Otři hodiny později jsme s Branem jeli k Pevnosti Smečky. Čarodějky nám zapůjčily koně, které jsme hnali, dokud nebyli zbrocení potem. V Branovi to zatím vřelo vzteky. Proklínal mě, že jsem mu víko nepředala včas. Currana, že ho ztratil. Morrigan za to, že mu kvůli jeho selhání odepřela schopnost cestovat mlhou. Nevynechal ani Fomoriany, vymýšlel si pro ně vulgární jména, sahal po čím dál silnějších výrazech, až nakonec jeho klení vůbec nedávalo smysl. Já mlčela.
Po půlhodině ustavičného nadávání Branovi konečně došel dech a ztichl. „Ta šedá bublina, kterou jsme viděli ve vizi… jedná se o clonu,“ ozval se konečně. „Fomoriané se z kotle mohou soukat jen po jednom. Morfran tak získal čas, aby mohl na svět přivést armádu.“
„Dá se clona nějak prolomit?“ zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. „Ani sám Cú Chulainn ji nedokázal rozbít. Za patnáct hodin se sama rozpadne a vaše město se utopí v krvi. Už teď projíždíme záhrobím, Jiným světem, protože všichni tady,“ mávl rukou k ulicím posázeným domy, „jsou odepsaní. Cestujeme skrz město plné mrtvých. A to všechno jen kvůli tomu zkurvysynovi, který se snažil zachránit žebravé děcko.“
Ale šlo o moje žebravé děcko. Taky bych kvůli ní bych riskovala vypuštění hordy démonů.
Brány Pevnosti se při našem příjezdu samy otevřely. Na vnitřním nádvoří na nás čekala skupina kožoměnců. Snažila jsem se zahlédnout povědomou postavu.
Prosím, že to přežil. Prosím.
A pak jsem ho uviděla. Vlasy mu spadaly na záda jako hříva. Předtím jsem ho přehlédla, protože už neměly plavou barvu. Teď je měl šedivé jako srst jeho zvířecí formy.
Bran seskočil z koně a dlouhými kroky mířil na nádvoří, tvář zkřivenou hněvem. „Ty! Ty zasraný zkurvysyne!“
A do hajzlu. „Currane, nezabíjej ho! Je to Morriganin služebník! Potřebujeme ho! Dokáže pracovat s kotlem!“
Seskočila jsem z koně a hnala se za Branem.
Kožoměnci se rozestoupili, aby Curranovi uvolnili místo. Jedno předloktí měl obvázané. To jsem u něj viděla poprvé.
Bran do Pána šelem strčil, ale ten se ani nepohnul.
„Dals jim ten náhrdelník! Kvůli čemu? Vychrtlému děcku z ulice! Nikomu nezáleží na tom, jestli zemře nebo bude žít! Zabil jsi kvůli ní stovky lidí! Proč?“
Curranovy oči zezlátly. „Nemusím se ti zodpovídat.“ Zdvihl ruku a Branovi šťouchnutí oplatil. Ten se zapotácel a ustoupil o několik kroků dozadu.
Zachytila jsem ho. „Nedělej to. Ublížíš si.“
Bran mě setřásl a zaútočil na Currana. Pán šelem zavrčel, popadl ho za paži a mrštil jím přes nádvoří.
Morriganin služebník znovu vyskočil na nohy. Z hrdla se mu vydral strašlivý, nelidský řev. Uhodil mě do uší jako neviditelná pěst.
Začalo na něm bobtnat maso. Svaly mu zduřely do obscénní velikosti, žíly se vyboulily jako lana, šlachy se shlukly do chumlů o velikosti jablka. Vyrostl, natáhl se do výšky, zatímco se jeho lokty a kolena ponořily do nafouknutých svalů.
Tělo se mu zkroutilo dozadu, jako by ani neměl kosti, rozšiřovalo se, přelévalo a tálo, dokud se nezměnilo v nesouměrnou ohavnost. Pod kůží se mu na hrudníku přesouvaly hrboly, vrážely do sebe jako autíčka na hraní. Levé oko se mu vyboulilo, pravé zapadlo hluboko do lebky. Tvář se mu protáhla a ustoupila, takže byly jasně vidět odhalené zuby v obrovských ústech. Z nestejnoměrných rtů mu odkapávaly sliny. Levé oko se mu v důlku obracelo na všechny strany.
Bojová zběsilost. No samozřejmě. Čtvrtý dar, se kterým se narodil. Patřil k válečníkům oplývajícím tímhle nadáním stejně jako Cú Chulainn. Měla jsem to tušit.
„Pojď si hrát, človíčku!“ zařval Bran a zaútočil na Currana.
Pán šelem mu uhnul a zasadil Morriganinu služebníkovi drtivý úder do deformovaného břicha. Bran ho popadl za zápěstí a mrštil jím o stěnu, jako by šlo o koťátko, a ne o lva. Curran se ještě ve vzduchu přetočil a odrazil se ode zdi nohama. Když se jeho nohy dotýkaly kamene, možná měl pořád lidskou formu, ale do Brana narazilo cosi připomínající nejspíš hašišovou noční můru mezi lvem a člověkem.
Stvůra Brana srazila na zem. Pán šelem zavrčel, zlaté oči mu svítily zuřivostí. Otevřel gigantickou, pravěkou tlamu a deseticentimetrové tesáky Morriganinu služebníkovi téměř uhryzly nos. Byl opravdu naštvaný.
Bran ho skopl dolů obrovskýma nohama a vyskočil zpátky do stoje. „Tak dělej, princezno! Ukaž mi, co v tobě je!“
Curran na něj zaútočil. Bran máchl masitou rukou, minul a jako břitva ostré drápy se mu zabořily do žeber. Projely jím jako máslem. Z ran se vyvalila krev a o okamžik později se zavřely.
Lidé se rozptýlili po nádvoří. Bran popadl lupí klec, v níž před časem na chvíli skončila rivka, a chystal se jí Currana praštit.
Král Smečky klec zachytil. Z rány na paži se mu valila krev, obvaz kdesi ztratil už před nějakou chvílí. Ohromné svaly na zádech se mu napjaly, vyrval klec Branovi z rukou a mrštil jí do strany. „Pořád jsi jen druhý nejlepší,“ zavrčel, oči zaplavené zlatem.
Navzájem se zasypávali tvrdými, drtivými údery, kopanci, naprosto ponoření v divokém zápase. Branovi se podařilo Currana kopnout tak, že kožoměnec přeletěl nádvoří. Odplata Pána šelem Morriganina psa zdvihla ze země a poslala ho proti dřevěné boudě postavené u zdi. Ta povolila a Bran jí proletěl, až třísky pršely kolem. Curran proskočil dírou za ním. O okamžik později vybuchla další část zdi a zasypala zem úlomky. Odtamtud se vypotácel znetvořený Bran. Krvácel z půl tuctu ran, ale vypadalo to, že si toho vůbec nevšímá.
„To bylo všechno, co umíš?“ Odpověď nepřišla, takže strčil hlavu do díry. „Kde jsi?“
Úder, který o okamžik později přišel, ho poslal přes celé nádvoří. Jak klouzal po zemi, musela jsem před ním uskočit, aby mě nerozdrtil. Hlavou narazil do lupí klece, odrazil se od ní.
V mezeře se objevil Curran. Napůl lev, napůl člověk, kolem hlavy mu povlávala šedivá hříva a oči mu hořely, ze zubů mu odkapávaly sliny. Podtrženo sečteno, vypadal démonicky. Jeho řev zaburácel vzduchem.
Bran vyskočil na nohy a rozběhl se k němu. Curran ho zachytil, lehce sklouzl dozadu a pak se zastavil. Oba dva napínali svaly, navzájem se drželi za paže. Cenili jeden na druhého zuby.
Otočila jsem se k nim zády. V tomhle okamžiku bych mohla kteréhokoli z nich poměrně snadno zabít, když vezmu v úvahu, že byli oba naprosto zaměstnaní jeden druhým, ale na Zemi neexistovala síla, která by je donutila přestat. Mohla bych na ně křičet až do ochraptění, ale dokud se neunaví tak, aby začali znovu rozumně uvažovat, ani jeden si nevšimne, že existuju. Budou se navzájem mlátit, dokud se dostatečně neutahají. Vypadali, že se vyrovnávají se zraněními docela dobře.
Jestli jsou Jim a Andrea naživu, najdu je na ošetřovně.
* * *
Když si nejste jistí, kam máte jít, postupujte odhodlaně a neústupně dopředu. Jednalo se o dobré motto, které mě dovedlo k ošetřovně po celých deseti minutách ždímání vlastní paměti a bloudění v labyrintu chodeb a schodů v Pevnosti. Zabralo mi jen minutu najít správný pokoj.
Místnost byla ponořená do šera, všechna světla zhasnutá, až na malou, modře svítící vílampu, která vypadala spíš jako noční světlo než opravdová lampa. Její měkký svit klouzal po obrysech povědomého těla, ustrnulého v půli cesty mezi člověkem a hyenou.
Stála jsem ve dveřích a nebyla schopná vkročit dovnitř.
„Dokážu tvou přítomnost vycítit i nosem, abys věděla,“ ozvala se Andrea. „Mám tvůj meč.“
Zdvihla Zabíječ v pouzdře, jílcem směrem ke mně. Přešla jsem k ní, posadila se na okraj postele a meč si vzala.
„Poděkování nebude?“
„Děkuji mnohokrát,“ odtušila jsem upřímně. „Jak se cítíš?“
„Ztratila jsem Julii. Už jsem ji držela v rukou, a přesto jsem ji ztratila.“
„Viděla jsem. Udělala jsi všechno, co bylo v tvých silách.“
„Viděla? Jak?“
„Čarodějky mně a Branovi ukázaly vizi vašeho boje.“
Andrea si povzdechla. „Kdybych měla své pistole… tak by stejně nefungovaly. Ježíši, ale posrali jsme to parádně.“
„Uzdravíš se?“
Povzdechla si znovu. „Máš o mě starost? Proč? Jsem šelmočlověk. Hojím se rychle. Erupce je v plné síle a doktor na mě použil svou magii. Zítra budu zpátky na nohou.“
„A Jim?“
„Který z nich je Jim?“
„Jaguár.“
„Těžké poškození svalů,“ informovala mě Andrea. „Všechny vazy přetrhané. Leží ve vedlejším pokoji.“
Cítila jsem se jako zloduch. Jestli zůstanu ještě chvíli, začnu řvát.
Andrea mě pozorovala z lůžka. „Byl to dobrý plán. Curran poslouží jako návnada, zabaví je, když se na něj zaměří, my pak popadneme děvče a rychle pryč. Až na to, že ty mrchy nechtěly umírat, a my selhali.“
„Ale snažili jste se,“ víc, než jsem kdy udělala já.
„Vím, na co teď myslíš, Kate. Máš pocit, že kdybys měla Julii pod dohledem, s Redem by neodešla a my bychom se nedostali do podobné šlamastyky.“
Cože? „Ne. Vůbec ne.“
„Chci, abys věděla, že když jsem ji sundávala dolů z toho kříže, volala jeho jméno. Ani já, ani ty nedokážeme pouto mezi nimi přetrhnout.“
„Nic ti nevyčítám, Andreo. Ani tobě, ani nikomu jinému.“ Kromě sebe. „Šli jste tam, i když jste měli mizivou šanci na úspěch, a téměř vyhráli, zatímco já v mlze trávila čas flirtováním s Branem.“
Vstala jsem. „Půjdu se podívat na Jima a pak zařídím, aby se do Řádu vydal nějaký posel se zprávou, protože telefony nefungují.“
Oči se jí rozšířily, zdvihla hlavu z polštáře. „Proč?“
Když Branovi konečně došly nadávky, blahosklonně mi vysvětlil několik věcí. „Podle Branových informací je ta šedá bublina, kterou Morfran vytvořil, nějakým druhem prastaré druidské clony. Morfran se snaží získat čas, využívá kotel, aby do ní nacpal co nejvíc mořských démonů. Až clona praskne, vyvalí se z ní na Úly a pak do ulic Warrenu. Budeme potřebovat rytíře a VJON.“
Tvář se jí protáhla. „Žádná pomoc nepřijde, Kate. Všichni jsou pryč. Dokonce i Maxine.“
„A kam se krucinál poděli?“
„Stav nouze,“ odtušila tiše. „Zapojili všechny rytíře a Vojenské jednotky obrany proti nadpřirozenu, aby se té hrozbě postavili.“
„Andreo, ani ne za dvanáct hodin Atlantu zaplaví horda démonů. Budou zabíjet, krmit se a pak na svět vypustí ještě víc stejných jako oni. Co dalšího by se mohlo klasifikovat jako větší stav nouze?“
Zaváhala. „Tohle bych neměla nikomu sdělovat. Existuje jistý člověk. Jmenuje se Roland…“
Skoro jsem udeřila pěstí do zdi. „Co dělá tak zatraceně důležitého? No? Staví další věž? Rozpadne se stejně jako všechny ostatní. Nebo mu konečně dorostlo oko a rozhodl se to oslavit velkolepou bitvou?“
Andrea tiše sklapla tlamu. „Kate? Jak to víš?“
Do prdele.
„Ani já nemám dostatečně vysokou hodnost, abych o těch věžích a oku věděla. Pověděli mi to jen proto, že jsem musela zůstat v pobočce sama. A ty nejsi ani rytíř. Jak to víš?“
Jak to napravím? Budu ji muset zabít. Počkat, to nejde. Je to moje kamarádka.
„Plánuješ po magické erupci nakráčet Tedovi do kanceláře a prozradit mu, že jsi šelmočlověk?“
Trhla sebou. „Ne. Vyhodil by mě. A Řád je pro mne vším.“
Přikývla jsem. „Ty máš svá tajemství, já mám taky svá. O Rolandovi jsem v životě neřekla ani slovo, a ty jsi mě neslyšela.“ Nabídla jsem jí ruku. „Platí?“
Zaváhala jen na okamžik. Pak její prsty sevřely mé a mně se ulevilo, že v sobě má pořád tolik síly. „A já nejsem šelmočlověk. Platí.“
Jima jsem našla ve vedlejším pokoji. Seděl na posteli, opřený o naskládané polštáře, a brouskem naostřoval krátký nůž se silnou čepelí.
„Dlužíš mi, a kurevsky moc.“ Ukázal mi zuby v ošklivé grimase. „Máš kolegyni, která je šelmočlověk. Necekla jsi o tom ani slovo. Udělala jsi ze mě vola, který neumí pořádně odvést práci. Kvůli tobě vypadám jako blbec.“
Přišla jsem blíž a sedla si na okraj jeho pokrývky.
„Vypadni z té zatracené postele.“
Povzdechla jsem si. „Jak jsou na tom tvé nohy?“
„Doktor říkal, že bych měl zítra chodit.“ Ukázal na mě nožem. „A ty se sakra neopovažuj měnit téma.“
Při normální úrovni magie by zabralo léčení podobných zranění nejméně dva týdny.
„Pamatuješ si, když jsi tehdy do bytu nade mnou nastrčil toho krysodlaka, aby mě a Cresta špehoval?“
Zvěda, který slyšel naprosto všechno, co se mezi mnou a Crestem stalo.
„Co je s ním?“
„Jsme si kvit.“
Zavrtěl hlavou a pak se vrátil k naostřování nožíku.
„Ty jsi ještě tady?“ zeptal se o pár vteřin později.
„Už se zvedám a odcházím.“ Vstala jsem. „Jime… proč jsi tam šel?“
Zpražil mě tvrdým pohledem. „Slíbil, že ta holka zůstane v bezpečí. Alfa musí vždy dostát slovu, a proto Smečka alfu podporuje. Tak to chodí.“
A vrátil se k noži, čímž mi taktně naznačil, že naše konverzace je u konce.
* * *
Potřebovala jsem najít umyvadlo a ošplíchnout si tvář studenou vodou. Malá místnost po levé straně vypadala slibně. Vstoupila jsem dovnitř. Žádná koupelna. Ani nábytek. Jen rovná chodba na čtvercový balkon a pak schodiště.
Dveře ani neměly šanci se za mnou pořádně dovřít, než se znovu otevřely, tentokrát tak prudce, až narazily do zdi. Objevil se v nich Curran. Měl opět lidskou podobu, ale jen zvenku. Pot mu zaléval tvář. Rukama se chytil dveřního rámu, jako by měl stále drápy. Zlaté oči mu svítily divokým ohněm. Zavrčel, až se mu zkřivila tvář, a prohnal se kolem mne na balkon. Vyrazil ven, opřel se o kamenné zábradlí oběma rukama a upřeně se zadíval dolů.
No tak jo.
Následovala jsem ho a opřela se o zábradlí vedle něj. Schodiště vedlo k hradbě spojující hlavní část Pevnosti s napolo postavenou věží po levé straně. Až tohle místo konečně dokončí, budou ho muset přejmenovat. „Pevnost“ jednoduše nebude dost výstižná. Spíš by se hodilo něco jako Poslední bašta nadřazené elity kožoměnců. Pravděpodobně by to ještě zdůraznili obrovským nápisem, podtrhujícím hrozivé vyznění stavby pro případ, že by to nějakému hlupákovi nedošlo.
Smečka vzkazuje okolnímu světu: Nemáme vás rádi! Zůstaňte venku! A Curran bude s pochmurným výrazem obcházet kolem stěn.
„Kdo vyhrál?“ Věděla jsem, že na to mi odpoví.
„Já.“
„Jak?“
„Hodil jsem ho do menší vodárenské věže. Nemá rád vodu. Scvrkl se.“
Pod námi šuměly v ranním větříku stromy.
„Chceš se taky vykoupat? Chceš mi teď vyčítat, co jsem za idiota?“ Z příslibu násilí v jeho hlase mi přeběhl mráz po zádech.
„Počkej, jen se ujistím, že blízko není žádná vodárna…“
Prsty se mu sevřely kolem kamenného zábradlí. Kdyby měl drápy, zanechaly by na povrchu bílé škrábance.
„Dala jsi mi tu zatracenou věc do ruky a já ji předal někomu jinému. A teď nemám ani náhrdelník, ani dítě. Dva mí lidé jsou mrtví, tři na ošetřovně. Jámu v Úlech kryje ochranná clona a hlídky mi sdělily, že je plná stvůr. Úžasný výkon, jen co je pravda. Tak do toho. Zkus to.“
„Bez mrknutí oka bych ten náhrdelník za Julii vyměnila.“
Krátce se na mě zadíval. V příštím okamžiku jsem se ocitla přitisknutá ke stěně, s jeho zuby dva nebo tři centimetry od krční tepny. Nasál můj pach, oči stále zaplavené roztaveným zlatem. V hlase se mu skrývala předzvěst bouře. „I s těmi informacemi, které teď mám, bych to neudělal jinak.“
„Já také ne. Pusť mě.“
Poslechl a o krok ustoupil.
„Jaký je význam tohohle všeho, když člověk nemůže ani zachránit jedno dítě?“ pověděla jsem mu. „Julie si to zaslouží. Nechtěla bych vykoupit vlastní bezpečí její krví. To bych radši dřív zemřela.“
Opřela jsem se o zeď. „Mělo mi to všechno dojít dřív. A co by bylo ještě lepší, měla jsem ji tady nechat s tebou. Odsud by ji ten malý parchant Red nemohl unést. Už mě unavuje dostávat se ke všemu, až když je příliš pozdě zasáhnout.“
Naše pohledy se setkaly a na dlouhou chvíli jsme byli oba zticha, sjednocení společným zoufalstvím. Alespoň jsme si navzájem rozuměli.
„Jsme to ale skvělý páreček,“ odtušil ironicky.
„To jo.“
Na dvoře jsem spatřila drobnou postavu, jak kulhá pryč od zbytků vodárenské věže. Kývla jsem jeho směrem. „On to taky podělal. Bran se teleportoval po celém městě jako šílený, hledal kotel. A ten byl pořád na tom samém místě pod hromadou dřevěných krabic. Tam se měl podívat při hledání nejdřív. Všechny nás převezl chlápek s chapadly a harémem nemrtvých mořských panen.“
Curran pokrčil širokými rameny. „Nikdy to není jednoduché. Zatraceně, alespoň jednou by mohly být věci jasné a přehledné. Ale ne, nikdy neexistuje správné rozhodnutí. Vybírám si ta, se kterými dokážu žít.“
Oba jsme věděli, že si vyčítá každý škrábanec, který jeho lidé utrpěli.
Slunce se vylouplo nad korunami stromů, zalilo svět svou září, ale nás před ní stínilo schodiště, takže jsme zůstali v chladně modrém stínu. Curran se odlepil od kamene. „Pokud se nemýlím, tak ta šedivá bublina v Jámě praskne co nevidět, že?“
„Po patnácti hodinách od chvíle, kdy se objevila. Pokud se dá věřit Branovi.“
„To znamená dnes večer kolem sedmé. Zloděj…“
„Bran.“
„Je mi naprosto jedno, jak se jmenuje. Řekla jsi, že dokáže zavřít kotel. Co to udělá?“
„Kolik toho víš o posledních událostech?“
„Všechno, co jsi řekla Andree.“
Přikývla jsem. „Kotel patří Morrigan. Morfran, ten ohyzdný, jí ho ukradl, aby se skrz něj mohl znovuzrodit do našeho světa. Stvoření s chapadly, rivky i obr, všichni Morfranovi slouží. Jsou předsunutou jednotkou Fomorianů, mořských démonů, kteří teď vylézají z kotle. Tím, že ho Bran zavře, se zastaví příval démonů. Ti na bojišti se stanou smrtelnými. Morrigan znovu získá vládu nad kotlem… a to bude konec Morfrana a jeho veselého stanování v Jámě.“
Curran se zamyslel. „Obyvatelé Úlů stěhují přívěsy, aby zabránili démonům vyšplhat se po stěnách průrvy, takže má horda jen jedinou možnost, kam postupovat. Jihozápadně, podél dna Jámy. Smečka ji zablokuje. Odrazíme nejhorší část útoku. Jim mi řekl, že prý z Warrenské čtvrti vede do Jámy tunel.“
„Vím o něm.“
„Ten idiot společně s malou skupinou mých lidí může do Jámy dorazit právě jím, zatímco se démoni budou soustřeďovat na nás. Tak se dostanou Fomorianům do zad. Když budeme mít štěstí, nemuseli by si ho vůbec všimnout. Dokáže se udržet v klidu a nevztekat se, dokud se nedostane ke kotli?“
„To nevím. Předpokládám, že na tebe jeho bojová zběsilost neudělala zrovna dojem, co?“
Zašklebil se. „Je odporná. Naprostá ztráta kontroly. Nemá to v sobě špetku elegance, žádnou symetrii. Oko mu viselo na tváři jako kus chrchlu. Ne, opravdu na mne dojem neudělal.“
„Můžu se pokusit udržet jeho vztek pod pokličkou, dokud se nedostaneme ke kotli,“ pokusila jsem se o slovní hříčku, ale neměl náladu na to, aby si podobných věcí všímal.
„Ne.“
„Co tím myslíš, že ne?“
„Ne, ty s ním nepůjdeš.“
Zkřížila jsem ruce na prsou. „A o tom rozhodl kdo?“
Na tváři mu vykvetl výraz „já jsem tu alfa a stojím si za svým“. „Já jsem tak rozhodl.“
„Na to nemáš právo. Nespadám pod tvé velení.“
„Ale ano. Bez tebe se ten boj klidně odehraje, ale pokud bych u toho nebyl já se Smečkou, tak stěží. Rozkazuji větší síle, takže jsem ve vedení. Ty a armáda představující tvou maličkost se buď můžete podřídit, nebo jednoduše odejděte.“
„Myslíš si, že na to nemám. V tom to vězí?“
„Ne, jen tě chci někde, kde na tebe budu moct dohlédnout.“
„Proč?“
Ret se mu zachvěl náznakem zavrčení. Tvář se mu uvolnila, jak se vědomě ovládl.
„Protože to tak chci,“ řekl pomalu a trpělivým tónem, určeným pro malé gaunery a nepříjemné pacienty ústavu pro duševně choré. Doháněl mě jím k šílenství. Měla jsem strašlivou chuť mu jednu ubalit pěstí.
„Jen tak ze zvědavosti, jak mi chceš zabránit, abych šla s Branem?“
„Svážu tě do kozelce, nasadím ti roubík a pověřím tři kožoměnce, aby na tobě seděli, zatímco budeme my ostatní bojovat.“
Skoro jsem mu řekla, že to neudělá, ale jeho pohled mě ujistil o tom, že by to už nějak zařídil.
Tentokrát po mém holt nebude. Tentokrát ne. Pravý čas na novou strategii.
„No budiž. Budu se chovat slušně, ale pod jednou podmínkou. Chci patnáct vteřin náskok před samotným bojem. Jen já mezi hordou Fomorianů a tvými lidmi.“
„Proč?“
Protože jsem dostala šílený nápad. Chtěla jsem podniknout věc, kvůli které se můj otec a Greg budou obracet v hrobě. Ale neměla jsem co ztratit. Stejně můžeme všichni umřít.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se na něj dívala. Buď mi bude věřit, nebo ne.
„Jsou tvoje,“ odtušil Curran.
2025 ©