7.Kapitola - Annabeth

Když se dostali k okraji, věděla Annabeth, že jim podepsala rozsudek smrti. Útes klesal pětadvacet metrů dolů. Na dně se táhla verze Geand Cynyonu z nočních můr:řeka ohně prodírající se rozeklanými obsidiánovými rozsedlinami. Planoucí rudý proud vysílal hrůzné stíny na skalní stěny. I na vršku kaňonu byl ten žár příšerný. Annabeth pořád cítila v kostech mráz řeky Kókýtos, ale tvář ji teď bolela a pálila. Každý nádech byl namáhavější, jako by měla plíce plné kousků polystyrenu. Šrámy na rukou krvácely víc. Noha, která se předtím už skoro zahojila, jako by si najednou vzpomněla na své zranění. Annabeth litovala, že si sundala nouzovou dlahu. Při každém kroku sebou škubla. I kdyby se dostali dolů k ohnivé řece, o čemž pochybovala, působil její plán naprosto šíleně. ,,Uf…‘‘Percy si prohlížel útes. Ukázal na drobnou prasklinu. ,,Můžeme zkusit tupetu římsu. Možná po ní slezeme.‘‘ Neřekl rovnou, že je to sebevražda. Podařilo se mu to podat tak, že to znělo povzbudivě. Annabeth mu byla vděčná, ale zároveň se bála, že ho vede do záhuby. Jistě, pokud tady zůstanou, stejně umřou. Na rukou jim začaly naskakovat puchýře ze vzduchu Tartaru. To prostředí bylo zdravé asi jako zóna jaderného výbuchu. Percy šel první. Římsa byla široká stěží tak, aby se tam dalo zachytit špičkou nohy. Rukama šmátrali po každé puklině ve hladké skále. Pokaždé, když Annabeth přenesla váhu na nemocnou nohu, málem vyjekla. Utrhla si rukávy trička a ovázala si jimi krvavé dlaně, ale prsty měla stejně slabé a klouzaly jí. Pár kroků pod ní Percy hekl a sáhl po dalším záchytu. ,,Takže…jak se jmenuje ta ohnivá řeka?‘‘ ,,Pyriflegethón,‘‘odpověděla. ,,A radši se soustřeď na sestup.‘‘ ,,Pyriflegethón?‘‘ Percy dál šplhal po útesu. Měli za sebou zhruba třetinu cesty dolů – pořád ještě byly dost vysoko, aby se zabili, kdyby spadli. ,,To zní, jako když si nemůžeš odkašlat.‘‘ ,,Prosím, nerozesmávej mě,‘‘postěžovala si. ,,Jenom se snažím udržet náladu.‘‘ ,,Díky,‘‘zabručela a nemocnou nohou málem minula římsu. ,,Zřítím se a umřu, ale aspoň s úsměvem na rtech.‘‘ Postupovali krůček po krůčku. Annabeth pálil v očích pot. Ruce se jí třásly. Ale k jejímu úžasu se nakonec dostali pod sráz. Když sestoupila na zem, škobrtla a Percy ji zachytil. Poplašilo ji, jak horečnatou má kůži. Na tváři mu naskákaly červené vřídky, vypadal jako by měl neštovice. Ona sama viděla rozmazaně. Připadalo jí, že má krk samý puchýř, žaludek se jí svíral pevněji než pěst. Musíme pospíchat, pomyslela si. ,,Jenom k řece,‘‘oznámila Percymu a snažila se, aby to neznělo vyplašeně. ,,To zvládneme.‘‘ Klopýtali přes kluzké skalní římsy, kolem obřích balvanů, vyhýbali se stalagmitům, které by je propíchly, kdyby jen trochu uklouzli. Z rozedraného oblečení se jim kouřilo žárem z řeky, ale postupovali dál, až se svezli na kolena na břehu. ,,Musíme se napít,‘‘hlesla Annabeth. Percy polkl a přivřel oči. Chvíli mu trvalo, než odpověděl. ,,Uf…napít se ohně?‘‘ ,,Pyriflegethón teče z Hádovy říše do Tartaru.‘‘ Annabeth skoro nemohla mluvit, hrdlo se jí svíralo žárem a kyselým vzduchem. ,,Ta řeka se používala k trestání hříšníků. Ale taky…některé legendy ji nazývají řeka uzdravování.‘‘ ,,Některé legendy?‘‘ Annabeth polkla a snažila se udržet při vědomí. ,,Pyriflegethón udržoval hříšníky v kondici, aby mohli podstupovat mučení na Trestných polích. Podle mě… je to něco jako ambrózie a nektar podsvětí.‘‘ Percy sebou škubl, když se z řeky rozlétly uhlíky a prohnaly se mu kolem tváře. ,,Ale je to oheň. Jak můžeme-‚‘ ,,Takhle.‘‘Annabeth ponořila ruce do řeky. Byla to pitomost? Jasně, ale byla přesvědčená, že jim nic jiného nezbývá. Jestli budou otálet, omdlí a umřou. Lepší je zkusit nějakou pitomost a doufat, že vyjde. Při prvním doteku oheň nebolel. Působil chladně, což mohlo znamenat, že je tak žhavý, až jí přetížil smysly. Než si to stačila rozmyslet, nabrala ohnivou tekutinu do dlaní a zvedla si ji k ústům. Čekala, že to bude chutnat jako benzin. Bylo to mnohem horší. Kdysi v jedné restauraci v San Francisku udělala chybu a zkusila pálivou čili papričku, která se podávala s indickým jídlem. Jen do ní kousla, ale, myslela, že jí ploduje dýchací ústrojí. Pít z téhle řeky bylo jako polykat koktejl z čili papriček. Dutiny se jí naplnily tekutým ohněm. V puse měla pocit, jako by se smažila. Z očí jí vyhrkly vařící slzy a všechny póry v kůži se jí otevřely. Zhroutila se, obracel se jí žaludek, celé tělo se jí divoce třáslo. ,,Annabeth!‘‘ Percy ji popadl za ruce a zastavil, než se skutálela do řeky. Křeče pominuly. Rozechvěle se nadechla a povedlo se jí posadit. Cítila se příšerně slabá a bylo jí na zvracení, ale dýchalo se jí líp. Puchýře na pažích mizely. ,,Fungovalo to,‘‘zachraptěla. ,,Percy, musíš se napít.‘‘ ,,Já…‘‘Obrátil oči v sloup a svezl se na ni. Zoufale nabrala do dlaně další oheň. Bolesti si nevšímala, nalila tekutinu Percymu do pusy. Nereagoval. Zkusila to znova, vpravila mu do krku celou hrst. Tentokrát polkl a rozkašlal se. Annabeth ho držela, zatím co se třásl a magický oheň mu protékal tělem. Horečka klesla. Vřídky zmizely. Nakonec se posadil a olízl si pusu. ,,Uf,‘‘vydechl. ,,Ostré, ale hnusné.‘‘ Annabeth se zasmála. Tak se jí ulevilo, až jí připadalo, že se jí točí hlava. ,,Jo. Tos docela vystihl.‘‘ ,,Zachránila jsi nás.‘‘ ,,Prozatím,‘‘krotila ho. ,,Problém je, že jsme pořád v Tartaru.‘‘ Percy zamrkal a rozhlédl se, jako by mu to teprve docházelo. ,,U svaté Héry. Nikdy bych si nemyslel…No ani nevím, co jsem si myslel. Možná, že je Tartar prázdnota, bezedná jáma. Ale tohle je opravdové místo.‘‘Annabeth si vzpomněla na krajinu, kterou viděla, když padali – sérii plošin vedoucí níž a níž do šera. ,,Ještě jsme neviděli všechno,‘‘varovala ho. ,,Tohle může být teprve první malá část propasti, jako přední schody.‘‘ ,,Rohožka,‘‘poopravil ji Percy. Oba vzhlédli ke krvavým mrakům vířících v šedém oparu. Rozhodně nebudou mít sílu vylézt po útesu zpátky nahoru, i kdyby chtěli. Zbývaly jim jenom dvě možnosti: vydat se po proudu řeky nebo proti proudu, po břehu Pyriflegethónu. ,,Najdeme cestu ven,‘‘ ujistil ji Percy. ,,Bránu Smrti.‘‘ Annabeth se otřásla. Pamatovala si, co Percy řekl těsně předtím, než spadli do Tartaru. Přiměl Nika di Angelo slíbit, že zavede Argo II do Epiru, na smrtelnou stranu brány Smrti. Sejdeme se tam, řekl Percy. Ta myšlenka jí připadala ještě šílenější než pití ohně. Jak by sami dva mohli v Tartaru najít bránu Smrti? Sotva se v tomhle prostředí dopotáceli pár desítek metrů a málem umřeli. ,,Musíme, tvrdil Percy. ,,Nejenom kvůli sobě. Pro všechny, co máme rádi. Brána se musí zavřít z obou stran, jinak jí budou nestvůry dál procházet. Gaiiny síly ovládnou svět.‘‘ Annabeth věděla, že má pravdu. A přece…když se pokoušela představit si nějaký schůdný plán, netušila, jak to provést. Neměli ponětí, jak bránu objevit. Nevěděli, kolik času to zabere, ani jestli čas v Tartaru vůbec běží stejně rychle. Jak můžou synchronizovat schůzku s přáteli? A Nico mluvil o tom, že na straně Tartaru hlídá bránu legie nejsilnějších Gaiiných nestvůr. Do těch se Annabeth s Percym jan tak pustit nemůžou. Rozhodla se nic z toho nepřipomínat. Oba věděli, že vyhlídky jsou bledé. Kromě toho, po koupeli v řece Kókýtos měla Annabeth kvílení a sténání dost na zbytek života. Umínila si, že si už nikdy nebude stěžovat. ,,Fajn.‘‘Zhluboka se nadechla, vděčná aspoň za to, že ji nebolely plíce. ,,Když se budeme držet u řeky, máme způsob, jak se uzdravit. Pokud půjdeme proti proudu-‘‘ Stalo se to tak rychle, že být Annabeth sama, nepřežila by. Percy zaostřil na něco za ní a Annabeth se prudce obrátila. Řítila se na ni mohutná temná silueta – vrčící nestvůrná koule s dlouhýma chlupatýma nohama a lesknoucíma se očima. Měla jen čas si pomyslet: Arachné. Ale byla ztuhlá hrůzou, smysly přidušené odporně sladkým pachem. Pak uslyšela známé CINK, jak se Percyho pero proměnilo v meč. Čepel jí máchla nad hlavou, opsala zářivý bronzový oblouk. Kaňonem se rozlehlo strašlivé zakvílení. Annabeth tam stála celá omráčená a kolem ní pršel žlutý prach – pozůstatky Arachné – jako pyl ze stromů. ,,Jsi v pořádku?‘‘Percy přejížděl pohledem útesy a balvany, pátral po dalších nestvůrách, ale neobjevilo se už nic. Zlatý pavoučí prach se usadil na obsidiánových skalách. Annabeth v úžasu hleděla na Percyho. Božský bronz jeho meče zářil v šeru Tartaru ještě jasněji. Jak projížděl horkým hustým vzduchem. Vzdorně syčel jako podrážděný had. ,,Ona…ona by mě zabila,‘‘vykoktala Annabeth. Percy rozkopl prach na skále a tvářil se zachmuřeně a nespokojeně. ,,Umřela moc snadno, na to, jak se tě natrápila. Zasloužila si horší smrt.‘‘ Proti tomu nemohla Annabeth nic namítat, ale tvrdé ostří v Percyho hlase ji znepokojilo. Ještě nikdy neviděla, že by se někdo kvůli ní podobně pomstychtivě rozzuřil. Skoro byla ráda, že Arachné umřela rychle. ,,Jak to, žes tak rychle zareagoval?‘‘ Percy pokrčil rameny. ,,Musíme si přece hlídat záda, ne? Takže, cos to říkal…po proudu?‘‘ Annabeth přikývla, pořád ještě omámená. Žlutý prach se na kamenitém pobřeží rozptýlil, vypařil se. Aspoň teď věděli, že se nestvůry v Tartaru dají zabít…i když netušila, jak dlouho zůstane Arachné mrtvá. Annabeth se tu nemínila zdržet tak dlouho, aby to zjistila. ,,Ano, po proudu,‘‘ vypravila ze sebe. ,,Pokud řeka teče z horních úrovní podsvětí, měla by téct hlouběji do Tartaru…‘‘ ,,Takže vede do nebezpečnějšího území,‘‘ dokončil Percy. ,,A tam nejspíš bude ta brána. To máme ale kliku.‘‘