Tris - Kapitola 20.

Ráno u snídaně pronikavý ženský hlas z reproduktoru oznámí, že za malou chvíli proběhne cvičný evakuační poplach. Máme se zamknout v místnosti,zatemnit okna a v klidu vyčkat, dokud výstražný signál neutichne.„Sirény se rozezní v nejbližší celou hodinu,“ dodá hlasatelka.Tobias je už od pohledu sešlý a bledý. Nimrá se v koláči, chvílemi z něj kousek roztržitě odlomí, ale ne vždy si vloží sousto do úst.Většina z nás dnes vstávala až kolem desáté. Asi proto, že jsme neměli důvod si nepoležet. S odchodem z města jsme ztratili své frakce, svůj cíl.Tady není co dělat. Jen čekáme, až se něco stane. Místo abych si lenošení užívala, jsem nervózní a napjatá. Dřív jsem měla pořád něco na práci, pořád za co bojovat. V duchu se nabádám, že se musím uvolnit.„Včera nás vzali na vyhlídkový let,“ řeknu Tobiasovi. „Myslela jsem, že se tam taky objevíš.“„Potřeboval jsem se projít. Strávit to všechno.“ V jeho hlase slyším výčitku,podráždění. „Jaký to bylo?“„Musím říct, že úžasný.“ Sednu si proti němu na postel, až se navzájem dotýkáme koleny. „Svět je... mnohem větší, než jsem tušila.“Přikývne. „Asi by to nebylo nic pro mě. Ta výška a vůbec.“Nevím proč, ale jeho reakce mě zklame. Chci, aby řekl, že ho mrzí, že tam se mnou nebyl, že to se mnou nemohl zažít. Nebo aby se aspoň zeptal,co tím myslím, když říkám, že to bylo úžasné. Ale on jenom prohlásí,že by to nebylo nic pro něho.„Není ti něco?“ zeptám se. „Vypadáš, jako bys vůbec nespal.“„No, včera se toho nestalo zrovna málo,“ odpoví a vloží si čelo do dlaní.„Nemůžeš mi mít za zlý, že mě to rozhodilo.“„Máš právo být rozmrzelý, kdykoli chceš,“ řeknu podrážděně. „Ale z mýho úhlu pohledu k tomu není důvod. Vím, že to přišlo dost nečekaně,ale jak už jsem řekla – pořád jsi ten samý člověk jako včera nebo předevčírem,ať tihle lidi tvrdí cokoli.“Zavrtí hlavou. „Já nemluvím o genech. Mluvím o Marcusovi. Tobě to vážně nedochází, co?“ V té otázce je skrytá kritika, ale tón je přátelský.Vstane a hodí svůj koláč do koše.Cítím se opravdu nepříjemně a frustrovaně. Jistěže jsem o Marcusovi věděla. Nikdo se ráno v pokoji nebavil o ničem jiném. Ale nějak jsem došla k závěru, že ten rozsudek Tobiase nevyvede z míry. Očividně jsem se spletla.Přesně v tom okamžiku se zapnou poplašné sirény a už mu nic nestihnu říct. Ohlušující, skřípavý zvuk mi trhá uši. Nedokážu na nic myslet,natož se pohnout. Jednou rukou si zacpu alespoň jedno ucho, druhou zašátrám pod polštářem a vylovím odtamtud skleněný tablet s matčiným deníkem.Tobias zamkne dveře, zatáhne závěsy a všichni se posadí na postele.Cara si přetáhne polštář přes hlavu. Peter se opře zády o zeď a zavře oči.Nevím, kde je Caleb, zřejmě se někde pídí po informacích, kterým propadl.Stejně tak nevím nic o Uriahovi a Christině, asi šli na další obhlídku areálu ve snaze zjistit o něm co nejvíc. Aspoň včera se po sladké tečce za večeří tvářili dost odhodlaně. Raději si přečtu, co o tomhle místě napsala moje máma – několik zápisků v deníku věnovala svým prvním dojmům z areálu, jeho zvláštní čistotě, tomu, jak se všichni pořád usmívali,nebo jak se přes obrazovky zamilovala do našeho města.Doufám, že matčiny zápisky odvedou mou pozornost od hluku. Zapnu tablet.Dnes jsem se přihlásila jako dobrovolník, který se vydá do města. David řekl,že Divergentní tam umírají a že to někdo musí zastavit, protože je to plýtvání jejich nejlepším genetickým materiálem. To je podle mě dost šílenej pohled na věc, ale David to tak nemyslí – kdyby prý nešlo o Divergentní,zasáhli bysme až v pokročilejším stádiu krize, ale takhle je potřeba jednat hned.Jenom na pár let, řekl. Tady mám jen hrstku kamarádů, žádnou rodinua jsem dost mladá na to, abych se bez problémů přizpůsobila – resetujou mi paměť a vypustí mě do terénu. Nejdřív mě nasadí mezi Neohrožený, protože už na sobě nějaký tetování mám, a to by se tam špatně vysvětlovalo.Problém je jenom v tom, že příští rok na obřadu si budu muset vybrat Sečtělý,protože ten zabiják je mezi nima. A já nevím, jestli na to bude moje inteligence stačit. David říká, že v nejhorším moje výsledky změní, ale to mi nepřijde správný. Tady si můžou myslet, že frakce nic neznamenají, a vidět v nich jenom prostředek k dosažení cíle, ale lidi tam přikládaj svýmu systému velkej význam a jít proti němu by podle mě byla chyba.Sleduju je už dva roky, takže nemám strach, že bych nezapadla. Vsadím se, že znám město líp než oni, aspoň zatím. Nebude sem lehký posílat aktuální informace, protože někdo by si mohl všimnout, že se místo k lokálnímu serveru připojuju jinam, a tak moje zápisky asi prořídnou, pokud budou vůbec nějaký. Nebude snadný se odpoutat od všeho, co znám, ale možná je to tak dobře. Možná to bude novej začátek.Vážně bych ho potřebovala.Z nových zjištění mi jde hlava kolem. Přistihnu se, že si stále dokola čtu stejnou větu: Problém je jenom v tom, že příští rok na obřadu si budu muset vybrat Sečtělý, protože ten zabiják je mezi nima. Nevím, koho mohla mít na mysli – předchůdce Jeanine Matthewsové? – ale ještě víc matoucí je, že máma si Sečtělé nevybrala.Co se stalo, že místo toho přestoupila k Odevzdaným?Sirény utichnou a najednou mám pocit, že slyším i ticho. Ostatní se postupně vytrousí z pokoje, jen Tobias zůstane a zabubnuje si prsty o nohu. Nepromluvím na něj – nepřeju si slyšet, co mi chce říct právě teď,když jsme oba podráždění.Ale on se jenom zeptá: „Můžu tě políbit?“S úlevou přikývnu.Sehne se, dotkne se mé tváře a pak mě zlehka políbí.Aspoň ví, jak mi zlepšit náladu.„Na tvého otce jsem vůbec nemyslela. Měla jsem,“ řeknu na omluvu.Pokrčí rameny. „Už je to pryč.“Vím, že není. Nic, co se týká jeho otce, jen tak neodejde – na to mu příliš ublížil. Ale nechám to plavat.„Další zápisky?“ zeptá se.„Jo,“ řeknu. „Zatím jen pár vzpomínek na tohle místo. Ale začíná to být zajímavý.“„Fajn, nechám tě být.“Pousměje se, ale svou únavu a rozčilení přede mnou neschová. Nesnažím se ho zastavit. Jako bychom si navzájem poskytli prostor pro přemítání o bolesti – v jeho případě ze ztráty „neporušenosti“, ze ztráty nadějí,které vzal Tobiasovi rozsudek vynesený nad Marcusem, ať už byly jakékoli;v mém případě ze ztráty rodičů, která na mě konečně dolehla.Poklepu na obrazovku a přečtu si další zápis.Milý Davide,Povytáhnu obočí. Teď píše Davidovi?Milý Davide,mrzí mě to, ale nepůjde to tak, jak jsme plánovali. Nedokážu to. Vím,že si asi budeš myslet, že se chovám jako pitomá puberťačka, ale tohle je můj život, a jestli tady mám žít, musím to udělat podle svého.Svou práci budu schopná dělat i jinak než zevnitř frakce. Zítra, na Obřadu volby, Andrew i já přestoupíme k Odevzdaným.Doufám, že se nezlobíš. A jestli ano, nejspíš se o tom nedozvím.Natalie Čtu si těch pár vět pořád dokola a nechávám se jimi unést. Andrew i já přestoupíme k Odevzdaným.Usměju se do dlaně, opřu si hlavu o okno a potichu se rozpláču.Mí rodiče se milovali. Dost na to, aby hodili za hlavu všechny plány i frakce. Dost na to, aby zpochybnili význam hesla „Nejdřív frakce, potom krev“. Ne frakce, láska, nejdřív láska.Vypnu tablet. Nechci si přečíst nic, co by mi tenhle pocit pokazilo. Pocit,že mě volně unáší klidná řeka.Je to zvláštní, měla bych se trápit, ale já prožívám slovo za slovem, řádku za řádkou, jako radost z nalezení své ztracené matky.

V souboru zbývá posledních deset zápisů. Ale všechno, co chci vědět,z nich nevyčtu. Jen ve mně vzbudí další otázky. S překvapením zjišťuju,že místo pouhých vzpomínek a dojmů jsou zápisky pokaždé někom uadresovány.Milý Davide,myslela jsem, že jsi víc můj přítel než nadřízený, ale asi jsem se mýlila.Cos myslel, že se stane, když sem přijdu – že budu žít pořád sama? Že mi nikdo nepřiroste k srdci? Že už se nikdy pro nic z vlastní vůle nerozhodnu?Všechno jsem opustila a šla jsem sem v době, kdy sem nikdo jiný jít nechtěl. Měl bys mi děkovat, a ne mě obviňovat, že jsem pustila z hlavy účel svého poslání. Dobře mě poslouchej: Nezapomenu,proč tady jsem, jen proto, že teď žiju mezi Odevzdanými a budu se vdávat. Zasloužím si mít vlastní život. Život, který jsem si pro sebe vybrala já, ne ty a tvůj Úřad. Měl bys o tom něco vědět – měl bys chápat, proč mi tenhle život po tom všem, co jsem prožila a viděla, tolik učaroval.Upřímně řečeno si nemyslím, že ti vadí, že jsem nepřestoupila k Sečtělým, jak jsem měla. Spíš myslím, že žárlíš. A jestli chceš, abych tě i nadále o všem informovala, čekám, že žárlíš. Pokud ne, žádné zprávy ode mě nečekej. A rozhodně nečekej, že bych se za vámi někdy přijela podívat. Je to na tobě.Natalie Přemýšlím nad tím, jestli měla s Davidem pravdu. Ta myšlenka mi nedá pokoj. Vážně na mého tátu žárlil? A přešlo ho to časem? Ten vztah jsem zatím měla možnost vidět jen jejíma očima a nevím, jestli je moje máma ten nejvěrohodnější zdroj.Je vidět, že máma byla při pořizování zápisku o pár let starší. Od doby,kdy žila na periferii, uběhla spousta času. Vyjadřuje se v něm kultivovaněji a její reakce jsou umírněnější. Je z ní dospělá žena.Podívám se na datum dalšího zápisu. Pořídila ho o několik měsíců později, ale není pro Davida, jako některé předtím. Také její tón se změnil– je méně důvěrný a věcnější.Projedu seznam zápisků. Až jedenáctý je opět věnovaný Davidovi.Jeho datum naznačuje, že ho máma napsala o celé dva roky později.Milý Davide,dostala jsem tvůj dopis. Chápu, proč už ode mě nemůžeš přebíratnové informace, a tvé rozhodnutí respektuju. Budeš mi chybět.Přeju ti všechno dobré.Natalie Zkusím najet na další zápis, ale deník je u konce. Poslední záznam se týká máminy smrti. Jako její příčina jsou uvedeny mnohočetné průstřely hrudníku.Začnu se kolébat dopředu a dozadu, abych z hlavy vytěsnila vtíravou vzpomínku na chvíli, kdy máma umírala. Nechci na to myslet. Chci vědět víc o ní a tátovi, a o ní a Davidovi. Cokoli, co mě od myšlenek na její smrt rozptýlí.Skutečnost, že se později toho rána vydám za Zoe do dozorny, svědčí o tom, jak moc jsem posedlá touhou po nových informacích – a po nějaké činnosti. Najdu ji, jak hovoří se správcem pracoviště o schůzce s Davidem.Zavrtám pohled do svých bot a rozhodnu se, že se na monitory ani letmo nepodívám. Mám strach, že pokud si to třeba jen na chvilku dovolím,stanu se na nich závislá a ztratím se ve svém starém světě, protože v tomhle se vyznat nedokážu.Ale než Zoe domluví, neudržím se. Zvednu oči k velké obrazovce nad stoly. Evelyn sedí na posteli a přejíždí rukama po předmětu na nočním stolku. Přistoupím blíž, abych lépe viděla, a žena za stolem přede mnou mě informuje: „Tohle je kamera, kterou snímáme Evelyn. Nonstop.“„Můžete ji i slyšet?“„Ano, když zesílíme hlasitost,“ řekne žena. „Ale většinou necháváme záznam běžet bez zvuku. Kdo to má celý den poslouchat.“Přikývnu. „Co to má v ruce?“„Co já vím, nějakou sošku.“ Žena pokrčí rameny. „Ale kouká na ni dost často.“Odněkud ten předmět znám – z Tobiasova pokoje, kde jsem přespala ten den, kdy jsem na základně Sečtělých jen o vlásek unikla smrti. Je to abstraktní plastika z modrého skla, která připomíná vodopád zamrzlý v čase.Bříšky prstů se dotknu brady a snažím se toho z paměti vylovit víc.Řekl mi, že sošku mu dala matka, když byl ještě malý, a že ho nabádala,aby ji schoval před otcem, který by takovou krásnou, ale neužitečnouvěc doma nesnesl. Tenkrát jsem o tom moc nepřemýšlela, ale soška pro ni zřejmě hodně znamená, když ji s sebou vláčela až na základnu Sečtělých a má ji na nočním stolku. Možná to pro ni byl symbolický způsob, jak se vzepřít systému frakcí.Teď si na chvíli podepře bradu a ještě jednou se na sošku zadívá. Pak vstane, protřepe si ruce a odejde z pokoje.Ne, ta věc nemá nic společného s revoltou. Jen jí připomíná Tobiase.Nějak mi nedošlo, že když se mnou Tobias uprchl z města, nebyl to jen rebel,který se vzepřel svému vůdci – byl to i syn, který opustil svou matku.A té je po něm smutno.A jemu?Jejich vztah je možná poznamenán těžkostmi, ale pouto mezi matkou a synem nikdy zcela nezmizí. Nemůže.Zoe se dotkne mého ramene. „Nechtěla ses mě na něco zeptat?“Přikývnu a odvrátím pohled od obrazovky. Zoe byla na té fotografi i,kde stojí vedle mé mámy, ještě hodně mladá, ale byla tam. A musí si něco pamatovat. Zeptala bych se Davida, ale ten se jako ředitel celého areálu těžko hledá.„Chtěla jsem zjistit něco víc o svých rodičích,“ svěřím se jí. „Čtu mámin deník a vlastně pořád nechápu, jak se s tátou potkali nebo proč se rozhodli přestoupit k Odevzdaným.“Zoe pomalu kývne. „Povím ti, co vím. Vadilo by ti zajít se mnou do laboratoří?Potřebuji něco vyřídit Matthewovi.“Spojí si ruce za zády a na výběžku páteře si je opře. V rukou pořád svírám skleněný tablet od Davida. Je teď celý ohmataný a teplý, jak se ho neustále dotýkám. Chápu, proč má Evelyn potřebu dotýkat se své sošky – je to to poslední, co jí po synovi zbylo. A mně zůstalo po mámě jen tohle.Jako bych k ní měla blíž, když v ruce držím její deník.Nedokážu ho dát Calebovi, i když na něj má taky právo. Myslím, že na to ještě nejsem připravená.„Potkali se ve škole,“ začne Zoe. „Tvůj táta byl velmi inteligentní, ale psychologie mu nikdy nešla a učitelka – ze Sečtělosti, jak jinak – si ho uměla podat. Tvá matka se nabídla, že ho bude po škole doučovat, a tvůj otec doma oznámil, že se zapojil do nějakého školního projektu. Takhle to šlo několik týdnů a potom se začali scházet potají – pokud se nepletu, tak jejich oblíbeným místem byla fontána jižně od Milénia. Říká ti něco Buckinghamova fontána? Hned u močálu?“Představím si, jak máma s tátou sedávali u fontány, jak na ně padala vodní tříšť, jak klouzali nohama po betonovém dně. Fontána, o které Zoe mluví, už sice nefunguje, takže chrlit vodu jsem ji nikdy neviděla, ale takto je moje představa hezčí.„Blížil se Obřad volby a tvůj otec chtěl za každou cenu ze Sečtělosti odejít, protože viděl hrozné věci –“„Jaké? Jaké věci?“„Tvůj otec byl dobrý přítel Jeanine Matthewsové,“ vysvětlí Zoe. „Byl svědkem jejího pokusu na nějakém odpadlíkovi. Ten se k němu upsal za trochu jídla nebo oblečení, už nevím. Jeanine na něm testovala sérum strachu, které po čase Neohrožení začlenili do výcviku svých nováčků. Simulace v krajinách strachu totiž kdysi dávno nebyly „šité na míru“ každému jednotlivci. Šlo o obecné fobie, jako je strach z výšek nebo pavouků.Norton, tehdejší mluvčí Sečtělých, se tomuhle výzkumu hodně věnoval a zašel mnohem dál, než kdo z nás kdy tušil. Ten člověk už nikdy nebyl zcela v pořádku. A to byla pro tvého otce poslední kapka.“U dveří do laboratoře se zastaví a přiloží svůj služební odznak ke čtecímu zařízení. Vejdeme do špinavé pracovny, kde mi David předal deník mé matky. Matthew sedí za stolem s obličejem nalepeným na monitor a mhouří oči. Sotva si nás všimne.Chce se mi smát a zároveň brečet. Posadím se k vedlejšímu stolu a sevřu si ruce mezi koleny. Můj otec byl komplikovaný, ale měl dobré srdce.„Takže tvůj otec se chtěl dostat od Sečtělých a ani tvá matka s nimi nechtěla mít nic společného, bez ohledu na své poslání. Ale chtěla zůstat s ním – a tak oba přestoupili k Odevzdaným.“ Odmlčí se. „Její rozhodnutí vyvolalo roztržku mezi ní a Davidem, jak sis jistě všimla. Nakonec se jí omluvil, ale řekl, že už od ní informace přejímat nebude – nevím proč,nesvěřil se mi. Psala pak už jenom velmi krátké a opravdu stručné zprávy.Proto ani nejsou zahrnuty v jejím deníku.“„Ale pořád – i jako Odevzdaná – plnila svou úlohu, nebo ne?“„Ano. A myslím, že tam byla daleko šťastnější, než by kdy mohla být mezi Sečtělými,“ podotkne Zoe. „I když se záhy ukázalo, že ani v Odevzdanosti není zdaleka vše růžové. Vypadá to, že před genetickou poruchou není úniku. Zvláště když pronikne i do řad funkcionářů.“Svraštím čelo. „To mluvíš o Marcusovi? Vždyť ten je Divergentní. Genetická porucha s tím nemá nic společného.“„Člověk, který se pohybuje mezi Porušenými, je dříve nebo později svým chováním napodobí,“ prohlásí Zoe. „Matthew, David se chce sejít s tvým šéfem a projednat s ním něco ohledně sérového výzkumu. Alan na to minule dočista zapomněl, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys ho nedoprovodil.“„Beze všeho,“ souhlasí Matthew, aniž by vzhlédl od monitoru. „Co bych pro svou chvíli pracovního volna neudělal.“„Výborně. Tak, a já už budu muset jít – doufám, že jsem ti odpověděla na otázku, Tris.“ Věnuje mi úsměv a vyklouzne ze dveří.Nahrbím se a opřu se lokty o kolena. Marcus je Divergentní – Neporušený,jako já. Nemůžu souhlasit s tím, že je to zlý člověk jenom proto,že byl obklopen Porušenými. To jsem byla i já. A Uriah. A máma. A nikdo z nás nikoho ze svých blízkých nikdy opaskem nesešvihal.„Její zdůvodnění trochu pokulhává, co?“ ozve se Matthew. Pozorujemě zpoza stolu a prsty poklepává na opěradlo židle.„Jo,“ připustím.„Jsou lidi, kteří vidí v genetice příčinu všeho zla,“ pokračuje Matthew.„Je to pro ně snazší než se smířit s pravdou – a ta je taková, že o nikom z nás nemůžou vědět úplně všechno, že nemůžou vědecky analyzovat,proč se chováme určitým způsobem.“„Každý v něčem hledá příčinu úpadku,“ odpovím. „Pro mého tátu to byli Sečtělí.“„Tak to bych ti asi neměl říkat, že jsem Sečtělým odjakživa fandil,“ přizná Matthew a pousměje se.„Vážně?“ Narovnám záda. „Proč?“„Nevím, asi proto, že s nimi souhlasím. V tom, že kdyby se všichni jeno trochu víc snažili poznat svět kolem sebe, ubylo by problémů.“„Já jsem si na ně odjakživa dávala pozor,“ řeknu a jednou rukou si podepřu bradu. „Táta je nenáviděl a já se je naučila nenávidět od něho –a s nima všechno, co dělali. Teprve teď zjišťuju, že táta neměl pravdu.Nebo že... viděl věci zkresleně.“„Sečtělé, nebo jejich žízeň po vědomostech?“Pokrčím rameny. „Oboje. Spousta z nich mi pomohla, když jsem to nejmíň čekala.“ Will, Fernando, Cara – všichni Sečtělí a jedni z nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznala, i když jen krátce. „Tak moc se snažili udělat svět lepším.“ Zavrtím hlavou. „Zvěrstva, která má Jeanine na svědomí,nemají nic společného s touhou poznávat, která jde ruku v ruce s touhou po moci, jak mě učil táta. Myslím, že Jeanine se zděsila, jak je náš svět obrovský a jak je ona sama ve skutečnosti bezmocná. Možná že Neohrožení na to šli ze všech nejlíp.“„Víš, co se říká,“ podotkne Matthew. „Ve vědění je moc. Moc konat zlo, jako Jeanine... nebo moc konat dobro, jak se o to snažíme my. Ale samotná moc ublížit nemůže. Stejně jako samotné vědění.“„Učili mě těmhle věcem nevěřit. Ani moci, ani poznání,“ opáčím.„Podle Odevzdaných by měla být moc svěřená do rukou jenom tomu,kdo o ni nemá zájem.“„Na tom něco je,“ připustí Matthew. „Ale možná bys už nemusela všechny tolik podezírat.“Sáhne pod stůl a vyndá odtamtud knihu. Je silná, má vetchou obálku a roztřepené hrany. Nese název BIOLOGIE ČLOVĚKA.„Není to žádná encyklopedie, ale pomohla mi si uvědomit, co to znamená být člověkem,“ vysvětlí Matthew. „Být tak úžasně komplikovaným, záhadným biologickým aparátem, a co je ještě úžasnější, mít schopnost onen aparát analyzovat! To je něco tak mimořádného, že to nemá v evolučních dějinách obdoby. Právě tato schopnost poznat sebe sama a svět z nás dělá lidi.“Podá mi knihu a obrátí se zpátky ke svému počítači. Shlédnu na ošoupaný přebal a přejedu prsty po hranách listů. Nabývání znalostí zní v jeho podání jako tajemství, něco nádherného, prastarého. Získám pocit, že mě kniha může zanést napříč všemi minulými generacemi až na počátek lidstva,ať už to bylo kdykoli – že mi dá nahlédnout do něčeho nesčetněkrát většího a staršího, než jsem já.„Děkuju,“ řeknu, a nemyslím tím za knihu. Děkuju mu za to, že mi něco vrátil, něco, co jsem ztratila dřív, než jsem to vůbec mohla mít.Hotelový vestibul páchne po kandovaném citronu a čistidlech, jejichž kombinace mě zaštípe v nose. Projdu kolem vzrostlé rostliny v květináči obsypané výraznými květy a zamířím do našeho pokoje, který se pro nás stal dočasným domovem. Cestou otřu tablet lemem halenky, abych z něj odstranila alespoň část svých otisků.V pokoji najdu jen Caleba. Má rozcuchané vlasy a oči zarudlé od spánku.Zamrká na mě, když vejdu dovnitř a hodím učebnici biologie na postel.Stáhne se mi žaludek a instinktivně si přitisknu tablet s máminým deníkem k tělu. Je to její syn. Má právo si ho přečíst, stejně jako ty.„Jestli mi chceš něco říct,“ promluví Caleb, „tak to řekni rovnou.“„Máma tady žila.“ Ta tři slova ze mě vyletí jako příliš dlouho zadržované tajemství, zběsile rychle a hlasitě. „Dostala se na periferii a oni ji vzali sem a pak tady dva roky žila. Než odešla do města, aby zastavila vraždění Divergentních.“Caleb na mě zamrká. Dřív než si to rozmyslím, natáhnu k němu ruku s tabletem. „Tady je její soubor. Moc toho není, ale měl by sis to přečíst.“Vstane a jednou rukou tablet uchopí. Je o tolik vyšší, než býval, o tolik vyšší než já. Když jsme byli děti, na několik let jsem ho přerostla, i když jsem o necelý rok mladší. Ty roky patří k našim nejkrásnějším. Tehdy jsem ještě neměla pocit, že je větší nebo lepší nebo chytřejší nebo obětavější.„Jak dlouho už to máš?“ zeptá se a přimhouří oči.„Na tom nezáleží.“ Ustoupím dozadu. „Říkám ti o tom teď. Mimochodem,můžeš si to nechat. Už to číst nebudu.“Caleb otře obrazovku rukávem a hbitými prsty prolistuje soubor až k prvnímu zápisu. Čekám, že si sedne a pustí se do čtení, a tím náš rozhovor ukončí, ale on si místo toho povzdechne.„Já ti chci taky něco ukázat,“ vypadne z něj. „O Edith Priorové. Pojď za mnou.“Vykročím za ním ne proto, že je to můj bratr a já k němu pořád chovám nějaké city, ale protože vzbudil můj zájem.Vede mě spletitou cestou až k místnosti na samém konci budovy. Tak daleko jsem ještě nikdy nebyla. Místnost je dlouhá a úzká a podél jejích stěn stojí regály s identickými modrošedými knihami, které vypadají jako silné, těžké slovníky. Mezi prvními dvěma řadami polic je stůl a pod ním zastrčené židle. Caleb otočí vypínačem a místnost naplní bledé světlo –jako bychom se vrátili na základnu Sečtělých.„Tady teď trávím čas,“ řekne Caleb. „Tohle je archiv. Nachází se tady část materiálů o Chicagu.“ Vykročí podél regálů na pravé straně a přejíždí prsty po hřbetech knih. Pak jeden svazek vytáhne a položí ho hřbetem na stůl. Kniha se rozevře a odhalí hustě popsané a pokreslené listy.„Proč to nemají všechno v počítačích?“„Předpokládám, že takhle to archivovali předtím, než vyvinuli takový elektronický bezpečnostní systém, na který se mohli spolehnout,“ odpoví,aniž by se na mě podíval.„Elektronická data se nedají zcela odstranit, zato papír prostě spálíš,aby se nedostal do rukou nesprávným lidem. Někdy je jistější mít všechno černé na bílém.“Jeho zelené oči těkají sem a tam ve snaze najít hledanou pasáž a hbité prsty obratně listují stránkami. Myslím na to, jak svou pravou osobnost přede všemi tajil, jak si doma schovával knížky za čelo postele, jak při Obřadu volby jeho krev dopadla do vody Sečtělých. Už tehdy mi mělo dojít,že je to lhář, který je věrný jenom sám sobě.Znovu se mi zvedne žaludek. Mám pocit, že s ním za zavřenými dveřmi nevydrţím už ani chvilku.„Tady je to.“ Podrží prst na stránce a pak knihu otočí ke mně.Zápis vypadá jako kopie nějaké smlouvy, ale je to rukopis vyhotovený inkoustovým perem:Já, níže podepsaná Amanda Marie Ritterová z Peorie ve státě Illinois, dávám svůj souhlas k následujícím zákrokům:„Genetickému uzdravení“, jež je Úřadem pro genetickou péči definováno jako „zákrok genetického inţenýrství za účelem korekce těch genů, jeţjsou na stránce tři tohoto dokumentu specifikovány jako porušené“.„Mentálnímu přenastavení“, jež Úřad pro genetickou péči definuje jako„vymazání paměti jedince za účelem jeho snazší aklimatizace v experimentálním prostředí“.Prohlašuji, že jsem se pod dohledem pověřené osoby z Úřadu pro genetickou péči plně obeznámila se všemi úskalími i výhodami těchto zákroků.Jsem srozuměna s tím, že mi Úřad poskytne nové vzpomínky a novou totožnost a že mě umístí do experimentu ve městě Chicago ve státě Illinois,kde budu žít až do konce svého života.Souhlasím s tím, že přivedu na svět alespoň dva potomky, abych svým vylepšeným genům zajistila co největší šanci na přežití. Rozumím, že k tomu budu vyzvána až po převýchově, které budu po zákroku podrobena.Rovněž dávám souhlas k tomu, aby mé děti a děti mých dětí etc. pokračovaly v tomto experimentu tak dlouho, dokud jej Úřad pro genetickou péči neshledá zdárně dokončeným. Budou poučeny o mé domnělé minulosti,s níž se já sama po zákroku seznámím.Své prohlášení stvrzuji svým podpisem.Amanda Marie Ritterová.Amanda Marie Ritterová. To ona byla na tom videozáznamu. Edith Priorová,můj předek.Podívám se na Caleba. Oči mu planou poznáním, jako by jimi protékal elektrický proud.Náš předek.Přitáhnu si k sobě jednu z židlí a posadím se. „Je to náš předek z tátovy strany?“Přikývne a posadí se naproti mně. „Sedm generací zpátky. Teta. Jméno Prior k nám přešlo díky jejímu bratrovi.“„A tohle má být...“„Souhlasné prohlášení,“ doplní Caleb. „Tím potvrdila svou dobrovolnou účast v experimentu. V závěrečných poznámkách je uvedeno, že toto je pouze pracovní verze dokumentu – Amanda totiž byla jednou z tvůrčích osobností, které se na myšlence experimentů podílely. Členkou Úřadu.Takových jako ona bylo v původním experimentu jen několik; většina nasazených pro vládu nepracovala.“Znovu se začtu do textu, abych mu lépe porozuměla. Když jsem Edith viděla na tom videu, připadalo mi logické, že se usídlí ve městě, začlení se do jedné z frakcí a všechno, co dosud zažila, nechá za sebou. Ale to jsem ještě nevěděla, jak život mimo město vypadá. Teď už to vím a nezdá se mi tak děsivý, jak nám ho ve svém poselství vylíčila.Videozáznam tak představuje zdařilou manipulaci s fakty, jejímž cílem bylo udržet nás pod kontrolou a vnuknout nám myšlenku, která bude vystihovat vizi Úřadu: Svět za hranicemi města je rozvrácený a Divergentní ho musí přijít zachránit. Stoprocentní lež to není, protože ti lidé se skutečně domnívají, že korigované geny mají tu moc určité věci změnit, že pokud se začleníme do zbytku populace a předáme své geny dalším generacím,svět bude lepším místem pro život. Rozhodně ale nepotřebovali bojové komando Divergentních, které by přišlo sjednat pořádek a zachránit celou populaci, jak Edith naznačila. Zajímalo by mě, jestli věřila tomu, co říká, nebo jestli to takhle říct musela.Na další stránce je její fotografie. Rty má na ní sevřené do úzké linky a tvář orámovanou pramínky hnědých vlasů. Musela vidět něco opravdu strašného, aby si dobrovolně nechala vymazat paměť a svůj život od základů změnit.„Ví se, proč se do experimentu zapojila?“ zeptám se.Caleb zavrtí hlavou. „Záznam naznačuje, ale jsou to jenom dohady,že lidi do toho šli proto, aby jejich rodiny nemuseli živořit – deset let jim pak totiž byla vyplácená měsíční renta. Ale Edith dělala na Úřadě, takže to její případ být nemohl. Asi prožila nějaké trauma a chtěla zapomenout.“Podívám se na její fotku a svraštím čelo. Nedovedu si představit, jaká bída přiměje člověka zapomenout na sebe sama a opustit všechny, které má rád, aby jeho rodina mohla pobírat rentu. Celý život jsme jedli jenom chleba a zeleninu a šetřili, kde se dalo, ale takhle zoufalí jsme nikdy nebyli.Nic srovnatelného jsem nikde ve městě neviděla.Anebo jí v životě nezbyl nikdo, kvůli komu by stálo za to žít jako Amanda.„Snažil jsem se zjistit něco o tom právním precedentu, který jí umožnil dát souhlas i za její potomky,“ zmíní se Caleb. „Podle všeho jde o extrapolaci udělení souhlasu za své děti mladší osmnácti let, ale i tak mi to přijde zvláštní.“„Myslím, že všechno, co v životě uděláme, se promítne i do života našich dětí,“ řeknu neurčitě. „Myslíš, že bysme si vybrali stejnou frakci, kdyb ymáma s tátou nepřestoupili k Odevzdaným?“ Pokrčím rameny. „Nevím.Možná bysme v sobě všechno míň potlačovali. Možná by z nás byl iuplně jiní lidi.“Ta myšlenka se mi vkrade do mysli jako úlisný had – Možná by z nás byli lepší lidi. Lidi, kteří nezrazují své sestry.Zadívám se na stůl před sebou. Na několik minut z nás zase byli bratr a sestra. Ale zavírat oči před realitou – a před svým hněvem – nejde donekonečna.Pravda je člověku dřív nebo později zase otevře. Zvednu ke Calebovi oči a napadne mě, že přesně takhle jsem se na něho podívala, když za mnou přišel do vězeňské cely v Sečtělosti. Najednou už nemám sílus ním bojovat nebo poslouchat jeho výmluvy. Už nemám sílu věčně se pozastavovat nad tím, že mě můj bratr opustil.„Edith se přidala k Sečtělým, že?“ zeptám se stručně. „I když si dala jméno jako Odevzdaná.“„Přesně tak.“ Zdá se, že si mého tónu nevšiml. „K Sečtělým ostatně patřila většina naší rodiny. Našlo se pár výjimek, co si vybrali Odevzdanost,a jeden nebo dva Upřímnost, ale základní linie je konzistentní.“Vstoupí do mě chlad. Mám co dělat, abych se neroztřásla.„A ty tím hodláš omlouvat, cos udělal?“ opáčím nevzrušeně. „Že ses k nim dal taky, abys ctil rodinnou tradici? Měl jsem k nim patřit odjakživa,to sis říkal, takže jakýpak copak – Nejdřív frakce, potom krev.“„Tris...“ hlesne a očima mě žádá o pochopení, ale já ho chápat nedokážu.A nikdy nebudu.Vstanu. „Fajn, takže už vím o Edith a ty zase o mámě. A u toho bysme mohli skončit.“Když se na něho někdy podívám, ozve se ve mně soucit, a jindy bych ho nejraději popadla a vytřásla z něj duši. Ale teď… teď chci prostě jenom utéct a dělat, že se nic z toho nikdy nestalo. Vyjdu z archivu a za vrzání podrážek se rozběhnu zpátky do hotelu. Běžím tak dlouho, dokud mě v nose nezaštípe nasládlý citronový pach. Vtom se zastavím.Před naším pokojem stojí Tobias. Jsem u konce s dechem a až v konečcích prstů cítím, jak mi buší srdce. Pocity mě přemůžou. Mísí se ve mně žal, údiv, hněv i touha.„Tris,“ řekne Tobias a ustaraně svraští obočí. „Stalo se něco?“Mlčky zavrtím hlavou, na slova se ještě nezmůžu. Vzápětí mu vletím do náruče, až oba narazíme do zdi, a přitisknu mu rty na ústa. Nejdřív se mě snaží odtlačit, ale pak dojde k závěru, že mu je jedno, jestli nejsem tak úplně v pořádku, pokud sám není. Už tak dlouho jsme spolu nebyli sami.Dny. Týdny. Měsíce.Zajede mi prsty do vlasů. Chytím se jeho paží, abych nespadla, když se k sobě přitiskneme, jako kdyby to mělo být naposledy. Neznám nikoho silnějšího a jenom já vím, jak hřejivé jeho doteky dokážou být. Je to moje tajemství – a bude až do konce života.Skloní se a náruživě mě políbí na krk. Jeho ruce hltají mé tělo, až nakonec zakotví na mém pase. Zaháknu mu prsty za opasek a zavřu oči. V tu chvíli přesně vím, co chci: Chci odstranit všechny vrstvy oblečení, které nás od sebe dělí, zapomenout na všechno, co se mezi nás postavilo, všechno,co bylo, je i teprve bude.Z konce chodby k nám dolehnou kroky a smích. Odtáhneme se od sebe. Někdo – zřejmě Uriah – zapíská, ale v uších mi tepe tak, že si toho sotva všimnu.Tobias vyhledá můj pohled a je to, jako když jsem se na něj poprvé opravdu podívala, po své první zkušenosti se sérem strachu – díváme se na sebe příliš dlouho, příliš soustředěně. „Drž hubu,“ křiknu na Uriaha, aniž bych od Tobiase odtrhla oči.Uriah s Christinou zajdou do pokoje a já s Tobiasem je následujeme,jako by se nic nestalo.