Tris - Kapitola 18.

Nejdu za ním, protože nevím, co bych mu řekla.Když jsem se dozvěděla, že jsem Divergentní, vnímala jsem to jako svou tajnou sílu, jako něco, co mě odlišuje od ostatních, co mě dělá lepší a silnější. Teď, když jsem měla možnost porovnat svou a Tobiasovu DNA,jsem si uvědomila, že slovo „Divergentní“ má jen takový význam, jaký mu sama připíšu. Že je to jen výraz pro konkrétní úsek mé DNA, jako označení pro všechny lidi s hnědými nebo světlými vlasy.Dám si hlavu do dlaní. Tihle lidé jsou ale přesvědčení, že to něco znamená– jsou přesvědčení, že já už jsem se uzdravila a Tobias ne. A chtějí,abych tomu slepě věřila.Nemůžu. A upřímně řečeno nechápu, proč tomu uvěřil Tobias – proč tomu tolik touží uvěřit.Už na to nechci myslet. Když vycházím z vyšetřovny, Nita se zrovna vrací.„Co jsi mu chtěla?“ zeptám se.Je opravdu pěkná. Tak akorát vysoká, tak akorát štíhlá, a má krásnou barvu pleti.„Jen jsem se chtěla ujistit, že ví, kam jde,“ odpoví. „Člověk tady lehce zabloudí.“„To nepochybně.“ Vykročím – vlastně ani nevím kam, ale určitě pryč od Nity, krásné dívky, která se o samotě baví s mým klukem. No, zase tak dlouho se spolu nebavili.Na konci chodby zahlédnu Zoe, zamává na mě. Oproti dnešnímu ránu vypadá uvolněně, z čela jí zmizely vrásky, přes ramena jí spadají rozpuštěné vlasy. Zastrčí si ruce do kapes kombinézy.„Právě jsem to byla říct ostatním,“ informuje mě. „Pro zájemce jsme nachystali vyhlídkový let. Za dvě hodiny. Co ty na to?“Srdce mi sevře strach a vzrušení současně, jako tehdy, když jsem měla sjet na lanovce z Hancockova mrakodrapu. Představím si, jak se řítím vzduchem v autě s křídly, jak jeho motor burácí, jak všemi škvírami skučí vítr a jak v případě poruchy, byť nepravděpodobné, padám střemhlav k zemi.„Budu tam,“ slyším se říct.„Potkáme se u brány B14. Najdeš to podle cedulí.“ Krátce se usměje a odejde.Okny nad sebou se zadívám ven. Obloha je čistá a bledá, má stejnou barvu jako moje oči. Je v ní určitá nevyhnutelnost, jako by na mě odjakživa čekala. Možná je to tím, že mám na rozdíl od ostatních výšky ráda,anebo tím, že jsem toho už zažila tolik, že mi nezbývá než překonat poslední hranici – tu nad sebou.S každým krokem kovové schody pode mnou zavržou. Musím zaklánět hlavu, abych si prohlédla letadlo, které je větší, než jsem čekala, a má stříbrnobílou barvu. Přímo pod křídlem je obrovský válec, ve kterém se otáčejí lopatky turbíny. Představím si, jak mě vzdušný vír vtáhne dovnitř a naopačném konci vyplivne ven, a malinko se zachvěju.„Jak se může něco tak obrovskýho udržet ve vzduchu?“ ptá se Uriah za mnou.Zavrtím hlavou. Nevím. A ani na to nechci myslet. Vystoupám za Zoe po dalších schůdcích, které ústí do otvoru v trupu letadla. Roztřesenou rukou se přidržím zábradlí a naposledy se ohlédnu, jestli nás Tobias nedohonil.Není tu. Od genetického testu jsem ho neviděla.Když procházím otvorem, instinktivně se sehnu, přestože bych jím mohla pohodlně projít i s rovnými zády. Uvnitř letadla jsou samé řady modře čalouněných sedadel. Jsou potrhaná a ošuntělá. Posadím se docela dopředu k oknu. Do páteře mě zatlačí kovová výztuha. Jako bych seděla na holé kostře sedadla.Cara si sedne za mě a Peter s Calebem vedle sebe dozadu k oknu. Nevěděla jsem, že se přátelí. Ale co se divím. Ti dva se hledali, až se našli.„Jak je tahle věc stará?“ zeptám se Zoe, která stojí poblíž.„No, pěkných pár let už jí je,“ připustí. „Ale to podstatné jsme kompletně vyměnili. Letadlo má pro naše potřeby ideální velikost.“„K čemu ho používáte?“„Především ke vzdušné kontrole. Musíme dohlížet na to, co se děje na periferii, aby nás to neohrozilo.“ Zoe se odmlčí. „Periferie je široký,chaotický pás mezi Chicagem a nejbližší státem řízenou metropolitní oblastí, Milwaukee, což je asi tři hodiny jízdy odsud.“Ráda bych se zeptala, co konkrétně se na periferii děje, ale Christina a Uriah si zaberou sedadla vedle mě a už se k tomu nedostanu. Uriah sklopí opěrku na ruce mezi našimi sedadly a nakloní se přese mě, aby se podíval z okna.„Tohle měli dát Neohroženým. Stáli by frontu na řidičáky,“ komentuje.„Včetně mě.“„Kdepak, přivazovali by se ke křídlům.“ Christina ho dloubne do ruky.„Neznáš svou vlastní frakci?“Uriah ji na oplátku štípne do tváře a obrátí se zpátky k oknu.„Neviděli jste někdo Tobiase?“ zeptám se.„Ne, já ne,“ odpoví Christina. „Všechno v pořádku?“Než stačím odpovědět, do uličky mezi řadami sedadel se postaví postarší žena s vráskami kolem úst a zatleská.„Jmenuji se Karen a budu dnes toto letadlo pilotovat,“ oznámí. „Pokud vám to nahání hrůzu, nezapomeňte, že pravděpodobnost, že letadlo spadne, je daleko menší, než že se s někým srazíte v autě.“„A stejně mizivý jsou i šance na přežití, když už se zřítíme,“ zamumlá Uriah, ale usmívá se. Jeho tmavé oči jsou ve střehu a tváří se nadšeně –jako dítě. Takhle jsem ho neviděla od Marleniny smrti. Zase mu to sluší.Karen odejde do přední části letadla a Zoe se posadí přes uličku na sedadlo vedle Christiny. Pak se otočí k nám. „Zapněte si bezpečnostní pásy!A nevstávejte, dokud nedosáhneme naší letové hladiny!“ křikne. Nevím,co si mám pod pojmem letová hladina představit, ale Zoe se ani tentokrát nenamáhá s vysvětlením. Byl to skoro zázrak, když se sama od sebe rozpovídala o periferii.Letadlo začne s překvapivou lehkostí couvat, jako bychom se už teď vznášeli nad zemí. Pak zabočí a téměř neslyšně pluje po ploše plné čara symbolů. Čím více se vzdalujeme od areálu, tím rychleji mi buší srdce.„Připravte se, vzlétáme,“ ozve se z reproduktorů Karenin hlas.Letadlo vyrazí vpřed a já mimoděk zabořím prsty do opěrek. Pohybová energie mě zatlačí do nepohodlného sedadla a výhled za okny se rozmaže.Pak to ucítím – odlepíme se od země a letadlo vzlétne. Krajina pod námi se rozprostře na všechny strany a všechno se ve vteřině scvrkne. Údivem mi spadne čelist a zapomenu dýchat.Vidím areál, který svým tvarem připomíná nervovou buňku z mé učebnice přírodních věd, a oplocení, kterým je obehnán. Všude kolem něj se prostírá síť betonových silnic a shluků budov vecpaných mezi nimi.A pak už nevidím ani silnice, ani domy, jen do nekonečna vybíhající šedé, zelené a hnědé lány, a ať pohlédnu kamkoli, všude je jen země,země, země.Nevím, co jsem čekala. Že uvidím místo, kde končí svět, jako obří útes zavěšený na obloze?Ale zjištění, že jsem ještě před chvílí stála v budově, kterou odsud z výšky téměř nevidím, mi rozhodně vyrazí dech. Stejně jako skutečnost,že jsem chodila po ulici, kterých jsou kolem stovky, tisíce. Že se najednou cítím tak strašně bezvýznamná.„Nemůžeme vzlétnout příliš vysoko ani se dostat blízko k městu, protože nechceme budit pozornost. Všechno si prohlédneme z větší vzdálenosti.Po levé straně si můžete všimnout části zkázy po Očistné válce z doby, než se rebelové uchýlili k používání biologických zbraní,“ hovoří Zoe.Nejdřív musím rozmrkat slzy, teprve pak spatřím něco jako skupinu tmavých budov. Když se zadívám pozorněji, zjistím že domy nejsou tmavé samy o sobě, ale ohořelé a zuhelnatělé. Řada z nich je zvláštně zploštělých.Chodníky mezi nimi jsou rozpukané a připomínají popraskanou skořápku od vejce.Části našeho města vypadaly podobně, ale tohle je přece jen jiné. Zkázu města mohli přivodit lidé, ale tohle má na svědomí něco jiného, většího.„A teď krátký pohled na Chicago!“ oznámí Zoe. „Část jezera, jak sami uvidíte, jsme vysušili, abychom mohli město obehnat plotem, ale z větší části zůstalo nedotčeno.“V tu chvíli uvidím dvojvěžatou Hlavu, která z dálky vypadá jako hračka,a klikatou čáru města vetnutou do betonového moře. A za ní hnědou plochu – močál – a hned za ním... modro.Když jsem sjížděla lanovkou z Hancockova mrakodrapu, představovala jsem si, jak asi močál kdysi vypadal, plný šedomodré vody, která se na slunci třpytila. Teď, když dohlédnu dál, než jsem kdy snila, konečně vím,že kdesi daleko za naším městem je jezero z mých představ, s pableskující hladinou zčeřenou vlnami.Až na vytrvalý řev motorů vládne v letadle ticho.„Fíha,“ řekne Uriah.„Pst!“ okřikne ho Christina.„Jak velké je ve srovnání se zbytkem světa?“ zeptá se Peter zezadu. Jakoby ho každé slovo dusilo. „Myslím naše město, rozloha. Převedeno na procenta?“„Chicago se rozprostírá na ploše asi šesti set kilometrů čtverečních,“odpoví Zoe. „Celkový povrch Země zabírá více než pět set deset milionů kilometrů čtverečních. Procentuální podíl je... téměř zanedbatelný.“Zoe sděluje fakta, jako by pro ni nic neznamenala. Ale mně jako by někdo dal pěstí do břicha. Najednou se cítím celá stlačená, jako by se mě neznámá síla snažila vtěsnat do menšího těla. Tolik prostoru! Jaké to tam všude asi je? Jak tam lidé žijí?Znovu se podívám z okna. Pomalu, zhluboka se nadechuju a nedokážu se pohnout. Jen zírám na krajinu pod sebou a napadá mě, že tohle je,jestli nic jiného, přesvědčivý důkaz o tom, že Bůh existuje, jak tomu věřili mí rodiče. Že náš svět je tak neskutečně obrovský, že se zcela vymyká naší kontrole. Že nejsme ani zdaleka tak velcí, jak si myslíme.Téměř zanedbatelní.Je to zvláštní, ale něco na té myšlence mi přináší pocit... svobody.Toho večera, když všichni odejdou na večeři, se v pokoji posadím na okenní římsu a zapnu tablet, který mi dal David. Roztřesenou rukou otevřu soubor s názvem „Deník“.V prvním zápise stojí:David na mě tlačí, abych vylíčila to, co jsem zažila. Asi čeká, že to bude děs a hrůza, nebo si to dokonce přeje. Asi ho nezklamu, ale na druhou stranu to nikdo neměl lehký, takže nejsem nijak výjimečná.Vyrostla jsem v Milwaukee ve Wisconsinu, v domě, který patřil jen naší rodině. Nikdy jsem moc nevěděla, kdo žije na území za městem (říkají tomu„periferie“), ale měla jsem tam zakázaný chodit.Moje máma pracovala jako vymahatelka práva. Měla výbušnou povahu a nebylo možný se jí zavděčit. Táta byl učitel. Dokázal se lecčemu přizpůsobit,podporoval rodinu, ale jinak byl k ničemu. Jednou se do sebe s mámou v obývacím pokoji pustili a věci se jim vymkly z rukou. Táta na mámu vztáhl ruku a ona po něm střelila. Když ho večer zakopávala vzadu na zahradě, sbalila jsem si věci a utekla předním vchodem. Už jsem ji nikdy neviděla.Tam, odkud pocházím, jsou tragédie na denním pořádku. Rodiče mých kamarádů se buď opíjeli do němoty nebo na sebe věčně křičeli nebo se už před dlouhou dobou přestali mít rádi. Ale takhle to prostě chodilo, nic mimořádnýho.A tak myslím, že můj útěk z domova byl jen jednou z mnoha neveselejch věcí, který se v naší čtvrti vloni staly.Bylo mi jasný, že na jakýmkoli oficiálním místě, jako třeba v jiným městě,mě pověřený osoby pošlou zpátky domů, ale já bych se na matku už nikdy nemohla podívat, aniž bych viděla šmouhu krve na koberci, která tam po tátovi zůstala. A tak jsem šla na periferii, kde žije fůra lidí pod celtama a v poválečnejch troskách pobitejch plechama. Živí se vším, co najdou, a topí starým papírem, protože vláda jim tyhle věci nemůže zajistit, když se už víc než stovku let snaží sjednotit rozdrobenej národ. Nebo zajistit nechce.Nevím.Jednou jsem viděla, jak nějakej chlap na ulici mlátí jedno z děcek. Praštila jsem ho do hlavy prknem, aby toho nechal, a on na místě umřel. Bylo mi třináct. Utekla jsem. Chytil mě nějakej chlap v dodávce, co vypadal jako policajt. Ale ani mě neodpráskl někde u škarpy, ani mě nezavezl do vězení.Místo toho mě vzal sem, na tohle bezpečný místo, udělal genetickej test a řekl mi o těch experimentech a jak jsou moje geny na rozdíl od ostatních lidí neporušený. Dokonce mi to ukázal i na obrazovce.Jenže já jsem zabila člověka úplně stejně jako moje matka. David říká, že je to v pořádku, protože jsem ho zabít nechtěla a protože chtěl zabít to malý děcko. Ale matka tátu taky zabít nechtěla, vím, že ne, tak co na tom záleží,jestli člověk chtěl, nebo nechtěl? Výsledek je stejnej – na světě je o jeden život míň, než by být mělo.Tak, a to je můj příběh. Když o tom David mluví, mám pocit, jako by to všechno mělo kořeny hluboko v minulosti, kdy se lidi začali míchat přírodě do řemesla. A všechno pokazili.Myslím, že to dává smysl. Nebo bych aspoň chtěla, aby dávalo.Skousnu si spodní ret. Lidé z Úřadu teď sedí v kantýně a večeří, popíjejí,smějí se. Lidé ve městě dělají pravděpodobně totéž. Obklopuje mě všední život a se svým fascinujícím odhalením se nemám komu svěřit.Přitisknu si tablet k tělu. Máma byla odsud. Tohle místo v sobě ukrývá mou dávnou i nedávnou minulost. Cítím mámu ve zdech, ve vzduchu.Sedá mi na dno duše a zdá se, že už odtam nikdy neodejde. Ani smrt ji nemohla vymazat; bude existovat navěky.Skleněná obrazovka mě studí přes tričko, zachvěju se. Do pokoje vejdou Uriah a Christina, něčemu se smějí. Jeho jasný pohled a jistý krok mě naplní pocitem úlevy a najednou mi do očí vyhrknou slzy. Oba se polekají a každý se z jedné strany opře o okno vedle mě.„Jsi v pořádku?“Přikývnu a rozmrkám slzy. „Kde jste celý odpoledne byli?“„Po tý cestě letadlem jsme šli do dozorny, kouknout se na obrazovky,“řekne Uriah. „Je to vážně divnej pocit dívat se, co tam teď bez nás lidi dělají.Nic novýho – Evelyn se chová jako Evelyn, její přisluhovači nápodobně a tak dále – ale jako bysme se dívali na film.“„Tak tohle si asi nechám ujít. Přijde mi to... dotěrný a agresivní.“Uriah pokrčí rameny. „Já nevím. Jestli se chtějí dívat, jak se škrábu na zadku nebo jak jím, myslím, že to prozrazuje víc o nich než o mně.“Zasměju se. „A jak často se škrábeš na zadku?“Strčí do mě loktem.„Hele, ne že bych chtěla stočit naši rozpravu jinam, vždyť co je důležitějšího než lidská prdel –“ Christina se pousměje. „Ale souhlasím s tebou,Tris. Stačilo mi se na ty obrazovky podívat a udělalo se mi šoufl . Připadala jsem si jako voyer. Jednou a dost.“Ukáže prstem na tablet na mém klíně. Pořád na něm svítí matčina slova.„Co to máš?“„Vypadá to, ţe moje máma byla odsud,“ prozradím. „Přesněji řečeno pocházela odjinud, ale ve třinácti přišla sem a o tři roky později ji nasadili k nám do města jako Neohroženou.“„Tvá máma že byla odsud?“ zeptá se Christina nevěřícně.„Jo, šílený, co? Tím spíš, že si vedla tenhle deník a pak jim ho tady nechala.Právě jsem si v něm četla.“„Páni,“ vydechne Christina. „Tak to je dobrý, ne? Chci říct, že se o ní aspoň něco dozvíš.“„Jo, je to fajn. A jsem v pohodě, můžete se na mě přestat takhle dívat.“Uriah se přestane tvářit starostlivě.Povzdechnu si. „Prostě o tom jenom přemýšlím... že sem svým způsobem patřím. Že by tohle místo mohlo být můj domov.“Christina svraští obočí.„Možná,“ odpoví. Vím, že tomu moc nevěří, ale je to od ní hezké, že to řekla.„Já teda nevím,“ odfrkne Uriah a tváří se vážně. „Nevím, jestli vůbec někde bude nějaký doma. Ani kdybysme se vrátili do města.“Možná má pravdu. Možná už budeme všude jen věční cizinci, ať už venku ve světě, tady v areálu, nebo zpátky „doma“. Všechno se změnilo a zdá se, že se v dohledné době bude měnit dál.Možná že najdeme domov sami v sobě a ten už si s sebou navždy poneseme– jako teď budu nosit svou mámu.Ve dveřích se objeví Caleb. Na košili má flek jako od omáčky, ale zjevně mu to nevadí – v očích má pohled, který by se dal popsat jako intelektuální okouzlení, a chvíli uvažuju nad tím, co asi četl nebo viděl, že to na něho udělalo takový dojem.„Ahoj,“ pozdraví a málem ke mně zamíří. Můj zhnusený výraz ho ale uprostřed kroku přiměje změnit názor.Instinktivně zakryju tablet dlaní, přestože na takovou dálku nemůže nic vidět, a jen na něho mlčky civím. Nejsem schopna – nebo ochotna– nic říct.„Myslíš, že se mnou ještě někdy budeš mluvit?“ zeptá se smutně a koutky úst mu poklesnou.„Jen přes mou mrtvolu,“ řekne Christina ledově.Odvrátím pohled. Pravda je, že občas prostě chci na všechno zapomenout a vrátit náš vztah do doby před zkouškou předpokladů. Možná mě pořád napomínal a dělal mi kázání o tom, jak mám být nesobecká, ale pořád to bylo lepší než teď – než tenhle pocit, že před ním musím schovat i mámin deník, aby ho neotrávil jako všechno kolem sebe. Vstanu a schovám tablet pod polštář.„Co takhle dát si malej dezert?“ vyzve mě Uriah.„Tys ještě žádnej neměl?“ opáčím.„A kdyby jo?“ Uriah protočí panenky. Pak mě jednou rukou obejme kolem ramen a nasměruje ke dveřím.S Uriahem a Christinou zamíříme ke kantýně a necháme mého bratra o samotě.