Články od Glaukopis.bloger.cz

Můj bratr stojí za mikroskopem a jedno oko má přitisknuté k okuláru.Světlo na desce mikroskopu vrhá na jeho obličej zvláštní stín, ve kterém vypadá podstatně starší.„To je jednoznačně ono,“ prohlásí. „Myslím sérum s bojovou simulací.Bez debat.“„No, vždycky je dobré si všechno dvakrát ověřit,“ řekne Matthew.Stojím tady se svým bratrem a do konce jeho života zbývá jen několik hodin. A on analyzuje nějaké sérum. Absurdní.Ale vím, proč sem chtěl jít: Potřeboval se ujistit, že nepoloží život jen tak pro nic za nic. Nesoudím ho. Žádný mučedník ještě nedostal druhou šanci, alespoň pokud vím.„Zopak... číst dál

... číst dál

Mimořádné zasedání rady nepřinese žádné převratné informace: David potvrdí, že dnes večer bude ve všech experimentech plošně aplikován paměťový virus, a následuje diskuze o tom, jaká letadla se použijí a v jakou dobu. Po skončení schůze si s Davidem vyměníme několik přátelských slov a pak se vytratím zpátky do hotelu, zatímco ostatní ještě dopíjejí svou kávu.Tobias mě zavede do atria nedaleko našeho pokoje, kde spolu strávíme nějaký čas – povídáme si, líbáme se a prohlížíme si všechny ty podivné květiny. Konečně jako normální lidé na normálním rande, kteří se baví o maličkostech a smějí se.... číst dál

První věc, které si na pohovce v pokoji po probuzení všimnu, jsou letící ptáci nad její klíční kostí. Halenka, kterou si uprostřed chladné noci znovu oblékla, jí sklouzla z ramene, na kterém leží.Už dřív jsme vedle sebe spali, ale tentokrát je to jiné. Předtím jeden nebo druhý potřeboval utěšit nebo ochránit; dnes jsme spolu jenom proto,že jsme chtěli – a protože jsme usnuli dřív, než jsme se mohli vrátit do společné ložnice.Zvednu ruku a prsty se dotknu jejího tetování. Tris otevře oči.Jednou rukou mě obejme a přes polštáře se ke mně přitulí. Ucítím její teplo, hebkost a poddajnost.„Dobré ... číst dál

V nose mě zaštípe zápach čistidel. Stojím vedle mopu v suterénním skladišti.Stojím a čekám, jak ostatní zareagují na to, co jsem právě řekla: Že ten, kdo se pokusí proniknout do zbrojní laboratoře, se vydává na sebevražednou misi. Protože sérum smrti zastavit nelze.„Otázkou je,“ řekne Matthew, „jestli jsme za to ochotni položit život.“Předtím než jsme změnili plán, Matthew, Caleb a Cara v této místnosti pracovali na novém séru. Na laboratorním stole před Matthewem se povalují lahvičky, kádinky a bloky plné nečitelných poznámek. Matthew roztržitě žvýká šňůrku, kterou nosí kolem krku.Tobias s... číst dál

Amara nemusím dlouho přesvědčovat, aby nám pomohl dostat se do města.Věděl jsem, že se rád nechá vytrhnout z rutiny. Dohodneme se, že se sejdeme u večeře a spolu s Christinou, Peterem a Georgem, který nám pomůže obstarat auto, doladíme detaily plánu.Po rozhovoru s Amarem se vrátím do pokoje a dlouhou dobu zůstanu ležet na posteli s polštářem přes hlavu. Snažím se přijít na to, co řeknu Zekovi, až ho uvidím. Je mi to líto, dělal jsem, co jsem pokládal za důležitý,a všichni dávali na Uriaha pozor a nemyslel jsem...Lidé přicházejí a odcházejí, radiátory vyfukují teplý vzduch a hned se zase vyp... číst dál

Matthew si spojí ruce za zády.„Ne, kdepak. To sérum nemaže všechny vědomosti,“ prohlásí. „Proč bychom vyvíjeli sérum, po kterém lidé zapomenou mluvit a chodit?“ Zavrtí hlavou. „Sérum útočí na explicitní vzpomínky, jako je tvoje jméno,kde jsi vyrostl, nebo jak se jmenovala tvá učitelka v první třídě. Naopak implicitní vzpomínky – kam patří řeč a motorické dovednosti, jako je zavázat si boty nebo jezdit na kole – nechává intaktní.“„Zajímavé,“ podotkne Cara. „Vážně to funguje?“Vyměním si s Tobiasem pohled. Není nad to sledovat rozhovor dvou„Sečtělých“. Cara a Matthew stojí těsně u sebe a čím d... číst dál

Opřu si nohu o rám Trisiny postele a zavážu si tkaničku na botě. Podívám se z okna. Na postranních panelech letounů zaparkovaných na přistávací dráze se mihotá odpolední slunce. Porušení v zelených uniformách přecházejí po křídlech a lezou pod pilotní kabiny, aby je před odletem ještě naposledy zkontrolovali.„Jak pokračuje váš projekt s Matthewem?“ zeptám se Cary, která sedí o dvě postele dál. Cara, Caleb a Matthew dnes ráno na Tris vyzkoušeli své nové sérum pravdy, ale od té doby jsem Tris neviděl.Cara se právě češe. Než mi odpoví, rozhlédne se po místnosti, jestli jsme sami. „Nic moc. Tri... číst dál

Když dojedeme k vjezdu do areálu, je už tma a sněží. Vločky poletují nad silnicí, lehoučké a nadýchané jako z cukru. Takhle se hlásí začínající podzim;do rána vše roztaje. Jakmile vystoupím z auta, sundám si neprůstřelnou vestu a spolu s pistolí ji podám Amarovi. Pořád mi nedělá dobře držet v rukou zbraň, jakkoli jsem se přesvědčovala, že se to časem spraví. Možná už se to nespraví. A možná to tak má být.Vejdu do hlavní budovy a okamžitě ucítím závan teplého vzduchu.Ve srovnání se slumy na periferii mi najednou všechno připadá zářivě čisté.Ta myšlenka mě znepokojí. Jak se můžu procházet po ... číst dál

Přejdu ke skupině sedadel u oken v pozorovací místnosti a začnu se probírat záznamy jednotlivých kamer v Chicagu, abych našel své rodiče. Matku spatřím jako první, stojí ve vestibulu základny Sečtělých a v těsném hloučku hovoří s Therese a mně neznámým mužem – jsou teď místo mě její pravá a levá ruka. Zesílím hlasitost mikrofonu, ale ozývá se z něj jen nesrozumitelné huhlání.Za okny v zadní části dozorny se prostírá stejná noční obloha jako ta nad městem. Jen tu a tam ji protínají modrá a červená světélka, která ohraničují přistávací a vzletové dráhy letadel. Je to zvláštní pocit, že toto m... číst dál

... číst dál

„Podívejme, kdo jde,“ prohodí Peter, když vcházím do pokoje. „Zrádce.“Na své i vedlejší posteli má rozložené mapy. Mísí se v nich bílá, bleděmodrá a tlumeně zelená barva a zvláštní silou mě k sobě přitahují. Na každou z nich Peter nakreslil hrbolatý kroužek – kolem našeho města, kolem Chicaga. Vyznačil si hranice, za které se zatím nikdy nepodíval.Kroužky se mi před očima scvrknou, až z nich nezůstane nic než červené tečky, jako kapky krve.A pak ustoupím. Strachem před vlastní bezvýznamností, kterou nedokážu uchopit.„Myslíš, že tvoje svatouškovský kázání budu poslouchat?“ řeknu mu.„Na co vš... číst dál

Příštího dne si mě David zavolá do své pracovny. Bojím se, že si pamatuje,jak jsem ho na ústupu pouižla jako živý štít, jak jsem mu přiložila hlaveň k zátylku a řekla, že mi je jedno, jestli bude, nebo nebude žít.Ve vestibulu se potkám se Zoe. Provede mě hlavní chodbou a potom dlouhou, úzkou chodbou s okny po pravé straně, ve kterých zahlédnu malou flotilu letadel vyrovnaných do řad. Na skla dopadají nepatrné sněhové vločky, které vzápětí tají. Brzy bude zima.Cestou se na Zoe pokradmu dívám, snad abych zjistila, jak se chová,když si myslí, že se na ni nikdo nedívá. Ale připadá mi pořád stej... číst dál

Nemůžu se vrátit zpátky do pokoje, kde by se na mě všichni jen dívali s nevyslovenými otázkami v očích. Vím, že bych se neměl vracet na místo svého neuváženého činu, ačkoli zrovna tam zákaz vstupu nemám, ale mám potřebu se podívat, co se děje ve městě. Jako bych si potřeboval připomenout,že tam někde existuje svět, kde pro mě lidé mají i něco jiného než nenávist.Vejdu do dozorny a posadím se na jednu z židlí. Každý monitor v záplavě obrazů nade mnou zachycuje dění v odlišné části města: centrálu Upřímných, vstupní halu základny Sečtělých, pavilón před Hancockovým mrakodrapem.Dlouhou dobu po... číst dál

„Už jsi za ním byla?“Se založenýma rukama za mnou stojí Cara. Včera Uriaha převezli z uzavřené intenzívní péče na pokoj s nahlížecím oknem. Asi aby od nás měli pokoj. Teď u něj sedí Christina a drží ho za ochablou ruku.Myslela jsem, že ho exploze rozcupuje jako hadrovou panenku, ale až na obvazy a odřeniny pořád vypadá jako Uriah. Jako by se každou chvíli mohl probudit, usmát se a divit se, proč na něho všichni tak civíme.„Včera večer,“ odpovím konečně. „Nechtěla jsem ho tam nechat samotnýho.“„Nikdo neví, jak moc je jeho mozek poškozený, ale prý by nás mohl slyšet a vnímat, teda do určité m... číst dál