Tobias - Kapitola 41.

Sníh na dlažbě mi klouže pod nohama.„Včera ses nenaočkoval,“ řeknu Peterovi.„Ne, nenaočkoval,“ odpoví Peter.„Proč ne?“„Proč bych ti to měl říkat?“Přejedu palcem po lahvičce v kapse. „Šel jsi se mnou, protože víš, že mám v kapse paměťový sérum, nebo ne? Jestli chceš, abych ti ho dal, možná by nebylo od věci říct mi důvod.“Znovu sjede pohledem k mé kapse. Musel vidět, jak mi tam Christina sérum dávala. „Radši si ho prostě vezmu,“ odpoví.„Prosím tě.“ Zvednu oči k obloze, odkud se na štíty budov snáší sníh.Je tma, ale svítí měsíc. „Nepochybuju o tvých schopnostech, ale na mě nemáš,věř mi.“Bez varování do mě tvrdě strčí, až na kluzkém povrchu ztratím rovnováhu a spadnu. Moje pistole s tupým klapnutím zapadne do sněhu. Pěkně mi srazil hřebínek! pomyslím si a vyškrábu se na nohy. Popadne mě za límec a strhne mě dopředu, ale tentokrát se mi podaří náraz ustát. Vrazím mu loktem do břicha. Prudce mě kopne do nohy, až v ní ztratím cit, a přitáhne mě za bundu k sobě.Jednou rukou se snaží nahmatat kapsu, ve které mám sérum. Pokusím se ho odstrčit, ale nohama stojí pevně na zemi a já mám naopak jednu nohu pořád nepoužitelnou. Rozzuřeně zamručím, uvolním si jednu ruku a vrazím mu loktem do úst. Celou rukou mi projede bolest – dát někomu do zubů pěkně bolí – ale za ten výsledek to stálo. Peter zavyje, zavrávorá a oběma rukama si sevře obličej.„Víš, proč jsi jako nováček v soubojích vítězil?“ řeknu, když se opět narovnám.„Protože jsi surovec. Protože ti dělá dobře působit někomu bolest.A myslíš si, že jsi něco extra, že všichni kolem jsou jenom banda slabochů,kteří neumí dělat drsný rozhodnutí jako ty.“Začne se sbírat ze země, ale znovu do něj kopnu. Pak mu jednou nohou stoupnu na prsa, těsně pod hrdlem, a podívám se mu do očí. Má je široce rozevřené a nevinné, jako by mu ani nepatřily.„Nejsi nic extra,“ ujistím ho. „Taky lidem rád ubližuju. Taky umím být krutej. Ale jenom někdy, na rozdíl od tebe, smrade.“ Překročím ho a pokračuju po Michigan Avenue. Sotva udělám pár kroků, zaslechnu jeho hlas.„Právě proto to chci,“ řekne rozechvěle.Zastavím se, ale neotočím se. Zrovna teď jeho tvář vidět nepotřebuju.„Chci to sérum, protože už se nemůžu vystát,“ přizná se. „Už mám plný zuby toho, jak vždycky s potěšením udělám něco špatnýho a pak se sám sobě divím. Chci, aby už to všechno skončilo. Chci začít od znova.“„A tobě to nepřipadá zbabělý?“ zeptám se ho přes rameno.„Myslím, že je mi to jedno.“V kapse mezi prsty otočím lahvičkou se sérem a cítím, jak ze mě opadne hněv. Slyším, jak se Peter zvedá ze země a oprašuje se od sněhu.„Až bude po všem, sérum ti dám. Nemám důvod to neudělat,“ slíbím.„Ale opovaž se mě ještě jednou podrazit.“Přikývne a společně vykročíme neporušeným sněhem k budově, kde jsem naposledy spatřil svou matku.