Tobias v- Kapitola 31.

Přejdu ke skupině sedadel u oken v pozorovací místnosti a začnu se probírat záznamy jednotlivých kamer v Chicagu, abych našel své rodiče. Matku spatřím jako první, stojí ve vestibulu základny Sečtělých a v těsném hloučku hovoří s Therese a mně neznámým mužem – jsou teď místo mě její pravá a levá ruka. Zesílím hlasitost mikrofonu, ale ozývá se z něj jen nesrozumitelné huhlání.Za okny v zadní části dozorny se prostírá stejná noční obloha jako ta nad městem. Jen tu a tam ji protínají modrá a červená světélka, která ohraničují přistávací a vzletové dráhy letadel. Je to zvláštní pocit, že toto máme společné, zatímco všechno ostatní se tady od života ve městě zásadně liší.Touhle dobou už obsluha pracoviště ví, že bezpečnostní systém jsem večer před útokem vyřadil z provozu já. Ačkoli to byla Nita, kdo podal jednomu ze zaměstnanců na noční směně uklidňující sérum. Držím se dál od jejich stolů a většinou mě ignorují.Vrhnu se na záznam pořízený další kamerou. Chci zjistit něco o Marcusovi a Johanně, něco, co by mi napovědělo, jak se vyvíjí situace v Alianci. Rozmanitá stopáž obsahuje záběry mostu u centrály Upřímných, Hlavy a ústřední dopravní tepny v sektoru Odevzdaných, Věže v Neohroženosti,ruského kola i polí Mírumilovných, která teď obdělávají lidé ze všech frakcí. Žádná z kamer nezachytila nic podstatného.„Jsi tady pečený vařený,“ prohodí Cara, která ke mně míří. „Bojíš se objevovat nová místa, nebo jde o něco jiného?“Má pravdu, poslední dobou se odsud nehnu. Potřebuju si nějak ukrátit čas, než mi Tris oznámí, jak se rozhodla, než plán našeho odboje nabude konkrétní podoby, než se něco – cokoli – stane.„To ne,“ bráním se. „Jenom tak trochu dohlížím na rodiče.“„Na rodiče, které nenávidíš?“ Stoupne si vedle mě a zkříží si ruce naprsou. „Ano, chápu, proč všechen svůj bdělý čas věnuješ lidem, s kterými nechceš mít nic společného. Jak jinak.“„Jsou nebezpeční,“ namítnu. „Tím víc, že nikdo neví, jak moc.“„A co asi tak odsud uděláš? Pošleš kouřový signál?“Zlostně se na ni podívám.„Dobře, dobře.“ Zvedne ruce nad hlavu, že se vzdává. „Jenom se ti snažím připomenout, že teď žiješ tady, v tomhle světě, ne tam. To je celé.“„Beru na vědomí.“Nikdy jsem si nemyslel, že Sečtělí umějí reflžektovat mezilidské vztahy nebo emoce, ale Cara mi stále častěji dokazuje, že je neobyčejně vnímavá a bystrá. Dobře ví, že se bojím. Že hledám rozptýlení v něčem, co už patří minulosti. Její postřeh mě až znepokojuje.U jedné z kamer si prohlédnu celou šíři jejího záběru. Zarazím se a ovládacím kolečkem pomalu vracím úhel pohledu. Scéna je vzhledem k noční hodině temná, ale přesto rozeznám, jak se kolem nějaké budovy houfují postavy připomínající ptáky. Jejich pohyby jsou synchronizované.„A je to tady,“ vydechne Cara vzrušeně. „Aliance se rozhodla zaútočit.“„Hej!“ křiknu na dvojici kontrolorek u stolů. Ta starší, která má pro mě vždy ten samý nenávistný pohled, kdykoli se tady ukážu, zvedne hlavu.„Kamera dvacet čtyři! Rychle!“Naťuká něco na svou obrazovku a vmžiku se kolem ní shluknou všichni,kteří zrovna nemají co na práci. Lidé na chodbě, kteří právě procházejí kolem, se zvědavě zastaví. Obrátím se ke Caře.„Skočíš pro ostatní?“ požádám ji. „Myslím, že tohle by chtěli vidět.“S rozšířenýma očima přikývne a odběhne pryč.Lidé na obrazovce na sobě nemají žádné zvláštní uniformy, podle kterých by je bylo možné identifikovat, ale stejně tak nemají na pažích pásky jako odpadlíci, a kromě toho jsou ozbrojení. Napínám zrak, jestli někoho z nich nepoznám, ale snímek je příliš rozmazaný. Tiše přihlížím, jak se organizují, jak spolu ve tmě komunikují pomocí gest.Kousnu se do nehtu na palci a netrpělivě čekám, co se bude dít. O několik minut později přiběhne Cara se zbytkem skupiny. Když se dostanou na úroveň davu u hlavních obrazovek, Peter si hlasitým „S dovolením!“vyžádá jejich pozornost. Lidé se otočí, a když zjistí, o koho jde,uvolní jim cestu.„Co se děje?“ zeptá se mě Peter. „O co jde?“„Aliance dala dohromady malý komando,“ řeknu a ukážu na obrazovku nalevo. „Najdou se v něm lidi ze všech frakcí, včetně Mírumilovných a Sečtělých. Sleduju je už pár dní.“„Sečtělí?“ zeptá se nevěřícně Caleb.„Aliance se vyhradila proti novému společnému nepříteli, odpadlíkům,“vysvětlí Cara. „Sečtělí tak mají s naším hnutím stejný cíl: svrhnout Evelyn.“„Mírumilovní a v komandu?“ zeptá se Christina nevěřícně.„Ne že by se přímo účastnili násilí, ale ano, připojili se k jejich úsilí,“potvrdím.„Před několika dny Aliance zaútočila na vůbec první skladiště zbraní,“prohodí přes rameno žena obsluhující kontrolní panel vedle nás. „Tohle je v pořadí druhé. Takhle si obstarávají zbraně. Po jejich prvním nájezdu nechala Evelyn většinu arzenálu tajně přesunout, ale tenhle sklad vyprázdnit nestihla.“Můj otec uvažuje stejně jako moje matka – ví, že když se mu podařílidi zastrašit, má vyhráno. A zbraně mu tuto moc propůjčí.„Čeho chtějí dosáhnout?“ zeptá se Caleb.„Lidé, kteří utvořili Alianci, touží vrátit život ve městě k původnímu záměru,“ odpoví Cara. „Ať už to znamená vyslat zvědy za hranice města,jak k tomu nabádala Edith Priorová – což nám tehdy připadalo jako důležité, ačkoli se později ukázalo, že její pokyny až tak relevantní nebyly– nebo obnovit systém frakcí, a to i násilím. Chystají se zaútočit na baštu odpadlíků. Takový záměr jsme měly s Johannou od začátku. Ale o tom,že bychom se spojily s tvým otcem, Tobiasi, jsme se spolu nikdy nebavily.Na druhou stranu, Johanna je schopná dělat vlastní rozhodnutí.“Skoro jsem zapomněl, že Cara se na založení Aliance výrazným způsobem podílela. Na frakcích a jejich osudu jí mezitím možná přestalo záležet,ale na lidech očividně ne. Vidím, s jakým napětím přihlíží dění na obrazovkách, jak je nedočkavá, ale zároveň plná obav.Zahájení palby uslyším i přes hlasitý hovor lidí okolo. Z mikrofonů se ozývá praskot a tupé údery. Několikrát poklepu na monitor před sebou a kamera mi nabídne pohled na vnitřek budovy, kam útočníci právě vnikli. Na stole tam leží vyskládané krabičky s municí a několik pistolí.S množstvím a rozmanitostí zbraní, které máme k dispozici tady, se to nedá srovnat, ale vím, že ve městě je každá střelná zbraň dobrá.Hrstka odpadlíků, mezi nimiž jsou i ženy, záhy podlehne přesile. Mezi útočníky konečně poznám známou tvář – Zeke. Pažbou pušky právě zasadil svému protivníkovi ránu do čelisti. Během dvou minut je po všem.Až podle těl popadaných na zemi poznám, jak moc se střílelo. Útočné komando se rozprostře po místnosti a snaží se pobrat, co se dá; mrtvým odpadlíkům nikdo nevěnuje příliš pozornosti.Zeke vyskládá na stůl zbraně, které našel. Ve tváři má tvrdý výraz, jaký jsem u něj spatřil jen párkrát v životě.Ani neví, co se stalo Uriahovi.Žena u stolu se na několika místech dotkne obrazovky. Na jednom z podružných monitorů se objeví obraz – záběr, který kamera před malou chvílí pořídila. Znovu na něj poklepe, aby snímek přiblížila. Zachycuje dvojici postav – nakrátko ostříhaného muže a ženu s dlouhými, tmavými vlasy, které jí zakrývají polovinu obličeje.Marcus, jak jinak. A Johanna – s puškou v ruce.„Pro svou věc se jim podařilo získat většinu těch, kterým není osud frakcí lhostejný. Přesto se jejich počty ani zdaleka neblíží odpadlíkům.“Žena se opře zády o židli a zavrtí hlavou. „Bylo jich řádově víc, než jsme předpokládali. Dopátrat se konkrétního čísla na základě roztroušeného vzorku populace je téměř nadlidský úkon.“„Johanna v čele povstání? S puškou v ruce? To nedává smysl,“ diví se Caleb.Johanna mi jednou řekla, že kdyby bylo na ní, odvetu vůči Sečtělosti by raději aktivně podpořila, než aby jí přihlížela s rukama v klíně, jak Mírumilovní prosazovali. Ale sama proti ustrašené frakci tehdy nic nezmohla.Teď, když byly frakce zrušeny, zdá se, že Johanna svou roli mluvčí Mírumilovných i vůdkyně Aliance přerostla. Stal se z ní voják.„Dává to větší smysl, než myslíš,“ řeknu a Cara souhlasně přikývne.Dívám se, jak útočníci z místnosti odnáší veškerou munici a zbraně a pak se rozptýlí do noci jako semena unášená větrem. Cítím, jak se mi přitížilo. Uvažuju, jestli to ostatní – Cara, Christina, Peter nebo i Caleb –vnímají stejně. Město, naše město, má ke své zkáze blíž, než kdy předtím.Můžeme předstírat, že už to není naše starost, že už žijeme na relativně bezpečném místě. Ale naše starost to je. A vždycky bude.