Kapitola 33.

Jakmile mě Peter vyvede na chodbu, už se k Jeanine dostat nesnažím. Po Peterově ráně pěstí mám žebra jako ve svěráku, ale to je nic v porovnání s triumfálním pocitem, kterým mi pulsují tváře.Peter mě mlčky zavede zpátky do cely. Zůstanu stát uprostřed místnosti a dlouho zírám do kamery v levém zadním rohu. Kdo mě celou dobu sleduje? Zrádci, kteří mě střeží, nebo vědci ze Sečtělosti, kteří mě studují?Když mi opadne horko z tváří a bolest v žebrech se ztiší, lehnu si.Hned jak zavřu oči, na mysl mi vytane vzpomínka na rodiče. Jednou,když mi bylo asi jedenáct, jsem zůstala stát na prahu jejich ložnice a sledovala jsem, jak společně stelou postel. Táta se na mámu usmál, když přes postel přetáhli přikrývku a v dokonalé souhře pohybů ji uhladili. Z toho,jak se na ni podíval, jsem poznala, že si jí važí víc než kdy sám sebe.Sobectví ani nejistota mu nedokázaly zabránit v tom, aby viděl máminu dobrotu v jejím plném rozsahu; u většiny z nás to tak není. Taková láska je asi možná jen u Odevzdaných. Nevím.Můj otec: narodil se v Sečtělosti, dozrál v Odevzdanosti. Žít podle pravidelnové frakce pro něj mnohdy nebývalo snadné, ani pro mě ne. Ale snažil se, a když uviděl skutečnou nesobeckost, poznal ji.Přitisknu si polštář k hrudníku a zabořím do něj tvář. Nepláču. Jen mě to bolí.Zármutek netíží tolik, co vina, ale vezme si toho na člověku víc.„Škrobe.“S úlekem se probudím. Pořád objímám polštář. Na matraci pod mým obličejem se rýsuje mokré kolo. Posadím se a protřu si oči.Peterovo obočí, které mívá uprostřed povytažené, je nezvykle svraštělé.„Co je?“ Ať už se stalo cokoli, nemůže to být nic příznivého.„Zítra v osm ráno tě popraví.“„Popraví? Ale Jeanine... Jeanine ještě nevyvinula tu simulaci. Přece nemůze...„Řekla, že bude s experimenty pokračovat na Tobiasovi místo na tobě.“Jediné, na co se zmůžu, je „ach“.Chytím se matrace a začnu se kolébat dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Zítra můj život skončí. Tobias má šanci přežít až do invaze odpadlíků a dostat se na svobodu. Neohrožení si dočasně zvolí nového lídra.Všechno to, co opustím jako nedořešené, se brzy dá do pořádku.Přikývnu. Žádní pozůstalí, žádné otevřené konce, žádná velká ztráta.„Mohla jsem ti odpustit,“ řeknu. „Že ses mě během výcviku pokusilzabít. Asi jsem mohla.“Oba chvíli mlčíme. Nevím, proč jsem mu to řekla. Možná proto, že je to pravda, a dnes večer, právě dnes večer je čas na upřímnost. Dnes večer budu upřímná a nesobecká a statečná. Divergentní.„Nikdy jsem se tě o to neprosil,“ odpoví a obrátí se k odchodu. U dveří se zastaví a dodá: „Je 9:24.“Prozradit mi, kolik je hodin, je malá zrada - a tudíž obyčejný statečný čin. Zřejmě poprvé se Peter zachoval jako Neohrožený.Zítra zemřu. Už dlouho jsem necítila žádnou jistotu, a svým způsobem to vnímám jako dar. Dnes večer už se nic nestane. Zítra poznám to, co je po životě. A Jeanine stále netuší, jak by mohla Divergentní ovládnout.Když se mi do očí začnou drát slzy, schoulím se k polštáři a přestanu se jim bránit. Naříkám jako malé dítě, stejně opravdově, dokud mi nezačnou hořet tváře a není mi na zvracení. Můžu předstírat, že jsem statečná,ale nejsem.Teď by měl asi člověk žádat o odpuštění všech hříchů, kterých se dopustil,ale můj seznam by nikdy nebyl úplný. A nevěřím tomu, že můj posmrtný úděl závisí na tom, jestli zvládnu bezchybně přeříkat výčet svých prohřešků - to bych se i po smrti ocitla mezi Sečtělými, ve světě preciznosti okleštěném od citů. Myslím, že to, co přijde po životě, na mém jednání vůbec nezáleží.Cítím se lépe, když se chovám tak, jak mě to učili doma: odvrátit se od sebe, nasměrovat svou pozornost k ostatním a doufat, že v tom, co má přijít, budu lepší, než jsem teď.Pousměju se. Chtěla bych rodičům říct, že zemřu jako Odevzdaná.Myslím, že by na mě byli pyšní.