Tobias - Kapitola 15.

Usneme ještě před západem slunce. O pár hodin později, kolem půlnoci,se probudím. V hlavě mi víří myšlenky a otázky a pochyby. Tris ve spánku pustila mou ruku a prsty se jí teď dotýkají podlahy. Leží rozvalená přes celou matraci a obličej jí zakrývají vlasy.Vklouznu do bot a s rozvázanými tkaničkami vyjdu na chodbu. Tolik jsem si zvykl na základnu v Neohroženosti, že mě rozvrzaná dřevěná podlaha na každém kroku ruší – jsem zvyklý šoupat podrážkami o kámen, slyšet ozvěnu svých kroků a hučení vody padající do propasti.Asi týden po mém přestupu mezi Neohrožené mě Amar pozval, abych si s ním a dalšími mazáky zahrál vadí nevadí. Dělal si starosti, že se od ostatních izoluju a jsem posedlý výcvikem. Tak jsem přišel ke svému prvnímu tetování, plamenům Neohroženosti, které jsem si nechal zvěčnit na žebra. Bolelo to jako čert, ale já si každou vteřinu s požitkem vychutnal.Dojdu na konec chodby a ocitnu se v atriu. Ve vzduchu je cítit mokrá hlína. Všude kolem bují rostliny a stromy pěstované v živném roztoku,jako jsem to viděl ve sklenících u Mírumilovných. Uprostřed atria se nachází obří nádrž, ze které vyrůstá strom. Je zavěšená vysoko nad zemí, aby bylo vidět na změť kořenů. Je v nich cosi lidského, připomínají síť neuronů.„Kam se poděla tvá ostražitost?“ zaslechnu za sebou Amarův hlas. „Sledujutě sem už z vestibulu.“„Co mi chceš?“ zeptám se a zabubnuju prsty o nádrž, až rozčeřím vodu.„Myslel jsem, že by sis rád poslechl, jak to, že nejsem po smrti.“„Přemýšlel jsem o tom,“ řeknu. „Nikdy nám neukázali tvoje tělo. Bez těla se dá smrt nafingovat poměrně snadno.“„Zdá se, že už všechno víš.“ Amar tleskne. „Fajn, tak to zas můžu jít,když tě to nezajímá...“Založím si ruce na prsou.Amar si přejede rukou po hlavě a stáhne si vlasy do ohonu. „Nafingovali mou smrt, proto že jsem byl Divergentní a Jeanine nás začala vybíjet.Snažili se nás zachránit co nejvíc, ale šlo to ztěžka, protože Jeanine byla vždycky o krok napřed.“„Takže existujou další?“ zeptám se.„Pár se jich najde.“„Někdo se jménem Prior?“Amar zavrtí hlavou. „Ne, Natalie Priorová je bohužel mrtvá. To ona mi pomohla ven. Pomohla i dalšímu klukovi... George Wu se jmenuje. Znáš ho? Právě má hlídku, jinak by sem za tebou taky přišel. Ve městě je ještě jeho sestra.“Sevře se mi žaludek.„Co je? Ty ho znáš?“Zavrtím hlavou.Ta představa mě děsí. Tori zemřela jen několik málo hodin předtím,než jsme sem přijeli. Za normálního dne člověk stokrát zkontroluje ručičku hodinek, aby mu čas rychleji ubíhal. Ale včera těch několik hodin postavilo mezi Tori a jejího bratra nepřekonatelnou hradbu.„Jeho sestra je Tori,“ řeknu. „Pokusila se dostat z města s náma.“„Pokusila,“ zopakuje Amar. „Aha, no, tak to je síla...“Oba zmlkneme. George už se se svou sestrou nikdy nesetká. A ona umřela v domnění, že ho Jeanine nechala zavraždit. K tomu není co dodat– alespoň nic, co by stálo za řeč.Teď, když si mé oči zvykly na tmu, všimnu si, jak jsou zdejší rostlin ykrásné – samé květiny a břečťan, a nachové a rudé listy. Tohle nejsou zrovna praktické rostliny. Květiny jsem zatím viděl růst jen volně, když nepočítám rozkvetlé jabloně v sadech Mírumilovných. Tyhle jsou mnohem extravagantnější,hýří barvami a tvary, okvětní lístky se složitě proplétají. Ať už jsem se ocitl kdekoli, na pragmatismu zde očividně tolik nezáleží.„Ta žena, která našla tvoje tělo,“ řeknu. „To jednoduše... lhala?“„Lidi, kteří lžou, dřív nebo později udělají chybu. Na to se nemůžeš spolehnout.“ Zastříhá obočími. „Myslel jsem, že tuhle frázi nikdy nepoužiju,ale je to pravda. Resetovali ji – přeformátovali jí paměť, aby pak mohla tvrdit, že mě viděla skočit z Hlavy, a místo mě podstrčili jiný tělo.V tom zmatku si nikdo ničeho nevšiml.“„Resetovali ji. Jak? Sérem Odevzdaných?“„Říkáme tomu ,paměťové sérum‘, protože nepatří jenom Odevzdaným,ale ano. Tímhle sérem.“Předtím jsem na něho byl naštvaný. Sám nevím proč. Možná jsem měl vztek, že se svět tak zkomplikoval, že jsem se o něm nikdy nedozvěděl ani zlomek pravdy. Nebo že jsem truchlil pro někoho, kdo ve skutečnosti nikdy neodešel, stejně jako jsem všechny ty roky truchlil pro matku, která přitom žila. Nechat někoho, aby se trápil nad domnělou ztrátou blízkého člověka, je příliš krutý trik. A mě takhle obelstili hned dvakrát.Ale když se na Amara podívám, hněv ze mě opadne, jako když na moři nastane odliv. Místo něj opět vidím svého instruktora a přítele, který je naživu.Široce se usměju.„Takže ty žiješ,“ řeknu.„Důležitější je,“ opáčí a ukáže na mě prstem, „že tebe už to nerozčiluje.“Chytí mě za paži, přitáhne si mě do náruče a druhou rukou mě poplácá po zádech. Pokusím se zareagovat stejně nadšeně, ale nejde mi to – když se od sebe odtáhneme, hoří mi tváře. A soudě podle jeho záchvatu smíchu jsem rudý jako rak.„Škrob už Škrobem zůstane!“ rýpne si do mě.„Co už,“ řeknu. „Takže se ti tady líbí?“Amar pokrčí rameny. „Nemám moc na výběr, ale proč ne, ujde to tady.Dělám u ochranky, jak jinak, mám na to průpravu. Hned bysme tě přibrali do party, ale asi pro nás budeš moc dobrej.“„Ještě jsem se tak úplně nerozhodl, jestli tady zůstanu,“ odpovím. „Ale díky za nabídku.“„Nikde jinde to lepší není,“ varuje mě. „Všechny ostatní města – kde žije většina týhle země, ve velkých aglomeracích, jako je naše město – jsou samá špína a nebezpečí, ledaže znáš ty správný lidi. Tady máš aspoň čistou vodu, jídlo a bezpečí.“Znepokojeně přešlápnu z nohy na nohu. Nechci přemýšlet o tom, že tady zakotvím, že tady bude můj nový domov. Už teď cítím, jak mě škrtí zklamání. Takhle jsem si to nepředstavoval, když jsem plánoval, jak se konečně dostanu mimo dosah vlivu svých rodičů a zlých vzpomínek, které mě s nimi pojí. Ale nechci rušit poklidnou chvíli, ne teď, když mám konečně svého přítele zpátky, a tak jen řeknu: „Popřemýšlím nad tím.“„Poslyš, ještě něco bys měl vědět.“„Co? Další zmrtvýchvstání?“„Těžko jsem mohl vstát z mrtvejch, když jsem vůbec neumřel.“ Amar zavrtí hlavou. „Ne, jde o naše město. Zaslechl to dneska někdo v dozorně– na zítra ráno naplánovali soud s Marcusem.“Věděl jsem, že to přijde – věděl jsem, že si ho matka bude šetřit až nakonec, že si vychutná každý okamžik, kdy se jí bude před očima svíjet ve výslechovém křesle, jako by to bylo poslední jídlo v jejím životě. Jenom mě nenapadlo, že tomu budu moct přihlíţet, když budu chtít. Myslel jsem, že už od nich mám pokoj, od všech, jednou provždy.„Aha,“ zamumlám.Když se později vracím do pokoje a zalézám zpátky do postele, jsem jako omámený a v hlavě mám zmatek. Netuším, co budu dělat.