Tris - Kapitola 12.

Svět za hranicemi je plný silnic, temných budov a popadaných drátů elektrického vedení.Nikde nevidím žádný život. Nic se nehýbe, nic se neozývá, jen vítr a mé vlastní kroky.Krajina kolem připomíná větu, kterou někdo přerušil a začal psát znova– jedna část vlaje ve větru a čeká na své dokončení, a druhá jako by jí protiřečila. Na naší straně věty je pustina, tráva a lány cesty. Na druhé straně je dvojice betonových zdí a mezi nimi šestero kolejí. O kus dál se nad zdmi klene betonový most a podél tratí stojí budovy ze dřeva, cihel a skla… a s temnými okny. Kolem volně rostou stromy, jejichž koruny do sebe vrůstají.Na ceduli napravo od nás je napsáno 90.„Co uděláme?“ zeptá se Uriah.„Půjdeme podél kolejí,“ odpovím tak tiše, že kromě mě má slova nikdo neslyší.Na hraničním území mezi naším a jejich světem vystoupíme z vozů. Kdo tam asi žije? Robert a Johanna se s námi v rychlosti rozloučí, obrátí dodávky a vyrazí zpátky k městu. Dívám se za nimi. Neumím si představit,že bych došla až sem a pak se vrátila zpátky, ale jistě mají své důvody. Koneckonců Johanna má zorganizovat vzpouru Aliance.Všichni ostatní – já, Tobias, Caleb, Peter, Christina, Uriah a Cara – se se svým skromným majetkem vydají podél kolejí.Koleje vypadají úplně jinak než ty ve městě. Jsou nablýskané a elegantní,a místo dřevěných pražců mají pláty zdrsněného kovu. V dálce před sebou spatřím u zdi jeden z vlaků, které po nich jezdí. Shora a zepředu je pokovovaný, jako zrcadlo, a po celé délce má okna z kouřového skla. Když se přiblížíme, uvnitř vozů rozeznám řady lavic a na nich kaštanově hnědé polštáře. Na tyhle vlaky se za jízdy nenaskakuje.Tobias jde za mnou po jedné koleji s rozpaženýma rukama, aby udržel rovnováhu. Ostatní se rozptýlili podél kolejiště, Peter a Caleb k jedné zdi,Cara k druhé. Nikdo moc nemluví, jen když chce ostatním ukázat něco nového – ceduli, budovu nebo nějakou věc, která napovídá, jak tento svět asi vypadal, když v něm ještě žili lidé.Mou pozornost plně poutají betonové zdi – pokrývají je zvláštní obrazy lidí s pletí tak hladkou, až se téměř nepodobají lidem, nebo barevných lahví s šamponem, rozčesávadlem, vitaminy nebo jinými náplněmi, které neznám, jako „vodka, „Coca-Cola“ a „energetický nápoj“. Barvy a tvary a slova a obrázky omračují křiklavostí i svým množstvím.„Tris.“ Tobias mi položí ruku na rameno a já se zastavím.Nakloní hlavu. „Slyšíš to taky?“Slyším kroky a hlasy naší skupinky. Slyším svůj a Tobiasův dech. Ale na pozadí toho všeho je ještě něco – nezřetelné rachocení, které chvílemi utichá a vzápětí nabývá na síle. Jako motor.„Všichni stát!“ křiknu.Překvapí mě, že všichni poslechli, dokonce i Peter. Stáhneme se do středu kolejiště. Peter vytáhne pistoli a připraví si ji do natažené ruky. Udělám to samé, jen ji chytím oběma rukama, abych měla jistější mušku. Vzpomenu si, s jakou lehkostí jsem ji brávala do ruky. To už je dávno pryč.V ohybu cesty před námi se něco vynoří. Černý vůz, ale mnohem větší,než jaký jsem kdy viděla. Tak velký, že se pod jeho krytou korbu vejde víc než desítka lidí.Zachvěju se.Vůz přejede přes koleje a několik metrů před námi zastaví. Prohlédnu si řidiče – muž s tmavou pletí a dlouhými vlasy staženými vzadu na hlavě do uzlu.„Bože,“ vydechne Tobias a mimoděk sevře rukojeť pistole.Z předních dveří vystoupí žena. Je zhruba stejně stará jako Johanna,tvář má posetou pihami a tmavé, téměř černé vlasy. Seskočí na zem a zvedne ruce nad hlavu, abychom viděli, že není ozbrojená.„Ahoj,“ pozdraví a nervózně se usměje. „Jmenuju se Zoe. A tohle je Amar.“Pohodí hlavou směrem k vozu, odkud mezitím vystoupil také řidič.„Amar je mrtvej,“ řekne Tobias.„Ne, nejsem, Čtyřko,“ odpoví Amar.Tobias má tvář staženou strachem. Nedivím se mu. Nestává se každý den, že před vámi vstane z mrtvých člověk, na kterém vám záleželo.Hlavou se mi mihnou tváře všech lidí, které jsem ztratila. Lynn. Marlene.Will. Al.Můj otec. Má matka.Co když jako Amar také žijí? Co když nás neodděluje smrt, ale drátěný plot a kus země?Rozhoří se ve mně plamínek naděje, i když vím, jak je to pošetilé.„Pracujeme pro stejnou organizaci, která založila vaše město,“ prohlásí Zoe a letmo pohlédne na Amara. „Pro stejnou organizaci, ze které pocházela i Edith Priorová. A...“Sáhne do kapsy a vytáhne z ní částečně pomačkanou fotografii. Natáhne s ní ruku a pak mezi všemi tvářemi a zbraněmi vyhledá můj pohled.„Myslím, že by ses na tohle měla podívat, Tris,“ ponoukne mě. „Udělám krok vpřed, položím ji na zem a zase se vrátím. V pořádku?“Ví, jak se jmenuju. Hrdlo se mi sevře strachy. Jak to, že ví, jak se jmenuju?A nejenom to – ví, jak jsem si začala říkat mezi Neohroženými.„Fajn,“ odpovím chraptivě, takže je mi sotva rozumět.Zoe vykročí dopředu, položí fotografi i na koleje a vrátí se na původní místo. Opustím bezpečí naší skupiny a sehnu se pro fotku. Celou dobu nespouštím Zoe z očí. Potom s fotkou v ruce zacouvám zpátky.Fotografie zachycuje skupinu lidí před oplocením, kteří se drží kolem ramen nebo zad. V jednom dítěti poznávám Zoe, podle jejích pih. Další neznám. Už se jí chci zeptat, jaký smysl ji mělo ukázat zrovna mně, když vtom mi jedna z žen padne do oka. Má plavé vlasy, svázané do ohonu, a široce se usmívá.Moje máma. Co dělá moje máma s těmi lidmi?Sevře se mi srdce – žalem, bolestí, steskem.„To je na dlouhé vysvětlování,“ řekne Zoe. „A tohle není to nejlepší místo. Rádi bychom vás zavedli na naši základnu. Autem je to kousek.“Tobias mě chytí za zápěstí a přiblíží si mou ruku s fotografií k obličeji.Ukazováček jeho druhé ruky dál spočívá na spoušti.„To je tvá matka?“ zeptá se.„Máma?“ užasne Caleb. Protlačí se kolem Tobiase, aby se podíval.„Jo,“ odpovím jim oběma.„Myslíš, že jim máme věřit?“ zašeptá Tobias.Podle vzhledu a vystupování Zoe na lhářku nevypadá. A jestliže ví, kdo jsem, a věděla, jak nás tady najít, musí s městem udržovat nějaký kontakt –pravděpodobně prostřednictvím zmíněné organizace. A pak je tu Amar,který z Tobiase nespouští oči.„Tyhle lidi jsme sem přišli najít, nebo ne?“ řeknu. „A někomu věřit musíme. Jinak se budeme jenom potloukat pustinou a čekat, dokud nevyhladovíme.“Tobias pustí mou ruku a sklopí pistoli. Udělám to samé. Ostatní se přidají, Christina jako poslední.Zoe si položí ruku na hruď, přímo na srdce.„Máte moje slovo,“ ubezpečí nás.Kvůli nám všem doufám, že její slovo má váhu.