Tris - Kapitola 30.

„Tady ji máme,“ zvolá Amar, když se přiblížím ke skupině. „Počkej, přinesuti vestu.“„Jakou vestu?“ Jak David slíbil, dnes odpoledne se jedu podívat na okraj periferie. Nevím, co od toho mám čekat, což mě jako obvykle znervózňuje,ale události několika posledních dní moje pocity do značné míry otupily.„Jakou asi, neprůstřelnou. Tam, kam jedem, to není zrovna bezpečný,“řekne a sáhne do bedny u dveří, ve které se snaží najít vestu přiměřené velikosti.Nakonec jednu vytáhne, ale pro mě je pořád směšně nadkonfekční.„Nezlob se, není z čeho vybírat. Svůj účel snad splní. Ukaž.“Navlékne mě do vesty a zaváže šňůrky na bocích.„Nevěděla jsem, že jedeš s náma,“ prohodím.„A cos myslela, že tady dělám? Jenom si z lidí utahuju a šťourám se v nose?“ Usměje se. „Dělám to, co mě vždycky bavilo a co umím. Spolu s Georgem to tady patrolujeme. Obvykle máme na starosti jenom areál a jeho bezprostřední okolí, ale když se chce někdo podívat za humna,ochotně nabídneme svoje služby.“„Mluvíte o mně?“ vmísí se do našeho rozhovoru George, který stál s ostatními u dveří. „Zdravím, Tris. Doufám, že o mně mluvil jenom v dobrým.“George Amara chytí kolem ramen a jeden na druhého se zazubí.George vypadá lépe než posledně, ale zármutek zanechal v jeho tváři své stopy– usměvavé vrásky z okolí jeho očí zmizely, stejně jako dolíčky z tváří.„Říkal jsem si, že bysme jí měli dát něco do ruky,“ poznamená Amar a letmo na mě pohlédne. „Budoucím členům správní rady zbraně nenabízíme,protože by si s nima jenom ublížili, ale u tebe asi můžeme udělat výjimku.“„Ne, to je v pořádku,“ řeknu. „Nepotřebuju –“„Ale potřebuješ. Budeš poutat nejvíc pozornosti,“ vysvětlí George.„A my nechceme přijít o dalšího Neohroženého v týmu. Donesu ti ji.“O několik minut později už jsem ozbrojená a mířím s Amarem k autu.My dva nasedneme dozadu, George a žena jménem Ann doprostřed a dva zkušení členové hlídky, Jack a Violet, zaujmou místa vpředu. V zadní části korby je naskládaný nějaký pevný černý materiál. Sklo zadních dveří je zvenčí matně černé, ale zevnitř vypadá jako čiré, takže můžeme pozorovat okolní krajinu. Sedím vklíněná mezi Amarem a vybavením, které nás odděluje od zbytku posádky. Když vyjíždíme, George k nám nakoukne a zakření se, ale pak už jsem jenom já a Amar.Dívám se, jak se nám areál vzdaluje před očima. Projíždíme věncem zahrad a přístaveb. Zpoza hlavní budovy areálu za chvíli vyhlédnou letadla,bílá a nehybná. Dojedeme k oplocení a hlídky nám otevřou obě brány.Slyším, jak Jack hovoří s vojákem u vnějšího plotu o našem záměru a převáženém materiálu – ničemu z toho nerozumím – a teprve potom nás vypustí do divočiny.„Jaký má tenhle výjezd účel?“ zeptám se Amara. „Kromě toho, že mě berete na projížďku.“„Tuhle oblast jsme vždycky měli pod dohledem, je to naše nejbližší geneticky narušená lokalita. Zaměřujeme se na výzkum chování Porušených,“ shrne Amar. „Ale teď po tom útoku David a výkonná rada rozhodli,že se bude periferie monitorovat důkladněji, aby se dalo případnému dalšímu incidentu zabránit.“Projedeme kolem stejně zchátralých staveb, jaké jsme viděli cestou z města – domy se bortí pod vlastní tíhou a všechno obrůstá plevelem,který se dokáže prodrat i škvírami v betonu.Sice Amara neznám a nevím, jestli mu můžu bez výhrad věřit, ale přesto se ho zeptám:„Takže ty tomu všemu věříš? Že příčinou... tohohle všeho je chyba v genetický informaci?“Všichni jeho přátelé v Chicagu byli Porušení. Opravdu si může myslet,že trpí nějakou „poruchou“, že je s nimi něco v nepořádku?„Ty snad ne?“ odpoví mi otázkou. „Podívej, tahle planeta už se točí kolem svý osy hodně, hodně dlouho. Déle, než si umíme představit. A před válkou se tohle nikdy nestalo, nebo myslíš, že jo?“ Máchne rukou, aby naznačil pustinu kolem sebe.„Nevím,“ řeknu. „Nechce se mi tomu věřit.“„Ty o lidstvu nemáš zrovna dobrý mínění, co?“Neodpovím.„I kdyby,“ pokračuje, „i kdyby se už něco takovýho v minulosti stalo,Úřad by o tom věděl.“Jeho naivita mě odzbrojí. Vždyť většinu života prořil ve městě a viděl,alespoň z obrazovek, co všechno lidé před sebou navzájem tají. Evelyn hledala svou cestu k absolutní moci skrz arzenál, Jeanine na to šla ještě mazaněji – věděla, ře vše elegantně vyřeší cenzura informací nebo jejich manipulace. Pak totiř není nutné mít lidi neustále pod kontrolou. Poslouchají dobrovolně.A přesně tak se chová i Úřad – a s ním zřejmě celá vláda: Vychovávají lidi tak, aby se cítili šťastní i s nasazenou ohlávkou.Na chvíli zmlkneme. Ticho ruší jen rachocení motoru a nadskakující náklad. Zpočátku si všímám každé jednotlivé budovy, kterou míjíme, přemýšlím, kdo v ní asi kdysi bydlel, ale pak mi všechno začne splývat. Kolik odlišných typů rozvalin člověk musí vidět, než mezi nimi přestane rozlišovat a označí je jednoduše jako „rozvaliny“?„Už jsme skoro tam,“ křikne George. „Tady zastavíme a dál půjdeme po svých. Pobereme, co se dá, a zkusíme to tam nainstalovat. Jedinou výjimkou je Amar, který bude dohlížet na Tris. Tris, ty se rozhlídni kolem,ale drž se u Amara.“Mám pocit, že každou chvíli přijdu o nervy, že mě i ta nejbanálnější věc vyprovokuje k hysterické reakci. Sem se moje máma rozhodla odejít,když jí vlastní matka zavraždila otce – a tady ji lidé z Úřadu našli a odsud ji odvezli, protože předpokládali, že její genetický kód je neporušený. A já se budu po místě, kde to všechno svým způsobem začalo, jen tak procházet.Zastavíme a Amar škubne za kliku u dveří. V jedné ruce drží pistoli,druhou na mě pokyne. Seskočím z vozu.Jsou tu i budovy, ale ty zdaleka neupoutávají pozornost tolik jako provizorní obydlí z kusů plechu a igelitových plachet, která jsou nalepená na sobě, jako kdyby se navzájem podpírala. V úzkých uličkách mezi nimi se pohybují lidé, většinou děti, které prodávají zboží z podnosů, nosí vodu nebo vaří na otevřeném ohni.Když si nás ty nejbližší všimnou, jeden chlapec se dá na útěk a zavřeští:„Vojáci! Vojáci!“„To nic,“ řekne Amar. „Často si nás s nima pletou. Vojáci odsud unášejí děcka do sirotčinců.“Význam jeho slov mi dojde až později. Zamířím do jedné z uliček, odkud většina lidí utekla nebo se schovala do svých přístřeší a zabarikádovala vchody kusy lepenky či plachtou. Pozoruju je škvírami ve zdech a zjišťuju, že jejich domácnosti tvoří jen zásoby jídla a základních potřeb a rohože na spaní na druhé straně. Nechápu, jak to dělají v zimě. Nebo kam chodí na záchod.Vzpomenu si na květinová aranžmá v areálu, na parketové podlahy a na všechny ty prázdné postele v hotelu. „Pomáháte jim vůbec nějak?“zeptám se.„Nejlíp našemu světu pomůžeme, když napravíme jeho genetické nedostatky,“odpoví Amar, jako by odříkával naučený text. „Dát lidem jídlo je jako přelepit podřezanou žílu náplastí. Jenom by krvácela pomaleji a bolestivěji.“Nevím, co na to říct. Mírně zavrtím hlavou a pokračuju v chůzi. Začínám chápat, proč si máma vybrala Odevzdanost, přestože rozkaz zněl nastoupit k Sečtělým. Kdyby jí šlo o bezpečí, kterého se jí u Sečtělých vzhledem k rostoucí korupci nemohlo dostat, mohla jít k Upřímným nebo Mírumilovným. Ale ona se rozhodla pro frakci, ve které mohla pomáhat lidem bez prostředků a zasvětit zbytek svého života péči o odpadlíky.Museli jí připomínat to, co zažila tady.Odvrátím hlavu, aby Amar neviděl slzy, které mi vstoupily do očí.„Pojďme zpátky.“„Jsi v pořádku?“„Jo.“Oba se otočíme, když vtom zaslechneme střelbu.A hned po ní výkřik. „Pomoc!“Všichni kolem se rozprchnou.„To je George,“ řekne Amar a vyrazí uličkou napravo za zvukem. Vyběhnu za ním, ale nestačím mu, rozhodně ne v tomhle bludišti – během několika vteřin ho ztratím z dohledu a zůstanu sama.Stejně jako chovám vůči zdejším lidem bezděčné sympatie dané mou výchovou, tak se jich i bojím. Pokud jsou na tom jako odpadlíci, musí být stejně zoufalí, a na zoufalé lidi si dávám odjakživa pozor.Někdo mě drapne za paži a vtáhne mě do chýše pobité hliníkovým plechem.Stěny pokrývá modrý igelit, který místnůstce propůjčuje podmořský nádech a alespoň částečně ji chrání před chladem. Na zemi je překližka a přede mnou stojí malá, vyhublá žena s umouněnou tváří.„Venku není radno zůstávat,“ řekne. „Rozdají si to s každým, kdo jim přijde pod ruku.“„Kdo?“ chci vědět.„Tady má vztek spousta lidí,“ odpoví žena. „Jsou tací, který by nejradši odkrouhli každýho na potkání, ale najdou se i normálnější.“„Díky za pomoc,“ řeknu. „Já jsem Tris.“„Amy. Sedni si.“„Nemůžu,“ odmítnu. „Čekají na mě.“„Nech tu smečku přeběhnout a pak za nima běž zezadu.“To zní rozumně.Svezu se na podlahu, pistole u boku se mi zanoří do stehna. V neprůstřelné vestě si připadám jako v plné zbroji, ale snažím se působit uvolněně.Slyším, jak kolem pobíhají lidé a něco pokřikují. Amy poodhrne cíp plachty, aby zjistila, jak se situace venku vyvíjí.„Vojáci nejste,“ prohodí a dál se dívá ven. „Takže musíte být od genetický péče, co?“„Ne,“ odpovím. „Chci říct, že oni ano, ale já jsem z města. Z Chicaga.“Ženě vylétnou obočí vzhůru. „Hergot. Tak už to tam zavřeli?“„Ještě ne.“„Škoda.“„Škoda?“ Zamračím se na ni. „Je to můj domov.“„Ten tvůj domov jenom živí myšlenku, že se Porušení musí uzdravit– že opravdu jsou porušení, což nejsou – nejsme. Takže jo, je to škoda,že ten experiment furt běží. A za to, co jsem řekla, se omlouvat nebudu.“Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Dosud pro mě existovala jediná volba – zachránit Chicago, protože v něm žili lidé, které jsem milovala a ztratila, protože v něm dál, i když v troskách, přetrvává systém, v který jsem kdysi věřila. Nikdy jsem si neuvědomila, že samotná existence Chicaga by mohla ubližovat lidem mimo něj, kteří se domáhají svých práv a uznání.„Měla bys vyrazit,“ řekne Amy a pustí cíp plachty. „Nejspíš budou na jednom z otevřených prostranství severozápadně odsud.“„Ještě jednou díky,“ řeknu.Kývne na mě. Rozloučím se s rozvrzanou podlahou a vysoukám se z příbytku ven.Ostrým tempem se rozběhnu uličkami a v duchu děkuju za to, že jsme předtím všechny vyděsili, a tak teď nemusím nikomu uhýbat z cesty.Přeskočím louži – raději nevědět čeho – a po chvíli se vynořím na plácku připomínajícím nádvoří, kde nějaký vytáhlý mladík míří pistolí na George.Kolem něj se utvořil hlouček přihlížejících. Podělili se o monitorovací vybavení, které s sebou George nesl, a teď do něj kopou, buší kameny nebo kladivy.George ke mně stočí pohled, ale já mu prstem přes ústa naznačím, aby mlčel. Mám dobrou pozici. Mladík s pistolí na mě nevidí.„Přestaň na mě mířit,“ vyzve ho George.„Drž hubu!“ odsekne mladík. Neustále těká pohledem mezi Georgem a lidmi kolem sebe. „Pěkně jsem si máknul, abych ji dostal. Kulový ti dám.“„Fajn... jenom mě nech jít. Bouchačku ti nikdo nebere.“„Až mi řekneš, kam odvážíte naše lidi!“„Žádný lidi nikam neodvážíme,“ přesvědčuje ho George. „Nejsme vojáci,ale vědci.“„Jo, jasně,“ řekne mladík. „A co ta neprůstřelná vesta? Jestli tohle není habaďůra, tak jsem ten nejbohatší parchant ve Státech! Tak dělej, ven s tím!“Ustoupím kousek dozadu a schovám se za nejbližší přístřešek. Natáhnu ruce, ve kterých držím pistoli, a křiknu: „Hej!“Hlouček lidí se ke mně okamžitě otočí, ale mladík dál míří na George.Můj plán nevyšel.„Mám tě na mušce,“ varuju ho. „Když hned teď vypadneš, nechám tě být.“„Zastřelím ho!“ řekne mladík.„Já zastřelím tebe!“ upozorním ho. „Jsme z vládního úřadu, ale nejsme vojáci. O vašich lidech nic nevíme. Nechej ho jít, a my odsud zmizíme.Jestli ho zabiješ, můžeš si být jistej, že co nevidět máš na krku ty svý vojáky,a ti tak milosrdní jako my nebudou!“V tu chvíli se na plácku za Georgem vynoří Amar a někdo z přihlížejících zaječí. „Je jich víc!“ Všichni se okamžitě rozutečou. Mladý střelec zapadne do nejbližší uličky a nechá George, Amara a mě na pokoji. Pořád držím pistoli v pohotovosti pro případ, že by se někdo z nich chtěl vrátit.Amar sevře George v objetí a ten ho pěstmi poplácá po zádech. Pak se na mě podívá přes Georgeovo rameno. „Ještě pořád si myslíš, že s tím jejich geny nemají nic společnýho?“Projdu kolem jednoho z přístřeší, ve kterém se hned u dveří krčí malá dívenka a rukama si objímá kolena. Škvírou mezi vrstvami plachet mě zahlédne a slabě fňukne. Přemýšlím, kdo je naučil se tak bát vojáků. A co přivedlo onoho mladíka k takovému zoufalství, že na jednoho z „nich“ namířil zbraň.„Jo,“ odpovím Amarovi. „Myslím.“Vím, kde je potřeba hledat viníky.Když se vrátíme k autu, Jack a Violet právě instalují monitorovací kameru,kterou se jim před místními podařilo uchránit. Violet má před sebou obrazovku, na které svítí dlouhý seznam čísel. Předčítá je Jackovi, který je programuje do svého tabletu.„Kde vězíte?“ zeptá se Jack.„Napadli nás,“ řekne Amar. „Musíme odsud vypadnout. Hned.“„Už jsme hotoví. Tohle jsou poslední souřadnice,“ odpoví Violet. „Balíme to.“Naskáčeme zpátky do auta. Amar za námi zatáhne dveře. Zajistím pistoli a s úlevou ji odložím na zem. Ještě ráno by mě ani nenapadlo, že budu dneska na někoho mířit nabitou zbraní. Stejně jako by mě nenapadlo, že se na periferii setkám s tak žalostnými podmínkami k životu.„To v tobě dělá tvoje Odevzdanost,“ poznamená Amar. „Kvůli ní to tady nenávidíš. Vím, co říkám.“„Těch důvodů je víc.“„Čtyřka se chová podobně. Odevzdanost produkuje hluboce přemýšlivý lidi. Lidi, kteří automaticky vidí, co kde chybí,“ tvrdí Amar. „Všiml jsem si, že všichni přeběhlíci procházejí obdobnou proměnou osobnosti.Sečtělí, ze kterých se stanou Neohrožení, bývají krutí a násilní, z Upřímných se stávají bouřliváci závislí na adrenalinu, kteří se hrnou do každýho boje. A z Odevzdaných... nevím, asi vojáci. Revolucionáři.“„Tím by mohl být, kdyby si víc věřil,“ dodá. „Kdyby Čtyřka netrpěl tím svým stihomamem, byl by z něho proklatě dobrej vůdce. Vždycky jsem si to o něm myslel.“„V tom s tebou souhlasím,“ podotknu. „Kdykoli se jenom s někým sveze, kouká z toho malér. Jako teď s Nitou. Nebo předtím s Evelyn.“A co s tebou? položím si v duchu otázku. Nechtělas po něm náhodou to samý?Ne, nechtěla, odpovím si vzápětí, ale sama nevím, jestli tomu věřím.Amar přikývne.Obrazy z periferie mi vyskakují v hlavě jako škytavka. Představím si svou mámu coby malou holčičku, která se krčí v jedné z mnoha chýší, rve se o zbraně, protože ty jediné představují alespoň ždibec bezpečí, a v zimě vděčně polyká kouř z otevřeného topeniště, které ji chrání před umrznutím.Nevím, proč odtamtud tak mermomocí chtěla pryč, když ji zachránili.Život v areálu na ni zapůsobil tak, že pro něj po zbytek života pracovala.Mohla snad zapomenout, odkud přišla?Nemohla. Celý život se pak snažila pomáhat odpadlíkům. Možná jí nešlo o to naplnit svou povinnost coby členka obětavé frakce – možná jen toužila pomáhat lidem, kteří jí připomínali její kořeny.Mám pocit, že se mi z myšlenek na mámu, na periferii a na to, co jsem tam viděla, rozskočí hlava. Chopím se s povděkem první jiné myšlenky,která se mi mihne v hlavě. Potřebuju se rozptýlit.„Takže ty a Čtyřka jste byli dobří přátelé?“ zeptám se.„Copak on nějaký má?“ Amar zavrtí hlavou. „Ale dal jsem mu jeho přezdívku. Díval jsem se, jak se rve s vlastním strachem, jaký si dělá starosti,a napadlo mě, že by mu prospělo začít jako novej člověk. A tak jsem mu začal říkat Čtyřka. Ale ne, nebyl to můj přítel. I když jsem chtěl.“Amar si opře hlavu o stěnu za sebou a zavře oči. Na rty mu vklouzne mírný úsměv.„Takže... se ti líbil?“„Jaks na to přišla?“Pokrčím rameny. „Nevím. Tak mě to napadlo.“„Ne, už se mi nelíbí, jestli se ptáš na tohle. Kdysi jsem k němu něco cítil,ale bylo nad slunce jasný, že moje city neopětuje, tak jsem si dal pohov,“svěří se Amar. „Byl bych rád, kdyby to zůstalo mezi náma.“„Spolehni se. Tobiasovi neřeknu ani slovo.“„Nejenom jemu, nikomu. O tom všem.“Ohlédne se za Georgem, kterému je teď přes zbytek vybavení vidět část hlavy.Zvednu obočí. Vlastně mě to nepřekvapuje, že je cesty svedly k sobě.Jakožto Divergentní museli oba předstírat smrt, aby přežili. A oba jsou v tomhle cizím světě outsideři.„Pochop,“ vysvětluje Amar. „Všichni z genetický péče jsou posedlý myšlenkou rozmnožování – předáváním genů dalším generacím. George i já jsme oba čistí, takže jakýkoli vztah, který se nemůže reprodukčně rozvíjet...je prostě tabu.“„Aha.“ Přikývnu. „Se mnou si nedělej hlavu. Já takovou chorobnou touhu nemám.“ Suše se usměju.„Díky,“ řekne.Chvíli jen tak mlčky sedíme a sledujeme, jak se rozvaliny za oknem se vzrůstající rychlostí mění v rozmazanou šmouhu.„Čtyřka může být šťastný, že tě má,“ prohlásí.Upřu pohled na své ruce složené v klíně. Nechci mu tady vysvětlovat,že se asi rozcházíme – neznám ho, a i kdybych ho znala, nechtěla bych se toho tématu dotknout. „Vážně?“ zmůžu se na odpověď.„Jinak bych to neříkal. Vidím, jak ho měníš k lepšímu. Ani si to neuvědomuješ,protože ho neznáš tak jako já. Čtyřka bez tebe je úplně někdo jinej... Maniak s výbušnou povahou bez špetky sebevědomí.“„Maniak?“„Jak jinak chceš nazvat člověka, kterej se opakovaně vrací do svý krajiny strachu?“„Nevím. Možná je jen... odhodlanej.“ Odmlčím se. „Statečnej.“„To všechno je. Ale taky trošku cáklej, ne? Většina Neohrožených by raději skočila do propasti, než aby se do tý simulace dobrovolně vrátila.Mám pocit, že Čtyřka prostě přestal rozlišovat mezi odvahou a masochismem.“„To mi nemusíš říkat.“„Já vím.“ Amar roztáhne rty do úsměvu. „Já jenom říkám, že když k sobě připlácneš dva odlišný lidi, musíš počítat s problémama, ale na vás dvou vidím, že spolu sdílíte něco hodnotnýho.“Svraštím nos. „S tím připlácnutím jsi to myslel doslovně?“Amar spráskne dlaně a demonstrativně jimi zamne a zakroutí. Zasměju se, ale zároveň mě píchne u srdce.