Tris - Kapitola 38.

Mimořádné zasedání rady nepřinese žádné převratné informace: David potvrdí, že dnes večer bude ve všech experimentech plošně aplikován paměťový virus, a následuje diskuze o tom, jaká letadla se použijí a v jakou dobu. Po skončení schůze si s Davidem vyměníme několik přátelských slov a pak se vytratím zpátky do hotelu, zatímco ostatní ještě dopíjejí svou kávu.Tobias mě zavede do atria nedaleko našeho pokoje, kde spolu strávíme nějaký čas – povídáme si, líbáme se a prohlížíme si všechny ty podivné květiny. Konečně jako normální lidé na normálním rande, kteří se baví o maličkostech a smějí se. Takových chvil jsme spolu příliš mnoho nezažili.Většinu společně stráveného času jsme buď utíkali před nebezpečím,nebo běželi vstříc dalšímu. Ale teď mám pocit, že konečně nastává doba,kdy už nic z toho nebude zapotřebí. Vymažeme lidem v areálu paměť a společně toto místo změníme k lepšímu. A potom zjistíme, jestli nám může obyčejný, poklidný život vyhovovat.Těším se na něj.Čas uteče nezvykle rychle a Tobias už musí jít. Stoupnu si na nejvyšší schod v atriu a Tobias na nejnižší, takže se naše hlavy ocitnou na stejné úrovni.„Nelíbí se mi, že tady s tebou dnes večer nebudu,“ řekne. „Nepřijde mi to správný, nechat tě napospas něčemu tak obrovskýmu.“„Myslíš, že to nezvládnu?“ zeptám se malinko dotčeně.„Tak jsem to nemyslel.“ Vezme můj obličej do dlaní a čelem se opře o mé. „Jenom tě v tom nechci nechat samotnou.“„Já bych s tebou taky nejradši byla, až budeš mluvit s Uriahovou rodinou,“řeknu jemně. „Ale myslím, že tyhle věci musíme udělat každý zvlášť. Jsem ráda, že budu moct ještě s Calebem pobýt, než... však víš. Ještě kdybych si měla dělat starosti o tebe.“„Jo.“ Zavře oči. „Už aby bylo zítra. Nemůžu se dočkat, až se k tobě vrátím a bude po všem a před náma jenom budoucnost, o který si sami rozhodneme.“„Můžu tě ujistit, že v ní rozhodně bude místo pro tohle,“ odpovíma přitisknu rty na jeho.Jeho teplé dlaně sklouznou na má ramena a žádostivě putují dolů po zádech, až nahmatají lem mé halenky a vklouznou pod ni.Rozjitřenými smysly vnímám každý okamžik, kdy mě objevuje svými rty, vstřebávám do sebe chuť našeho polibku, dotek jeho kůže, oranžové světlo, které proniká přes má zavřená víčka, a vůni zeleně, vůni života, která je cítit ve vzduchu. Když se odtáhnu a on otevře oči, utopím se v jeho pohledu, v temně modré hlubině protknuté bledším pruhem na levé zorničce,kde se cítím v bezpečí, jako ve snu.„Miluju tě,“ řekne.„A já tebe,“ ujistím ho. „Brzy se uvidíme.“Znovu mě políbí, něžně, a odejde. Zůstanu stát v paprscích zapadajícího slunce, dokud se světlo nevytratí.Je čas najít mého bratra.