Glaukopis.bloger.cz

Leo celou noc zápasil s dvanáctimetrovou Athénou. Od té doby, co vtáhly sochu na palubu, mu vrtalo hlavou, jak funguje. Přísahal by, že má nějaké zvláštní síly. Někde se musí schovávat vypínač, tlačítko nebo něco takového. Měl by se vyspat, ale prostě nemohl. Celé hodiny se potuloval kolem sochy, která zabírala většinu spodní paluby. Athéniny nohy trčely do ošetřovny, takže člověk se musel protáhnout kolem slonovinových prstů, když si chtěl vzít prášek na bolení hlavy. Její tělo zabíralo celou chodbu na levoboku, natažená ruka trčela do strojovny a nabízela postavu Niké v životní velikosti,... číst dál

Urazili jenom pár set metrů, když Annabeth uslyšela hlasy. Plahočila se napůl omámená a pokoušela se vymyslet nějaký plán. Coby dcera Athény by měla být na plány expert,ale těžko plánovat strategii, když jednomu kručí v žaludku a pálí ho v krku. Ohnivá voda Pyriflegethónu ji sice uzdravila a posílila, ale hlad ani žízeň neuhasila. Řeka není od toho, aby se člověk cítil dobře, usoudila Annabeth. Jenom ho dá dohromady, aby mohl zakusit ještě mučivější bolest. Hlava jí začínala klesat vyčerpáním. Pak je uslyšela – ženské hlasy, které se o cosi hádaly – a byla okamžitě ve střehu. Zašeptala: ,,P... číst dál

Když se dostali k okraji, věděla Annabeth, že jim podepsala rozsudek smrti. Útes klesal pětadvacet metrů dolů. Na dně se táhla verze Geand Cynyonu z nočních můr:řeka ohně prodírající se rozeklanými obsidiánovými rozsedlinami. Planoucí rudý proud vysílal hrůzné stíny na skalní stěny. I na vršku kaňonu byl ten žár příšerný. Annabeth pořád cítila v kostech mráz řeky Kókýtos, ale tvář ji teď bolela a pálila. Každý nádech byl namáhavější, jako by měla plíce plné kousků polystyrenu. Šrámy na rukou krvácely víc. Noha, která se předtím už skoro zahojila, jako by si najednou vzpomněla na své zranění... číst dál

Dopad ji nezabil, ale moc nechybělo. Ledová voda jí vyrazila dech. Končetiny ztuhly, pustila se Percyho a potopila se. V uších jí znělo podivné kvílení milionů hlasů, jako by řekou proudil destilovaný smutek. Ty hlasy byly ještě horší než chlad. Tížili jí a ochromovaly. Jaký má smysl bojovat? namlouvaly jí. Stejně jsi mrtvá. Nikdy se odsud nedostaneš. Mohla by klesnout na dno a utopit se, nechat řeku, aby odnesla její tělo. To by bylo lehčí. Stačilo by zavřít oči… Percy ji chňapl za ruku a strhl zpátky do reality. V kalné vodě ho neviděla, ale najednou se jí nechtělo umřít. Společně vyrazil... číst dál

Devět dní. Jak tak padala, myslela Annabeth na Hésioda, starého řeckého básníka, který soudil, že pád ze země do Tartaru trvá devět dní. Doufala, že se spletl. Ztratila už přehled, jak dlouho s Percym klesají - hodiny? Den? Připadalo jí to jako věčnost. Od té doby, co se zhroutili do propasti, se drželi za ruce. Teď si ji Percy přitáhl pevně k sobě, zatímco se řítili absolutní tmou. Annabeth hvízdal v uších vítr. Vzduch byl teplejší a vlhčí, jako by letěli hrdlem obrovského draka. V nedávno zlomeném kotníku ji tepalo, i když nevěděla, jestli ho má pořád obalený pavoučími sítěmi. Ta prokletá... číst dál

Hazel by nejraději utekla, ale nohy jakoby ji vrostly do země. Na obou stranách křižovatky vyrazily ze země stojany z tmavého kovu jako stébla rostlin. Hekaté do nich upevnila louče, pak pomalu obešla Hazel a měřila si ji, jako by byly partnerky v nějakém děsivém tanci. Černý pes a lasice se ji kradli v patách. ,,Jsi jako tvoje matka,‘‘usoudila Hekaté. Hazel se stáhlo hrdlo. ,,Vy jste ji znala?‘‘ ,,Jistěže. Marie byla věštkyně. Zbývala se kouzly, prokletími a gris-grisem. A já jsem bohyně kouzel.‘‘ Ty černočerné oči Hazel přitahovaly, jako by se z ní pokoušely vysát duši. Za jejího prvního ... číst dál

Bouře spolkla kopec vířícím kuželem černých par. Arion vyrazil přímo do něj. Hazel zjistila, že je na vršku, ale připadala si jako v nějaké jiné dimenzi. Svět ztratil barvy. Stěny bouře obklopily kopec temnou černí. Obloha šedě vřela. Rozpadající se ruiny byly tak vybledlé, že skoro zářily. Dokonce i Arionova srst se proměnila z karamelově hnědé na temný odstín popele. V oku bouře se vzduch nehýbal. Hazel mrazila a brněla kůže, jako by si do ní vetřela lihové tonikum. Klenutý průchod před ní vedl skrz stěny porostlé mechem do jakéhosi uzavřeného prostoru. V tom šeru toho moc neviděla, ale c... číst dál

... číst dál

Při třetím útoku Hazel málem spolkla Balvan. Upírala právě zrak do mlhy, uvažovala, co je tak těžkého na tom, přeletět jedno pitomé pohoří, když se rozezněly poplašné zvony.  ,, Musíme doleva!‘‘ zaječel Nico od předního stěžně létající lodi. Leo vzadu u kormidla prudce trhl kolem. Argo II se stočilo doleva, vzdušná vesla se zařízla do mraků jako řady nožů. Hazel, udělala chybu, že vykoukla přes zábradlí. Řítilo se na ni cosi temného a kulatého. Napadlo ji: Proč se na nás žene měsíc? Vyjekla a praštila sebou na palubu. Nad hlavou jí přeletěl obrovský kámen, dokonce tak těsně, že jí málem sme... číst dál

Matka stojí na místě, kde se střetávají dva světy. Zem brázdí vyjeté koleje od nákladních aut, které zde denně převážejí pasažéry z periferie nebo bývalého Úřadu do města i opačným směrem. O nohu má opřenou tašku,která spočívá v jedné z děr v zemi. Zamává mi na pozdrav, když se přiblížím.Nastoupí si do auta a políbí mě na tvář. Dovolím jí to. Cítím, jak se mi na rty dere úsměv, a nebráním se mu.„Vítej zpátky,“ řeknu.Dohoda, kterou jsem jí před více než dvěma roky nabídl a kterou krátce nato uzavřela i s Johannou, jí přikazovala opustit město. Od té doby se Chicago natolik proměnilo, že nevi... číst dál

Matka si palcem setře slzy z očí. Stojíme při sobě a díváme se, jak venku za okny víří sníh. Na okenní rám dopadají vločky, které vítr žene do rohů.Do rukou se mi vrátil cit. Dívám se na svět pocukrovaný sněhem a mám pocit, že všechno znovu začíná. A že tentokrát to bude lepší.„Spojím se s Marcusem rádiem a vyjednám s ním mírovou dohodu,“řekne matka. „Přistoupí na ni. Byl by blázen, kdyby ne.“„Dej mi chvilku. Něco jsem někomu slíbil.“ Dotknu se jejího ramene.Čekám, že se v koutcích úst zvlněných v úsměvu objeví napětí, ale tentokrát se mýlím.Provinile mě píchne na prsou. Nepřišel jsem ji po... číst dál

Sérum smrti páchne jako kořeněný dým a mé plíce se mu brání hned po prvním nadechnutí. Rozkašlu se, zaprskám a propadnu se do tmy.Klesnu na kolena. Jako by mi někdo do žil nalil hustý sirup a do kostí olovo. Neviditelná nit mě táhne do zapomnění, ale já chci zůstat při vědomí.Musím chtít zůstat při vědomí. Zkusím si svou touhu představit, jak mi hoří v hrudi jako oheň.Nit mě táhne stále silněji. Přiložím do ohně jména. Tobias. Caleb.Christina. Matthew. Cara. Zeke. Uriah.Ale tíhu séra už nedokážu unést. Cítím, jak mé tělo padá bokem k zemi,jak se má prostřelená ruka dotkne studené podlahy. O... číst dál

Na základnu odpadlíků – ale pro mě to bude vždy jen základna Sečtělých –se tiše snáší přívaly sněhu. Jen světla v oknech naznačují, že uvnitř jsou lidé. Zastavím se před vchodem a rozladěně zabručím.„Co je?“ zeptá se Peter.„Nenávidím to tady,“ zavrčím.Peter si odhrne z očí vlasy promáčené sněhem. „Takže co uděláme, rozbijeme okno? Nebo najdeme zadní vchod?“„Prostě jdu dovnitř,“ prohlásím. „Jsem její syn.“„Ale takys ji zradil a utekl z města, když to výslovně zakázala,“ namítne Peter. „Poslala za tebou lidi, aby tě zastavili. Ozbrojený lidi.“„Jestli chceš, můžeš tady zůstat,“ řeknu.„Půjdu ta... číst dál

Na chodbě panuje nervózní ticho, ačkoli všude kolem se pohybují lidé.Jedna žena do mě strčí ramenem a zamumlá něco na omluvu. Přesunuse blíž ke Calebovi, abych ho neztratila z očí. Někdy si přeju být aspoň o kousek větší, aby mi svět kolem nepřipadal jako sbírka těl bez hlav.Postupujeme rychle, ale ne dost. Čím víc personálu dohlížejícího na bezpečnost kolem sebe vidím, tím víc moje nervozita stoupá. Calebův batoh s ochrannou kombinézou a výbušninami mu za chůze poskakuje na bedrech. Lidé se pohybují všemi směry, ale my za chvíli odbočíme do chodby, kam nemá nikdo důvod chodit.„Caře se něco... číst dál

Sníh na dlažbě mi klouže pod nohama.„Včera ses nenaočkoval,“ řeknu Peterovi.„Ne, nenaočkoval,“ odpoví Peter.„Proč ne?“„Proč bych ti to měl říkat?“Přejedu palcem po lahvičce v kapse. „Šel jsi se mnou, protože víš, že mám v kapse paměťový sérum, nebo ne? Jestli chceš, abych ti ho dal, možná by nebylo od věci říct mi důvod.“Znovu sjede pohledem k mé kapse. Musel vidět, jak mi tam Christina sérum dávala. „Radši si ho prostě vezmu,“ odpoví.„Prosím tě.“ Zvednu oči k obloze, odkud se na štíty budov snáší sníh.Je tma, ale svítí měsíc. „Nepochybuju o tvých schopnostech, ale na mě nemáš,věř mi.“Bez v... číst dál