Tobias - Kapitola 23.

S Nitou se potkáme něco po půlnoci v hotelové hale vyzdobené právě rozkvétajícími rostlinami – v květináčích působí jako spoutaná vášeň. Když si Nita všimne, že vedle mě stojí Tris, zkřiví obličej, jako by kousla do kyselého jablka.„Slíbils, že jí o tom neřekneš,“ řekne a namíří na mě prst. „Už ji nechceš chránit?“„Rozmyslel jsem si to,“ odpovím.Tris se hrubě zasměje. „To jsi mu nakukala, že mě tím ochrání? Tomu aspoň říkám manipulace. Bravo.“Povytáhnu obočí. Takhle mě o tom nenapadlo uvažovat, a ta myšlenka mě najednou vyleká. Pokud jde o postranní úmysly, obyčejně se můžu spolehnout na vlastní úsudek nebo představivost, ale tolik jsem si zvykl na potřebu Tris chránit, zvlášť když jsem ji málem ztratil, že jsem o tom moc nepřemýšlel.Nebo jsem si natolik zvykl raději lhát než říkat lidem pravdu, kterou nechtějí slyšet, že jsem Nitinu lest tiše přivítal.„Nebyla to manipulace, ale pravda,“ konstatuje Nita už klidně. Unaveně si přejede rukou po obličeji a uhladí si vlasy. Nesnaží se mluvit na svou obranu, což znamená, že by mohla říkat pravdu. „Mohli by tě zatknout jenom za to, co víš a žes to nenahlásila. Tomu jsem se chtěla vyhnout.“„Tak na to je už pozdě,“ řeknu. „Tris jde s náma. Je to problém?“„Radši vás budu mít oba než ani jednoho, a jak se na vás dívám, tak ani jinou možnost nemám,“ prohlásí Nita a protočí panenky. „Jde se.“Tris, Nita a já zamíříme ztichlým areálem k laboratořím, kde Nita pracuje.Nikdo nemluví. Přecitlivěle reaguju na každé zavrzání podrážek, na každý hlas, který k nám dolehne, na každé zaklapnutí dveří. Jako bychom dělali něco zakázaného, ačkoli technicky vzato předpisy neporušujeme. Zatím.U vstupu do laboratoří se Nita zastaví a přiloží svůj odznak ke skeneru.Projdeme kolem místnosti pro genovou terapii, kde jsem se seznámil se svou genetickou mapou, a noříme se dál do útrob komplexu. Všechno kolem je tmavé a ponuré a po podlaze poletují chuchvalce prachu.Nita rozrazí ramenem další dveře. Ocitneme se ve skladišti. Podél stěn stojí skříně se zásuvkami. Každá zásuvka je opatřena štítkem s číslem,mnohdy již špatně čitelným. Uprostřed místnosti se vyjímá laboratorní stůl s počítačem a mikroskopem. Vedle něj postává mladý muž s blond vlasy sčesanými dozadu.„Tobiasi, Tris, tohle je můj přítel Reggie,“ představí nás Nita. „Je to náš člověk.“„Rád vás poznávám,“ řekne Reggie a potřese si rukou s Tris a pak se mnou. Má pevný stisk.„Ukaž jim nejdřív ty slajdy,“ zaúkoluje ho Nita.Reggie poklepe na monitor počítače a kývne na nás, abychom přistoupili blíž. „Já nekoušu.“S Tris se na sebe podíváme a stoupneme si ke stolu za Reggieho. Na obrazovce se začnou v těsném sledu promítat snímky. Jsou černobílé a působí zrnitě a zkresleně – musí být hodně staré. Během několika vteřin si uvědomím, že jsou to fotografie dokumentující utrpení: na kost vyzáblé děti s obrovskýma očima, jámy s navršenými těly, obří hromady hořících papírů. Snímky se střídají velice rychle, jako stránky knihy poletující ve větru, takže mi z hrůzných výjevů utkví v hlavě jen převažující dojem.Pak odvrátím pohled, už se na to nedokážu dívat. Ponořím se do hlubokého ticha.Když se podívám na Tris, svým výrazem mi připomene klidnou vodní hladinu – jako by ji snad obrazy ani nezčeřily. Pak si všimnu, že se jí chvějí rty. Pevně je sevře, aby své zděšení zamaskovala.„Prohlédněte si tyhle zbraně.“ Reggie nám ukáže fotografii uniformovaného muže s puškou v ruce. „Ten chlap drží v ruce hotovou historickou relikvii,“ podotkne. „Zbraně, které se používaly během Očistné války,byly daleko důmyslnější. To by vám potvrdily i oficiální zdroje. To znamená,že tady se bavíme o válce, která se odehrála hluboko v minulosti.A vzhledem k tomu, že tehdy žádná genetická manipulace neexistovala,museli ji vést geneticky neporušení lidé.“„Jak se dá něco jako válka ututlat?“ zeptám se.„Lidi žijou v izolaci a bídě,“ řekne Nita tiše. „Znají jenom to, co je někdo naučil, mají přístup jen k omezenýmu množství informací. A kdo na to všechno dohlíží? Vláda.“Tris trhne hlavou a začne nervózně drmolit. „Dobře. Tak vám – nám lžou o minulosti. To z nich ještě nedělá naše nepřátele. Prostě se jenom hrubě mýlí a snaží se... napravit svět. Svým pošetilým způsobem.“Nita a Reggie si vymění letmý pohled.„A o to právě jde,“ zdůrazní Nita. „Protože kvůli jejich omylu lidi trpí.“Jednu ruku položí na stůl a opře se o ni, aby se k nám mohla naklonit.Znovu v ní spatřím Nitu revolucionářku, která zastíní všechny její ostatní tváře – mladou ženu, ženu s nálepkou Porušená, laboratorní pracovnici.„Když se Odevzdaní rozhodli vynést pravdu na světlo dřív, než měli,“řekne pomalu, „a Jeanine je chtěla umlčet... Úřad jí velkoryse nabídl svůj malý technologický zázrak – bojové simulační sérum, které zotročilo mysl Neohrožených, a celá Odevzdanost lehla popelem.“Chvíli mi trvá, než to vstřebám.„To nemůže být pravda,“ namítnu. „Jeanine mi řekla, že nejvyšší procento Divergentních – to znamená geneticky neporušených – bylo právě v Odevzdanosti. Ty sama jsi tvrdila, že Úřad si cení Divergentních tak moc, že dokonce někoho vyslal na jejich záchranu. Proč by teda pomáhal Jeanine?“„Jeanine se mýlila,“ vloží se do toho Tris odměřeným tónem. „Zato Evelyn ne. Nejvíc Divergentních bylo mezi odpadlíky, ne v Odevzdanosti.“Obrátím se k Nitě.„Pořád nechápu, proč by riskovali životy tolika Divergentních. Jestli neexistuje důkaz...“„Proč myslíš, že jsme tady?“ přeruší mě Nita a rozsvítí další světla. Vykročí podél skříní na levé straně. „Nechtěj te vědět, jak dlouho mi trvalo, než mi sem povolili přístup. A pak se v tom všem vyznat. Paradoxně mi nejvíc pomohl člověk, který s náma sympatizuje, i když sám má geny čistý.“Chvíli hledá tu správnou zásuvku a pak z ní vytáhne lahvičku s oranžovou tekutinou.„Nepřipomíná ti to něco?“ zeptá se.Matně si vzpomenu na injekci, kterou nás očkovali těsně předtím, než Jeanine zahájila svůj útok. Tris tehdy čekalo závěrečné kolo výcviku. Byl to Max, kdo mi ji píchl do krku. Neviděl jsem v tom nic zvláštního – píchnout si sérum pro mě byla rutina. Ale když injekci připravoval, na ampuli dopadlo světlo. Sérum mělo stejnou oranžovou barvu jako věc, kterou teď Nita drží v ruce.„Barvy souhlasí,“ potvrdím. „A?“Nita dojde k mikroskopu. Reggie si z podnosu vedle počítače vezme sklíčko, do jeho středu dvakrát kápne kapátkem a druhým sklíčkem vzorek překryje. Opatrným, ale jistým pohybem ho umístí pod mikroskop –je vidět, že je v práci s preparáty zběhlý.Pak několikrát poklepe na dotekový displej a otevře program „Micro-Scan“.„Tyhle informace jsou volně přístupný každému, kdo s programem umí zacházet a zná systémový heslo. Nebo ho jako my od někoho získal,“vysvětluje Nita. „Jinými slovy se bezpečnostní opatření dají obejít. Nikoho by nenapadlo, že se v tom někdo bude chtít hrabat. Porušení přístup do systému nemají, takže bysme o ničem z toho ani neměli vědět. Tenhle archiv je něco jako starožitnictví – najdete tady záznamy o nevydařených pokusech, poznatky, který už byly překonány, a spoustu zbytečností.“Nita se skloní nad mikroskop a postranním kolečkem obraz v objektivu zaostří.„Můžeš,“ řekne.Reggie stiskne tlačítko na počítači a na obrazovce se v programu Micro-Scan objeví nějaký text. Prstem ukáže na odstavec uprostřed stránky a naznačí mi, abych ho přečetl.„Simulační sérum v 4.2. Koordinuje neomezený počet jedinců. Přenáší signály na velké vzdálenosti. Neobsahuje mustrový halucinogen – podobu simulované reality určuje programátor.“Popis dokonale sedí.Opravdu jde o sérum použité při útoku.„Jak by mohl Úřad něčím takovým disponovat, kdyby to sám nevyvinul?“položí Nita otázku. „Do experimentálních prostředí dodával séra Úřad, ale do jejich vývoje a zdokonalování už nezasahoval. Kdyby tohle sérum vyrobila Jeanine, nevzali by jí ho. Fakt, že je sérum tady, znamená,že pochází odsud.“Zůstanu civět do okuláru na osvětlené sklíčko a plovoucí pomerančovou kapku. Pak roztřeseně vydechnu.„Proč?“ zeptá se Tris přidušeně.„Odevzdaní se chystali říct pravdu celýmu městu. Sami jste viděli, co to teď s lidma udělalo: Z Evelyn se vyklubal diktátor, odpadlíci se tvrdě obuli do všech bývalých frakcionářů, a to nepochybně nezůstane bez odezvy. Ještě se bude cedit krev. Pravda v rukou veřejnosti může ohrozit celý experiment,“ řekne Nita. „A když se k tomu před několika měsíci schylovalo a Odevzdaní měli v plánu zveřejnit ten videozáznam, Úřad došel k závěru, že bude lepší obětovat jednu frakci – včetně hrstky Divergentních– než dopustit, aby lehlo popelem celý město. A tak udělali z Odevzdanosti obětního beránka. A koho si vzali na pomoc? Jeanine Matthewsovou.“Její slova se kolem mě obestřou jako noc a celého mě pohltí.Opřu se rukama o stůl, nechám do nich proniknout jeho kovový chlad a zadívám se na svůj odraz. Možná jsem celý život nenáviděl svého otce,ale nikdy jsem nezpochybňoval jeho frakci. Pokoj, který v jejich komunitě vládl, a zaběhnutý pořádek ve mně probouzely dobrý pocit. Teď je většina těch milých, laskavých lidí po smrti. Po násilné smrti, kterou kolem sebe rozsela armáda Neohrožených s Jeanine v čele a mocí Úřadu za zády.Mezi oběťmi byli i Trisini rodiče.Tris stojí tak pokorně – ruce jí ochable visí podél těla a do tváře se jí hrne krev.„V tom je právě ten problém, že se nechali svýma experimentama tak zaslepit,“ dodá Nita a její slova jako by vplouvala do našich vyprázdněných myslí. „Úřad si jich cení víc než našich životů, to je fakt. A teď by se všechno mohlo ještě zhoršit.“„Zhoršit?“ zopakuji nevěřícně. „Co může být horší než vyvraždit většinu Odevzdaných?“„Vláda už skoro rok hrozí, že experimenty ukončí,“ vysvětlí Nita. „Jejich osud visí na vlásku, protože lidi tam nedokážou žít v míru, a David dává věci do pořádku za pět minut dvanáct. Jestli se situace v Chicagu výrazně zhorší, udělá to znovu. Všechny experimenty vyresetuje.“„Vyresetuje,“ zamumlám.„Pomocí paměťového séra Odevzdaných,“ doplní Reggie. „To sérum beztak vymysleli tady. Každý muž, žena nebo dítě – všichni budou muset začít odznovu.“„Jejich životy budou proti jejich vůli vymazány, jen aby se vyřešil genetický problém, který ve skutečnosti neexistuje,“ posteskne si Nita. „Úřad tu moc má. A takovou moc by nikdo mít neměl.“Vzpomenu si na to, co mi projelo hlavou, když mi Johanna řekla o zákrocích prováděných na pohraničních hlídkách – že když někdo člověku vezme jeho vzpomínky, změní i jeho totožnost.Najednou je mi jedno, co Nita zamýšlí udělat, pokud bude ten zásah dostatečně tvrdý. Posledních pár dní mě jen utvrdilo v myšlence, že nic na tomhle místě nestojí za záchranu.„Jaký je plán?“ zeptá se Tris úsečně, téměř mechanicky.„Podzemní chodbou vpustím do areálu spojence z periferie,“ spustí Nita. „Tobiasi, ty mezitím vypneš bezpečnostní systém, aby nás nechytili –ta technologie je skoro identická s tím, co jste používali v dozorně u Neohrožených,takže by to pro tebe neměl být problém. Potom Rafi , Mary a já pronikneme do zbrojní laboratoře a ukradneme paměťový sérum, abyho Úřad nemohl použít. Reggie nám zatím pomáhal jen ze zákulisí, ale v den D nám otevře chodbu.“„Co s tím sérem uděláte?“ chci vědět.„Zničíme ho,“ odvětí Nita vyrovnaně.Cítím se zvláštně, jako splasklý balón. Nevím, co jsem si představoval,když Nita mluvila o svém plánu, ale tohle ne – když uvážím, že jde o lidi,kteří nesou odpovědnost za útok na Odevzdanost, kteří mi našeptali, že s mou DNA je něco v nepořádku, její pomsta mi přijde nepatrná a pasivní.„To má být všechno?“ zeptá se Tris a po dlouhé době odlepí oči od mikroskopu.Pak je přimhouří a zabodne pohled do Nity. „Tak vy víte, že Úřad nechal povraždit stovky lidí, a naplánujete jenom... zničení paměťovýho séra?“„Myslíš, že mě tvoje kritika zajímá?“ opáčí Nita.„To není kritika,“ namítne Tris. „Já ti prostě nevěřím. Ty tyhle lidi nenávidíš.Slyším, jak o nich mluvíš. Nevím, co máš za lubem, ale nikdo mě nepřesvědčí, že jdeš jenom po nějakým séru.“„To sérum udržuje experimenty při životě. Je to nejsilnější zbraň,kterou Úřad disponuje, a já mu ji chci vzít. Myslím, že to prozatím bude víc než stačit.“ Nita hovoří klidně, jako by něco vysvětlovala dítěti.„Nikdy jsem netvrdila, že nic dalšího už nepodniknu. Ale udeřit tvrdě hned napoprvý by se nemuselo vyplatit. Tohle je běh na dlouhou trať,ne sprint.“Tris jen zavrtí hlavou.„Tobiasi, jdeš do toho s náma?“ zeptá se Nita.Od Tris, která je celá napjatá a prkenná, přejedu pohledem k uvolněné,připravené Nitě. Nevidím věci tak, jak je vidí Tris, neslyším to, co ona.A když si představím, jak říkám ne, jako bych se hroutil sám do sebe. Musím něco udělat. Možná to nebude nic převratného, ale něco udělat musím a nechápu, jak to že Tris se mnou tuhle zoufalou potřebu nesdílí.„Jdu,“ řeknu. Tris se ke mně obrátí a v doširoka rozevřených očích má nevěřícný pohled. Nevnímám ji. „Vyřadit bezpečnosťák zvládnu, ale budu potřebovat tišící sérum, máte k němu přístup?“„Máme.“ Nita se pousměje. „Dám ti vědět. Pojď, Reggie. Dopřejeme těm dvěma trochu... soukromí.“Reggie na mě pokývne, pak na Tris a vzápětí se za nimi nehlučně zaklapnou dveře.Tris si výhružně zkříží ruce na prsou, abych se od ní držel dál.„Nechápu tě,“ řekne. „Vždyť ona lže! Ty to nevidíš?“„Nevidím, protože není co vidět!“ odpovím. „Poznám, když někdo lže.Myslím, že tentokrát máš klapky na očích ty. Možná jenom žárlíš.“„Já nežárlím!“ ohradí se a zlostně se na mě podívá. „Nejsem úplně praštěná.Nita má v plánu něco víc – a být tebou, tak zdrhám hodně daleko od člověka, kterej tě chce do něčeho namočit a neříká ti o tom celou pravdu.“„Jenže já nejsem ty.“ Zavrtím hlavou. „Bože, Tris. Tihle lidi zavraždili tvý rodiče a ty to necháš plavat?“„Nikdy jsem neřekla, že to nechám plavat,“ odsekne Tris. „Ale nemusím skočit po prvním plánu, co se namane.“„Koukni, vzal jsem tě sem, protože jsem k tobě chtěl být upřímnej.A ty hned děláš o lidech krátkozraký závěry a říkáš mi, co mám dělat!“„Dobře, tak si vzpomeň, co se stalo, když jsi minule těm mým ‚krátkozrakým závěrům‘ nevěřil,“ odpoví Tris ledově. „Zjistil jsi, že jsem měla pravdu.Stejně jako jsem ji měla s tím videem a s Evelyn a jako ji mám i teď.“„No jasně, ty máš vždycky pravdu,“ řeknu. „Takže podle tebe je správný vrhat se do nebezpečí po hlavě a bez zbraně? Je správný mi lhát a jít se nechat uprostřed noci oddělat? A co Peter, v něm ses taky nespletla?“„Petera mi nepředhazuj.“ Ukáže na mě prstem, až se cítím jako kárané dítě. „Nikdy jsem netvrdila, že jsem dokonalá, ale ty – ty se ani nedokážeš přenýst přes svoje bolístky. Skočil jsi na špek Evelyn, protožes v ní hledal svou ztracenou matku, a teď budeš skákat podle toho, jak Nita píská, jenom aby sis dokázal, že nejsi porušenej –“To slovo mě zamrazí.„Já nejsem porušenej,“ řeknu tiše. „A překvapuje mě, jak mizerně málo mi věříš, protože jinak bys mou sebedůvěru takhle nepodrývala.“ Zavrtím hlavou. „A nemusím se tě dovolovat.“Zamířím ke dveřím. Už sahám na kliku, když se Tris ještě jednou ozve.„Odejít uprostřed rozhovoru, abys měl poslední slovo, to je vážně na úrovni!“„Na stejný úrovni jako podezírat někoho jenom proto, že mu to zrovna sluší,“ opáčím. „Myslím, že jsme si kvit.“Odejdu z místnosti.Nejsem žádné uzoufané, nevyrovnané dítě, které si nechává věšet bulíky na nos. Nejsem porušený.