Piper - Kapitola 26.

Druhý den ráno probudila Piper jiná lodní siréna – řev tak hlasitý, že ji doslova setřepal z postele.Napadlo ji, jestli to není nějaký Leův žertík. Pak siréna zaburácela znova. Znělo to, jako by to přicházelo z dálky několika set metrů – z jiného plavidla.Pospíchala se obléct. Když se dostala na palubu, ostatní už se tam shromáždili. Všichni na sebe ve spěchu naházeli oblečení,až na trenéra, který měl noční hlídku.Frank si natáhl naruby tričko zimní olympiády ve Vancouveru.Percy byl v kalhotách od pyžama a bronzovém náprsním krunýři, což dohromady tvořilo zajímavou módní kreaci. Hazel měla vlasy slehnuté na jednu stranu, jako by proletěla vichřicí,a Leo občas nečekaně vzplál. Tričko měl spálené na cáry.Z rukou se mu kouřilo.Asi tak sedmdesát metrů nalevo je míjela mohutná výletní loď. Turisté na ně mávali z patnácti nebo šestnácti řad balkonů.Někteří se smáli a fotili si je, nikdo se netvářil překvapeně,že vidí starou řeckou trirému. Možná že díky mlze vypadali jenom jako rybářská loď nebo ti lidé možná považovali Argo II za turistickou atrakci.Výletní loď znovu zahoukala a Argo II se zhoupla.Trenér Hedge si zacpal uši. „To musí dělat takový kravál?“„Jenom nás zdraví,“ mínil Frank.„CO?“ křikl Hedge.Loď je minula a zamířila na moře. Turisté dál mávali. Pokud jim připadalo divné, že na Argu II jsou jen rozespalé děti ve zbroji a pyžamech a muž s kozlíma nohama, nedávali to najevo.„Ahoj!“ křikl Leo a zamával doutnající rukou.„Můžu k balistě?“ zeptal se s nadějí Hedge.„Ne,“ zarazil ho Leo a nuceně se usmíval.Hazel si protřela oči a zahleděla se přes lesknoucí se zelenou vodu. „Kde je – teda… no páni.“Piper se podívala tam, kam ona, a zalapala po dechu. Když jim teď výletní loď neblokovala výhled, uviděla horu, čouhající asi tak půl kilometru z moře. Piper už viděla dost působivé skály. Jela po silnici číslo 1 podél kalifornského pobřeží.Dokonce spadla do Grand Canyonu s Jasonem a vylétla zpátky nahoru. Ale nic nebylo tak úchvatné jako tahle masivní pěst oslnivě bílé skály vybíhající k nebi. Na jedné straně byly vápencové útesy skoro úplně kolmé, spadaly do moře jistě pár set metrů hluboko. Na druhé straně hora stoupala ve vrstvách,porostlá zeleným lesem, takže to celé Piper připomnělo obrovskou sfingu, během tisíciletí odřenou, s mohutnou bílou hlavou a hrudí a zelenou pokrývkou na hřbetě.„Gibraltarská skála,“ pronesla Annabeth s posvátnou úctou.„Na konci Španělska. A tamhle,“ ukázala na jih, na vzdálenější pás rudých a okrových pahorků. „To musí být Afrika. Jsme v ústí Středozemního moře.“Ráno bylo teplé, ale Piper se chvěla. Navzdory volnému moři před nimi si připadala, jako by stála před nepřekonatelnou překážkou. Jakmile se ocitnou ve Středozemním moři –Mare Nostrum – budou v antických krajích. Pokud legendy nelžou, stane se teď jejich výprava ještě desetkrát nebezpečnější.„Co teď?“ zeptala se. „Poplujeme prostě dál?“„Proč ne?“ ozval se Leo. „Je to velký lodní průplav. Lodě věčně plují sem a tam.“Ale ne trirémy plné polobohů, pomyslela si Piper.Annabeth hleděla na skálu. Piper znala ten stísněný výraz v kamarádčině tváři. Vždycky to znamenalo, že čeká problémy.„Za starých časů,“ spustila Annabeth, „se téhle oblasti říkalo Héraklovy nebo Herkulovy sloupy. Skála měla být jeden sloup. Druhý nějaká africká hora. Nikdo neví která.“„Héraklovy?“ Percy se zamračil. „Ten chlap byl něco jako Starbucks antického Řecka. Kam se podíváš, tam ho najdeš.“Argem II otřásla hrozivá rána, ale Piper si nebyla jistá, odkud tentokrát přišla. Žádné další lodě neviděla a nebe bylo jasné.Najednou jí v puse vyschlo. „Takže… ty Héraklovy sloupy.Jsou nebezpečné?“Annabeth se soustředila na bílé útesy, jako by čekala, jestli na nich nezahoří znamení Athény. „Pro Řeky označovaly konec známého světa. Římané tvrdili, že na nich stojí latinské varování –“„Non plus ultra,“ doplnil Percy.Annabeth to ohromilo. „Jo. Dál už nic není. Jak to víš?“Percy ukázal před sebe. „Protože se na to koukám.“Přímo před nimi, uprostřed úžiny, se zjevil mihotající se ostrov. Piper by přísahala, že tam předtím nebyl. Kopcovitý kousek země porostlý lesy obklopovalo bílé pobřeží. Ve srovnání s Gibraltarem nic úchvatného, ale před ostrůvkem, asi tak sedmdesát metrů od břehu, trčely z vody dva bílé řecké sloupy,vysoké jako stěžně Arga II. Mezi nimi se pod hladinou třpytila veliká stříbrná písmena – možná to byla jen iluze, možná to byla vážně mozaika v písku – NON PLUS ULTRA.„Lidi, mám to obrátit?“ zeptal se Leo nervózně. „Nebo…“Nikdo neodpověděl – možná proto, že stejně jako Piper postřehli postavu stojící na břehu. Jak se tak loď blížila ke sloupům,uviděla tmavovlasého muže ve fialovém hávu, jak s rukama založenýma na prsou upřeně hledí na jejich loď, jako by je čekal. Piper z té dálky nic víc nerozeznala, ale z jeho postoje vycítila, že není moc nadšený.Frank se prudce nadechl. „Mohl by to být –?“„Hérakles,“ potvrdil Jason. „Nejsilnější polobůh všech dob.“Argo II už byla jenom pár set metrů od sloupů.„Musíme se rozhodnout,“ řekl naléhavě Leo. „Můžu obrátit nebo to zvednout do vzduchu. Stabilizátory už zas fungují. Ale musím to vědět rychle –“„Musíme plout dál,“ rozhodla Annabeth. „Já myslím, že ten průplav hlídá. Jestli je to vážně Hérakles, nepomůže nám uplout ani uletět. Bude s námi chtít mluvit.“Piper odolávala nutkání nasadit čaromluvu. Chtěla na Lea zaječet: Leť! Dostaň nás odsud! Bohužel měla pocit, že má Annabeth pravdu. Jestli se chtějí dostat do Středozemního moře,tomu setkání se nevyhnou.„Nebude Hérakles na naší straně?“ zeptala se optimisticky.„Přece… je jedním z nás, ne?“Jason zavrčel: „Je to Diův syn, ale když umřel, stal se bohem.A s bohy člověk nikdy neví.“Piper si vzpomněla na setkání s Bakchem v Kansasu – další bůh, který býval polobohem. Nijak zvlášť jim nepomohl.„Super,“ ozval se Percy. „Nás sedm proti Héraklovi.“„A satyr!“ dodal Hedge. „Toho zmáknem.“„Mám lepší nápad,“ namítla Annabeth. „Pošleme na břeh zástupce. Malou skupinku – jednoho, nanejvýš dva. Zkusí s ním promluvit.“„Já půjdu,“ hlásil se Jason. „Jsem Diův syn. Jsem Jupiterův syn. Možná se ke mně bude chovat přátelsky.“„Nebo tě bude nenávidět,“ varoval ho Percy. „Nevlastní bratři spolu obvykle nevycházejí.“Jason se zamračil. „Díky. Jsi optimismus sám.“„Za zkoušku to stojí,“ naléhala Annabeth. „Jason a Hérakles mají aspoň něco společného. A potřebujeme našeho nejlepšího diplomata. Někoho, kdo to umí se slovy.“Všechny pohledy se obrátily k Piper.Měla co dělat, aby se nerozječela a nevrhla se přes palubu.Sevřelo ji zlé tušení. Ale jestli jde na břeh Jason, chtěla být s ním. Možná, že jim ten mocný bůh nakonec pomůže. Jednou za čas jim snad musí přát štěstí, ne?„Fajn,“ souhlasila. „Jenom na sebe něco hodím.“Jakmile Leo zakotvil Argo II mezi sloupy, povolal Jason vítr,aby ho s Piper odnesl na břeh.Muž ve fialovém tam na ně čekal.Piper slyšela o Héraklovi stovky historek. Viděla několik laciných filmů a komiksů. Pokud o něm dodneška vůbec uvažovala,nanejvýš protočila panenky a představila si připitomělého třicátníka s širokou hrudí a rozčepýřenou hippie bradou, se lví kůží přes hlavu a velkou palicí, málem jeskynního člověka.Představovala si, že bude smrdět a škrábat se všude po těle a dorozumívat se vrčením.Tohle nečekala.Nohy měl bosé, obalené bílým pískem. V tom rouchu vypadal jako nějaký kněz, ale Piper nevěděla, jací kněží chodí ve fialové.Kardinálové? Nebo biskupové? A znamená ta fialová, že představuje římskou verzi, ne řeckou? Vousy měl módně zanedbané,jak to nosil otec Piper a další filmoví herci – něco jako Náhodou jsem se dva dny neholil, a přece vypadám skvěle.Měl mohutnou, ale ne podsaditou postavu, ebenové vlasy ostříhané nakrátko jako Říman. Nápadně modré oči připomínaly ty Jasonovy, ale kůži měl snědou, jako by spával v soláriu.A nejpřekvapivější věc: vypadal tak na dvacet. Rozhodně ne starší. Byl hezký chlapským způsobem, ale vůbec ne jako neandrtálec.Palici ale měl, ležela v písku vedle něj a vypadala spíš na přerostlou baseballovou pálku – půldruhého metru dlouhý leštěný válec z mahagonu s koženým úchopem pobitým bronzem.Trenér Hedge by mu ji záviděl.Jason a Piper přistáli na kraji příboje. Pomalu se blížili, dávali si pozor na prudké pohyby. Hérakles je pozoroval bez zvláštního vzrušení, jako by byli divní mořští ptáci, jaké ještě neviděl.„Ahoj,“ pozdravila Piper. To pro začátek nikdy neškodí.„Co se děje?“ zeptal se Hérakles. Hlas měl hluboký, ale přirozený,dost moderní. Jako by je zdravil u skříněk na střední.„No, nic moc.“ Piper sebou škubla. „Teda, vlastně jo. Já jsem Piper. Tohle je Jason. My –“„Kde máš lví kůži?“ přerušil ji Jason.Piper by do něj nejradši šťouchla, ale Hérakles se zatvářil spíš pobaveně než naštvaně.„Je tu přes třicet stupňů,“ povytáhl obočí. „Proč bych nosil lví kůži? Ty si bereš na pláž kožich?“„Jo, máš pravdu.“ Jason zněl zklamaně. „Jenomže na obrázcích jsi vždycky oblečený do lví kůže.“Hérakles se vyčítavě zahleděl do nebe, jako by si to chtěl vyříkat s jejich otcem Diem. „Nevěřte všemu, co o mně slyšíte.Ta sláva není taková psina, jak si možná myslíte.“„O tom mi povídej,“ povzdechla si Piper.Hérakles na ni upřel jasně modré oči. „Ty jsi slavná?“„Můj táta… je herec.“Hérakles zavrčel: „Filmy mi ani nepřipomínej. Bohové Olympu, tam nikdy neudělají nic správně. Viděla jsi jediný film o mně, kde bych si byl podobný?“Piper musela uznat, že má pravdu. „Divím se, že jsi tak mladý.“„Haha! To díky tomu, že jsem nesmrtelný. A jasně, když jsem umřel, nebylo mi moc. Podle moderních měřítek ne. Jako hrdina jsem toho zvládl dost… vlastně až moc.“ Zalétl pohledem k Jasonovi. „Diův syn, co?“„Jupiterův,“ opravil ho Jason.„To je fuk,“ zabručel Hérakles. „Tatík je otravný v každé podobě. A já? Pojmenovali mě Hérakles. Pak si přišli Římani a začali mě nazývat Herkules. Moc velká změna to není, ale poslední dobou mě rozbolí palice jako střep, jenom na to pomyslím…“Levá strana jeho tváře sebou zacukala. Róba se mu zatřpytila,na chvíli zbělela, pak zase zfialověla.„Každopádně,“ pokračoval Hérakles, „pokud jsi Jupiterův syn, možná to pochopíš. Je to strašný tlak. Co je moc, to je moc. Nakonec z toho člověk vypění.“Obrátil se k Piper. Cítila se, jako by jí po zádech lezlo tisíc mravenců. Hérakles měl v očích směs smutku a zla, nepřipadal jí úplně při smyslech a rozhodně se necítila bezpečně.„A pokud jde o tebe, holka moje,“ oslovil ji Hérakles, „dej si pozor. Synové Dia umějí být… Ale nic, kašli na to.“Piper nevěděla, co to má znamenat. Najednou by od toho boha nejradši byla co nejdál, ale pokoušela se udržet klidnou,zdvořilou tvář.„Takže, vládce Hérakle,“ ujala se slova, „jsme na výpravě.Rádi bychom získali povolení vplout do Středozemního moře.“Hérakles pokrčil rameny. „Proto jsem tu. Když jsem umřel,tatík ze mě udělal dveřníka Olympu. Já na to: Paráda! Palácová služba! Mejdany od rána do večera! Ale už neřekl, že mám hlídat vstup do antických krajů, uvrtaný na tomhle ostrově po zbytek věčnosti. Zábava jak v márnici.“Ukázal na sloupy vystupující z vln. „Pitomé sloupy. Někdo tvrdí, že jsem odsunul hory a stvořil celý Gibraltarský průliv.Někdo zas, že ty hory jsou sloupy. To je ale snůška keců. Ty sloupy jsou prostě sloupy.“„Jasně,“ přisvědčila Piper. „Samozřejmě. Takže… můžeme proplout?“Bůh se poškrábal na módní bradce. „No, musím vás standardně varovat – ty antické země jsou fakticky nebezpečné a ne každý polobůh v Mare Nostrum přežije. Musím si vás prověřit a zadat vám úkol, který dokáže, že na to máte, bla bla bla. Mezi námi, nedělám z toho vědu. Obyčejně polobohům uložím něco jednoduchého jako nakupovací výpravu nebo zazpívat legrační písničku, tak něco. Po tom všem, co jsem musel oddřít pro svého ďábelského bratrance Eurysthea, no… nechci být jako on, chápete?“„Ceníme si toho,“ usmál se Jason.„V pohodě.“ Hérakles mluvil uvolněně a dobrácky, ale Piper z něj přesto byla nervózní. Ten temný lesk v jeho očích jí připomínal uhlí polité petrolejem, připravené kdykoli vzplanout.„A vůbec,“ zajímal se Hérakles, „co je to za výpravu?“„Za Giganty,“ vysvětloval Jason. „Plujeme je do Řecka zastavit,aby neprobudili Gaiu.“„Giganti,“ zamumlal Hérakles. „Tyhle týpky nesnáším.Když jsem byl polobožský hrdina… Ale nic, to je fuk. A který bůh vás do toho uvrtal – tatík? Athéna? Možná Afrodíta?“Změřil si Piper s povytaženým obočím. „To bude tvoje máma,podle toho, jak jsi hezká.“Piper to mělo napadnout dřív, ale Hérakles ji vyvedl z míry.Pozdě jí došlo, že se rozhovor přesunul na minové pole.„Poslala nás Héra,“ prozradil Jason. „Dala nás dohromady,abychom –“„Héra.“ Héraklův výraz najednou připomínal gibraltarské útesy – tvrdý, nesmlouvavý kus kamene.„My ji taky nesnášíme,“ ozvala se Piper rychle. Bohové, jakto, že ji to nenapadlo? Héra byla Héraklovou nepřítelkyní na život a na smrt. „Nechtěli jsme jí pomáhat. Nedala nám ale moc na vybranou –“„Ale jste tady,“ naštval se Hérakles a bylo po přátelství.„Pardon, vy dva, ale mně je fuk, jak moc důležitá je tahle vaše výprava. Neudělám nic, co chce Héra. Nikdy.“Jason vypadal zmateně. „Ale já myslel, že jste se smířili,když ses stal bohem.“„Jak jsem řekl,“ zavrčel Hérakles, „nevěřte všemu, co slyšíte.Pokud chcete do Středomoří, budu vám bohužel muset zadat extra těžký úkol.“„Ale jsme jako bratři,“ namítal Jason. „S mým životem si Héra taky zahrála. Chápu –“„Ty nechápeš nic,“ odbyl ho Hérakles chladně. „Má první rodina: mrtvá. Život promarněný na absurdních výpravách.Má druhá manželka: mrtvá, ošidili ji, aby mě otrávila a nechala bolestně umřít. A jak mě odškodnili? Stal jsem se nižším bohem. Nesmrtelným, takže nikdy nezapomenu na svou bolest.Trčím tu jako vrátný, portýr… služebník Olympanů. Ne,vy chápete úplné houby. Jediný bůh, který mi aspoň trochu rozumí, je Dionýsos. A ten aspoň vymyslel něco, co má smysl.Já se nemůžu pochlubit ničím, jenom mizernými filmovými adaptacemi svého života.“Piper přešla k čaromluvě. „To je strašlivě smutné, vládce Hérakle. Ale prosím, buď k nám mírný. Nejsme zlí.“Myslela, že se jí to povedlo. Hérakles zaváhal. Pak zaťal zuby a zavrtěl hlavou. „Na druhé straně tohoto ostrova, za těmi kopci, najdete řeku. Uprostřed ní žije starý bůh Achelóos.“Hérakles se odmlčel, jako by se z toho měli splašit hrůzou.„A…?“ pobídl ho Jason.„A,“ pokračoval Hérakles, „chci, abyste mu ulomili druhý roh a přinesli mi ho.“„On má rohy,“ podivil se Jason. „Počkat… druhý roh? Co –?“„To si zjistěte sami,“ vyštěkl bůh. „Tu máte, tohle by mělo pomoct.“Slovo pomoct řekl tak, jako by to znamenalo přitížit. Vytáhl zpod róby jakousi knížečku a hodil ji Piper. Tak tak ji chytila.Na lesklé obálce byla fotomontáž řeckých chrámů a usmívajících se nestvůr. Mínotaurus ukazoval palce nahoru. Nápis uváděl: Héraklův průvodce po Mare Nostrum.„Přineste mi ten roh do západu slunce,“ rozkázal Hérakles.„Jenom vy dva. Žádné kontakty s kamarády. Vaše loď zůstane,kde je. Když se vám to povede, můžete vplout do Středozemního moře.“„A když ne?“ zeptala se Piper a dobře věděla, že odpověď ani nechce slyšet.„No co by, Achelóos vás zabije,“ pokrčil rameny Hérakles.„A já holýma rukama rozlomím vaši loď v půlce a pošlu vaše kamarády předčasně do hrobu.“Jason přešlápl. „Nemůžeme ti radši zazpívat legrační písničku?“„Být vámi už bych vyrazil,“ konstatoval Hérakles chladně.„Do západu slunce. Jinak jsou vaši kamarádi mrtví.“