Tris - Kapitola 16.

Probudím se těsně před východem slunce. Všichni ještě pokojně oddechují.Tobias má jednu ruku přehozenou přes obličej, ale na nohách má boty, jako kdyby se šel v noci někam projít. Christina spí s polštářem přetaženým přes hlavu. Ještě několik minut zůstanu ležet a pozoruju ornamenty na stropě. Pak se obuju a prsty si pročísnu vlasy.Až na několik opozdilců na chodbách nikdo není. Zřejmě končí noční směnu – s podepřenou bradou se hrbí nad monitory nebo se opírají o smetáky, místo aby opravdu zametali. Strčím si ruce do kapes a podle šipek zamířím k východu. Chci si lépe prohlédnout sochu, na kterou jsem včera narazila.Ten, kdo tuhle budovu postavil, musel milovat světlo. V každém stropním oblouku, v každé přepážce figuruje sklo. I v tuto brzkou hodinu zde panuje dostatek světla.V zadní kapse u kalhot nahmatám identifikační odznak, který jsem včera u večeře dostala od Zoe, a nechám si ho při bezpečnostní kontrole v ruce.A pak už svou sochu uvidím, stojí pár set metrů od dveří, kterými jsme sem do areálu včera vešli. Je pochmurná, obrovská a záhadná, jako živá bytost.Jde o velkou tabuli z hrubého, tmavého kamene ve tvaru čtverce. Připomíná mi skály na dně propasti v Neohroženosti. Jejím středem se táhne výrazná puklina a u krajů prosvítají žíly světlejších minerálů. Nad deskou je zavěšena skleněná nádrž stejného tvaru. Je plná vody. Vodu prozařuje světlo umístěné nad středem plastiky a láme se na její zčeřené hladině.V tom zaslechnu slabý zvuk, kapku vody, která dopadne na kámen. Ukápla z nevelké trubky, která prochází středem nádrže. Nejdřív mě napadne,že nádrž protéká, ale pak skápne další kapka, a třetí a čtvrtá, všechny ve stejném intervalu. Takto se shromáždí několik kapek a pak všechny stečou do tunýlku vyhloubeného v kameni. To není jen náhoda.„Ahoj.“ Na opačné straně sochy spatřím Zoe. „Nezlob se. Šla jsem za tebou do dormitáře, ale pak jsem viděla, jak míříš sem, a napadlo mě, jestli ses neztratila.“„Ne, neztratila,“ odpovím. „Chtěla jsem se sem podívat.“„Aha.“ Stoupne si vedle mě a zkříží si ruce před tělem. Jsme přibližně stejně vysoké, ale Zoe má rovná záda, takže se zdá vyšší. „Působí docela tajemně, co?“Všimnu si, jak má tváře poseté pihami. Jako tečky od slunce, které prosvítá hustým listím.„Znamená to něco?“„Je to symbol Úřadu pro genetickou péči,“ vysvětlí Zoe. „Kamenná tabule představuje problém, kterému čelíme. Nádrž s vodou je náš potenciál,kterým můžeme situaci změnit. A kapka vody symbolizuje to, co v daném časovém okamžiku skutečně změnit dokážeme.“Musím se zasmát. „Docela deprimující představa.“Usměje se. „To je jeden úhel pohledu. Ale dá se na to dívat i jinak –i maličké kapičky vody jsou schopny svou vytrvalostí změnit kámen navždy.A s tím už nikdo nic a nikdy neudělá.“Ukáže do středu tabule, kde se rýsuje mělká prohlubeň.„Tohle tady například nebylo, když sem plastiku instalovali.“Přikývnu a zadívám se na další kapku, která za chvíli spadne. Zatím jsem tady vůči všemu a všem opatrná, přesto cítím, jak si ke mně tichá naděje tohoto symbolu nachází cestu. Jako by skutečně poukazovala na trpělivost, která zdejším lidem umožnila pasivně přihlížet a čekat takovou dobu. Ale nedá mi to se nezeptat.„Nebylo by účinnější vypustit celou nádrž najednou?“ Představím si,jak vodní masa narazí na kámen a rozlije se po dlažbě až k mým nohám.Mravenčí píle jistě časem přinese své plody, ale mou přirozenou reakcí je poprat se s něčím, co vnímám jako skutečný problém, vší silou, protože prostě nemůžu jinak.„Na chvíli ano,“ souhlasí Zoe. „Ale potom by nám nezbyla voda na nic jiného. A genetická porucha nepatří k problémům, které se vyřeší jedním rázným opatřením.“„Tomu rozumím,“ odpovím. „Jenom si říkám, proč se spokojit s malými krůčky, když můžeme udělat velké.“„Jako třeba?“Pokrčím rameny. „Vlastně nevím. Ale stojí to za úvahu.“„To ano.“„Neříkala jsi, žes mě hledala?“ změním téma. „Proč?“„Páni!“ Zoe se chytí za hlavu. „Málem bych zapomněla. David mě prosil,abych tě dovedla do laboratoří. Má něco, co patřilo tvé matce.“„Mé matce?“ Hlas mám najednou přiškrcený a pisklavý. Zoe mě odvede zpátky k bezpečnostnímu terminálu.„Ráda bych tě varovala: Budeš tady dost upoutávat pozornost,“ řekne,když procházíme snímacím zařízením. Na chodbách před námi se teď pohybuje mnohem víc lidí než předtím – zřejmě jim začíná pracovní doba.„Tvoje tvář je tady všem povědomá. Lidi z Úřadu sledujou monitory dost často a posledních pár měsíců jsi byla poměrně společensky aktivní. Ti mladší v tobě vidí hrdinku.“„Paráda,“ povzdechnu si a v ústech mi zhořkne. „Přesně to jsem tím vším sledovala. Zviditelnit se. A mimochodem přežít.“Zoe se zastaví. „Promiň. Nechtěla jsem zlehčovat to, čím sis prošla.“Představa, že nás tihle lidé nonstop sledovali, mi pořád nahání husí kůži. Stále mám pocit, že se musím něčím zakrýt nebo se někam schovat,kde na mě nebude vidět. Ale s tím mi Zoe nepomůže, a tak už to nekomentuju.Většina lidí v areálu nosí obměny té samé uniformy – tmavomodré či bledězelené, někteří mají svá saka, kombinézy či svetry rozepnuté a pod nimi trička rozmanitých barev, některé dokonce s obrázky.„Má barva uniformy nějaký význam?“ zeptám se Zoe.„Ano. Modrou nosí vědci nebo výzkumníci a zelenou pomocné síly –uklízeči, údržbáři a tak.“„Jako odpadlíci.“„Ne,“ opraví mě. „Ne, tady máme jinou dynamiku – každý se snaží podpořit misi, jak může. Každého si ceníme stejně.“Zoe měla pravdu. Lidé na mě zírají. Většinou se u mě jen zastaví pohledem,ale někteří i ukazují prstem, jiní dokonce vyslovují mé jméno,jako by jim patřilo. Mám z toho nepříjemný pocit. Jako bych bez jejich svolení nemohla udělat ani krok.„Valná část pomocných sil se původně účastnila experimentu v Indianapolis– jednom z dalších měst nedaleko odsud,“ vysvětlí Zoe. „V jejich případě nebyl přesun tak složitý – společenská struktura Indianapolis nebyla obohacena o výchovné prvky jako vaše město.“ Odmlčí se. „Myslím tím frakce. Když vaše město, na rozdíl od jiných, dokázalo po několik generací odolat vnitřnímu rozkolu, Úřad začlenil prvky frakčního systému i do novějších měst, jako je Saint Louis, Detroit či Minneapolis. Obyvatelstvo Indianapolis pak použil jako kontrolní skupinu. Úřad se vždy snažil lokalizovat své experimenty na Středovýchod, protože obydlené zóny tam od sebe dělí větší vzdálenosti. Směrem na Východ hustota osídlení roste.“„Takže v Indianapolis... jste lidi jenom geneticky opravili a strčili je kamsi do města? Bez frakcí?“„Měli komplexní systém pravidel, ale... ano, máš v zásadě pravdu.“„A nedopadlo to dobře?“„Ne.“ Zoe sevře rty. „Lidé s porušenými geny, které v životě nutně provází utrpení a které nikdo nenaučí žít jinak, jak by se stalo v případě frakcí,jsou mimořádně destruktivní. Ten experiment selhal velmi záhy – během tří generací. Chicago – vaše město – a další města s frakčním uspořádáním už přetrvávají řádově déle.“Chicago. Jak zvláštní jméno pro město, které pro mě vždy bývalo jen domovem. Název mu najednou dodává hranice, které dřív nemělo.„Tyhle experimenty už teda běží nějakou dobu,“ poznamenám.„Pěkně řečeno, ano. Náš úřad se od většiny vládních organizací dost liší. Povaha naší práce je velmi úzce definovaná a působíme v poměrně značně odříznuté lokalitě. Své znalosti a pracovní záměry předáváme svým dětem, místo abychom se spoléhali na smluvní dohody a najaté zaměstnance.K tomu, co dělám, jsem byla vedená celý život.“Venku za okny spatřím zvláštní dopravní prostředek – tvarem připomíná ptáka, má dvě strukturovaná křídla a zúženou přední část, a přitom má kola jako automobil.„Tímhle se cestuje ve vzduchu?“ zeptám se a ukážu tím směrem.„Ano.“ Zoe se usměje. „To je letadlo. Mohli bychom tě časem do jednoho vzít, pokud si nebudeš připadat moc ohrožená.“Její slovní hříčku přejdu bez povšimnutí. Pořád mám v paměti, jak mě dokázala zařadit na první pohled.U jedněch dveří před námi čeká David. Když nás spatří, zamává na pozdrav.„Ahoj, Tris,“ řekne. „Díky, že jste ji přivedla, Zoe.“„Rádo se stalo, pane,“ odpoví Zoe. „Pokud už mě nepotřebujete, tak půjdu. Mám práce ažaž.“Usměje se na mě a vzdálí se. Nechci, aby odešla – teď jsem tu jenom já a David, a mezi námi nepříjemné vzpomínky na včerejší setkání. David přiloží identifikační odznak k senzoru u dveří, jako by se včera nic nestalo.Vstoupíme do kanceláře bez oken. Za jedním ze stolů sedí mladý muž, přibližně stejně starý jako Tobias, za druhým, na opačné straně místnosti, je jen prázdná židle. Mladík vzhlédne, naťuká něco na monitor a vstane.„Zdravím, pane. Jak můžu pomoct?“„Matthew. Kde je tvůj nadřízený?“ zeptá se David.„Šel do bufetu pro jídlo,“ informuje ho Matthew.„Dobrá, uděláme to spolu. Potřebuji nahrát soubor Natalie Wrightové na přenosný monitor. Zvládneš to?“Wrightová? pomyslím si. Tak se máma ve skutečnosti jmenovala?„Bez problému,“ řekne Matthew a posadí se zpátky. Něco napíše do počítače a rozbalí nějaký adresář s dokumenty, ale nevidím na ně. „Mám to, jenom to přepošlu.Ty musíš být Beatrice, její dcera. Jednou rukou si podepře bradu a kriticky si mě prohlédne. Oči má skoro černé a na koncích mírně protáhlé.Nezdá se, že bych na něj udělala dojem nebo že by byl překvapený, že mě vidí. „Moc se jí nepodobáš.“„Tris,“ řeknu automaticky. Ale vlastně se mi uleví, že nezná moji přezdívku– asi netráví tolik času před obrazovkami jako většina místních,kteří si z našich životů udělali zábavu. „A jo, já vím.“David přitáhne po dlažbě židli, až to zaskřípe, a poklepe na ni.„Posaď se. Dostaneš tablet se všemi soubory, které s Natalie souvisí,abyste si je ty a tvůj bratr mohli v klidu projít. Ale než se nahrají, něco ti k tomu řeknu sám.“Posadím se na okraj židle. David usedne za stůl Matthewova nadřízeného a začne si na kovové pracovní desce pohrávat s hrnkem nedopité kávy.„Na začátek bych chtěl říct, že tvá matka pro nás byla fantastickým objevem. Prakticky náhodou jsme ji objevili v poškozeném světě. Její geny byly téměř dokonalé.“ David se rozzáří. „Z nežádoucího prostředí jsme ji přesunuli sem. Strávila zde několik let, ale pak došlo ve vašem městě ke krizi a ona z vlastní vůle požádala o přesun, aby mohla problém vyřešit.Ale to všechno asi dávno víš.“Chvíli na něho jen civím. Moje máma pocházela odněkud jinud? Odkud?Znovu se ve mně všechno sevře, když si představím, že chodila po těchto chodbách, že na obrazovkách v dozorně sledovala, co se děje ve městě. Sedávala na téhle židli? Chodívala po téhle dlažbě? Najednou mám pocit, jakoby všude kolem mě byly matčiny neviditelné stopy, na každé zdi, na každé klice od dveří, na každém sloupu.Sevřu okraj židle a pokusím se uspořádat myšlenky v hlavě, abych dokázala zformulovat otázku.„Ne, nevím,“ řeknu. „O jakou krizi šlo?“„Zmocněnec Sečtělosti začal zabíjet Divergentní, o to šlo,“ vyloží David.„Jmenoval se Nor – Norman?“„Norton,“ napoví Matthew. „A po něm nastoupila Jeanine. Vypadá to,že to on jí ještě před smrtí vnukl myšlenku vyhladit Divergentní. Selhalo mu srdce.“„Děkuji. Poslali jsme tedy Natalie, aby situaci obhlédla a dalšímu zabíjení zabránila. Nikdy nás pochopitelně ani nenapadlo, že tam zůstane takovou dobu, ale byla užitečná – do té doby jsme o našem člověku uvnitř města neuvažovali, ale Natalie dokázala udělat řadu věcí, které pro nás měly nevyčíslitelnou hodnotu. Kromě toho si ve městě vybudovala vlastní život, který, jak je patrno, zahrnuje také tebe.“Svraštím čelo. „Ale když jsem přestoupila k Neohroženým, vraždění pokračovalo dál.“„Ty víš jenom o těch, kteří nepřežili,“ řekne David. „O těch, které se nám podařilo zachránit, nevíš nic. Někteří teď žijí tady v areálu. Však jsi potkala Amara, nebo ne? Je jedním z nich. Ne všichni ale zvládli žít tak blízko u města – ne všichni se dokázali dívat, jak lidé, které znali a milovali,žijí dál své životy bez nich. Absolvovali proto zvláštní výcvik a byli začleněni do života mimo Úřad. Ale bez ohledu na to tvá matka vykonala řadu důležitých věcí.“Stejně tak nám navykládala spoustu lží a pravdu skoro žádnou. Přemýšlím,jestli táta vůbec věděl, kdo máma ve skutečnosti je, odkud opravdu pochází. Koneckonců se podílel na vedení frakce, takže musel, jako jeden z mála, znát pravdu a střežit ji jako tajemství. Najednou mě napadne něco děsivého: Co když si ho máma vzala jen proto, že to byla součást její mise? Co když byl celý jejich vztah jen přetvářka?„Takže se nenarodila v Neohroženosti,“ vyslovím nahlas, zatímco se v duchu probírám všemi těmi lžemi, které musela říkat.„Když se ve městě objevila poprvé, předstírala, že je Neohrožená –měla tetování z dřívějších dob, a to by se lidem špatně vysvětlovalo. Bylo jí šestnáct, ale my jsme z ní udělali patnáctiletou, aby měla čas se adaptovat.Naším záměrem bylo...“ Pokrčí rameny. „Měla by sis přečíst její spis. Dost dobře neumím vylíčit, co se honilo hlavou šestnáctileté dívce.“Jako na povel Matthew otevře zásuvku a vytáhne z ní plochou skleněnou destičku. Jedním prstem na ni poklepe a na skle se objeví obraz. Je to jeden z dokumentů, které před chvílí otevřel na svém počítači. Tablet mi podá. Je robustnější, než bych čekala, pevný a odolný.„Žádný strach, je prakticky nezničitelný,“ ujistí mě David. „No, už tě nebudu déle zdržovat. Matthew, prosím tě, zavedl bys slečnu Priorovou zpátky do hotelu? Musím ještě vyřídit nějaké věci.“„A já ne?“ opáčí Matthew. Vzápětí zamrká. „Jen jsem žertoval, pane.Zavedu ji tam.“„Děkuju,“ řeknu Davidovi, než odejde.„Ovšem,“ řekne. „Přijď, když budeš mít nějaké otázky.“„Můžeme?“ zeptá se mě Matthew.Je vysoký, možná stejně jako Caleb, a černé vlasy má nad čelem důmyslně rozcuchané, jako by nad svou nedbalou elegancí strávil spoustu času,a přitom toužil budit dojem, že právě vstal z postele. Pod modrou uniformou má obyčejné černé tričko a kolem krku černou šňůrku. Při polykání se mu vždy na ohryzku posune.Vyjdeme z malé pracovny ven a zamíříme po stejné chodbě k východu.Dav mezitím prořídl. Buď už lidem začala pracovní doba, nebo odešli na snídani. Ani zde se život nezastaví – lidé tu spí, jedí, pracují, přivádějí na svět děti a vychovávají je. A umírají. Pro mámu to kdysi byl domov.„Říkám si, kdy to s tebou zamává,“ poznamená Matthew, „když to na tebe vybalili všechno takhle naráz.“„Nezamává,“ ohradím se nejistě. Už se stalo, pomyslím si, ale nepřiznala bych to.Matthew pokrčí rameny. „Mě by to teda vzalo. Ale já nejsem ty.“Na ceduli před námi je napsáno VCHOD DO HOTELU. Přitisknu si tablet k hrudi. Nemůžu se dočkat, až budu zpátky v pokoji a řeknu Tobiasovi o své mámě.„Poslyš, já a můj šéf se zabýváme genetickými testy,“ řekne Matthew.„Napadlo mě, jestli byste se ty a ten kluk – syn Marcuse Eatona? – u mě později nezastavili, abych vám mohl takový test udělat.“„Proč?“„Zvědavost.“ Pokrčí rameny. „Ještě nikdy jsme netestovali geny u takhle pozdní generace účastníků experimentu, a oba dva navíc vykazujete určité... nezvyklé vzorce chování.“Povytáhnu obočí.„Ty jsi například projevila mimořádnou odolnost vůči sérům – většina Divergentních toho není schopna,“ vysvětlí Matthew. „A u Tobiase se rozvinula schopnost odolávat simulacím, ale nevykazuje ostatní typické znaky Divergentních. Později bych vám to vysvětlil podrobněji.“Váhám. Nevím, jestli chci vidět své nebo Tobiasovy geny, nebo je vzájemně porovnat, jako by na tom záleželo. Matthew se tváří dychtivě, skoro jako dítě, a i já umím být zvědavá.„Zeptám se ho, jestli by do toho šel,“ řeknu. „Ale se mnou můžeš počítat.Kdy?“„Dneska dopoledne?“ zeptá se. „Vyzvedl bych vás, řekněme, za hodinu.Beze mě se do laboratoře nedostanete.“Přikývnu. Najednou se mě zmocní vzrušení, že se konečně něco dozvím o svých genech. To je skoro stejně zajímavé jako přečíst si mámin deník– z těch několika střípků si ji poskládám zpátky.