Tris - Kapitola 44.

Sérum smrti páchne jako kořeněný dým a mé plíce se mu brání hned po prvním nadechnutí. Rozkašlu se, zaprskám a propadnu se do tmy.Klesnu na kolena. Jako by mi někdo do žil nalil hustý sirup a do kostí olovo. Neviditelná nit mě táhne do zapomnění, ale já chci zůstat při vědomí.Musím chtít zůstat při vědomí. Zkusím si svou touhu představit, jak mi hoří v hrudi jako oheň.Nit mě táhne stále silněji. Přiložím do ohně jména. Tobias. Caleb.Christina. Matthew. Cara. Zeke. Uriah.Ale tíhu séra už nedokážu unést. Cítím, jak mé tělo padá bokem k zemi,jak se má prostřelená ruka dotkne studené podlahy. Odplouvám vstříc...Bylo by krásné nechat se tím proudem unést, ozve se hlas v mé hlavě. Vidět,kam tě donese...Ale ten oheň, oheň!Touha žít.Ještě není konec, ještě ne.Jako bych se prokopávala vlastní myslí. Je tak těžké si vzpomenout,proč jsem sem vlastně přišla, proč se chci připravit o tak sladkou tíhu. Ale pak ji objevím. Vzpomínku na mámu, na to, v jaké nepřirozené poloze zůstala ležet na ulici, na krev, která prosakovala tátovi oblečením.Ale tví rodiče jsou mrtví, připomene mi hlas. Můžeš je znovu potkat.Umřeli kvůli mně, odpovím. A teď musím udělat něco já pro ně. Musím zabránit tomu, aby o všechno přišli zase jiní. Musím zachránit město a lidi, které máma s tátou milovali.Jestli se mám znovu setkat se svými rodiči, chci s sebou nést dobrý důvod,ne se takhle nesmyslně zhroutit na prahu cíle.Oheň, oheň. Uhlíky vzplanou a promění se ve vatru a ve žhnoucí výheň,kterou živí mé tělo. Cítím, jak mě stravuje, jak se v jeho plamenech celá ztrácím. Nic mě už nedokáže zabít. Jsem mocná, neporazitelná a věčná.Sérum mi lne ke kůži jako olej, ale temnota ustoupí. Ztěžklou rukou se opřu o zem a odtlačím se od ní.Zlomená v pase rozrazím ramenem dvoukřídlé dveře, jejich spoj povolí a dveře se s vrznutím rozevřou. Nadechnu se čistého vzduchu a napřímím se. Jsem uvnitř, jsem uvnitř.Ale nejsem sama.„Ani hnout,“ řekne David a namíří na mě pistoli. „Vítám tě, Tris.“

„Jak ses naočkovala proti séru smrti?“ zeptá se mě. Pořád je na kolečkovém křesle, ale k tomu, aby někoho zastřelil, chodit nepotřebuje.Omámeně na něho zamrkám.„Nenaočkovala,“ odpovím.„Nehraj to na mě,“ zavrčí. „Tohle sérum bez protilátky nikdo nepřežije,a tu mám tady na základně jenom já.“Jenom na něj zírám, nevím, co odpovědět. Nenaočkovala jsem se.Fakt, že se ještě držím na nohou, odporuje všem zákonům. Nic víc k tomu nelze dodat.„Ostatně, to už je jedno,“ pokračuje David. „Teď jsme tady.“„Co tady děláte?“ zamumlám. Připadá mi, že mám směšně velké rty,kterými se obtížně formulují slova. Všude po těle pořád cítím tíživý olejový nátěr, jako by se mě smrt odmítala pustit, i když jsem ji přemohla.Matně si vzpomínám, že jsem v chodbě za sebou nechala svou zbraň.Byla jsem si jistá, že tady už ji potřebovat nebudu.„Věděl jsem, že je něco ve vzduchu,“ řekne David. „Celý týden tady pobíháš s Porušenými, myslela sis, že si toho nevšimnu?“ Zavrtí hlavou.„A pak jsme chytili tu tvou Caru, jak se vrtá ve světlech. Bohužel se velice chytře sama omráčila dřív, než nám něco mohla říct. Tak jsem pro jistotu šel sem. Je to smutné, ale nepřekvapuje mě, že tě tady vidím.“„Jste tady sám?“ zeptám se. „Čekala bych chytřejší tah.“Zamžourá očima. „No, podívej se. Já mám sérum smrti a zbraň, a co máš ty? Opravdu nevím, jak chceš ukrást čtyři zařízení se sérem, když tě mám na mušce. Obávám se, že jsi sem vážila cestu zbytečně a tvé úsilí bude draze vykoupeno. Sérum smrti tě možná nezabilo, ale já tak benevolentní nebudu. Jistě chápeš – oficiálně je trest smrti zakázán, ale my tady spolu uděláme malou výjimku.“Myslí si, že jsem sem přišla ukrást nosné hlavice, kterými chtějí resetovat experimenty. Ale já chci naopak jednu z nich aktivovat.Snažím se hlídat svůj výraz, i když vím, že tvář mám stále ochablou.Rychle přelétnu pohledem po místnosti ve snaze najít zařízení, které spouští aplikaci s paměťovým virem. Byla jsem u toho, když Matthew zasvěcoval Caleba do všech podrobností. Má to být černé pouzdro se stříbrnou klávesnicí, označené proužkem modré izolepy s katalogizačním číslem výrobku. Leží osamocené v regálu u stěny nalevo, jen pár metrů ode mě. Ale jestli se pohnu, David mě zabije.Budu muset počkat na správnou chvíli a skočit po tom.„Vím, co všechno máte na triku,“ řeknu. Pomalu začnu couvat a doufám,že má slova rozptýlí jeho pozornost. „Vím, že jste navrhl bojovou simulaci pro Jeanine. Vím, že nesete odpovědnost za smrt mých rodičů – za smrt mojí mámy. Já to vím.“„Já za její smrt nemůžu!“ vybuchne David a nedokáže zastavit příval emocí.„Já jsem ji varoval, ještě než to celé začalo. Měla čas své blízké dovést do bezpečného úkrytu. Kdyby mě poslechla, zůstala by naživu. Ale byla to pošetilá žena, která nedokázala přinést oběť pro důležitější věc, a to ji zabilo!“Zachmuřeně na něj pohlédnu. Za jeho reakcí se něco skrývá – za jeho zvlhlýma očima – něco, co mumlal, když mu Nita píchla sérum strachu…a týká se to mé matky.„Miloval jste ji, že?“ vyhrknu. „Všechny ty roky, co vám posílala dopisy...proto jste nikdy nechtěl, aby tam zůstala... proto jste jí řekl, že už od ní nemůžete přebírat informace, když se provdala za mého otce...“David sedí tiše jako socha, jako muž vytesaný do kamene.„Ano, miloval,“ přizná se. „Ale to už je dávno.“Proto mě přizval do svého kruhu věrných, proto mi poskytl tolik příležitostí.Protože z ní nesu kousek v sobě, protože mám její vlasy, její hlas.Protože se ji celý život snažil polapit, a skončil s prázdnýma rukama.V chodbě za sebou zaslechnu kroky. Co nevidět tu budou vojáci. Dobře– právě ty potřebuju. S jejich pomocí se kapénková infekce přinášející zapomnění rozšíří do celého areálu. Doufám, že počkají, až ze vzduchu vyprchá sérum smrti.„Máma nebyla pošetilá,“ prohlásím. „Naučila mě, co je to skutečná oběť.Že ji člověk musí přinést z lásky, ne z absurdní nenávisti k lidem, kteří se mu hnusí svými geny. Že má přijít až tehdy, kdy člověk vyčerpá všechny ostatní možnosti. Že má pomoct těm, kteří potřebují jeho sílu, protože sami jí dost nemají. Proto musím zabránit tomu, abyste všechny ty lidi a jejich vzpomínky ,obětoval‘. Proto vás musím jednou provždy sprovodit ze světa.“Zavrtím hlavou.„Nic jsem sem ukrást nepřišla, Davide.“Otočím se a vrhnu se k přístroji. Padne výstřel a tělem mi projede bolest.Ani nevím, kam mě zasáhl.V uších pořád slyším, jak Caleb Matthewovi opakuje naučený kód.Roztřesenými prsty namačkám čísla na numerické klávesnici.Další výstřel.Bolestí se mi zatmí před očima, ale v hlavě se mi pořád ozývá Calebův hlas. Zelený tlačítko.Taková bolest.Jak ho mám stisknout, když už nemám v prstech cit?Padám k zemi, ale ještě naposledy máchnu rukou a udeřím do klávesnice.Světélko pod zeleným tlačítkem se rozsvítí.Přístroj zapípá a pak něco zvíří vzduch.Klesnu k zemi. Ucítím něco teplého na krku a pod tváří. Něco červeného.Krev má zvláštní barvu. Tak temnou.Koutkem oka zahlédnu, jak se David sesune na židli.A zpoza něj vykročí moje máma.Má na sobě stejné oblečení, jako když jsem ji viděla naposledy – šedou látkou Odevzdaných prosakuje její krev, na obnažených pažích jí svítí tetování.Tričko má stále prostřílené; v otvorech prosvítají její rány, ale už nekrvácí, jako by zamrzla v čase. Pískové vlasy má svázané do uzlu, ale několik uvolněných pramenů jí rámuje tvář svým zlatem.Vím, že nemůže být naživu, ale nevím, jestli ji vidím proto, že jsem ztratila tolik krve, nebo proto, že mi sérum smrti zamotalo hlavu, nebo jestli je tu z nějakého jiného důvodu.Poklekne vedle mě a přiloží mi svou chladnou ruku na tvář.„Ahoj, Beatrice,“ pozdraví mě a usměje se.„Je konec?“ zeptám se. Nevím, jestli jsem to opravdu vyslovila, nebo si to jen myslela, ale slyšela mě.„Ano,“ odpoví a v jejích jasných očích se zatřpytí slzy. „Miláčku, jsem na tebe tak pyšná.“„A co ostatní?“ Rozpláču se, když si vzpomenu na Tobiase, na to, jaké má tmavé a tiché oči, jak mi podal svou silnou a teplou ruku, když jsme se poprvé potkali. „Tobias, Caleb, mí přátelé?“„Postarají se jeden o druhého,“ odpoví. „To lidé dělají.“Usměju se a zavřu oči.Neviditelná nit mě opět zatahá, ale tentokrát vím, že to není zákeřná ruka smrti.Tentokrát vím, že mi svou ruku podává máma, aby si mě přivinula do náruče.A já jí s radostí podám svou.Bude mi odpuštěno všechno, co jsem na cestě sem udělala?Chci, aby bylo.Bude.Věřím tomu.