“ představím se, protože „Čtyřka“ by tady znělo divně. Kdo bysi tady budoval image na věcech, které ho děsí? „Nápodobně.“„Pojďte za mnou. Zavedu vás do laboratoře.“Dnes ráno se to na chodbách hemží lidmi. Mají na sobě zelené či tmavomodré uniformy, které těm větším sahají po kotníky a menším až po boty. Areál oplývá množstvím otevřených prostor, které vybíhají z hlavních chodeb do stran a připomínají srdeční komory. Každá má své písmeno a číslo, a lidé mezi nimi volně procházejí. Někteří drží v rukou tenké skleněné monitory, jako dnes ráno přinesla Tris, jiní mají ruce prázdné.„Co znamenají ta čísla?“ zeptá se Tris. „To je jenom pro pořádek?“„Bývaly to takzvané brány,“ vysvětlí Matthew. „Každá brána měla svůj vstup a chodbu, která vedla ke konkrétnímu letadlu letícímu na konkrétní místo. Během přestavby letiště do současné podoby byla odstraněna veškerá sedadla, na kterých lidé čekávali na svůj let, a na jejich místo byly umístěny nynější laboratoře. Většina vybavení pochází z městských škol.Vznikla tak jedna obří laboratoř.“„Na čem tady všichni pracujou? Myslel jsem, že jenom pozorujete probíhající experimenty,“ řeknu a zadívám se na ženu, která běží na opačný konec chodby s monitorem na rukách, jako by někomu předávala vzácný dar. Na nablýskané dlažbě se odráží sluneční paprsky, které sem šikmo dopadají ze stropních oken. Za okny vypadá všechno tak pokojně. Každé stéblo trávy je pečlivě zastřižené, stromy se kývají ve větru a jen těžko může člověk uvěřit tomu, že nedaleko odsud se lidé zabíjejí jen proto,že mají „porušené geny“, nebo žijí v diktatuře, kterou nastolila má vlastní matka.„Ano, řada z nich se naplno věnuje experimentům. Všechno se zaznamenává a analyzuje, a to vyžaduje množství lidí. Ostatní vylepšují metody,kterými ošetřujeme genetické poruchy, nebo vyvíjejí séra, která budeme moct použít pro naše vlastní účely – takových projektů běží desítky.Stačí mít nápad, dát dohromady tým a předložit návrh správní radě, které předsedá David. Obvykle schválí všechno, pokud to není riskantní.“„Jasně,“ řekne Tris, „proč by riskovali.“Znechuceně protočí panenky.„Mají pro to dobré důvody,“ zastane se jich Matthew. „Než jsme zavedli systém frakcí a s nimi séra, všechny experimenty sužovaly téměř neustálé vnitřní rozbroje. Séra dala lidem možnost kontroly nad věcmi, které se jim vymknou z rukou, zvláště pak paměťové sérum. I když konkrétně na tomhle séru teď, myslím, nikdo nedělá – je uložené ve zbrojní laboratoři.“Zbrojní laboratoř. Vyslovil ta slova tak opatrně, jako by se mu mohla na jazyku rozbít. Jako by byla posvátná.„Takže naše séra jsme původně dostali od vás,“ shrne Tris.„Ano,“ potvrdí Matthew. „Sečtělí na nich dál pracovali a zdokonalovali je. Včetně tvého bratra. Upřímně řečeno, za některé vývojové mezníky vděčíme právě jim. Odpozorovali jsme je od nich. Jenom paměťové sérum – sérum Odevzdaných – příliš nerozvinuli. Na tom jsme pracovali mnohem víc, je to naše nejsilnější zbraň.“„Zbraň,“ zopakuje Tris.„Ano. Je to nástroj, kterým lidé mohou potlačit vzpoury uvnitř měst.Jak? Jednoduše – vymaže nepohodlným paměť a ušetří jejich život, protože zapomenou, kvůli čemu bojovali. Stejně tak lze sérum použít proti rebelůmv pohraničním pásmu, což je přibližně hodinu odsud. Čas od času podniknou nájezd, aspoň je nemusíme zabíjet.“„To je...“ začnu.„Nečestné a nesportovní?“ doplní Matthew. „Ano, je. Ale naši politici v tom vidí životadárný nástroj, díky kterému dýcháme. Tak, a jsme tady.“Povytáhnu obočí. Právě jakoby mezi řečí zkritizoval své nadřízené, málem jsem to ani nepostřehl. Zajímalo by mě, jestli to tady takhle chodí obecně – jestli je možné svůj nesouhlas vyjádřit veřejně, uprostřed běžného rozhovoru, a ne jen tlumeným hlasem na tajných místech.U těžkých dveří nalevo od nás Matthew přiloží ke snímacímu zařízení svůj identifi kační odznak a v příštím okamžiku už vcházíme do další chodby. Je úzká a osvětlená bledými zářivkami. U dveří s nápisem GENOVÁ TERAPIE 1 se Matthew zastaví. Uvnitř místnosti nějaká snědá dívka v zelené uniformě vyměňuje papír na vyšetřovacím stole.„Tohle je Juanita, náš laboratorní technik. Juanito, tohle jsou –“„Jo, vím, o koho jde,“ řekne dívka s úsměvem. Koutkem oka zahlédnu,jak Tris strne. Každá připomínka, že naše životy byly veřejná věc, ji dokáže rozdráždit. Tentokrát ale nic neřekne.Dívka mi podá ruku. „Juanita mi říká jen Matthewův šéf. A Matthew.Pro všechny ostatní jsem Nita. Budete potřebovat dva testy, chápu to dobře?“Matthew přikývne.„Nachystám je.“ Otevře skříň s přihrádkami u protější stěny a začne z ní vytahovat věci. Všechno je zabalené do plastu nebo papíru a opatřené bílými štítky. Místností se rozléhá všudypřítomné šelestění a praskání.„Jak se vám tady zatím líbí?“ zeptá se nás Nita.„Je to změna,“ připustím věcně.„Jo, to znám.“ Nita se na mě usměje. „Přišla jsem sem taky zvenčí –z Indianapolis. Ten experiment tam prostě nevyšel. Vy asi Indianapolis neznáte,co? Je to kousek odsud. Sotva hodinku letadlem.“ Odmlčí se. „To vám asi taky nic neříká. Ale na tom nesejde.“Z papírového obalu vyndá stříkačku s jehlou. Tris se napne.„Na co to je?“ zeptá se.„Umožní nám to zmapovat vaše geny,“ řekne Matthew. „V pořádku?“„Fajn,“ odpoví Tris, ale napětí z ní neopadlo. „Já jenom... nemám ráda stříkačky s neznámým obsahem.“Matthew kývne. „Tohle jenom přečte vaše geny, máte moje slovo. Nita to může potvrdit.“Nita udělá souhlasné gesto.„Dobře,“ řekne Tris. „Ale píchnu si to sama.“„Bez problému,“ ujistí ji Nita. Natáhne do stříkačky obsah lahvičky a podá ji Tris.„Pokusím se vám přiblížit, jak to funguje,“ řekne Matthew, když Nita otře Tris místo vpichu dezinfekcí. V nose mě zaštípe čpavý zápach.„Očkovací látka obsahuje velké množství mikroprocesorů. Ty dokážouodhalit jednotlivé genetické trackery a předat nasbíraná data počítači. Během hodiny bych měl dostat všechny potřebné informace, ačkoli screening veškerého genetického materiálu by trval řádově déle.“Tris si vpíchne hrot jehly pod kůži a stlačí plunžrový píst.Nita naznačí, abych natáhl ruku, a přetře mi ji gázou napuštěnou oranžovou dezinfekcí. Sérum ve stříkačce má stříbřitou barvu, jako rybí šupiny.Roztok mi proudí do žil a já si představím, jak se mikroskopická technologie prokousává mým tělem a čte ve mně jako v knize. Tris si vedle mě přitiskne tampon na místo vpichu a nejistě se na mě usměje.„Co jsou zač... ty mikroprocesory?“ Matthew kývne na srozuměnou.„Co přesně hledají?“ doplním svou otázku.„Takhle. Když kdysi dávno vědci z Úřadu naočkovali lidem ,opravené‘geny, vybavili je i takzvaným trackerem, který zjednodušeně řečeno ukazuje,do jaké míry se člověk z genetického hlediska uzdravil. V tomto případě představuje genetický tracker schopnost zůstat během simulací při vědomí – to se dá velice jednoduše zjistit, a z toho důvodu ve vašem městě všichni šestnáctiletí povinně absolvují zkoušku předpokladů. Jestliže při testu zůstanou při vědomí, je to pro nás znamení, že se jejich geny přiblížily původní neporušenosti.“Zkouška předpokladů. Další věc, kterou si můžu připsat na seznam věcí, které pro mě kdysi měly zásadní význam, ale ve skutečnosti šlo jen o trik, který těmhle lidem poskytl potřebné informace nebo výsledky.Nemůžu uvěřit tomu, že bdělost během simulací, která mi dodávala sebevědomí a pocit jedinečnosti, pro kterou Jeanine a Sečtělí zabíjeli, neznamená pro tyhle lidi nic víc než stupeň genetické regenerace. Jako šifrovací klíč, který jim napoví, že náležím k jejich geneticky uzdravené skupině.„Genetický tracker má jedinou nevýhodu,“ pokračuje Matthew. „Bdělost během simulace a schopnost odolat působení sér totiž přímo neimplikují,že je daná osoba Divergentní, ačkoli mezi těmito jevy existuje silná souvislost. Tyto dovednosti mohou být v určitých případech vlastní i jedincům s porušenými geny.“ Pokrčí rameny. „Proto se zajímám o tebe,Tobiasi. Chci zjistit, jestli jsi opravdu Divergentní, nebo jestli se to díky tvým schopnostem jen tak jeví.“Nita, která otírá pult s věcmi, sevře rty, jako by něco chtěla říct, ale pak si to rozmyslela. Znervózním. Takže existuje šance, že nejsem Divergentní?„Však se to brzy dozvíme,“ uzavře Matthew. „Půjdu se nasnídat. Nechcete někdo něco?“Tris i já zavrtíme hlavou.„Za chvíli jsem zpátky. Nito, postaráš se o ně?“Matthew nepočká na její odpověď a odejde. Tris se posadí na vyšetřovací stůl. Papír pod ní zašustí a u hrany stolu, kde má nohy, se potrhá.Nita si dá ruce do kapes na kombinéze a podívá se na nás. Má tmavé oči,lesknou se jako nafta. Podá mi tampon, abych jím zastavil kapku krve na předloktí.„Takže ty jsi taky outsider,“ řekne Tris. „Jak dlouho už tady žiješ?“„Osm let. Hned jak se od experimentu v Indianapolis upustilo. Mohla jsem jít mezi lidi mimo experimenty, ale na to jsem se necítila.“ Nita se opře o přepážku. „Raději jsem šla dobrovolně sem. Nejdřív jsem dělala údržbářku. Tady jsem na lepším.“V jejím hlase je patrná zatrpklost. Zdá se, že i tady existuje profesní strop, kterého může člověk dosáhnout, a Juanita ho očividně poznala dřív,než by si přála. Jako bych viděl sám sebe v dozorně Neohrožených.„Ve vašem městě nefungovaly frakce?“ zeptá se Tris.„Ne, byli jsme kontrolní skupina – díky nám zjistili, že frakce jsou efektivní. Ale měli jsme celou řadu pravidel – zákaz vycházení, ranní budíček,bezpečnostní opatření. Žádný zbraně. A tak.“„Co se stalo?“ zeptám se, ačkoli bych hned vzápětí rád vzal svůj dotaz zpátky. Nitě poklesnou koutky úst, jako by je tíha vzpomínek stáhla dolů.„Pár lidí pořád ještě umělo zbraně udělat,“ vysvětlí. „Vyrobili bombu –výbušninu – a svrhli ji na sídlo vlády. Spousta lidí to nepřežila. A tenkrát se Úřad rozhodl projekt ukončit. Útočníkům vymazali paměť a všechny nás přemístili jinam. Sem nás chtělo jít jenom pár.“„To je mi líto,“ řekne Tris tiše. Občas zapomínám, že umí být i něžná.Takovou dobu musela ukazovat jen svou silnou stránku, která upoutávala pozornost podobně jako její křehká konstituce nebo černá křivka tetování v jejím výstřihu.„To nic. Vy jste si taky prožili svoje,“ řekne Nita. „Myslím s Jeanine Matthewsovou a tím vším.“„Proč nezavřeli taky naše město?“ zeptá se Tris.„Pořád ještě můžou,“ podotkne Nita. „Ale vzhledem k tomu, jak dlouho Chicago úspěšně bořilo všechny mýty, se jim asi nebude chtít udělat za vším tlustou čáru. Tam zavedli frakce vůbec poprvý.“Sundám si tampon z rány. Po jehle mi zůstala nepatrná červená tečka,ale ranka už nekrvácí.„Ráda si představuju, že bych si vybrala Neohroženost,“ svěří se Nita.„Ale asi bych na to neměla žaludek.“„Byla bys překvapená, na co všechno máš žaludek, když nemáš jinou možnost,“ poznamená Tris.Píchne mě u srdce. Má pravdu. Zoufalství dožene člověka k lecčemu.To oba dobře víme.Matthew se vrátí přesně v celou. Dlouhou dobu pak sedí za počítačem a očima hltá monitor. Čas od času vzrušeně vykřikne nebo zamumlá„hmm!“ či „á!“ Čím déle otálí s vysvětlením, tím jsem napjatější, až mi připadá, že mám ramena z kamene. Konečně vzhlédne a obrátí monitor k nám, abychom na něj viděli.„Tenhle program nám pomáhá vykládat údaje srozumitelným způsobem.Právě se díváme na zjednodušený náčrt jednoho konkrétního úseku DNA v Trisině genetickém materiálu,“ říká.Obrázek na monitoru představuje složitou změť čar a čísel, ve které jsou některé úseky žlutě a červeně vyznačeny. Netuším, jaký smysl v tom mám hledat – je to nad mé chápání.„Zvýrazněné úseky ukazují na uzdravené geny. U porušených genů bychom nic takového nepozorovali.“ Matthew poklepe na další vybraná místa šroubovice. Nechápu, na co ukazuje, ale to ho v jeho vědeckém zápalu příliš nezajímá. „Tyto hodnoty naznačují, že program také objevil genetický tracker, neboli bdělost při simulaci. Přesně takovou kombinaci uzdravených genů a genů nenarušeného simulačního vědomí jsem u Divergentní osoby očekával. A teď přijde ta zvláštní část.“Opět se dotkne obrazovky, na které se znázorní jiný nákres – stejně matoucí síť čar a očíslovaných vláken.„Tohle je mapa Tobiasových genů,“ vysvětlí Matthew. „Jak sami vidíte,i zde jsou přítomny ty správné genetické komponenty, které člověka předurčují k bdělému prožívání simulací. Rozdíl je v tom, co Tobiasovi chybí– ,uzdravené‘ geny.“Vyschne mi v ústech. Mám pocit, že tohle je špatná zpráva, i když jsem ještě tak docela nepochopil proč.„Co to znamená?“ zeptám se.„To znamená,“ řekne Matthew, „že nejsi Divergentní. Tvoje geny jsou stále porušené a během simulací zůstáváš při vědomí jen díky genetické anomálii.Jinými slovy vypadáš jako Divergentní, ale ve skutečnosti jím nejsi.“Kousek po kousku zpracovávám novou informaci. Nejsem Divergentní.Nejsem jako Tris. Jsem geneticky porušený.Slovo „porušený“ do mě klesne, jako by bylo z olova. Myslím, že jsem vždycky věděl, že se mnou něco není v pořádku, ale říkal jsem si, že je to kvůli otci nebo matce a bolesti, kterou jsem od nich dostal jako rodinné dědictví předávané z generace na generaci. A teď zjišťuju, že jedinou přednost,kterou otec má – jeho Divergenci – jsem po něm nezdědil.Ani se na Tris nepodívám, nedokážu to. Raději pohlédnu na Nitu. Ve tváři má neoblomný, téměř zlostný výraz.„Matthew,“ řekne, „nechceš si to vzít k sobě do laborky a pořádně se na to podívat?“„To bych rád, ale chtěl jsem to nejdřív probrat tady s Tris a Tobiasem.“„To není dobrej nápad,“ řekne Tris zostra.Matthew něco odpoví, ale už slyším jen bušení vlastního srdce. Znovu něco naťuká na skleněný monitor a obraz mojí DNA zmizí. Řekne, že pokud budeme chtít vědět víc, máme za ním přijít do laboratoře. Pak odejde.Tris, Nita a já zůstaneme mlčky stát.„Na tom nesejde,“ řekne Tris rozhodně. „Jasný?“„Nemusíš mi říkat, že na tom nesejde!“ vyjedu prudčeji, než bych chtěl.Nita raději začne přerovnávat lahvičky na pracovním stole, jako by v nich od chvíle, kdy jsme se tady objevili, někdo udělal nepořádek.„Ale ano, musím!“ zvýší hlas Tris. „Jsi úplně stejnej člověk jako před pěti minutama, před čtyřma měsícema a před osmnácti lety! Tohle na tobě nic nezmění.“Asi má částečně pravdu, ale teď tomu nedokážu uvěřit.„Ty mi říkáš, že tohle nic nemění. Takže pravda nic nemění?“„Jaká pravda?“ zeptá se Tris. „Tyhle lidi tvrdí, že nejsi v pořádku, a ty jim hned věříš?“„Viděl jsem to,“ ukážu na obrazovku. „A ty taky.“„Ale taky vidím tebe,“ roznítí se a pevně mi stiskne paži. „A vím, kdo jsi.“Zavrtím hlavou. Pořád se na ni nemůžu podívat, ani na nic konkrétního.„Já... potřebuju se projít. Uvidíme se potom.“„Tobiasi, počkej –“Vyjdu z místnosti. Za dveřmi ze mě část tísně opadne. Vykročím do přelidněné chodby, která mi nedovolí se pořádně nadechnout, a zamířím k sluncem prozářeným vestibulům. Obloha je teď azurově modrá. Zaslechnu za sebou kroky, ale na Tris jsou příliš těžkopádné.„Hej!“ Nita vrzne podrážkou o dlažbu. „Nechci na tebe tlačit, ale chtěla bych s tebou mluvit, o těch genech a vůbec. Jestli nejsi proti, v devět večer tady na tebe počkám. A... neuraz se, ale svou slečnu s sebou raději neber.“„Proč ne?“„Je geneticky neporušená. Nemůže to chápat – to se špatně vysvětluje.Hele, musíš mi věřit. Bude lepší, když se do toho chvilku nebude míchat.“„Fajn.“„Bezva.“ Nita přikývne. „Musím běžet.“Dívám se za ní, jak běží zpátky do laboratoře, a pak pokračuju v cestě.Ani nevím, kam jdu, ale chůze jako by chlácholila bouřlivé informace,které jsem do sebe dnes vstřebal a které teď v mé hlavě alespoň na chvíli utichají.