Tris - Kapitola 34.

Matthew si spojí ruce za zády.„Ne, kdepak. To sérum nemaže všechny vědomosti,“ prohlásí. „Proč bychom vyvíjeli sérum, po kterém lidé zapomenou mluvit a chodit?“ Zavrtí hlavou. „Sérum útočí na explicitní vzpomínky, jako je tvoje jméno,kde jsi vyrostl, nebo jak se jmenovala tvá učitelka v první třídě. Naopak implicitní vzpomínky – kam patří řeč a motorické dovednosti, jako je zavázat si boty nebo jezdit na kole – nechává intaktní.“„Zajímavé,“ podotkne Cara. „Vážně to funguje?“Vyměním si s Tobiasem pohled. Není nad to sledovat rozhovor dvou„Sečtělých“. Cara a Matthew stojí těsně u sebe a čím déle spolu rozmlouvají,tím více do hovoru zapojují ruce.„K určité ztrátě klíčových vzpomínek ale nutně dojde,“ řekne Matthew.„Pokud však budeme mít k dispozici záznam vědeckých objevů dané populace nebo soupis jejich dějin, lidé si je budou moci vštípit do paměti zpětně. V období těsně po zákroku je lidská mysl neobyčejně tvárná.“Opřu se o zeď. „Počkejte,“ řeknu. „Když se do všech letadel naloží zásobníky s paměťovým virem, zbudou vůbec nějaký pro nás?“„Musíme se k nim dostat jako první,“ prohlásí Matthew. „A nemáme moc času.“Cara jako by nás vůbec neposlouchala. „A když jim vymažete paměť,nebudete do ní muset naprogramovat nové vzpomínky? Jak to funguje?“„Jenom jim je musíme znovu připomenout. Jak jsem řekl, několik dnů po napadení virem bývají lidé dezorientovaní a dají se snáz ovládat.“Matthew se posadí a jednou se na svém pracovním křesle otočí kolem dokola.„Necháme je absolvovat hodinu dějepisu. Takovou, která bude zaměřena na fakta, ne na propagandu.“„Mohli bysme taky použít slajdy z periferie,“ navrhnu. „Je tam spousta fotek z války, která se odehrála dávno před genetickými pokusy.“„Výborně.“ Matthew přikývne. „Ale máme jeden velký problém. Virus paměťového séra je ve zbrojní laboratoři. Tam, kam se už před námi pokusila vniknout i Nita – neúspěšně.“„Christina a já jsme si měli promluvit s Reggiem,“ řekne Tobias, „ale vypadá to, že spíš půjdeme na výzvědy za Nitou.“„Taky si myslím,“ souhlasím s ním. „Musíme zjistit, kde udělala chybu.“Když jsem do areálu vstoupila poprvé, připadalo mi nemožné tak obrovský komplex někdy celý poznat. Teď už se cestou do nemocnice ani nedívám na směrovky a Tobias, který se drží po mém boku, také ne. Je zvláštní, jak se každé místo časem jakoby scvrkne, jak jeho neobvyklost zevšední.Přestože kráčíme mlčky, jako by mezi námi probíhal rozhovor. Nakonec se rozhodnu ticho prolomit.„Co se děje?“ zeptám se. „Na poradě ses celou dobu držel zpátky.“„Já jenom...“ Zavrtí hlavou. „Nevím, jestli děláme správnou věc. Chtějí našim přátelům vymazat paměť, takže se rozhodneme vymazat paměť my jim?“Otočím se k němu a zlehka mu položím ruce na ramena. „Tobiasi,máme osmačtyřicet hodin, abysme je zastavili. Jestli tě napadá jinej způsob,jak naše město zachránit, ráda si ho poslechnu.“„Nenapadá.“ V jeho tmavých očích se zračí porážka, smutek. „Jen se s tím nedokážu srovnat. Že se stejně zoufale snažíme zachránit něco, co je naopak důležitý pro nás. Jaký je mezi nima a náma rozdíl?“„Rozdíl je v tom, co je správný,“ odpovím rozhodně. „Lidi ve městě jsou jako celek nevinní. Tyhle lidi, kteří dali Jeanine do ruky simulační sérum,nevinní nejsou.“Tobias sevře rty. Ještě jsem ho úplně nepřesvědčila.Povzdechnu si. „Ta situace není ideální. Ale když si máš vybrat ze dvou špatných možností, vybereš si tu, co zachrání lidi, který máš rád a kterým nejvíc věříš. Prostě to uděláš. Chápeš?“Sevře mi ruku ve své teplé, silné dlani. „Jo.“„Tris!“ Christina rozrazí nemocniční dveře a vyřítí se k nám. Hned za ní se objeví Peter, s vlasy jako obvykle hladce sčesanými na stranu.Nejdřív získám dojem, že je nadšená, a zalije mě vlna naděje – co když se Uriah probral?Ale čím víc se k nám blíží, tím je mi jasnější, že jsem se spletla. Christina je na pokraji zhroucení. Peter si zkříží ruce na prsou a pořád se drží za ní.„Právě jsem mluvila s jedním z doktorů,“ vyhrkne bez dechu. „Řekl mi, že Uriah už se neprobudí. Že jeho mozek... nevysílá žádný vlny.“Na ramena mi dosedne neviditelné závaží. Ano, věděla jsem, že by se Uriah už nemusel probudit. Ale pořád tu byla naděje, díky níž jsem si držela smutek od těla. Ta se teď s každým jejím slovem zmenšuje, až se vytratí úplně.„Chtěli ho odpojit od přístrojů už teď, ale uprosila jsem je, ať počkají.“Hřbetem ruky si setře slzu z oka. „Doktor mi dal nakonec čtyři dny.Abych to mohla říct jeho rodině.“Jeho rodině. Zeke je ve městě, stejně jako jejich matka. Až teď mi dojde, že vlastně o ničem neví, že nás ani nenapadlo jim o tom říct, protože jsme měli plnou hlavu –“„Během dvou dnů chtějí město vyresetovat,“ vyhrknu a chytím Tobiase za ruku. Tváří se vyjeveně. „Jestli je nezastavíme, Zeke a jeho matka na něho zapomenou.“Zapomenou na něj dřív, než dostanou možnost se s ním rozloučit.Bude to, jako kdyby nikdy neexistoval.„Cože?“ breptne Christina a oči se jí rozšíří strachem. „Mám ve městě celou rodinu! Přece nemůžou vymazat paměť úplně každýmu! Jak by to udělali?“„Vlastně docela jednoduše,“ ozve se Peter. Zapomněla jsem, že je tu také.„Co tady vůbec chceš?“ obořím se na něho.„Šel jsem se podívat na Uriaha,“ odpoví. „Je to snad zakázaný?“„Vždyť ti byl úplně ukradenej,“ zavrčím. „Jakým právem –“„Tris.“ Christina zavrtí hlavou. „Teď ne, ano?“Tobias zaváhá. Ústa má otevřená, jako by chtěl něco říct.„Musíme se tam dostat,“ prolomí konečně své mlčení. „Matthew řekl,že proti tomu séru se dá naočkovat, nebo ne? Vrátíme se do města, pro všechny případy píchneme injekci Uriahově rodině a převezeme je sem,aby se s ním mohli rozloučit. Ale musíme to udělat zítra, pak už bude pozdě.“Odmlčí se. „A ty můžeš naočkovat svou rodinu, Christino. Zekovi a Haně bych to stejně měl říct já.“Christina přikývne. Povzbudivě jí stisknu ruku.„Půjdu s váma,“ oznámí Peter. „Ledaže byste chtěli, abych Davidovi všechno vyžvanil.“Všichni se na něj beze slova obrátíme. Nevím, co si Peter od cesty do města slibuje, ale jeho zájem nevěstí nic dobrého. Na druhou stranu si nemůžeme dovolit ohrozit náš plán, ne teď, když i tak bojujeme s časem.„Dobře,“ souhlasí Tobias. „Ale varuju tě – jestli nás namočíš do maléru,vyhrazuju si právo tě zpacifikovat a strčit pod zámek do prvního opuštěnýho baráku.“Peter protočí panenky.„Jak se tam dostaneme?“ zeptá se Christina. „Tady nám auto asi nikdo nepůjčí.“„Řekneme Amarovi,“ navrhnu. „Patroluje i ve svým volným čase, takže bude znát ty pravý lidi. A když mu naznačíme, že jde o Uriaha a jeho rodinu, určitě bude pro.“„Půjdu se ho zeptat rovnou. A někdo by měl asi zůstat u Uriaha... aby si to doktoři ještě nechtěli rozmyslet. Christina, ne Peter.“ Tobias si promne zátylek. Přejíždí prsty po svém vytetovaném symbolu Neohroženosti,jako by ho chtěl odtamtud vyškubnout. „A pak si půjdu promyslet, jak Uriahově rodině řeknu, že ho zabili, když jsem se o něho měl starat.“„Tobiasi –“ oslovím ho, ale udělá rukou zamítavé gesto.Odchází pryč. „Stejně by mě za Nitou nepustili.“Ne vždy člověk automaticky ví, jak se má k někomu zachovat. Dívám se za Peterem a Tobiasem – kteří si od sebe drží odstup – a napadne mě,že bych měla za Tobiasem vyběhnout a zastavit ho, protože ho celý život všichni vždy nechali odejít a stáhnout se do sebe. Ale má pravdu: Tohle Zekovi dluží, a já si zase musím promluvit s Nitou.„Pojď,“ řekne Christina. „Návštěvní hodiny už budou končit. Jdu si za ním sednout zpátky.“Ještě než se vydám k pokoji, kde leží Nita – poznám ho snadno, u dveří stojí ozbrojená hlídka – na chvíli se s Christinou podívám za Uriahem.Posadí se vedle něj na židli, ve které už jsou vytlačené obrysy jejích nohou.Už dlouho jsem s ní nemluvila jako s kamarádkou, už dlouho jsme se spolu ničemu nezasmály. Nechala jsem se pohltit zdejší atmosférou, zaslepi tsvým snem o novém domově.Stoupnu si vedle ní a podívám se na Uriaha. Nevypadá jako zraněný– má pár podlitin a tržných ran, ale nic, co by ho mohlo zabít. Nakloním hlavu, abych se podívala na hada, kterého si nechal vytetovat kolem ucha. Vím, že je to on, ale bez širokého úsměvu na tváři a jasných, bystrých tmavých očí v něm Uriaha nepoznávám.„Nic mezi náma nebylo,“ řekne Christina. „Až úplně... ke konci. Protože o někoho přišel a já taky...“„Já vím,“ řeknu. „Moc jsi mu pomohla.“Přitáhnu si židli a sednu si k ní. Sevře v dlaních Uriahovu ochablou ruku.„Někdy mám pocit, že jsem ztratila všechny svý přátele.“„Pořád máš Caru,“ ujistím ji. „A Tobiase. A mě, Christino. Napořád.“Obrátí se ke mně a v přívalu zármutku si padneme do náruče, stejně zoufale, jako když mi po Willově smrti řekla, že mi odpouští. Naše přátelství uvízlo pod těžkým balvanem, který jsem na ně svalila, když jsem zastřelila někoho, koho milovala, a který zasypaly další kameny ztracených lidských životů. Jiné vztahy už by taková tíha dávno rozdrtila; ten náš z nějakého důvodu přežívá.Dlouho se k sobě tiskneme, dokud v nás ten naléhavý pocit neodezní.„Děkuju,“ hlesne. „A ty můžeš počítat se mnou.“„Já vím, protože jinak už bys mě dávno zabila.“ Usměju se. „Mám pro tebe pár novinek.“V rychlosti jí povím o našem plánu zabránit Úřadu, aby zresetoval všechny experimenty. Vybavím si ty, o které by Christina mohla přijít – jejího otce, matku, sestru – všechny ty vazby, které by byly navždy změněné nebo zničené ve jménu genetické čistoty.„Mrzí mě to,“ řeknu, když skončím. „Vím, že nám asi chceš pomoct,ale...“„Nic tě mrzet nemusí.“ Upřeně se zadívá na Uriaha. „Jsem ráda, že jedu do města.“ Několikrát pokývá hlavou. „Podaří se vám to. Já vím, že jo.“Doufám, že má pravdu.Když dorazím k Nitině pokoji, do konce návštěvní doby zbývá deset minut.Voják na hlídce odlepí oči od knihy a s povytaženým obočím se na mě podívá.„Můžu jít dál?“ zeptám se.„Nemám tam nikoho pouštět.“„To já jsem ji postřelila,“ prohlásím. „Nehraje to roli?“„Tak si jdi.“ Pokrčí rameny. „Ale opovaž se ji střelit znova. A do deseti minut ať jsi venku.“„Rozumím.“Musím si sundat bundu, aby se přesvědčil, že u sebe nemám zbraň.Pak mě pustí dovnitř. Nita okamžitě zpozorní – v rámci svých možností.Polovinu těla má v sádře a jednu ruku připoutanou k lůžku, jako kdyby mohla utéct, i kdyby chtěla. Vlasy má rozcuchané a slepené, ale pořád jí to sluší.„Co tady chceš?“ zeptá se.Neodpovím – přelétnu pohledem po místnosti, abych zjistila, jestli tu nejsou kamery. V protějším rohu jednu objevím, míří na postel.„Žádný mikrofony,“ ujistí mě. „Na tohle se tady nehraje.“„V pořádku.“ Přitáhnu si židli a posadím se vedle Nity. „Potřebuju se od tebe něco důležitýho dozvědět.“„Všechno, co jsem chtěla, už jsem jim řekla.“ Zlostně se na mě podívá.„Už k tomu nemám co dodat. Zvlášť ne někomu, kdo mě málem zabil.“„Kdybych to neudělala, nestala by se ze mě Davidova oblíbenkyně a nedozvěděla bych se věci, který teď vím.“ Letmo pohlédnu na dveře,jestli nás někdo neposlouchá, ale vím, že jsem paranoidní. „Vymysleli jsme nový plán. S Matthewem. A Tobiasem. A k tomu se budeme muset dostat do zbrojní laboratoře.“„A tys myslela, že vám s tím pomůžu?“ Zavrtí hlavou. „Nepodařilo se mi to, pamatuješ?“„Potřebuju vědět, jak je to tam zabezpečený. Vstupní kód zná jenom David?“„Ne že by byl... jediná osoba,“ odpoví Nita. „To by nebylo chytrý.Znají ho i jeho nadřízení, ale jo, z lidí v areálu jenom David.“„Dobře, a jak funguje ten záložní bezpečnostní systém? Ten, který se aktivuje, když někdo vyhodí dveře do vzduchu.“Stiskne rty k sobě, až se z nich stane téměř neviditelná linka, a zadívá se na své zasádrované tělo. „Vypustí se sérum smrti,“ prozradí. „Ve formě aerosolu, prakticky nezastavitelný. Ani ochranná kombinéza by ti nepomohla.Trvalo by to jen o chvilku dýl. Tak se o tom aspoň píše v laboratorní zprávě.“„Takže to zabije každýho, kdo se tam bude chtít dostat bez vstupního kódu?“ zeptám se.„Tebe to překvapuje?“„Asi ne.“ Opřu se lokty o kolena. „A jinak než s kódem se dovnitř dostat nedá?“„Bingo. A David, jak sama víš, nic neprozradí.“„Je nějaká šance, že by někdo z Neporušených mohl séru odolat?“ chci vědět.„Nulová.“„Ani vůči séru pravdy není většina lidí imunních,“ namítnu. „Ale já jsem.“„Jestli chceš flirtovat se smrtí, jak je libo.“ Opře se zády o polštáře.„Mně už to stačilo.“„Ještě poslední otázka,“ řeknu. „Řekněme, že chci flirtovat se smrtí.Kde seženu výbušniny?“„To už se zeptej někoho jinýho.“„Tobě to ještě nedošlo, co?“ syknu. „Hele, jestli tenhle plán vyjde, nebudeš muset celej život dřepět ve vězení. Uzdravíš se a budeš si moct dělat,co budeš chtít. Takže je v tvým vlastním zájmu, abys mi pomohla.“Upře na mě pohled, jako by si mě měřila. Mírně cukne zápěstím a kovové pouto se jí zaryje do kůže.„Nějaký trhaviny má Reggie,“ odpoví konečně. „Naučí tě s nima zacházet, ale taková akce není nic pro něho. Takže ho s sebou proboha neber,ledaže bys mu chtěla dělat chůvu.“„Píšu si.“„Řekni mu, že na ty dveře bude potřeba dvakrát víc materiálu než obvykle.Jsou to pořádný potvory.“Přikývnu. Zapípají mi hodinky – náš čas vypršel. Vstanu a vrátím židli zpátky do kouta.„Díky za pomoc,“ rozloučím se.„Co máte v plánu?“ zeptá se ještě. „Jestli mi to prozradíš.“Chvíli hledám ta správná slova.„Řekněme, že když to vyjde, nikdo nebude vědět, že nějací Porušení vůbec kdy existovali.“Voják otevře dveře, asi aby mi důrazně připomněl, že překračuju stanovenou dobu, ale už jsem na odchodu. Ve dveřích se ještě naposledy ohlédnu a uvidím, že Nita se mírně usmívá.