9.Kapitola - Leo

Leo celou noc zápasil s dvanáctimetrovou Athénou. Od té doby, co vtáhly sochu na palubu, mu vrtalo hlavou, jak funguje. Přísahal by, že má nějaké zvláštní síly. Někde se musí schovávat vypínač, tlačítko nebo něco takového. Měl by se vyspat, ale prostě nemohl. Celé hodiny se potuloval kolem sochy, která zabírala většinu spodní paluby. Athéniny nohy trčely do ošetřovny, takže člověk se musel protáhnout kolem slonovinových prstů, když si chtěl vzít prášek na bolení hlavy. Její tělo zabíralo celou chodbu na levoboku, natažená ruka trčela do strojovny a nabízela postavu Niké v životní velikosti, kterou měla na dlani, jako by chtěla říct:Hele, mám tu vítězství! Athénina poklidná tvář zaujímala většinu stájí pro pegase na zádi, naštěstí prázdných. Kdyby byl Leo kouzelný kůň, nechtěl by žít někde, kde na něj civí přerostlá bohyně moudrosti. Socha trčela vklíněná  v chodbě, takže Leo musel přelézat po vršku a protáhnout se pod jejími končetinami, když pátral po páčkách a tlačítkách. Jako obyčejně nenašel nic. Leccos o té soše vyzkoumal. Věděl, že je z duté dřevěné kostry pokryté slonovinou a zlatem, což vysvětlovalo, proč je tak lehká. Byla v dost dobrém stavu na to, že byla víc než dva tisíce let stará, byla ukradena z Athén, odvezena do Říma a tajně uschována v pavoučí jeskyni. Leo soudil, že ji tak nedotčenou udržela kouzla a vážně zručná řemeslná práce. Annabeth říkala…No, snažil se na Annabeth nemyslet. Pořád se cítil provinile kvůli tomu, že s Percym spadli do Tartaru. Leo věděl, že je to jeho vina. Měl všechny bezpečně dostat na palubu Arga II, než se spustil do zajišťování sochy. Měl si uvědomit, že podlaha té jeskyně je nestabilní. Ale smutně bloumat sem a tam jim Percyho a Annabeth nevrátí. Musí se soustředit na to, jak napravit to, co napravit dovede. Každopádně, Annabeth říkala, že ta socha je klíčem k porážce Gaii, Urovná spor mezi řeckými a římskými polobohy. Leo soudil, že v tom bude něco víc než jenom symbolika. Možná, že Athéniny oči vysílají lasery nebo had za jejím štítem plive jed. A třeba ožije ta malá postava Niké a předvede pár chvatů bojovníka ninja. Lea napadaly nejrůznější legrácky, jaké by ta socha dokázala, kdyby ji vyrobil on sám, ale čím víc ji zkoumal, tím byl otrávenější. Z Athény Perthenónské sálala magie. To cítil i on. Ale nedělala nic kromě působivého dojmu. Loď se naklonila, udělala úhybný manévr. Leo měl sto chutí rozběhnout se ke kormidlu, ale odolal. Službu drželi Jason, Piper a Frank s Hazel. Zvládnou všechno. Kromě toho Hazel tvrdila, že se chopí kormidla a navede je tím tajným průsmykem, o kterém jí řekla bohyně kouzel. Leo doufal, že Hazel s tou dlouhou oklikou na sever udělala dobře. Té ženské Hekaté nevěřil. Nechápal, proč by se tak děsivá bohyně najednou rozhodla jim pomáhat. No, vlastně nevěřil celé magii. Proto měl takové problémy s Athénou Parthenónskou. Neměla žádné pohyblivé části. Ať dělá cokoli, zřejmě to funguje na základě čirých čar…a to se Leovi nezamlouvalo. Chtěl, aby to dávalo smysl jako u stroje. Nakonec už byl moc vyčerpaný na to, aby mu to myslelo. Schoulil se s dekou ve strojovně a poslouchal konejšivý hukot generátorů. Mechanický stolek Buford stál v rohu v klidovém režimu, tiše pochrupoval a odfukoval páru:sss,pufff,sss,pufff. Leo měl rád svou kajutu, ale nejbezpečněji se cítil tady v srdci lodi – v místnosti plné mechanismů, které uměl ovládat. A navíc, když se bude motat kolem té sochy, možná nakonec objeví její tajemství. ,,Je to kdo s koho, obří dámo,‘‘zamumlal a přitáhl si deku k bradě. ,,Nakonec nám pomůžeš.‘‘ Zavřel oči a usnul. Bohužel to znamenalo sny. Hnal se jako o život matčinou starou dílnou, ve které zemřela, když mu bylo osm. Nevěděl, co ho honí, ale cítil, že se to rychle blíží – něco velkého, tmavého a nenávistného. Vrážel do pracovních stolů, boural skříně na nářadí a zakopával o elektrické kabely. Zahlédl východ a uháněl k němu, ale najednou se před ním vztyčila postava – žena v róbě z vířící hlíny, tvář pokrytou závojem prachu. Kampak, malý hrdino? Zeptala se Gaia. Zůstaň a seznam se s mým oblíbeným synem. Leo se vrhl doleva, ale smích bohyně země ho pronásledoval. Tu noc, kdy tvá matka zemřela, jsem tě varovala. Řekla jsem tehdy, že mi sudičky nedovolí tě zabít. Ale teď sis sám vybral cestu. Tvá smrt je blízko, Leo Valdezi. Leo vrazil do rýsovacího stolu, bývalého mámina pracoviště. Stěna za ním byla ozdobena jeho kresbičkami. Zoufale vzlykl a obrátil se, ale ta věc, která ho pronásledovala, mu teď stála v cestě – obří bytost zhruba lidské postavy zahalená stíny, hlava se málem dotýkala stropu šest metrů nahoře. Leovi zahořely ruce. Mrštil po obrovi oheň, ale tma plameny pohltila. Leo sáhl po opasku s nářadím. Kapsy měl zašité a nedostal se do nich. Pokusil se něco říct – cokoli, co by mu zachránilo život - ,ale nedokázal vydat ani hlásku, jako by mu z plic unikl všechen vzduch. Můj syn dnes večer nepřipustí žádný oheň. Ozvala se Gaia z hlubin skladiště. On je prázdnota, která pohltí veškerou magii, chlad, který stráví všechen oheň, ticho, které spolkne všechny řeči. Leovi se chtělo vykřiknout: A já zas dám všechno za to, abych se odsud dostal! Hlas mu ale nefungoval, a tak vsadil na nohy. Vyrazil doprava, vyhnul se chňapajícím rukám temného obra a proběhl nejbližšími dveřmi. Najednou se objevil v Táboře polokrevných, jenže ten byl v trskách. Ze srubů zbyly jen ohořelé kostry, spálená pole doutnala v měsíčním světle. Jídelní pavilon se zhroutil, zbyla z něj jen hromada bílých sutin. Hlavní budova hořela a její okna zářila jako oči démona. Leo běžel dál, přesvědčený, že ten obr je pořád za ním. Proplétal se mezi těly řeckých a římských polobohů. Chtěl zkontrolovat, jestli jsou naživu. Chtěl jim pomoct. Ale tušil, že mu dochází čas. Hnal se k jediným živým lidem, které viděl – skupině Římanů stojících u volejbalového hřiště. Dva centurioni se ležérně opírali o kopí a klábosili s vysokým hubeným světlovlasým klukem ve fialové tóze. Leo klopýtl. Byl to ten grázl Oktavián, augur z Tábora Jupiter, který dychtil po válce. Oktavián se k němu obrátil, ale vypadal jako v transu. Tvář měl ochablou, oči zavřené. Promluvil Gaiiným hlasem: Tomuhle se nedá zabránit. Římané táhnou z New Yorku na východ. Blíží se k tvému táboru a nic je nezpomalí. Leo by nejradši praštil Oktaviána do nosu. Ale místo toho běžel dál. Vystoupal na Vrch polokrevných. Blesk rozčísl obří borovici nahoře. Znejistěl a zastavil se. Zadní část kupole  zmizela. Celý svět za ní se ztratil. Leo neviděl nic než mraky hluboko dole – převalující se stříbrný koberec pod temnou oblohou. Ozval se ostrý hlas: ,,No?‘‘ Leo sebou škubl. U zničené borovice, u vchodu do jeskyně, který se otevřel mezi kořeny stromu, klečela žena. Nebyla to Gaia. Vypadala spíš jako oživlá Athéna Perthenónská, měla stejnou zlatou róbu a holé slonovinové paže. Když se zvedla, Leo málem škobrtl a spadl přes okraj světa. Tvář měla panovnicky krásnou, s výraznými lícními kostmi a velkýma tmavýma očima. Vlasy barvy lékořice byly spleteny do pracného řeckého účesu, ozdobeného spirálou smaragdů a diamantů, až to Leovi připomnělo vánoční stromek. Sálal z ní čirý vztek. Rty se jí prohýbaly, nos krčil. ,,Ty jsi dítě toho dráteníčka,‘‘ušklíbla se nenávistně. ,,Nic od tebe nehrozí, ale má pomsta musí koneckonců někde začít. Vyber si.‘‘ Leo se pokusil promluvit, ale málem vyskočil z kůže hrůzou. Netušil, co si počít s tou nenávistnou královnou a obrem, kterého má v patách. ,,Brzy tady bude,‘‘varovala ho žena. ,,Můj temný přítel ti nedopřeje možnost volby. Buď útes, nebo jeskyně, chlapče!‘‘ Leo najednou pochopil, jak to myslí. Byl zahnaný do kouta. Může skočit z útesu, ale to se rovnalo sebevraždě. I kdyby pod těmi mraky byla nějaká zem, při pádu by se o ni rozmlátil. Anebo by možná padal a padal navěky. Ale ta jeskyně…Hleděl na temný vstup mezi kořeny stromu. Páchlo to tam hnilobou a smrtí. Slyšel, jak ve tmě štrachají nějaké postavy, šeptají hlasy. Ta jeskyně je domovem mrtvých. Pokud se vydá dolů, nikdy se nevrátí. ,,Ano.‘‘Přisvědčila ta žena. Kolem krku ji visel zvláštní bronzový a smaragdový přívěsek, Připomínal kruhový labyrint. Oči měla vzteklé jako oči zuřivého šílence. Tuhle dámu musela nenávist připravit o rozum. ,,Hádův chrám čeká. Ty budeš první červ, který zahyne v mém bludišti. Máš jenom jednu šanci na únik, Leo Valdezi. Využij ji.‘‘ Ukázala k útesu. ,,Vy jste se zcvokla,‘‘vyrazil ze sebe. S tím přestřelil. Popadla ho za zápěstí. ,,Možná bych tě měla zabít hned, ještě než dorazí můj temný přítel.‘‘ Kopcem orřásly kroky. Obr se blížil, zahalený stíny, obrovský, těžký a odhodlaný k vraždě. ,,Už jsi slyšel o umírání ve snu, chlapče?‘‘ zeptala se žena. ,,Z rukou čarodějnice je to možné!‘‘ Leovi se začalo kouřit z ruky. Dotek té ženy byl jako kyselina. Pokoušel se osvobodit, ale svírala ho ocelovým stiskem. Nadechl se, aby vykřikl. Nad ním se tyčila mohutná silueta obra, zahalená vrstvami černého kouře. Obr zvedl pěst a do snu se zařízl hlas. ,,Leo!‘‘ Jason mu třásl ramenem. ,,Hej, člověče, co tu provádíš s tou Niké?‘‘ Leo prudce otevřel oči. Tulil se k soše v Athénině ruce. Musel sebou ve spánku pořádně házet. Tiskl se k bohyni vítězství, stejně jako kdysi v dětství svíral polštář, když měl zlé sny. (A v pěstounských domácnostech to byl pěkný trapas.) Odlepil se od bohyně, sedl a promnul si tvář. ,,To nic,‘‘zamumlal. ,,Jenom jsme se mazlili. Co se děje?‘‘ Jason se mu neposmíval. Tohohle si Leo na kamarádovi cenil. Jasonovy ledově modré oči byly klidné a vážné, drobná jizva na rtu sebou cukala, jako vždycky, když nesl špatné zprávy. ,,Dostali jsme se přes hory,‘‘oznámil mu. ,,Jsme skoro v Boloni. Měl bys jít za námi do jídelny. Nico pro nás má nějakou zprávu.‘‘