Tobias - Kapitola 43.

Na základnu odpadlíků – ale pro mě to bude vždy jen základna Sečtělých –se tiše snáší přívaly sněhu. Jen světla v oknech naznačují, že uvnitř jsou lidé. Zastavím se před vchodem a rozladěně zabručím.„Co je?“ zeptá se Peter.„Nenávidím to tady,“ zavrčím.Peter si odhrne z očí vlasy promáčené sněhem. „Takže co uděláme, rozbijeme okno? Nebo najdeme zadní vchod?“„Prostě jdu dovnitř,“ prohlásím. „Jsem její syn.“„Ale takys ji zradil a utekl z města, když to výslovně zakázala,“ namítne Peter. „Poslala za tebou lidi, aby tě zastavili. Ozbrojený lidi.“„Jestli chceš, můžeš tady zůstat,“ řeknu.„Půjdu tam, kam sérum. Ale jestli tě trefí, vezmu si sérum a mizím.“„Nic víc nečekám.“Peter je zvláštní živočišný druh.Vejdu do vestibulu, kde někdo slepil dohromady portrét Jeanine Matthewsové, ale červeným sprejem jí přeškrtl obě oči a do spodu připsal:„Frakce smrdí.“Během okamžiku nás obklopí hrstka lidí s páskou odpadlíků na pažia namíří na nás zbraně. V některých poznávám tváře od ohňů, u kterých se odpadlíci ohřívali na svých základnách, nebo tváře z doby, kdy jsem se k matce připojil coby vůdce Neohrožených. Ostatní jsem v životě neviděl a znovu si uvědomím, jak se populace odpadlíků úspěšně vymkla jakýmkoli početním odhadům.Zvednu ruce nad hlavu. „Přišel jsem za Evelyn.“„Jasný,“ poznamená jeden z nich. „Protože my za ní pustíme úplně každýho.“„Mám pro ni zprávu od lidí za městem,“ oznámím. „A myslím, že by ji chtěla slyšet.“„Tobiasi?“ osloví mě nějaká žena. Znám ji. Ne od odpadlíků, ale z Odevzdanosti. Bydlela vedle nás. Jmenuje se Grace.„Ahoj, Grace,“ pozdravím ji. „Jenom si chci promluvit s mámou.“Kousne se do tváře a zvažuje, jestli mi má věřit. Přestane svou pistoli tak křečovitě svírat. „Nemáme za ní nikoho pouštět.“„Proboha,“ neudrží se Peter, „běž jí říct, že jsme tady! Počkáme.“Grace ustoupí dozadu do hloučku lidí, který se před námi mezi tím utvořil, pak sklopí zbraň a odběhne do nedaleké chodby.Stojíme ve střehu snad celou věčnost, až mám pocit, že mi upadnou ruce. Konečně se Grace vrátí a kývne na nás. Lidé sklopí pušky. S úlevou svěsím ruce podél těla a provléknu se chumlem lidí jako nit uchem jehly.Grace nás dovede k výtahu.„S puškou v ruce tě vidím prvně, Grace,“ podotknu. Nevím o tom, že by se někdo z Odevzdanosti dobrovolně ozbrojil.„Starým zvykům odzvonilo,“ odpoví. „Teď se musím bránit. Musím mít pud sebezáchovy.“„To je dobře,“ řeknu a myslím to tak. Odevzdanost byla stejně prohnilá jako ostatní frakce, jen její špína, pod rouchem sebezapření, bila do očí méně. Ale chtít po někom, aby zmizel, aby se věčně jen držel zpátky, není o nic lepší než ho povzbudit, aby se za své hodnoty pral.Vyjedeme do poschodí, ve kterém mívala Jeanine svou kancelář – ale tam nás Grace nevede. Zamíříme do velké společenské místnosti, ve které jsou stoly, židle a pohovky rozmístěny do striktních čtverců. Obrovskými okny na zadní stěně svítí dovnitř měsíc. Evelyn sedí na stole po pravé straně a dívá se z okna.„Můžeš jít, Grace,“ řekne Evelyn. „Tak, jakou zprávu mi neseš, Tobiasi?“Nepodívá se na mě. Husté vlasy má svázané do uzlu a na sobě šedou košili s páskou na rukávě. Vypadá vyčerpaně.„Můžeš počkat na chodbě?“ požádám Petera a ten se mnou k mému údivu nediskutuje. Beze slova se vytratí a zavře za sebou dveře.Zůstanu s matkou sám.„Lidi tam venku pro nás žádné zprávy nemají,“ řeknu a přejdu k ní blíž. „Chtěli vymazat paměť celému městu. Nejsme pro ně dost dobří, aby se s námi zkusili domluvit, aby viděli i naše dobré stránky. Rozhodli se, že bude snazší nás vymazat než s námi jednat.“„Možná mají pravdu,“ usoudí Evelyn. Konečně se ke mně obrátí a opře si tvář o sepjaté ruce. Na jednom prstě má vytetovaný kroužek, který připomíná svatební prsten. „Kvůli čemu jsi sem potom přišel?“Dotknu se lahvičky se sérem a zaváhám. Pohlédnu na ni a vidím, jak ji čas poznamenal jako kus staré látky s roztřepenými okraji a vetché na dotek. Ale vidím v ní i ženu, kterou jsem znal jako dítě, jejíž ústa se uměla usmát, v jejíchž očích občas zajiskřila radost. Čím déle ji však pozoruju,tím víc ve mně narůstá přesvědčení, že tahle žena ve skutečnosti nikdy neexistovala. Že byla jen chabým odleskem mé pravé matky, nazírané sebestředným pohledem malého chlapce.Sednu si ke stolu naproti ní a mezi nás postavím lahvičku s paměťovým sérem.„Tohle jsem ti přišel dát vypít,“ řeknu.Podívá se na lahvičku a v jejích očích jako by se zaleskly slzy, ale možná je to jen tím světlem.„Jiný způsob, jak zabránit totální katastrofě, mě nenapadl,“ pokračuju.„Vím,že Marcus s Johannou a jejich lidi se na vás chystají zaútočit,a vím, že uděláš cokoli, abys je zastavila. I kdyby to znamenalo použít sérum smrti.“ Nakloním hlavu. „Nebo se pletu?“„Ne,“ odpoví. „Frakce nemůžou přinést nic dobrého. Nedovolím, aby znovu vznikly. To nás raději všechny uvidím mrtvé.“Její ruka sevře hranu stolu, až jí zbělají klouby na prstech.„Frakce nemohly přinést nic dobrého, protože z nich neexistovala cesta ven,“ namítnu. „Daly nám iluzi svobodné volby, ale ve skutečnosti jsme neměli na výběr. A to samé teď děláš ty, když je chceš zrušit. Říkáš, běžte a dělejte si, co chcete. Ale už žádné frakce, nebo vás roztrhám na kusy!“„Jestli sis tohle myslel, proč jsi mi to neřekl?“ zeptá se zvýšeným hlasem a odvrátí pohled stranou tak, aby mě vůbec neviděla. „Proč jsi mě raději zradil?“„Protože z tebe jde strach!“ Ta slova ze mě vyletí a už je nelze vzít zpět,ale na druhou stranu jsem rád, že jsou venku. Jsem rád, že k ní můžu být upřímný aspoň teď, než ji o vše připravím. „Protože mi připomínáš...jeho!“„Jak se opovažuješ.“ Sevře ruce do pěstí a málem na mě plivne. „Jak se opovažuješ!“„Je mi fuk, jestli to chceš, nebo nechceš slyšet,“ nenechám se zastavit.„Rozdíl je jenom v tom, že on tyranizoval nás dva, zatímco ty tyranizuješ celý tohle město!“„A proto jsi sem donesl tohle,“ řekne a obemkne prsty lahvičku. Zvedne ji, aby si ji prohlédla. „Protože si myslíš, že jinak věci nejde spravit.“„Já...“ Už se jí chystám říct, že je to nejjednodušší, nejlepší a možná jediný způsob, jak jí zase věřit.Když odstraním její vzpomínky, budu si moct vytvořit novou matku,jenže…Jenže tahle žena je víc než jen moje matka. Je to člověk, který má svá práva a který mi nepatří.Nemůžu rozhodnout o jejím osudu jenom na základě toho, že ji nedokážu přijmout takovou, jaká je.„Ne,“ řeknu konečně. „Ne, přišel jsem ti dát na výběr.“Náhle se mě zmocní strach, ochabnou mi ruce, rozbuší se mi srdce –„Myslel jsem, že se dnes večer vydám za Marcusem. Ale neudělal jsem to.“ Ztěžka polknu. „Místo toho jsem šel za tebou, protože... protože jsem doufal, že my dva se dokážeme usmířit. Ne teď, ne brzy, ale někdy. S otcem se usmířit nebudu moct. Nikdy.“Střelí po mně pohledem, ale do planoucích očí jí vstoupí slzy.„Není to ode mě fér dávat ti takhle na výběr,“ řeknu. „Ale nemůžu jinak.Můžeš dál vést odpadlíky, můžeš zakročit proti Alianci, ale budeš to muset udělat beze mě. Anebo se můžeš tohohle tažení vzdát a... a budeš mít zpátky svého syna.“Je to chabá nabídka a jsem si toho vědom. Právě proto se bojím – bojím se, že si odmítne vybrat, že dá přednost moci, že mi řekne, že jsem směšné děcko… a bude mít pravdu. Jsem dítě. Měřím necelý metr a ptám se jí, jak moc mě miluje.Její oči, tmavé jako hlína, se na mě dlouho zpytavě dívají.Pak ke mně vymrští ruce a prudce si mě přitáhne do náruče. Její paže mě s překvapivou silou polapí do své klece.„Ať si mají to své město a všechno v něm,“ zašeptá mi do vlasů.Nemůžu se pohnout, nemůžu mluvit. Vybrala si mě. Vybrala si mě.