6.Kapitola - Annabeth

Dopad ji nezabil, ale moc nechybělo. Ledová voda jí vyrazila dech. Končetiny ztuhly, pustila se Percyho a potopila se. V uších jí znělo podivné kvílení milionů hlasů, jako by řekou proudil destilovaný smutek. Ty hlasy byly ještě horší než chlad. Tížili jí a ochromovaly. Jaký má smysl bojovat? namlouvaly jí. Stejně jsi mrtvá. Nikdy se odsud nedostaneš. Mohla by klesnout na dno a utopit se, nechat řeku, aby odnesla její tělo. To by bylo lehčí. Stačilo by zavřít oči… Percy ji chňapl za ruku a strhl zpátky do reality. V kalné vodě ho neviděla, ale najednou se jí nechtělo umřít. Společně vyrazili nahoru nad hladinu. Annabeth lapala po dechu, vděčná za vzduch, byť sirný. Voda se kolem nich točila a jí došlo, že Percy vytvořil vír, aby je nadnášel. I když kolem sebe nic neviděla, věděla, že jsou v řece. A řeky mají břehy. ,,Země,‘‘zachroptěla. ,,Musíme na souš.‘‘ Percy vypadal skoro mrtvý vyčerpáním. Voda ho obvykle posilovala, ale tahle ne. Ovládat ji ho jistě stálo všechny síly. Vír začínal opadat. Annabeth popadla Percyho jednou rukou kolem pasu a bránila se proudu. Řeka pracovala proti ní. Tisíce kvílících hlasů jí šeptaly do uší a vkrádaly se jí do mozku. Život je zoufalství, říkaly. Všechno je marnost, nakonec zemřeš. ,,Marnost.‘‘zamumlal Percy. Zuby mu cvakaly zimou. Přestal plavat a začal klesat. ,,Percy!‘‘vyjekla. ,,Ta řeka ti leze na mozek. Je to Kótýtos – řeka zármutku. Je z čirého zoufalství!‘‘ ,,Zoufalství,‘‘souhlasil. ,,Braň se!‘‘ Šlapala vodu a bojovala, snažila se je oba udržet na hladině. Další kolosální vtip pro pobavení Gaii:Annabeth umírá při pokusu zachránit svého přítele, syna Poseidónova, před utopením. To se nestane, ty babizno, pomyslela si Annabeth. Sevřela Percyho těsněji a políbila ho. ,,Řekni mi o Novém Římě,‘‘pobídla ho. ,,Cos to pro nás plánoval?‘‘ ,,Nový Řím…pro nás…‘‘ ,,Jo, Chaluhový mozečku. Říkal jsi, že tam máme budoucnost! Pověz mi o tom!‘‘ Annabeth nikdy nenapadlo, že by opustila Tábor polokrevných. Byl to jediný opravdový domov, jaký kdy měla. Ale před několika dny na palubě Arga II jí Percy řekl, že si jejich budoucnost představuje mezi římskými polobohy. V Novém Římě se veteráni legie mohou bezpečně usadit, jít na vysokou, vzít se, dokonce mít děti. ,,Architektura,‘‘zašeptal Percy. Oči se mu začínaly projasňovat. ,,Asi by se ti líbily ty domy, parky. Je tam jedna ulice plná parádních fontán.‘‘ Annabeth začínala postupovat proti proudu. Připadalo jí, že má nohy jako pytle plné vlhkého písku, ale Percy jí teď pomáhal. Viděla temnou linii pobřeží, byla vzdálená, co by kamenem dohodil. ,,Vysoká,‘‘zalapala po dechu. ,,Můžeme tam spolu?‘‘ ,,J-jo,‘‘přisvědčil trochu jistěji. ,,Co bys chtěl studovat, Percy?‘‘ ,,Nevím,‘‘přiznal. ,,Mořské vědy,‘‘navrhla. ,,Oceánografii?‘‘ ,,Surfování?‘‘napadlo ho. Zasmála se a ten zvuk projel vodou jako nárazová vlna. Kvílení ustoupilo. Annabeth uvažovala, jestli se někdo někdy v Tartaru zasmál – čistým, prostým, radostným smíchem. Pochybovala o tom. Nasadila poslední zbytky síly na to, aby se dostali ke břehu. Nohy se jí zabořily do písečného dna. Vylezli na břeh, třásli se a lapali po dechu, pak se zhroutili do temného písku. Annabeth by se nejraději schoulila vedle Percyho a zdřímla si. Chtěla zavřít oči a doufat, že to všechno byl jenom zlý sen, že se probudí a bude zase na lodi, bezpečně s přáteli(no…tak bezpečně, jak jen polobohové mohou být). Ale ne. Vážně byli v Tartaru. U nohou se jim valila řeka Kókýtos, proud tekutého zoufalství. Sirný vzduch bodal Annabeth do plic a mravenčil ji na kůži. Když pohlédla na ruce, viděla, že jí naskočila ošklivá vyrážka. Pokusila se posadit a vzdychla bolestí. Pláž nebyla písečná. Seděli na poli ostrých střepů černého skla a některé se teď Annabeth zarývaly do dlaní. Vzduch byl kyselý. Voda čiré zoufalství. Půda rozbité sklo. Všechno tu bylo předurčeno zraňovat a zabíjet. Annabeth se roztřeseně nadechla a napadlo ji, jestli ty hlasy v řece neměly pravdu. Možná, že bojovat za přežití je zbytečné. Do hodiny budou stejně mrtví. Percy se vedle ní rozkašlal. ,,Smrdí to tu jako můj bývalý nevlastní fotr.‘‘ Annabeth se povedl slabý úsměv. Nikdy se se Smraďochem Gabem nesetkala, ale slyšela toho o něm dost. Byla Percymu vděčná, že se jí snaží rozveselit. Napadlo ji, že kdyby spadla do Tartaru sama, měla by to spočítané. Po všem, čím si prošla pod Římem, po nalezení Athény Parthenónské, bylo tohle už moc, Schoulila by se a brečela, dokud by se z ní nestal duch a nerozplynula by se v řece Kókýtos. Ale není sama. Má Percyho. A to znamená, že to nemůže vzdát. Přinutila se zhodnotit situaci. Nohu měla pořád obalenou provizorní dlahou z kusu dřeva a bublinkovou fólií zapletenou do pavučin. Ale když s ní pohnula, nebolela ji. Ambrózie, kterou snědla v chodbách pod Římem, jí zřejmě kosti konečně vyléčila. Její batoh zmizel – ztratil se při pádu, možná ho to spláchlo v řece. Netěšilo ji, že přišla o Daidalův laptop se všemi fantastickými programy a daty, ale měla horší problémy. Chyběla ji dýka z božského bronzu, zbraň, kterou při sobě nosila od sedmi let. Když si to uvědomila, málem ji to zničilo, ale nemohla si dovolit  se tím moc zabývat. Na truchlení bude čas později. Co mají k dispozici teď? Žádné jídlo ani vodu…vlastně vůbec žádné zásoby. Uf. Slibný začátek. Annabeth se podívala na Percyho. Vypadal, že  je na tom dost zle. Tmavé vlasy měl nalepené na čele, tričko rozervané na cáry, prsty odřené do krve, jak se pokoušel udržet na římse, než se zhroutili. A nejhorší na tom bylo, že se třásl a rty mu modraly. ,,Musíme jít dál, jinak se podchladíme,‘‘usoudila Annabeth. ,,Můžeš vstát?‘‘ Přikývl. Oba se vyhrabali na nohy. Annabeth ho objala jednou rukou kolem pasu, i když vlastně nevěděla, kdo podpírá koho. Přejela pohledem okolí. Nad hlavou neviděla žádné stopy po tunelu, kterým sem spadli. Neviděla ani strop jeskyně – jenom krvavé mraky plující v mlhavém šedém vzduchu. Bylo to jako hledět do řídké směsi rajské polévky a cementu. Pláž z černého skla se táhla asi pětatřicet metrů od řeky a pak následoval okraj útesu. Annabeth netušila, co je dole, ale útes poblikával rudým světlem, jako by ho osvětlovaly obří ohně. Přepadla ji vzdálená vzpomínka – něco o Tartaru a ohni. Než se nad tím mohla pořádně zamyslet, Percy se prudce nadechl. ,,Koukej.‘‘ukázal po proudu. Asi sedmdesát metrů od nich trčelo předkem v písku povědomé bledě modré italské auto. Vypadalo přesně jako ten fiat, který narazil do Arachné, a pak se zřítila do propasti . Annabeth doufal, že se plete, ale kolik italských sportovních aut může být v Tartaru? Něčemu v ní se nechtělo k němu ani přiblížit, ale musela to zjistit. Sevřela Percymu ruku a společně klopýtali k vraku. Jedna pneumatika upadla a vznášela se v tišině stojaté vody Kókýtu. Okna fiatu se vysypala, světlé střepy vypadaly na tmavé pláži jako námraza. Pod rozbitou kapotou spočívaly roztrhané lesknoucí se pozůstatky obřího hedvábného kokonu – past, kterou Annabeth přiměla Arachné utkat. Nebylo pochyb o tom, že je prázdná. Stopy v písku směřovaly podél řeky…jako by něco těžkého a mnohonohého odcupitalo do tmy. ,,Ona žije.‘‘Annabeth to tak vyděsilo, nespravedlnost toho všeho ji tak rozhořčila, až se jí chtělo zvracet. ,,Je to Tartar,‘‘pokrčil rameny Percy. ,,Nestvůry jsou tu doma. Možná se tady dole nedají zabít.‘‘ Střelil po Annabeth rozpačitým pohledem, jako by mu došlo, že tím týmovou morálku moc nepodpořil. ,,Nebo byla těžce raněná a odplazila se někam umřít.‘‘ ,,Tohle beru,‘‘souhlasila Annabeth. Percy se pořád třásl. Ani Annabeth nebylo o moc tepleji, navzdory horkému lepkavému vzduchu. Řezné rány na rukou jí pořád krvácely. Nebyla na to zvyklá, obvykle se hojila rychle. Dýchala čím dál namáhavěji. ,,Tohle místo nás zabíjí,‘‘vyhrkla. ,,Teda, jako že nás chce doslova zabít. Pokud…‘‘Tartar. Oheň. Rozmazaná vzpomínka se zaostřila. Zahleděla se od řeky směrem k útesu, osvětlenému plameny ze zdola. Byl to absolutně šílený nápad. Ale možná jejich jediná šance. ,,Pokud co?‘‘pobídl ji Percy. ,,Máš nějaký geniální plán, že jo?‘‘ ,,Plán to je,‘‘zabručela Annabeth. ,,Ale jestli geniální, to nevím. Musíme najít řeku ohně.‘‘