Když dojedeme k vjezdu do areálu, je už tma a sněží. Vločky poletují nad silnicí, lehoučké a nadýchané jako z cukru. Takhle se hlásí začínající podzim;do rána vše roztaje. Jakmile vystoupím z auta, sundám si neprůstřelnou vestu a spolu s pistolí ji podám Amarovi. Pořád mi nedělá dobře držet v rukou zbraň, jakkoli jsem se přesvědčovala, že se to časem spraví. Možná už se to nespraví. A možná to tak má být.Vejdu do hlavní budovy a okamžitě ucítím závan teplého vzduchu.Ve srovnání se slumy na periferii mi najednou všechno připadá zářivě čisté.Ta myšlenka mě znepokojí. Jak se můžu procházet po vrzajících parketách a oblékat do naškrobených šatů, když vím, že jen kousek odsud se jiní lidé choulí ve svých přístřešcích obalených celtami, aby se aspoň trochu zahřáli?Než dojdu do našeho pokoje, má tíseň ustoupí.Přelétnu místnost pohledem, jestli tu je Christina nebo Tobias. Nejsou.Jen Peter a Caleb. Peter sedí s tlustou knihou na klíně a do notesu si z ní vypisuje poznámky. Caleb má před sebou skleněný tablet a se zvlhlýma očima pročítá mámin deník. Snažím se to nevnímat.„Neviděli jste někdo...“ S kým vlastně chci mluvit – s Christinou nebos Tobiasem?„Čtyřku?“ dopoví za mě Caleb. „Toho jsem před nějakou dobou viděl ve studovně genealogie.“„Genea... čeho?“„V tom sále, kde na stěnách visí rodokmeny. Nemáš kus papíru?“ poprosí Caleb Petera.Peter ze zadní části poznámkového bloku vytrhne list a podá ho Calebovi.Ten na něj v rychlosti něco načrtne – plánek cesty. „Je tam i tabule se jménama našich rodičů. Druhý panel napravo od dveří.“S pohledem odvráceným stranou mi podá papír. Všimnu si, jaký má úhledný, vypsaný rukopis. Kdybych mu předtím jednu nevrazila, trval by teď na tom, že mě tam sám dovede, a cestou by se mi zpovídal. Poslední dobou si ale drží odstup. Buď se mě bojí, nebo na všechno rezignoval.Ani jedna varianta mě netěší.„Díky. Ehm... co dělá tvůj nos?“„Nic to není,“ řekne. „Myslím, že díky tomu monoklu vynikly moje oči.“Pousměje se a já také. Je však zřejmé, že ani jeden z nás neví, jak dál.Slova nám dávno došla.„Počkat, nebylas dneska náhodou někde pryč?“ zeptá se po chvíli.„Město je vzhůru nohama. Aliance udeřila proti Evelyn a přepadla jedno z jejích skladišť zbraní.“Zůstanu na něj zírat. Několik dní jsem si na město vůbec nevzpomněla.Byla jsem příliš ponořená do dění tady.„Aliance?“ řeknu. „Lidi, kterým teď velí Johanna Reyesová... že vzali něco útokem?“Už před naším odchodem z města byl další konflikt na spadnutí. Zdáse, že věci se opravdu daly do pohybu. Cítím ale, že se mě to netýká – téměř všichni, na kterých mi záleží, jsou tady.„Johanna Reyesová a Marcus Eaton,“ upřesní Caleb. „Johanna se zátahu sama účastnila. S puškou v ruce. Absurdní. Lidi tady nevěřili vlastním očím.“„Páni.“ Potřesu hlavou. „Byla to otázka času.“Znovu se ponoříme do ticha a ve stejné chvíli se rozhodneme jít si po svých. Caleb se vrátí ke svému čtení a já se podle jeho instrukcí vydám do místnosti s rodokmeny.Spatřím ji už z dálky. Z bronzových stěn sálá vlídné, hřejivé světlo. Zastavím se na prahu a mám pocit, jako by mě zalila záře zapadajícího slunce.Tobias přejíždí prstem po linii svého rodového stromu – alespoň předpokládám– ale duchem je někde jinde.Jako bych zahlédla jeho obsesivní sklon, o kterém mluvil Amar. Vím,že se v posledních dnech téměř neodtrhl od obrazovek, na kterých se setkával se svými rodiči, a teď dlouhé hodiny civí na jejich jména, ačkoli o nich už dávno všechno ví. Měla jsem pravdu, když jsem mu řekla, že zoufale hledá svou ztracenou matku, že si potřebuje dokázat, že není porušený,ale nikdy mě nenapadlo, že by spolu tyhle dvě věci mohly souviset.Nevím, jaký je to pocit nenávidět svou vlastní minulost a současně toužit být milován lidmi, kteří jí vtiskli její podobu. Jak to, že jsem si nikdy předtím této rozpolcenosti v jeho srdci nevšimla? Jak jsem si mohla nevšimnout,že za silnou a laskavou stránkou jeho povahy se skrývá malý, nejistý kluk se šrámy na duši?Calebovi prý máma kdysi řekla, že každý v sobě máme kousek zla,a dokud ho nerozpoznáme sami v sobě, nedokážeme ho odpustit ani druhým.Jakým právem pak můžu Tobiasovi předhazovat jeho vlastní zoufalství?Jsem snad lepší než on? Copak jsem se svou rozvráceností nikdy nenechala zaslepit?„Hej,“ ohlásím se a papír od Caleba zastrčím do zadní kapsy kalhot.Obrátí se ke mně s kamenným výrazem, který tak dobře znám. Takhle se tvářil ještě několik týdnů po našem seznámení. Jako voják na stráži, který nenechá do svého výrazu proniknout sebemenší myšlenku.„Chci ti něco říct,“ promluvím jako první. „Myslela jsem, že si potřebuju rozmyslet, jestli ti někdy dokážu odpustit, ale změnila jsem názor.Neudělal jsi nic, co bych ti já musela odpouštět, snad jenom to, žes ze mě udělal žárlivku...“Otevře ústa, aby něco namítl, ale zvednutou rukou ho zarazím.„Jestli spolu máme zůstat, budu ti muset odpouštět stále znovu a znovu,a ty zase mně, takže o samotné odpouštění nejde,“ přemýšlím nahlas.„Spíš bysme se měli zamyslet nad tím, co jeden pro druhého znamenáme.“Celou zpáteční cestu jsem dumala nad tím, co Amar řekl o vztazích:Že problémy k nim neodmyslitelně patří. Přemýšlela jsem o mámě a tátovi– rozhádanější rodiče v naší frakci nikdo neměl – a přesto spolu vydrželi celý život.Potom jsem si uvědomila, jak si teď připadám silná, jak se s Tobiasem cítím v bezpečí a jak mě celou dobu ujišťoval, že jsem statečná, že si mě váží a že mě miluje, protože si to zasloužím.„A?“ zeptá se Tobias a z jeho hlasu, pohledu i držení těla je patrná nervozita.„A,“ odpovím, „pořád si myslím, že mě jako jediný dokážeš udělat lepší.“„To jo,“ řekne chraplavě.A já ho políbím.Sevře mě v pevném objetí a zvedne na špičky. Zabořím mu tvář do ramene a zavřu oči, abych si mohla vychutnat jeho čistou vůni. Jako by z něj zavál vítr.Vždycky jsem si myslela, že když se člověk do někoho zamiluje, jednoduše se to stane a nemá nad tím žádnou moc. Možná to platí o začátcích,ale můj vztah k Tobiasovi už takhle vymezit nelze.Zamilovala jsem se do něho. Ale nezůstávám s ním jenom proto, jakoby už pro mě nikdo jiný neexistoval. Zůstávám s ním proto, že jsem se tak sama rozhodla, že se o tom přesvědčuju každé ráno, když vstanu, když se spolu hádáme, když vedle sebe ležíme, když se jeden v druhém zklameme.Stále znovu si ho vybírám mezi všemi, a on mě.
Na své první zasedání rady dorazím do Davidovy kanceláře na minutu přesně. Vzápětí už vjíždí do místnosti i David. Ve tváři je ještě bledší než posledně a pod očima se mu rýsují ještě výraznější kruhy připomínající monokly.„Dobré ráno, Tris,“ pozdraví mě. „Nemůžeš se dočkat, že? Jsi tu přesně.“Pořád se cítím mírně malátná po séru pravdy, které na mně Cara s Calebema Matthewem zkoušeli v rámci příprav našeho plánu. Pokouší se vyvinout silnější sérum, které by působilo i na Neporušené. „Nedalo mi to,“odpovím a zbytky své těžkopádnosti se snažím nevnímat. „Je to moje první jednání. Můžu nějak pomoct? Vypadáte unaveně.“„To nic, děkuji.“Přesunu se za něj a roztlačím kolečkové křeslo.Povzdechne si. „Nějak mě to zmohlo. Ta nová krize mi dala zabrat celou noc. Tady doleva.“„Jaká krize?“„Však se to za chvíli dozvíš. Všechno má svůj čas.“Proplétáme se tlumeně osvětlenými chodbami Terminálu 5, jak stojí na ceduli – „starý název“, vysvětlí mi David. Nejsou tu žádná okna, žádné spojení s okolním světem. Ze zdí kolem čiší paranoia, jako by přítomnost neznámé osoby terminál děsila. Kdyby tak věděly, po čem pátrají moje oči!Za chůze sklouznu pohledem k Davidovým rukám, kterýma se přidržuje opěrek. Kůži v okolí nehtů má rozbolavělou a zarudlou, jako by si ji v noci rozkousal. Také nehty působí okousaně. Vybavím si, že přesně tak vypadaly i moje ruce, když se vzpomínky na simulaci strachu vkradly do každého mého snu, do každé běžné myšlenky. Možná že i Davida podobným způsobem stíhají vzpomínky na nedávno prožité trauma.Je mi to jedno, pomyslím si. Vzpomeň si, co udělal. Co by mohl udělat znovu.„A jsme tady,“ oznámí David. Projedu s ním dvojitými dveřmi, které někdo zajistil zarážkami, aby se nezavřely. Zdá se, že většina členů rady se už dostavila. Titěrnými dřívky si míchají kávu ve stejně směšně malých šálcích. Převládá mezi nimi Davidova generace, ale najdou se i mladší –mezi nimi i Zoe, která se na mě nepřirozeně, ale zdvořile usměje.„Dámy a pánové, začneme?“ řekne David a už bez mé pomoci dojede k čelu zasedacího stolu. Posadím se na jednu z židlí u zdi, vedle Zoe. Je pochopitelné, že nemůžeme sedět u jednoho stolu s tolika důležitými lidmi,a nemám s tím problém – aspoň si budu moct zdřímnout, až mě to začne nudit, ačkoli pokud ta nová krize dokázala zaměstnat Davida po celou noc, na spánek asi nedojde.„Včera večer jsem z dozorny obdržel alarmující telefonát,“ zahájí David.„Situace v Chicagu se natolik vyhrotila, že její řešení se neobejde bez dalšího násilí. Frakční loajalisté, kteří se sdružili do takzvané Aliance, se vzepřeli nadvládě odpadlíků a zaútočili na jejich depozitář zbraní. Avšak my na rozdíl od nich víme, že Evelyn Johnsonová mezitím objevila zcela novou zbraň – zásoby smrtícího séra, které měli Sečtělí tajně uložené na své základně. Stejně tak víme, že toto sérum představuje jistou smrt i pro Divergentní. V případě, že Aliance napadne nové sídlo vlády a Evelyn Johnsonová pak provede odvetný úder, oběti na lidských životech budou katastrofální.“V místnosti se rozpoutá vzrušená diskuse. Mlčky zírám do země před sebou.„Klid,“ nabádá David ostatní. „Nad všemi našimi experimenty už dlouhou dobu visí Damoklův meč. Vláda potřebuje mít jistotu, že jsme schopni udržet věci pod kontrolou. Další revoluce v Chicagu by je pouze utvrdila v přesvědčení, že experimenty jen polykají čas a peníze a jejich přínos je nulový. Pokud máme i nadále vytrvat v našem boji s genetickou malformací, pak něco takového nesmíme dopustit.“Za Davidovým vyčerpaným, ztrhaným výrazem se skrývá něco houževnatého,nezdolného. Věřím mu. Věřím, že by to nedopustil.„Je na čase, abychom pomocí paměťového séra obyvatelstvo plošně resetovali,“prohlásí David. „A to ve všech čtyřech experimentálních městech.“„Resetovali?“ podivím se nahlas. Nemůžu si pomoct. Všichni ke mně okamžitě obrátí pohled. Jako by zapomněli, že se jejich porady účastní někdo,kdo v takovém městě prožil celý život.„Výrazem ,resetovat‘ označujeme celkové vymazání paměti,“ vysvětlí David. „K tomu přistupujeme vždy, když se experiment s behaviorální modifikací ocitne na pokraji vnitřního rozkolu. Stejný zákrok jsme provedli na začátku každého takového experimentu. Chicago jsme naposledy resetovali před několika generacemi.“ Zvláštně se na mě usměje.„Proč myslíš, že je sektor odpadlíků výrazně zdevastovanější než ostatní části města? Tehdy došlo k povstání a my jsme ho museli co nejdůkladněji potlačit.“Zůstanu ohromeně sedět. V hlavě se mi vynoří vzpomínky na rozbité silnice, vysklená okna, pouliční lampy svalené na zem – nikde jinde jsem se s podobně chmurným obrazem nesetkala, a to ani severně od mostu,kde zůstaly jen opuštěné budovy, ale zdá se, že tam z nich lidé alespoň odešli pokojně. Poškozené části města jsem odjakživa vnímala jako důkaz toho, jak lidé bez přináležitosti ke společenskému řádu nutně zvlčí. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o následky povstání – a jeho následného potlačení.Hněvem mi vzpění krev. Už to by stačilo, že chtějí zabránit revoluci ne z ohledu na lidské životy, ale aby zachránili svůj cenný experiment. Jak si navíc mohou myslet, že mají právo lidem vygumovat mozek a vzít jim jejich totožnost? Jen proto, že je to pro ně pohodlné?Odpověď na otázku pochopitelně znám. Pro ně nejsou lidé v našem městě ničím víc než nositeli genetického materiálu, jehož jediná hodnota spočívá v tom, že časem mohou vyprodukovat genetickou informaci vyšší jakosti. Že to jsou zároveň lidé, kteří myslí a cítí, to už nikoho nezajímá.„Kdy?“ zeptá se jeden ze členů rady.„Během osmačtyřiceti hodin,“ odpoví David.Všichni pokývnou hlavami, jako by jim to připadalo rozumné.Vzpomenu si na to, co mi David řekl ve své pracovně. Jestliže máme tento boj s genetickou deformací vyhrát, budeme muset přinášet oběti. Tomu rozumíš, nebo ne? Už tehdy mi mělo dojít, že výměnou za udržení kontroly nad svými experimenty bude ochoten prodat tisíce lidských vzpomínek– tisíce životů. Že je prodá, aniž by se zamyslel nad jinými možnostmi– a v jeho svědomí nezůstane sebemenší vryp. Koneckonců, jde jen o Porušené.
2025 ©