Kapitola 28

Bylo pozdě. Seděla jsem ve vyhřívané lázni ponořené hlubo-
ko do podlahy v místnosti bez oken. Na stropě se srážela pára
a slabé elektrické lampy ozařovaly prostor matným světlem.

Trysky nefungovaly ani za magie, ani za technologie.

Bolelo mě celé tělo. Bok, paže, záda. Golem mi dal zabrat.

Přemýšlela jsem, že bych se konečně vyškrábala z vany ven. Chodidla jsem měla svraštělá a bylo mi opravdu horko. Ale to zname­nalo jít zpátky do pokoje, kde jsem přespávala. Dostali jsme se do fi­nálového souboje a Rudá garda nás velmi bedlivě hlídala. Jediný další způsob, jak se dostat z pokojů, by byl skrz prvotřídní výslech a s ob­rovskou eskortou. I teď, když jsem seděla tady, přede dveřmi hlídalo několik gardistů.

Do mého zorného pole vstoupila světlá, orosená láhev corony. Držela ji ruka napojená na svalnatou paži pokrytou světlými chloup­ky.

„Dar na usmířenou odtušil Curran.

Slyšela jsem, kdy vešel dovnitř? Ne.

Pivo jsem si vzala. Zastavil se na opačné straně vany. Na sobě měl jen bílou osušku. „Hodlám si sundat ručník a skočit do vody,“ ozná­mil mi. „Raději tě varuju předem.“

V            životě nastanou chvíle, kdy pokrčení rameny vyžaduje téměř veškerou sílu vaší vůle. „Už jsem tě viděla nahého

„Nechtěl bych, abys s křikem utekla nebo něco podobného

„Moc si fandíš

Odložil ručník.

Ne že bych tak úplně zapomněla, jak vypadá neoblečený. Jen jsem si nepamatovala, že působí tak lákavě. Postavu měl dokonalou, pokud bylo jeho základním životním cílem přežít. Mohutnější, ale ohebnou.

Vyrýsovanou, ale stěží by ho někdo označil za štíhlého. A břišní sva­ly měl tvrdé jako kámen.

Vstoupil do vany. Očividně nikam nespěchal.

Bylo to jako jít po provazovém mostě. Nedívat se dolů. Rozhodně ne pod úroveň jeho pasu... no, páni.

Ponořil se do vody blízko mne. Vzpomněla jsem si, že bych měla začít dýchat. „Jak jsou na tom tvá záda?“

„V pohodě," odtušil. „Díky.“

„To nestojí za řeč.“ Musela ho bolet.

„A co tvůj bok? Nebolí?"

„Ne."

Jeho úsměv mi napověděl, že toho dneska máme oba dost.

Usrkla jsem trochu piva, ale pořádně jsem nevnímala jeho chuť. Mít Currana na druhé straně vany bylo jako stát tváří v tvář hladové­mu tygrovi bez mříží, které by nás oddělovaly. Nebo přesněji: hlado­vému lvovi s obrovskými zuby.

„Hodláš Jima vyhodit?" snažila jsem se, aby to znělo nenuceně.

„Ne," řekl lev.

Nemohla jsem úlevně vydechnout. Slyšel by to.

Curran se protáhl, ramena si v celé masivní šíři opřel o stěnu lázně. „Přiznávám, že kdybych dával větší pozor, utnul bych to už v zárod­ku. Nikdy se to nemělo dostat do tohoto stavu."

„Jak to myslíš?"

„Jim přebral dohled nad bezpečností osm měsíců před tím, než se objevil Rudý stalker. Wampyr byl jeho první velká zkouška. Podělal to. My všichni. A pak přišel Bran. Třikrát ukradl mapy, procházel Pevností, jak se mu zlíbilo, zaútočil na tebe, když jsme tě měli pod ochranou, a zneschopnil celý výzkumný tým včetně Jima. Ten to do­dnes považuje za osobní selhání."

„Uměl se teleportovat. Jak se dá cokoliv uhlídat před člověkem, který se prostě zčistajasna objeví a pak zase zmizí?"

Curran se poposunul podél stěny vany, zanořil se o něco hlouběji do vody. „Kdybych věděl, jak těžce to Jim nese, zdůraznil bych mu to. Pamatuješ si, když tě chtěl použít jako návnadu?"

„Pamatuju si, že jsem mu chtěla jednu vrazit."

„To byl první signál, že je něco špatně. Jeho priority se změnily ve ,vyhrát za každou cenu. Už tehdy jsem si myslel, že je to podivné, ale kolem se děla spousta šíleného svinstva, tak jsem to nechal plavat. Jim pak začal být paranoidní. To většina šéfu bezpečnosti sice bývá, ale Jim dal tomu slovu nový rozměr. Začal být posedlý vyhledáváním

možných hrozeb, a když to Derek podělal a nechal si rozmlátit obličej, Jima to odrovnalo úplně. Nedokázal snést zodpovědnost za Derekovu smrt a za to, že bych kluka musel zabít. Chtěl to spravit za každou cenu. V podstatě tady ten problém už nějakou dobu byl, a já ho přehlé­dl. A jsem si zatraceně jistý, že se mi o něm dřív nezmínil."

Drahý Pane šelem, jakožto šéf bezpečnosti vás musím varovat, že mám hluboko zakořeněný pocit vlastní neschopnosti. Jo, to dřív za­mrzne peklo.

„Nemůžu vždycky se vším udržovat krok,“ pokračoval Curran. „A Jim byl jediný, kdo nikdy kvůli ničemu nezačal panikařit. Počítám, že na něj teď holt přišla řada. Takže abych odpověděl na tvou otáz­ku... ne, nemám důvod ho někam překládat. Pro svou práci má nadání, a když vezmu v úvahu, proti čemu stojí, vede si ještě dobře. Kdybych ho vyhodil, tak ho budu muset nahradit někým, kdo má méně zkuše­ností a víc toho zkazí. Tohle je ponaučení. Tři měsíce tahání těžkých kamenů by mělo odplavit všechen jeho stres.“

Seděli jsme v tichosti. Usrkávala jsem pivo a cítila se lehce omá­mené. Legrační, jak mě půl roku bez alkoholu proměnilo v padav­ku. Curran se zátylkem opíral o okraj vany, oči měl zavřené. Jen jsem zírala na to, jak jeho tvář vypadá, zdůrazněná tmavou barvou zdi. Pohledný parchant, jen co je pravda. Takhle uvelebený působil docela lidsky. Na nikoho nemusel dělat dojem. Nikomu rozkazovat. Tady to byl jen on, unavený, zraněný, toužící po několika vzácných okamžicích odpočinku a neodolatelně vzrušující. No to by mě zají­malo, odkud se vzal ten poslední postřeh. Určitě za něj mohlo pivo. Určitě.

Přese všechno jeho vrčení, výhrůžky a aroganci jsem se ráda pohy­bovala v jeho blízkosti. Cítila jsem se díky němu v bezpečí. Dost po­divný pocit. Nikdy jsem nebyla v bezpečí.

Zavřela jsem oči také. To byla jediná možnost, jak situaci vyřešit. Pokud ho neuvidím, nebudu mít nutkání nad ním slintat.

„Takže ty jsi mě nechtěla vidět zraněného?" odtušil. Hlas měl zdán­livě tichý a klidný. Podobal se úlisnému, hlubokému vmění kočky, která něco chce. Přiznat, že mi záleží na jeho zdraví, by byla smrtel­ná chyba.

„Nechtěla jsem, abys musel zabít Dereka.“

„A kdyby se z něj stal lupus?“

„Postarala bych se o to.“

„A jak přesně jsi plánovala vynechat z toho Jima? Byl v té chvíli alfa s nej vyšší hodností. Byla to jeho povinnost.

„Povýšila jsem se nad něj,“ řekla jsem mu. „Prohlásila jsem, že je­likož jsi přijal pomoc Řádu, stojím nad nimi všemi.“

Zasmál se. „A oni ti uvěřili?

„Jo. Ještě jsem se pro zvýšení dramatičnosti na všechny hrozivě mračila. Naneštěstí mi oči nesvítí jako vám.

„Nějak takhle? vydechl mi do ucha.

To mi okamžitě otevřelo oči. Stál blízko, dělilo nás jen deset nebo dvacet centimetrů. Ruce měl opřené o okraj vany na obou stranách vedle mě. Jeho oči připomínaly barvou roztavené zlato. Ale nebyl to přísný, smrtící přísvit pohledu alfy. Tahle zlatá byla vřelá a vábivá, skrývala v sobě náznak touhy.

„Nechtěj po mně, abych tě přetáhla lahví přes hlavu,zašeptala jsem.

„To neuděláš, zazubil se. „Nechceš, aby mi někdo ublížil.

Vrhli jsme se po sobě současně. Srazili jsme se uprostřed, šílení po­třebou a lačnící okusit toho druhého. V mysli se mi vyrojilo tisíc výstrah a varování, ale ignorovala jsem je. Do háje s tím. Chtěla jsem ho.

Našel rty ty moje. Když se jeho jazyk potkal s mým, skoro se mi zatočila hlava. Chutnal božsky. Polibky jsem mu oplácela. Rty, jazy­kem, zuby, přilnula jsem k němu. Jeho ústa se vydala na ohnivou ces­tu od úst přes hranu čelisti a dolů po krku. Celé tělo mi zpívalo vřelou, intenzivní radostí. Jeho hlas mi v uších zněl jako chraptivé zamumlání. „Jen jestli chceš... řekni ne, a přestanu.

„Ne, zašeptala jsem, zvědavá, co udělá.

Curran se odtáhl. V očích měl potřebu, čistou, neskrývanou a téměř neovladatelnou. Polkl. „Tak dobře.

Byla to ta nejerotičtější věc, jakou jsem kdy viděla. Natáhla jsem k němu ruku a přejela dlaní po jeho hrudníku, cítila jsem pod prsty, jak se mu napnuly svaly.

Ruku mi zachytil a něžně mě políbil do dlaně. Oči mu svítily hor­kým, pevně kontrolovaným chtíčem. Ruku jsem odtáhla, odpoutala se od zdi a políbila ho na krk těsně pod čelistí. Tohle byla čistá blaženost. Byla jsem beznadějně ztracená.

Zavřel oči a zavrčel. „Co to děláš?

„Tahám smrt za vousky, zamumlala jsem a jazykem jsem hravě přejela po jeho kůži, zdrsnělé náznakem strniště. Voněl báječně, čis­tě a mužně. Ruce se mi vydaly nahoru po jeho bicepsech, pod lehkým tlakem mých prstů se mu svaly napjaly ještě o něco víc. Velmi usilov­ně se snažil stát bez pohnutí. Skoro jsem se rozesmála. Všechny ty chvíle, kdy mi říkal „zlato... pomsta byla sladká.

„To znamená ano, nebo ne?“ zeptal se.

Sklouzla jsem k němu a na okamžik jsem jeho spodní ret jemně stiskla mezi zuby.

„Budu to brát jako ano.“ Ocelově pevné svaly na jeho pažích se mi pohnuly pod rukama. Popadl mě, přitáhl mě výš k sobě a políbil. Lačně a dychtivě. Objala jsem ho kolem krku. Pravou rukou mi vjel do vlasů, levou mi zabloudil na zadek a přitiskl si mě blíž. Cítila jsem na kůži klínu, jak je vzrušený, horce a tvrdě.

Konečně...

„Pusťte mě dovnitř," zavrčel Derek za dveřmi.

Běž pryč.

Strážný mu na to cosi řekl. Curran mi rukou sjel na ňadro, polas­kal na něm citlivou kůži tak, až jsem měla pocit, jako by mnou projel elektrický výboj. Hrozilo mi, že se roztopím...

„Ano,“ zaprskal Derek. „Jsem člen jejich zatraceného týmu! Klidně se jich zeptejte."

„Currane," zašeptala jsem. „Currane!"

Jen zavrčel a pokračoval dál. Dveře se rozlétly.

Praštila jsem ho zezadu do krku. Ponořil se. Pomoc. Utopila jsem Pána šelem.

Derek dlouhými kroky přikráčel k okraji vany. Curran se vynořil na opačné straně. Vypadal... uvrčeně. „Co se děje?“

„Žena od Smrtonošů přinesla další krabici. Je v ní ruka. Není Liviina, není na ní její pach, ale je to ženská ruka. Může být tak dva dny stará, možná víc. Museli ji dát někde k ledu.“

Zavřela jsem oči a nechala realitu zatnout do mě opět drápy. Nějaké ženě scházela ruka. Zbytek těla pravděpodobně skončil komusi na ta­líři. Útroby mi zkroutil pocit hnusu, následovaný vztekem a pobou­řením.

„Předej ruku Rudé gardě. Do zítřka s tím stejně nemůžeme nic dě­lat," řekl Curran.

Derek odešel.

Curran si mě prohlížel z druhého konce vany, voda nás rozdělova­la jako bojiště. Jeho oči stále připomínaly tekutý, čerstvý med, pro­svícený zevnitř. Musela jsem se začít ovládat. Pro něj to byl souboj vůlí. Řekl mi, že mě dostane, já odpověděla ne. Chtěl vyhrát za kaž­dou cenu.

„Zmeškal jsi šanci. Už se k tobě nepřiblížím, takže můžeš ty své světlomety klidně vypnout."

Pohnul se ke mně.

„Ne.“ Do toho „ne“ jsem vložila dost rozhodnosti. Zastavil se.

„Chtěla jsi mě,“ odtušil.

Kdybych mu lhala, jen by ho to potěšilo. Musím ho udržet na druhé straně vany, nebo se po něm zase vrhnu. „Ano, chtěla.“

„Co se stalo?“

„Vzpomněla jsem si, kdo jsem, a kdo jsi ty.“

„A kdo tedy jsem? Pouč mě.“

„Jsi chlap, který si rád hraje a nesnáší, když prohraje. Ajá jsem idiot, který na to neustále zapomíná. Otoč se, prosím, chci vylézt ven.“ A taky mě skoro dostal.

Pohodlně se opřel o stěnu vany, v podstatě se tam rozvalil. Nevykazoval žádné známky toho, že by se chtěl pohnout.

„Fajn.“ Ať už to máme za sebou. Dřepla jsem si na lavičku a rych­le vstala. Voda mi dosahovala do půli stehen.

Vydal ze sebe drsný zvuk. Znělo to skoro jako zasténání.

Výškrábala jsem se z vany, popadla ručník, obtočila ho kolem sebe a odešla. Už žádné cachtání ve vaně s horkou vodou. Na hodně, hod­ně dlouho.