Annabeth - Kapitola 51.

Annabeth už v životě viděla dost divných věcí, ale nikdy ještě neviděla pršet auta.Jak se střecha jeskyně zhroutila, oslnilo ji sluneční světlo.Na okamžik zahlédla Argo II vznášející se nahoře. Loď musela vypálit z balisty díru přímo do země.Do jeskyně se hroutily kusy asfaltu velké jako vrata od garáže spolu se šesti nebo sedmi italskými auty. Jedno málem narazilo na Athénu Parthenónskou, ale zářící aura sochy působila jako silové pole a auto se od ní odrazilo. Naneštěstí se řítilo přímo na Annabeth.Odskočila stranou a zkroutila nemocnou nohu. Zaplavila ji taková bolest, až málem omdlela, ale vzpamatovala se včas, aby viděla, jak červený Fiat 500 dopadl na hedvábnou past Arachné,prorazil podlahu a zmizel i s římským pavoukolapem.Arachné padala a pištěla jako nákladní vlak před srážkou,ale její kvílení rychle utichlo. Všude kolem Annabeth propadávaly podlahou další kusy trosek a dělaly z ní řešeto.Athéna Parthenónská zůstala nedotčená, ale mramor pod jejím podstavcem byl samá prasklina. Annabeth pokrývaly pavučiny.Z rukou a nohou se jí táhly kusy pavoučích nití jako provázky loutky, ale kupodivu ji žádná troska nezasáhla. Ráda by věřila, že ji ochránila ta socha, ale měla podezření, že to bylo jenom čiré štěstí.Armáda pavouků zmizela. Buď utekli zpátky do tmy, nebo spadli do propasti. Jak jeskyni zalilo denní světlo, tapiserie Arachné na stěnách se rozpadly v prach, což Annabeth nerada viděla – zvlášť tu, na které byla s Percym.Ale bylo jí to jedno, jakmile seshora uslyšela jeho hlas:„Annabeth!“„Tady jsem!“ vzlykla.S tím mohutným vyjeknutím jako by ji opustila všechna hrůza. Zatímco Argo II klesalo, uviděla Percyho, jak se naklání přes zábradlí. Jeho úsměv byl nad všechny tapiserie, jaké kdy viděla.Jeskyně se dál otřásala, ale Annabeth se podařilo udržet se na nohou. Podlaha pod ní byla zatím stabilní. Batoh skončil bůhví kde i s Daidalovým laptopem. Bronzový nůž, který měla od sedmi let, taky zmizel – nejspíš spadl do jámy. Ale Annabeth to bylo jedno. Hlavně že to přežila.Přiblížila se k zející jámě po fiatu. Viděla rozeklané skalní stěny, ztrácející se ve tmě, tu a tam z nich vyrážely drobné římsy,ale nebylo na nich nic – táhla se po nich jen vlákna pavoučího hedvábí jako vánoční výzdoba.Annabeth uvažovala, jestli jí Arachné řekla o propasti pravdu. Spadla pavoučice doopravdy až do Tartaru? Snažila se z toho pomyšlení radovat, ale spíš ji to trápilo. Arachné vážně vytvořila krásná díla. Trpěla už celé věky. A teď se rozpadly i její poslední tapiserie. Po tom všem jí pád do Tartaru připadal jako trochu krutý konec.Annabeth si nejasně uvědomovala, že se Argo II zastavilo asi dvanáct metrů nad podlahou. Posádka vyhodila provazový žebřík,ale Annabeth tam stála celá omámená a hleděla do tmy.Pak se u ní najednou objevil Percy a propletl si s ní prsty.Jemně ji odvrátil od propasti a objal ji. Zabořila mu tvář doprsou a rozplakala se.„Už je to dobré,“ konejšil ji. „Jsme spolu.“Neřekl jsi v pořádku nebo jsme naživu. Po tom všem, co zažili za poslední rok, věděl, že nejdůležitější je, že jsou spolu.Milovala ho za ta slova.Kamarádi se shromáždili kolem, mezi nimi i Nico di Angelo,ale Annabeth byla ještě tak omámená, že ji to ani nepřekvapovalo.Zdálo se jí jedině správné, že je tam.„Ta noha.“ Piper si k ní klekla a prohlédla dlahu z bublinkové fólie. „Páni, Annabeth, co se stalo?“Začala to vysvětlovat. Šlo to těžce, ale postupně se rozmluvila.Percy ji pořád držel, což jí pomáhalo. Když skončila, kamarádi se tvářili ohromeně.„Bohové Olympu,“ žasl Jason. „To všechno jsi zvládla sama?Se zlomeným kotníkem?“„No… něco z toho se zlomeným kotníkem.“Percy se zašklebil. „Ty jsi přiměla Arachné, aby si upletla vlastní past? Já věděl, že jsi dobrá, ale u svaté Héry – Annabeth,tys to dokázala! Generace Athéniných dětí to zkoušely, a nic.Ty jsi našla Athénu Parthenónskou!“Všichni se podívali na sochu.„Co s ní uděláme?“ zeptal se Frank. „Je veliká.“„Musíme ji vzít s sebou do Řecka,“ naléhala Annabeth. „Ta socha je mocná. Nějak nám pomůže zastavit Giganty.“„Gigantů zhouba je zlatá a bílá,“ citovala Hazel. „Vyrvaná v bolestech z tkaného díla.“ Podívala se uznale na Annabeth.„Tys Arachné ošidila, aby ji osvobodila.“Ve strašných bolestech, pomyslela si Annabeth.Leo zvedl ruce. Udělal z prstů rámeček a změřil si Athénu Parthenónskou. „No, možná to bude chtít trochu úprav, ale myslím, že ji protáhneme nákladními vraty ve stájích. Pokud bude vykukovat ven, uvážu jí na nohy červený praporek.“Annabeth se otřásla. Představila si Athénu Parthenónskou,jak čouhá z trirémy s cedulí NADMĚRNÝ NÁKLAD.Pak pomyslela na další verš proroctví. Dvojčata uvězní v bronzovém džbáně anděla, jenž zná klíč k smrtelné bráně.„A co vy?“ zeptala se. „Co se stalo s Giganty?“Percy jí pověděl o záchraně Nika, zjevení Bakcha a boji s dvojčaty v Koloseu. Nico moc nemluvil. Ten chudák kluk vypadal, jako by šest týdnů bloudil divočinou. Percy vysvětlil,co Nico zjistil o bráně Smrti a že se musí zavřít z obou stran.I když seshora proudilo sluneční světlo, po těch Percyho zprávách jako by jeskyně zase ztemněla.„Takže smrtelná strana je v Epiru,“ pokývala hlavou. „Aspoň někde, kam se můžeme dostat.“Nico se zašklebil. „Ale ta druhá, to je problém. Tartar.“To slovo jako by se jeskyní rozeznělo ozvěnou. Jáma za nimi vychrlila studený vzduch. V tu chvíli to Annabeth věděla jistě. Ta propast vážně vede přímo do podsvětí.Percy to musel cítit taky. Odvedl ji o kousek dál od okraje.Za rukama a nohama se jí táhly pavoučí sítě jako nevěstin závoj.Litovala, že nemá dýku, aby si je mohla useknout. MálemPercyho poprosila, aby to udělal mečem, ale než to stačila říct,svěřil se jí: „Bakchus říkal něco o tom, že moje cesta bude těžší,než jsem čekal. Nevím, proč –“Jeskyně zasténala. Athéna Parthenónská se naklonila na stranu. Hlava se jí zachytila v jednom podpůrném kabelu Arachné, ale mramorový základ pod stojanem se drolil. Annabeth cítila, jak se jí dělá zle. Jestli se socha zhroutí do propasti,bude všechno její snažení k ničemu. Jejich výprava neuspěje.„Zajistěte ji!“ vykřikla.Kamarádi ji okamžitě pochopili.„Zhangu!“ křikl Leo. „Odnes mě ke kormidlu, fofrem! Trenér je tam sám.“Frank se proměnil v obřího orla a společně vyrazili k lodi.Jason chytil Piper kolem ramen. Obrátil se k Percymu.„Hned se pro vás vrátím, lidi.“ Přivolal vítr a vyrazil do vzduchu.„Ta podlaha nevydrží!“ varovala je Hazel. „Musíme se dostat k žebříku.“Z děr v zemi vyrazily obláčky prachu a pavučiny. Podpůrné kabely z pavoučího hedvábí se chvěly jako struny obří kytary a začínaly praskat. Hazel skočila k provazovému žebříku a mávla na Nika, aby šel za ní, ale ten nebyl ve stavu, aby mohl běžet.Percy sevřel Annabeth ruku pevněji. „To zvládneme,“ zamumlal.Vzhlédl a viděl, jak z Arga II vystřelily hákovací kotvice a obalily sochu. Jedno lano chytilo Athénu kolem krku jako do oprátky. Leo křičel rozkazy od kormidla a Frank divoce létal od lana k lanu a pokoušel se je zajistit.Nico se zrovna dostal k žebříku, když Annabeth projela zraněnou nohou ostrá bolest. Zalapala po dechu a zavrávorala.„Co je?“ zeptal se Percy.Snažila se klopýtat k žebříku. Proč se místo toho pohybovala dozadu? Najednou jí cosi podtrhlo nohy, spadla na tvář.„Kotník!“ houkla Hazel od žebříku. „Její kotník! Odřízni ho! Odřízni ho!“Annabeth byla zmatená bolestí. Odříznout jí kotník?Ani Percymu očividně nedošlo, co Hazel myslí. Pak s Annabeth něco trhlo dozadu a táhlo ji to k jámě. Percy po ní skočil.Popadl ji za paži, ale hybná síla táhla i jeho.„Pomozte jim!“ křičela Hazel.Annabeth zahlédla Nika, jak se k nim belhá, a Hazel, která se snažila vyplést meč z provazového žebříku. Ostatní se pořád soustředili na sochu a Hazelin křik se utopil ve všeobecném pokřiku a rachotu v jeskyni.Annabeth vzlykla, když se dostala ke kraji propasti. Nohy se jí přehouply přes okraj. Až pozdě jí došlo, co se děje: byla zamotaná do pavoučích vláken. Měla je odříznout hned. Myslela si, že jsou volná, ale celá podlaha byla pokrytá pavučinami a ona si nevšimla, že se jí jedno vlákno ovinulo kolem nohy –a druhý konec mizel přímo v jámě. Byl spojen s něčím těžkým tam dole ve tmě, něčím, co ji stahovalo dolů.„Ne,“ zanaříkal Percy a v očích se mu zablesklo. „Můj meč…“Ale aby na něj dosáhl, musel by pustit Annabethinu ruku,a Annabeth byla se silami na dně. Sklouzla přes okraj. Percy spadl s ní.Její tělo do něčeho narazilo. Bolestí musela na chvíli ztratit vědomí. Když zase viděla, uvědomila si, že spadla kousek do jámy a visí nad prázdnotou. Percymu se povedlo zachytit se za římsu asi pět metrů pod okrajem jámy. Držel se tam jednou rukou, druhou svíral Annabeth zápěstí, ale nohu jí to táhlo moc silně.Není úniku, ozval se hlas v temnotě pod nimi. Já jdu do Tartaru a ty půjdeš taky.Annabeth nevěděla, jestli vážně slyšela hlas Arachné, nebo jí to znělo jenom v hlavě.Propast se otřásla. Percy byl to jediné, co jí bránilo v pádu.Taktak se držel za římsu velkou jako polička na knihy.Nico se naklonil přes okraj jámy, natáhl ruku, ale byl moc daleko na to, aby jim mohl pomoct. Hazel ječela na ostatní, ale pokud ji v tom chaosu slyšeli, nedostali by se k nim včas.Annabeth připadalo, jako by jí někdo rval nohu od těla.Bolestí viděla rudě. Síla podsvětí ji táhla jako temná gravitace.Neměla sílu se bránit. Věděla, že je moc hluboko na to, aby se zachránila.„Percy, pusť mě,“ zachraptěla. „Nevytáhneš mě.“Tvář mu zbledla námahou. Poznala mu na očích, že ví, že je to beznadějné.„Nikdy,“ prohlásil. Vzhlédl k Nikovi o pět metrů nad nimi.„Druhá strana, Niko! Sejdeme se tam. Chápeš?“Nico vykulil oči. „Ale –“„Zaveď je tam!“ houkl Percy. „Slib mi to!“„Já – Ano.“Pod nimi se v temnotě zasmál hlas. Oběti. Krásné oběti k probuzení bohyně.Percy sevřel Annabethino zápěstí pevněji. Tvář měl vyčerpanou,poškrábanou a krvavou, vlasy samou pavučinu, ale když se jí zahleděl do očí, napadlo ji, že nikdy nebyl krásnější.„Zůstaneme spolu,“ slíbil jí. „Nepůjdeš nikam beze mě. Už nikdy.“Teprve tehdy pochopila, co se stane. Jedno směrná cesta.Hodně tvrdý pád.„Aspoň že budeme spolu,“ vydechla.Slyšela Nika a Hazel, jak pořád křičí o pomoc. Vysoko, vysoko nahoře viděla sluneční světlo – možná poslední v životě.Pak se Percy pustil drobné římsy a společně, ruku v ruce,padal s Annabeth do nekonečné temnoty.