3.Kapitola - Hazel

Bouře spolkla kopec vířícím kuželem černých par. Arion vyrazil přímo do něj. Hazel zjistila, že je na vršku, ale připadala si jako v nějaké jiné dimenzi. Svět ztratil barvy. Stěny bouře obklopily kopec temnou černí. Obloha šedě vřela. Rozpadající se ruiny byly tak vybledlé, že skoro zářily. Dokonce i Arionova srst se proměnila z karamelově hnědé na temný odstín popele. V oku bouře se vzduch nehýbal. Hazel mrazila a brněla kůže, jako by si do ní vetřela lihové tonikum. Klenutý průchod před ní vedl skrz stěny porostlé mechem do jakéhosi uzavřeného prostoru. V tom šeru toho moc neviděla, ale cítila, že uvnitř něco je. Připadal si jako kus železa přitahovaný silným magnetem. Nedalo se tomu odolat, táhlo jí to dovnitř. A přece zaváhala. Přitáhla Arionovi uzdu a on netrpělivě přešlapoval, zem mu pod kopyty praskala. Kamkoli stoupl, tráva, hlína i kameny zbělely, jako by je pokryla jinovatka. Hazel si vzpomněla na ledovec Hubbad na Aljašce, jak pod nimi povoloval. Vybavila si dno příšerné jeskyni v Římě, která se rozpadla na prach a vtáhla Percy a Annabeth do Tartaru. Doufala, že se pod ní černobílý vršek kopce taky nerozsype. Usoudila, že nejlíp bude jet dál. ,,Tak běž, chlapče.‘‘Její hlas zněl tlumeně, jako by mluvila do polštáře. Arion klusem proběhl kamenným průchodem. Zhroucené zdi lemovaly čtvercové nádvoří velké asi jako tenisový kurt. V každé ze tří dalších zdí byla brána, vedly na sever, na východ a na západ. Uprostřed nádvoří se křížem protínaly dvě cesty z kočičích hlav. Ve vzduchu visely rozmazané bílé chumáče mlhy, svíjely se a vlnily jako živé. To není jen tak nějaká mlha, uvědomila si Hazel. Je to kouzelná mlha. Po celý život slýchala o nadpřirozeném závoji, který halí svět mýtů před pohledem smrtelníků. Dokáže poplést dokonce i polobohy, takže vidí nestvůry jako neškodná zvířata nebo bohy jako normální lidi. Hazel si nikdy nemyslela, že je to opravdový kouř, ale jak ho tak viděla kroutit se kolem Arionových nohou a proplouvat pobořenými klenbami zničeného nádvoří, ježily se jí chloupky na rukou. Vycítila, že ta bílá věc je čirá magie. V dálce zavyl pes. Arion se jen tak něčeho nelekl, ale teď se vzepjal a nervózně zařehtal. ,,To nic.‘‘Hazel ho poplácala po krku. ,,Jsme parťáci. Sesednu, ano?‘‘ Sklouzla z Arionova hřbetu. Kůň se okamžitě obrátil a dal se na útěk. ,,Arione,poč-‚‘ Ale už zmizel tam odkud přišli. To parťáctví dlouho nevydrželo. Vzduch prořízlo další zavytí-tentokrát zaznělo blíž. Hazel popošla do středu nádvoří. Mlha se jí držela jako mrazničky. ,,Haló?‘‘ zavolala. ,,Haló,‘‘ odpověděl nějaký hlas. V severní bráně se objevila postava bledé ženy. Ne, počkat… stála ve východní bráně. Kdepak, v západní. Tři postavy stejné ženy se jako jedna vydaly do středu trosek. Byly rozmazané, mlžné, a za nimi se táhly dva menší pramínky kouře, držely se jim za patami jako nějaká zvířata, jako ochočení mazlíčci. Ženy došly do středu nádvoří a tři postavy splynuly v jednu mladou ženu v tmavých šatech bez rukávů a se zlatými vlasy, svázanými do koňského ohonu vysoko na hlavě, jako se nosilo ve starém Řecku. Šaty měla tak lehounké, až to vypadalo, že se čeří, jako by jí z ramen stékal inkoust. Vypadala sotva na dvacet, ale Hazel věděla, že to nic neznamená. ,,Hazel Levesqueová,‘‘oslovila ji ta žena. Byla krásná, ale smrtelně bledá. Kdysi dávno v New Orleansu se Hazel musela zúčastnit bdění u zemřelé spolužačky. Pamatovala si mrtvé tělo mladé dívky v otevřené rakvi. Obličej měla pěkně upravený, jako by odpočívala, což Hazel děsilo. Tato žena jí tu dívku připomněla-jen oči měla otevřené a úplně černé. Když naklonila hlavu, jako by se zase rozdělila na tři postavy…mlžné paobrazy, které splývaly jako rozmazaná fotografie někoho v pohybu. ,,Kdo jste?‘‘ Hazel sevřela prsty na rukojeti meče. ,,Myslím…která bohyně?‘‘ Nepochybovala o tom, že je to bohyně. Tahle žena vyzařovala sílu. Všechno kolem nich-vířící mlha, jednobarevná bouře, strašidelná zář ruin-, to všechno kvůli ní. ,,Ach.‘‘Žena pokývla hlavou. ,,Trochu ti posvítím.‘‘ Zvedla ruce. Najednou držela dvě staré hořící rákosové louče. Mlha ustoupila k okrajům nádvoří. U sandálů se ženě zhmotnila dvě hebká zvířátka. Jedno bylo černý labrador. Druhé dlouhý chlupáč s šedou srstí a s bílou kresbou na tváři. Že by lasička? Žena se poklidně usmála. ,,Jsem Hekaté,‘‘představila se. ,,Bohyně kouzel. Jestli se máš dožít dnešního večera, musíme toho spoustu probrat.‘‘