Annabeth - Kapitola 49.

Annabeth se dostala za hranice naprosté hrůzy.Už ji napadli šovinističtí duchové. Zlomila si kotník. Přes propast ji honila armáda pavouků. A teď v těžkých bolestech,s kotníkem obaleným prkny a bublinkovou fólií a beze zbraně,jen s dýkou, čelila Arachné – nestvůrné polopavoučici, která ji chtěla zabít a pak o tom utkat pamětní tapiserii.V posledních několika hodinách se Annabeth tolik třásla,potila, naříkala a zadržovala slzy, že její tělo na hrůzu prostě rezignovalo. Mozek si řekl něco jako Fajn, tak to by stačilo. Víc už se vyděsit nemůžu.A tak Annabeth místo toho začala přemýšlet.Nestvůrná kreatura postupovala dolů z vršku pavučinami pokryté sochy. Pohybovala se od vlákna k vláknu, syčela potěšením,čtyři oči se jí leskly ve tmě. Buď nepospíchala, nebo byla pomalá.Annabeth doufala, že platí to druhé.Ne že by na tom záleželo. Annabeth nebyla ve stavu, aby mohla utíkat, a šance v boji měla mizerné. Arachné musela vážit nějakých pár set kilo. Ostnaté nohy byly dokonalé na chytání a zabíjení kořisti. Kromě toho Arachné zřejmě dokázala i další hrůzy – jedovatě kousat a vystřelovat sítě jako starý řecký Spiderman.Ne. Boj není řešení.Takže zbývají podvody a chytrost.Ve starých legendách se Arachné dostala do maléru kvůli své pýše. Vychloubala se, že její tapiserie jsou lepší než Athéniny,což vedlo až k první olympské televizní reality show na téma Takže ty si myslíš, že umíš tkát líp než bohyně? Arachné byla kvůli své pýše poražena.Annabeth o pýše něco věděla. Byla to i její osudová slabost.Často si musela připomínat, že nedokáže všechno sama. Není vždycky ta nejlepší osoba pro všechno. Někdy neviděla nalevo napravo a zapomínala na ostatní, dokonce i na Percyho. A snadno se nechala svést k tomu, aby do omrzení vyprávěla o svých oblíbených projektech.Ale dokázala by tuhle svou slabost využít proti pavoučici?Možná kdyby hrála o čas… Ale netušila, jak by odklad mohl pomoct. Kamarádi se k ní nedostanou, i kdyby věděli, kam jít. Záchranný oddíl se nedostaví. Přesto to bylo lepší než smrt.Pokoušela se udržet klidný výraz, což se zlomeným kotníkem nebylo jen tak. Dobelhala se k nejbližší tapiserii – pohledu na starověký Řím.„To je úžasné,“ pochválila ji. „Pověz mi o tom něco.“Arachné ohrnula rty nad kusadly. „Co je ti do toho? Stejně umřeš.“„No jasně,“ přisvědčila Annabeth. „Ale fascinuje mě, jak jsi zachytila světlo. Používáš na paprsky vlákno z pravého zlata?“To dílo bylo vážně fantastické. Annabeth nemusela předstírat,že je uchvácena.Arachné si dovolila samolibý úsměv. „Kdepak, dítě. Žádné zlato. Smíchala jsem barvy, využila kontrast jasně žluté s tmavšími odstíny. To tomu dává trojrozměrný výraz.“„Krása.“ Annabethino uvažování se začalo ubírat dvěma směry: jeden dál vedl rozhovor, druhý horečně pátral po nějakém plánu na přežití. Nic ji nenapadalo. Arachné byla poražena jenom jednou – samotnou Athénou, a to chtělo božskou magii a neuvěřitelné schopnosti v tkalcovské soutěži.„Takže…,“ vypravila ze sebe. „Tuhle scénu jsi viděla na vlastní oči?“Arachné zasyčela a u pusy se jí objevila dost nechutná pěna.„Pokoušíš se oddálit vlastní smrt. To nevyjde.“„Ne, ne,“ tvrdila Annabeth. „Jenom mě napadá, že je nesmírná škoda, že tyhle krásné tapiserie nikdo nevidí. Patřily by do muzea nebo…“„Nebo?“ zeptala se Arachné.Annabeth se vylíhl v mozku šílený nápad, jako když její máma vyskočila z Diovy hlavy. Ale dokáže zařídit, aby vyšel?„Ale nic.“ Lítostivě si povzdechla. „To byla hloupost. Pitomý nápad.“Arachné seběhla po soše a usadila se na vršku štítu bohyně.I z té dálky Annabeth cítila nasládlý pavoučí pach, jako by měsíc hnila cukrárna plná sladkostí.„Co?“ naléhala pavoučice. „Jaká hloupost?“Annabeth měla co dělat, aby necouvla. Zlomený kotník nebo ne, každý nerv v těle jí pulzoval strachem, nutil ji dostat se pryč od obřího pavouka, který se nad ní tyčil.„Ale… jenom, že jsem dostala na starost přestavbu hory Olymp,“ prohodila jakoby nic. „Víš, po válce s Titány. Většinu už jsem udělala, ale potřebujeme tam spoustu uměleckých děl.Trůnní sál bohů, například… Tam by se podle mě tvoje práce perfektně hodily. Olympané by konečně viděli, jak jsi nadaná.Ale jak jsem řekla, byl to pitomý nápad.“Chlupaté břicho Arachné se zachvělo. Čtyři oči se zaleskly,jako by se za každým vylíhla jiná myšlenka a ona se je pokoušela splést do souvislé sítě.„Ty přestavuješ Olymp,“ opakovala. „Moje díla… v trůnním sále.“„No, i jinde,“ pokračovala Annabeth. „Do hlavního pavilonu by se některé věci taky hodily. Tahle řecká krajinka – to by se devíti múzám moc líbilo. A věřím, že by se ostatní bohové o tvá díla poprali. Každý by je chtěl mít ve svém paláci.Myslím, že kromě Athény nikdo neviděl, co umíš, že?“Arachné zacvakala kusadly. „Asi ne. Za starých časů mi Athéna roztrhala všechny nejlepší práce. Mé tapiserie ukazovaly bohy v dost nelichotivém světle, víš. Tvé matce se to nezamlouvalo.“„To je dost pokrytecké,“ podivila se Annabeth, „protože bohové si ze sebe navzájem dělají legraci v jednom kuse. Myslím,že trik je v tom, postavit jednoho boha proti jinému. Například Arés by si zamiloval tapiserii, která by si střílela z mé mámy.On Athénu vždycky nesnášel.“Arachné nepřirozeně naklonila hlavu. „Ty bys šla proti vlastní matce?“„Jenom ti říkám, co by se líbilo Arésovi,“ tvrdila Annabeth.„A Zeus by ocenil něco, co by se vysmívalo Poseidónovi. No,jsem přesvědčená, že kdyby Olympané viděli tvou práci, došlo by jim, jak jsi úžasná, a smlouvali by o tvá díla. A že bych šla proti mámě, no, proč ne? Poslala mě sem umřít, že? Když jsem se s ní naposled setkala v New Yorku, vlastně mě vydědila.“Annabeth jí pověděla o tom setkání. Podělila se o hořkost a smutek. Muselo to znít upřímně. Pavoučice se na ni nevrhla.„To je celá Athéna,“ zasyčela Arachné. „Odvrhne dokonce i vlastní dceru. Ta bohyně nikdy nepřipustí, aby se mé tapiserie vystavovaly v paláci bohů. Vždycky na mě bude žárlit.“„Ale představ si, že by ses konečně dočkala pomsty.“„Že tě zabiju!“„Možná.“ Annabeth se poškrábala na hlavě. „Nebo… že ze mě uděláš svou agentku. Mohla bych dostat tvá díla na horu Olymp. Mohla bych uspořádat výstavu pro ostatní bohy. Až na to má máma přijde, bude pozdě. Olympané konečně uvidí,čí díla jsou lepší.“„Takže to uznáváš!“ vykřikla Arachné. „Dcera Athény tvrdí,že jsem lepší! No, to mi zní jako rajská hudba.“„Ale je ti to k ničemu,“ upozornila ji Annabeth. „Jestli tady umřu, zůstaneš ve tmě. Gaia zničí bohy a ti se nedozvědí, že jsi byla lepší tkadlena.“Pavoučice zasyčela.Annabeth se bála, že se najednou zjeví matka a prokleje ji nějakou strašlivou pohromou. První věc, kterou se naučí každé dítě Athény: máma je ve všem nejlepší a ty nesmíš nikdy, nikdy ani naznačit nic jiného.Ale nestalo se nic. Možná Athéna pochopila, že to Annabeth říká jenom proto, aby si zachránila život. Nebo na tom byla tak bídně, rozštěpená mezi řeckou a římskou osobností, že nedávala pozor.„To nepůjde,“ zabručela Arachné. „To nemůžu dovolit.“„No…“ Annabeth přešlápla, snažila se přesunout váhu z tepajícího kotníku. V podlaze se objevila nová trhlina. Odbelhala se o kus dál.„Opatrně!“ vyštěkla Arachné. „Základy téhle svatyně byly sežrány už před stovkami let!“Annabeth vynechalo srdce. „Sežrány!“„Ty vůbec netušíš, kolik nenávisti pod námi vře,“ prohlásila pavoučice. „Zlostné myšlenky spousty nestvůr, které se pokoušejí dostat k Athéně Parthenónské a zničit ji. Moje sítě jsou to jediné, co tuhle svatyni drží pohromadě, holka! Jeden špatný krok a zhroutíš se až tam dolů do Tartaru – a věř mi, to není jako brána Smrti, tohle by byla jednosměrná cesta a tvrdý pád! Nenechám tě umřít, dokud mi nepovíš o plánech s mým uměním.“Annabeth připadalo, že má v puse rez. Až tam dolů do Tartaru?Snažila se dál soustředit, ale nebylo to lehké, když slyšela,jak podlaha skřípe a praská a suť se sype do prázdna tam dole.„Ano, ty plány,“ spustila. „No… jak jsem řekla, moc ráda bych dostala tvá díla na Olymp a všude je tam rozvěsila. Mohla bys nastrkovat své umění Athéně pod nos celou věčnost. Ale to bych dokázala jedině… Ne. To je moc těžké. To mě radši rovnou zabij.“„Ne!“ vykřikla Arachné. „To nejde! Už mě to pomyšlení vůbec netěší! Musím dostat svá díla na Olymp! Co mám dělat Annabeth zavrtěla hlavou. „Promiň. Neměla jsem nic říkat.Prostě mě shoď do Tartaru nebo cokoliv jiného.“„Odmítám!“„Neblázni. Zabij mě.“„Ty mi nebudeš rozkazovat! Řekni mi, co musím udělat!Nebo… nebo –“„Nebo mě zabiješ?“„Ano! Ne!“ Pavoučice si přitiskla přední nohy k hlavě.„Musím předvést svá díla na Olympu.“Annabeth se snažila zatajit vzrušení. Její plán by vážně mohl vyjít… ale pořád ještě zbývá přesvědčit Arachné, aby udělala něco nemožného. Vzpomněla si na dobrou radu, kterou jí dal Frank Zhang: ber věci jednoduše.„Možná by se dalo rozhodit pár vláken,“ připustila.„V tom jsem výborná!“ nadchla se Arachné. „Jsem pavouk!“„Ano, ale abych mohla tvé práce vystavit na Olympu, musím vyhlásit náležitý konkurz. Je třeba formulovat téma, předložit návrh,sestavit portfolio. Hmmm… Máš nějaké portrétní fotky?“„Portrétní fotky?“„Černobílé, na lesklém papíře… No, to nic. Nejdůležitější je dílo do konkurzu. Tyhle tapiserie jsou úžasné. Ale bohové budou chtít něco vážně speciálního – něco, co naprosto jasně předvede tvůj talent.“Arachné zavrčela: „Chceš říct, že tohle nejsou moje nejlepší práce? Vyzýváš mě na soutěž?“„Ne, to ne!“ Annabeth se rozesmála. „Já tebe? Proboha, to ne. Jsi na mě moc dobrá. Bude to pro tebe soutěž, kde budeš bojovat jen proti sobě samotné, abychom zjistily, jestli máš vážně na to, abys předvedla svá díla na Olympu.“„Jistě že mám!“„No, já si to rozhodně taky myslím. Ale ten konkurz, to víš… Je to formální záležitost. Bohužel s tím bude dost práce.Vážně mě nechceš radši prostě zabít?“„Přestaň už s tím!“ vyjekla Arachné. „Co mám vyrobit?“„Ukážu ti to.“ Annabeth si stáhla ze zad batoh. Vytáhla Daidalův laptop a otevřela ho. Ve tmě zazářilo logo delty.„Co je to?“ zajímala se Arachné. „Nějaký tkalcovský stav?“„Něco takového,“ přikývla Annabeth. „Slouží ke tkaní nápadů.Mám v tom schéma uměleckého díla, které budeš muset udělat.“Prsty se jí zachvěly nad klávesnicí. Arachné se sklonila a hleděla Annabeth přímo přes rameno. Annabeth se nemohla zbavit představy, jak jí ty jehličkové zuby zajíždějí do krku jako do másla.Spustila program prostorového znázornění. Její poslední schéma tam ještě bylo – klíč k Annabethinu plánu, inspirovaný nejnepravděpodobnější múzou všech dob: Frankem Zhangem.Annabeth v duchu rychle počítala. Zvětšila rozměry modelu a pak ukázala Arachné, jak by se dal vytvořit – splést vlákna do pásů a z těch pak dlouhý válec.Zlaté světlo z monitoru osvětlovalo pavoučí tvář. „Chceš,abych utkala tohle? Ale to nic není! Je to tak malé a jednoduché!“„Ve skutečnosti to bude mnohem větší,“ varovala ji Annabeth.„Vidíš, tady jsou uvedeny rozměry. Samozřejmě, že to musí být tak velké, aby to bohy uchvátilo. Možná to vypadá jednoduše, ale ta struktura má neuvěřitelné vlastnosti. Tvé pavoučí hedvábí na to bude dokonalé – je měkké a pružné,a přitom pevné jako ocel.“„Aha…“ Arachné se zamračila. „Ale není to tapiserie.“„Právě proto je to taková výzva. Je to mimo tvou specializaci.Takové dílo – abstraktní sochu – bohové chtějí. Bude stát ve vstupní hale olympské trůnní síně, aby ho viděl každý návštěvník.Proslavíš se navěky!“Arachné nespokojeně zhluboka zavrčela. Annabeth čekala,že na návrh neskočí. Ruce jí začaly mrznout a potit se zároveň.„Tohle by chtělo spoustu sítí,“ postěžovala si pavoučice. „Víc než vyrobím za rok.“V tohle Annabeth doufala. Podle toho si spočítala množství a velikost. „Budeš muset uvolnit sochu,“ nadnesla, „použít to hedvábí znovu.“Arachné vypadala, že něco namítne, ale Annabeth máchla k Athéně Parthenónské, jako by o nic nešlo. „Co je důležitější– potah na starou sochu nebo důkaz, že tvá práce je nejlepší?Jistě, musela bys to udělat hrozně opatrně. Musela bys nechat dost sítí, aby se to tady udrželo pohromadě. Ale jestli je to na tebe moc těžké –“„To jsem neřekla!“„Jasně. Jenom… Athéna se nechala slyšet, že takovou splétanou strukturu nesvede žádný tkadlec, ani ona. Takže pokud si myslíš, že to nepůjde –“„To že řekla Athéna?“„No ano.“„K smíchu! Já to dokážu!“„Výborně! Ale musíš se do toho pustit hned, než si Olympané vyberou na ty instalace jiného umělce.“Arachné zavrčela. „Jestli mě šidíš, holka –“„Budeš mě tu mít jako rukojmí,“ připomněla jí Annabeth.„Přece nikam nepůjdu. Až tu sochu dokončíš, dáš mi za pravdu,že je to to nejúchvatnější dílo, jaké jsi kdy udělala. Pokud ne, klidně umřu.“Arachné zaváhala. Její ostnaté nohy byly tak blízko, že by dokázaly jedním rychlým máchnutím Annabeth probodnout.„Dobře,“ svolila pavoučice. „Poslední soutěž – se sebou samou!“Arachné vyšplhala po síti a začala z pavučin vyplétat Athénu Parthenónskou.