Epilog

Snila jsem o tom, že Curran vrčí: „Dej ji do pořádku!" a Doolittle mu oponuje, že není Bůh a jeho moc uzdravovat má limity.
Zdálo se mi, že mi Julie pláče u postele a vedle mne sedí Jim, že mi Andrea vykládá nějaký nechutně složitý příběh... všechny zvuky

mi v hlavě splývaly dohromady, až jsem to nakonec nedokázala snést.
„Mohli byste všichni laskavě na chvíli ztichnout? Prosím."

Zamrkala jsem a uviděla Curranovu tvář.

„Ahoj," řekl mi.

„Ahoj," usmála jsem se. Byl tu. Živý. A já taky. Přežili jsme. „Říkala jsem těm lidem ve své hlavě, že by měli sklapnout."

„Na to dneska existují léky."

„Ty si pravděpodobně nemůžu dovolit."

Pohladil mě po tváři.

„Přišel jsi pro mě," zašeptala jsem.

„Kdykoliv," ujistil mě.

„Jsi zatracený idiot. To tě baví takhle riskovat život?"

„Nevyjdu tak ze cviku. Když se tě snažím udržovat v bezpečí, ale­spoň zůstávám ve formě."

Naklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty. Natáhla jsem k němu ruce. Objal mě, přitiskl k sobě a dlouho mě držel. Zavřela jsem oči a usmívala se docela obyčejnou radostí nad dotekem jeho kůže na mé. Po chvíli mi začaly těžknout ruce. Něžně mě položil zpátky na polštář a odešel. Stulila jsem se pod peřinou. Cítila jsem se v bezpečí, v teple a naprosto dokonale šťastná. Znovu jsem usnula.

Mučení začalo hned ráno. Doolittle mi držel tři prsty před obličejem. „Kolik prstů vidíte?"

„Jedenáct."

„Díky bohu,“ odtušil. „Už jsem si začínal dělat starosti.

„Kde je Jeho Ignorantstvo?“

„Včera večer odešel.“

Chvíli jsem zápasila s návalem rozmanitých pocitů. S lítostí, že ho neuvidím, úlevou, že je pryč, štěstím, že je mu dobře a zvládne cho­dit. Vážně jsem hrozná.

Doolittle si povzdechl. „Mám vám povědět to co obvykle? Kde jste, jak na tom jste a jak jste se sem dostala?

Zadívala jsem se na dlaka. „Musíme se přestat vídat, pane doktore.

Tvář mu zkřivil kyselý výraz. „To říkáte tomu pravému.

První návštěvník u mého lůžka ten den byl Jim. Tedy až těsně po tom, co do mě dloubali, píchali do mě jehly, měřili mi teplotu a vů­bec se usilovně snažili přimět mě litovat, že jsem si nepospala ještě o několik dní déle. Jim vešel a tiše si sedl. Víc než kdy jindy vypadal jako šéf bezpečnosti Smečky, a ne jako nevrlý občasný kolega žol­dák. Vážně se na mě zadíval a téměř obřadně pronesl: „Postaráme se o tebe.

„Díky. V tu chvíli bych nezvládla větší množství péče. Doolittlovy procedury mě málem udolaly.

Jim na to odpověděl podivným lehkým kývnutím a odešel. Naprosto mě tím zmátl.

Pak se objevila Julie, která vyšplhala ke mně na postel a ležela tam s přežalostným výrazem, zatímco jsem ji peskovala za to, že Currana pustila z klece příliš brzy.

Pořád tam seděla a naslouchala mému poučování, když dorazil i Derek.

„Jak je Livii?

„Odešla, odtušil. „Poděkovala mi, ale nemohla zůstat.

„To je mi líto, řekla jsem mu.

„Mně ne,vložila se do hovoru Julie.

„Nečekal jsem, že zůstane, pravil Derek. Na tváři se mu usadil kamenný výraz, do hlasu nepronikly žádné emoce. Přes všechno, co jsem mu řekla, musel stále věřit, že do něj byla zamilovaná.

„Byl jsem její jízdenka pryč, nic víc. Jsem s tím smířený. Mimo to, časy se změnily...“ ukázal si na tvář.

Julie slezla z postele. „Pro tvou informaci, mně to vůbec nevadí!

A oddusala pryč. Derek se na mě zadíval. „Co jí nevadí?

Děcko se mi naprosto zbláznilo do parťáka, který je navíc vlkodlačí puberťák. Proč já? Proč? Co jsem komu udělala?

Zavrtala jsem se hlouběji do postele a přitáhla si přikrývku až k bra­

dě. „Tvůj obličej. Nezáleží jí na tom, jak vypadáš. Dál si to budeš mu­set přebrat sám.“

Pak jsem zase spala, a když jsem se vzbudila, vešla dovnitř Andrea a Doolittla téměř vykopla ven. Přitáhla si židli a zadívala se na mě.

„Kde jsem a jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se. Doolittle mi sice nabídl, že mi to vše objasní, ale věděla jsem, že Andrea mi to poví bez zbytečných přednášek.

„Jsi v Jimově bezpečném útočišti," řekla. „Poté co tě rákšasové unesli, Curran se zbláznil. Nakázal všem kožoměncům v Aréně, aby ho následovali..."

„Tím chceš říct, že jich tam bylo víc než jen my, Mahon a Teta Bé?"

„Ano, seděli v obecenstvu. Curran měl podezření, že by se rákšaso­vé mohli pokusit o velkolepý závěr. Nepřerušuj mě. Následovali jsme Jima skrz Jednorožčí ulici do džungle, hnali se za vimanou, dokud ne­přistála. .. ta zatracená věc musí na zem každých několik hodin, asi aby nepřetěžovali vznášecí mechanismus. Naběhli jsme dovnitř jako velká voda. Nevím, co se stalo pak, protože jsem byla ve skupině, kte­rá rozbila motory. Když jsem znovu uviděla Currana, nesl tě v náručí a vypadala jsi příšerně."

„Fajn." Příliš se to nelišilo od toho, co jsem si myslela.

Andrea si mě změřila tvrdým pohledem a snížila hlas. „Roztříštila jsi Šarlatovou hvězdu."

Do hajzlu. Nemyslela jsem si, že ten meč pozná. „Ech?"

„Zatraceně, projev aspoň trochu uznání. Jsem takhle blízko, abych získala titul Zbrojmistra v oboru palných zbraní." Andreina tvář se zkřivila. „Už jsem prošla všemi bezpečnostními prověrkami. Kdyby nebylo Teda, byl by ze mě certifikovaný rytíř s hodností. Vím, čeho je ten meč schopný."

„Pověděla jsi to i ostatním."

„Ano, to jsem udělala." A vypadala, že toho vůbec nelituje. „Řekla jsem jim, jak funguje, a že kdyby nebylo tebe, rákšasové by si nás dávno servírovali na stůl."

„Byla bych radši, kdybys to neudělala."

Na to zareagovala krátkým, úsečným gestem ruky. „To je vedlejší. Rozlámala jsi ho na kousky. Vykovali ho z Rolandovy krve, tys ho po­třísnila svou a rozbila jsi ho. Nejsem pitomá, Kate. Prosím tě, nikdy si o mně nemysli, že bych mohla být tak hloupá."

Dala si dvě a dvě dohromady. Jedině krev jeho krve mohla rozložit Rolandův meč. „Dcera?" zeptala se.

Poznala by, kdybych jí lhala. „Jo.“

Tvář jí o stupeň pobledla. „Myslela jsem, že odmítal mít děti.“

„V případě mé matky udělal výjimku."

„Je ještě naživu?"

„Zabil ji."

Andrea si protřela obličej. „Ví o tom Curran?"

„Nikdo to neví," řekla jsem jí. Jsi moje nejlepší kamarádka. Jediná, kterou mám. Prosím, moc tě prosím, nenuť mě, abych tě zabi­la. Nedokážu to.

Zhluboka se nadechla. „Dobře," odtušila. „Je dobře, že to nikdo neví. A asi by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo."

Vzpomněla jsem si, že bych měla začít znovu dýchat.

„Tohle je směšné," zabručela jsem.

„Ticho, ty jedna!" Andrea strčila klíč do zámku a otevřela dveře svého bytu. „Je to jen na několik dní. Zůstaneš tady se mnou. Slíbila jsem Doolittlovi, že se o tebe budu přes víkend starat. Mám ti prý za­bránit v tom, aby ses pokoušela ,dobývat další hrady‘.“

Mohla jsem si vybrat. Buď zůstat s ní, nebo strávit dalších čtyřicet osm hodin v Doolittlově péči. Byl to ten nejlepší mág-léčitel, se kte­rým jsem měla tu čest jednat. Také šlo o starostlivého, hodného člově­ka. Mnohem lepšího člověka, než jsem já. Ale čím déle jste zůstáva­

la     v jeho péči, tím se jeho syndrom matky kvočny zhoršoval. Začal by mě snad i krmit lžící, kdybych mu to dovolila. Zůstat u Andrey bude menším zlem.

„A pořád jsem přesvědčená, že sis ty kytky měla nechat," oznámi­la mi, když jsme procházely bytem.

„Byly od Saimana." Ten mi, věrný svému řemeslu, poslal kytici bílých růží s vizitkou a poděkováním. A nechal je na prahu Jimova bezpečného útočiště, jehož umístění neměl vůbec znát. Jima málem trefila mrtvice, když je uviděl. Na kartičce také stálo, že Sofie, producentka Her, se přiznala, že rákšasům dodávala úlomky Vlčího diaman­tu. Podle všeho najala několik falešných sázkařů a vsadila na rákšasy ohromné sumy, a to hned ze začátku, kdy ještě byli neznámou veliči­nou a kurzy nasazovali spíš proti nim. Saiman se nezmínil, co se s ní stalo. Jak ho znám, nic pěkného.

Andrea nakoukla do obýváku a ztuhla. Přesněji řečeno zkameněla jako socha s otevřenými ústy. Taška jí sklouzla z ramene a s bouchnu­tím skončila na podlaze.

Ze stropu Andreina obýváku visela obrovská věc. Nebyl to ani lus­

tr, ani větrák. Jednalo se o úzké, dva metry vysoké, ohromné kovo­vé. .. cosi. Zkroucené tak, že to připomínalo vánoční stromek, vyro­bené z mosazného drátu a korunované knihami Lomy Sterlingové, prvním až osmým dílem, jež byly vějířovitě rozložené na samém vr­cholku. Pod knihami z konstrukce vyráželo do všech stran několik úrovní drátěných větví, na nichž na úzkých zlatých řetízcích visely desítky jemných křišťálových ozdob. Ty tiše cinkaly, jak do sebe na­rážely. Každá měla mašličku a obsahovala kus látky. Bílý, pastelově růžový, modrý...

Andrea se jako náměsíčná natáhla po jednom ornamentu na stro­mečku a sundala ho. Rozevřel se jí v dlani. Zevnitř vyndala látkové cosi broskvové barvy, a když to roztáhla, zjistila, že jde o tanga kal­hotky.

Zamrkala jsem.

Zírala na ně, neschopná slova, a pak jimi na mě zamávala, oči roz­šířené tak, až připomínaly dva talíře.

„Abych radši šla,“ oznámila jsem jí a prchla. Doolittle se to nikdy nedozví.

Alespoň už vím, kam se Rafael během Půlnočních her vytratil.

Kobyla Smečky mě dovezla až k domu. Nespadla jsem z ní, což vy­žadovalo hrdinské vzepětí vůle, tedy aspoň na mé straně. Nečekaly na mě žádné zbožňující davy připravené zasypat mě květinami a medai­lemi. Jaké smutné zklamání.

Zastavila jsem se u domovníka pro nový klíč, vyškrábala se po schodišti až k bytu a prohlédla si nový zámek. Velký, lesklý a ko­vový. Bez poskvrnky nebo škrábance. Dokonce i klíč měl v sobě vyryté bizarní drážky, takže by celá sada měla být pravděpodob­ně naprosto odolná proti vloupání. Zkuste se dostat přes tohle, Vaše Veličenstvo.

Odemkla jsem dveře, vstoupila dovnitř a zabouchla je za sebou. Skopla jsem boty z nohou a zašklebila se při náznaku bolesti, která se ozvala od žaludku. Bude trvat ještě dlouho, než se rána úplně zahojí. No, alespoň že už nekrvácí.

Veškeré napětí ze mě spadlo. Zítra si začnu dělat starosti s Hughem ďAmbray, Andreou a Rolandem, ale teď jsem byla jednoduše šťast­ná. Můj byt, mé území, známé vůně, povědomý koberec pod nohama, moje kuchyň a v ní na židli můj Curran... krucinál, počkat... cože?!

„Ty!“ zadívala jsem se na zámek a pak zase na něj. Toliko ke dve­řím odolným proti vloupání.

Klidně dokončil sepisování čehosi na kus papíru a přiblížil se ke mně. Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Z jeho očí se na mě smály drobné zlaté jiskřičky. Papír mi předal a usmál se. „Nemůžu se dočkat. Jen jsem na něj zírala jako idiot.

Nadechl se mého pachu, otevřel dveře a odešel. Zadívala jsem se na papír.

Příští dva měsíce nebudu mít čas, takže datum bych stanovil na 15. lis­topadu.

MENU

Chci jehněčí nebo srnčí steak. Opékané brambory s medovým más­lem. Kukuřičně klasy. Rohlíky. A jablečný koláč, stejný jako jsi dělala předtím. Moc mi chutnal. Měl by se podávat se zmrzlinou.

Dlužíš mi večeři, při níž bys mě měla obsluhovat nahá. Nejsem ale úplné zvíře, takže si můžeš vzít kalhotky a podprsenku, pokud budeš chtít. Ty modré s mašličkou budou stačit.

Curran,

Pán šelem Atlanty