Jak tak Annabeth visela ve vzduchu a ručkovala dolů, zatímco se žebřík divoce točil, děkovala v duchu Cheirónovi za všechny ty roky výcviku lezení v Táboře polokrevných. Hlasitě a často si stěžovala, že šplhání po provaze jí nestvůry porazit nepomůže.Cheirón se jen usmíval, jako by věděl, že tento den jednou přijde.Konečně se dostala na dno. Netrefila se na cihlový okraja přistála v kanálu, ale ukázalo se, že je jenom několik centimetrů hluboký. Ledová voda jí promočila tenisky.Zvedla zářící dýku. Mělký kanál se táhl prostředkem cihlové chodby. Každých pár metrů vybíhaly ze zdí keramické trubky.Soudila, že je to drenáž, součást antické římské kanalizace.Žasla nad tím, že takový tunel přetrval v podzemí přecpaném trubkami, sklepy a stokami ze všech dalších staletí.Náhlá myšlenka ji zamrazila víc než voda. Před několika lety se vydala s Percym na výpravu do Daidalova labyrintu –tajné sítě chodeb a prostor, opatřené silnými kouzly a pastmi,která se táhla pod všemi americkými městy.Když Daidalos v bitvě o labyrint zemřel, celé bludiště se zhroutilo – nebo si to Annabeth aspoň myslela. Ale co když se to stalo jenom v Americe? Co když je tohle starší verze labyrintu?Daidalos jí kdysi řekl, že bludiště má svůj vlastní život,neustále roste a mění se. Možná se labyrint dokáže tvořit znovu stejně jako nestvůry. To dávalo smysl. Byla to archetypální síla,jak by řekl Cheirón – něco, co nikdy nemůže opravdu zemřít.Pokud je tohle část toho labyrintu…Annabeth se rozhodla na to nemyslet, ale zároveň si umínila být opatrná. V labyrintu nehrála pozemská vzdálenost žádnou roli. Kdyby si nedala pozor a ušla pár metrů špatným směrem,mohla by skončit třeba v Polsku.Jenom pro jistotu přivázala ke konci žebříku novou cívku šňůry. Může ji za sebou odvíjet, zatímco bude zkoumat chodbu.Starý, ale dobrý trik.Uvažovala, kudy se dá. Chodba vypadala stejně v obou směrech. Pak asi tak o patnáct metrů dál vlevo zaplálo na zdi znamení Athény. Annabeth by přísahala, že na ni sova hledí těma velkýma ohnivýma očima, jako by chtěla říct: Na co čekáš? Pospěš si!Začínala ji vážně nesnášet.Když se k ní dostala, znamení se už rozplynulo a Annabeth došla šňůra z první cívky.Zatímco k ní přivazovala druhou, rozhlédla se po chodbě.Část zdiva tu byla probořená, jako by ve stěně vyrazil díru perlík.Došla k ní, aby se podívala. Vstrčila do otvoru dýku a posvítila si. Uviděla nižší prostor, dlouhý a úzký, s mozaikou na zemi, malovanými stěnami a lavicemi po obou stranách. Mělo to tvar asi jako vagon metra.Vstrčila do otvoru hlavu a modlila se, aby ji nic nekouslo.V bližší části místnosti byl cihlový dveřní oblouk. Na druhém konci stál kamenný stůl nebo možná oltář.Hmmm… Vodní chodba se táhla dál, ale Annabeth si byla jistá, že musí tudy. Vzpomněla si, co jí řekl Tiberinus: Najdi oltář cizího boha. Nevypadalo to, že z té místnosti vedou nějaké východy, ale na lavici dolů to nebylo daleko. Lehce by dokázala vylézt zpátky.Se šňůrou v ruce se spustila dolů.Strop místnosti byl klenutý cihlovými oblouky, ale Annabeth se na první pohled nelíbil. Přímo nad hlavou, v oblouku hned u cihlového vstupu, byl vrcholový kámen rozlomený v půlce. Po stropě se táhly praskliny. Ten prostor tam zřejmě vydržel dva tisíce let, ale umínila si, že se tam radši dlouho nezdrží.Při její smůle se v příštích dvou minutách zhroutí.Po podlaze se táhla dlouhá úzká mozaika se sedmi obrázky v řadě jako časová přímka. U nohou Annabeth byl krkavec.Za ním lev. Několik dalších vypadalo jako římští válečníci s různými zbraněmi. Zbytek byl natolik poškozený nebo pokrytý prachem, že Annabeth detaily nerozeznala. Lavice na obou stranách pokrývaly keramické střepy. Na stěnách byly namalovány scény z hostiny: muž v róbě s kulatou čepicí jako naběračka na zmrzlinu, sedící vedle většího chlapíka, vysílajícího sluneční paprsky. Kolem nich stáli lidé s loučemi a sluhové,v pozadí se potulovala různá zvířata jako vrány a lvi. Annabeth netušila, co ten obraz znázorňuje, ale nepřipomínal jí nic ze známých řeckých legend.Oltář na druhém konci pokoje byl složitě zdobený vlysy,znázorňujícími muže s naběračkovou čepicí, jak drží nůž u krku býka. Na oltáři stála kamenná figurka chlapíka po kolena vězícího ve skále, s dýkou a loučí v roztažených rukou.Ani tady Annabeth nevěděla, co to znamená.Popošla o krok k oltáři. Ozvalo se KŘUP. Shlédla a viděla,že šlápla do lidského hrudního koše.Annabeth v sobě udusila výkřik. Kde se tu tohle vzalo? Před chvilkou se na zem dívala, a žádné kosti neviděla. Teď jimi byla podlaha přímo posetá. Žebra pod jejíma nohama byla očividně stará, rozpadla se v prach, jakmile zvedla nohu. Poblíž ležela zrezivělá bronzová dýka, která hodně připomínala tu její.Buď ta osoba měla zbraň, nebo ji ta zbraň zabila.Natáhla vlastní čepel, aby viděla před sebe. O kousek dál ležela na mozaice kompletnější kostra ve zbytcích vyšívaného červeného kabátce jako z dob renesance. Nabíraný límec a lebka byly ohořelé, jako by se ten člověk rozhodl umýt si vlasy pájecí lampou.Paráda, pomyslela si Annabeth. Zvedla oči k sošce na oltáři s dýkou a pochodní.Bude to nějaká zkouška, usoudila. Ti dva chlapíci neuspěli.Oprava: nejenom ti dva. Po zemi až k oltáři se válely další kosti a cáry oblečení. Netušila, kolik je tu koster, ale vsadila by se,že jsou to všechno polobohové z minulosti, děti Athény na stejné výpravě jako ona.„Já nebudu další kostra na tvé podlaze,“ zavolala na sochu a doufala, že to zní dostatečně odvážně.Dívka, rozlehl se místností mdlý hlas. Dívky sem nesmějí.Polobohyně, pronesl další hlas. Neomluvitelné.Místnost zarachotila. Z popraskaného stropu vylétl prach.Annabeth skočila k díře, kterou se sem dostala, ale ta zmizela.Její vlákno se přetrhlo. Vylezla na lavici a zabušila do zdi, kde byl předtím otvor, doufala, že zeď je jenom iluze, ale působila pevně.Byla tu uvězněná.V lavicích se zjevili mihotající se duchové – zářící fialoví muži v římských tógách, připomínali láry, které viděla v Táboře Jupiter. Zlostně na ni hleděli, jako by jim přerušila setkání.Udělala to jediné, co mohla. Slezla z lavice a obrátila se zády k zazděnému vchodu. Snažila se vypadat sebejistě, i když by si před těmi skuhrajícími duchy a kostrami polobohů na zemi nejradši přetáhla tričko přes hlavu a rozječela se.„Jsem dítě Athény,“ představila se tak směle, jak jen dokázala.„Řekyně,“ vyprskl znechuceně jeden duch. „Čím dál horší.“Na druhém konci místnosti se s obtížemi zvedl nějaký staře vyhlížející duch (mají duchové taky artritidu?) a postavil se k oltáři. Temné oči upíral na Annabeth. Nejdřív ji napadlo, že vypadá jako papež. Měl lesklou róbu, špičatou čepici a pastýřskou hůl.„Toto je Mithrasova jeskyně,“ oznámil jí starý duch. „Narušila jsi naše posvátné rituály. Nemůžeš vidět naše tajemství a přežít.“„Já si nechci prohlížet vaše tajemství,“ ujistila ho Annabeth.„Sleduju znamení Athény. Ukažte mi východ a já zmizím.“Mluvila klidně, což ji samotnou překvapilo. Netušila, jak se odsud dostane, ale věděla, že musí uspět tam, kde sourozenci selhali. Její cesta vedla dál – hlouběji do podzemních vrstev Říma.Povedou tě nezdary tvých předchůdců, řekl Tiberinus.A pak… To nevím.Duchové si mumlali něco latinsky. Annabeth zachytila pár nelichotivých slov o polobohyních a Athéně.Konečně duch v papežské čepici zabušil pastýřskou berlou do země. Ostatní lárové zmlkli.„Tvá řecká bohyně je tu zcela bezmocná,“ zaburácel papež.„Mithras je bůh římských válečníků! Bůh legie, bůh impéria!“„Nebyl to ani Říman,“ namítla Annabeth. „Spíš něco jako Peršan nebo co…“„Svatokrádež!“ vyjekl stařec a několikrát zabušil holí do země.„Mithras nás chrání! Já jsem pater tohoto bratrstva –“„Otec,“ přeložila Annabeth.„Nepřerušuj mě! Coby pater musím chránit naše tajemství.“„Jaká tajemství?“ zeptala se Annabeth. „Partu mrtvých chlápků v tógách, kteří vysedávají v jeskyni?“Duchové brblali a stěžovali si, dokud pater pořádně nahlas nehvízdl a neutišil je. Ten stařík měl dobré plíce. „Jsi očividně nevěřící. Stejně jako ti ostatní musíš zemřít.“Ostatní. Annabeth se snažila nedívat se na kostry.Mozek jí horečně pracoval, pátral po něčem, co věděla o Mithrasovi. Měl tajný kult válečníků. Byl oblíbený v legii.Byl to jeden z bohů, kteří nahradili Athénu jako válečné božstvo.Afrodíta se o něm zmínila při tom čajovém dýchánku v Charlestonu. Kromě toho o něm Annabeth nevěděla nic.Mithras prostě nepatřil k bohům, o kterých se mluvilo v Táboře polokrevných. A pochybovala, že duchové počkají, až vytáhne Daidalův laptop a něco si o něm najde.Podívala se na mozaiku na zemi – sedm obrazů v řadě.Změřila si duchy a všimla si, že všichni mají na tógách nějaký odznak – krkavce, pochodeň nebo luk.„Máte sedm fází,“ vyhrkla. „Sedm úrovní členství. A ta nejvyšší je pater.“Duchové kolektivně zalapali po dechu. Pak všichni najednou spustili křik.„Jak to ví?“ ptal se jeden.„Ta holka nám sebrala naše tajemství!“„Ticho!“ nařídil pater.„Ale ona možná ví o našich zkouškách!“ vyjekl další.„Zkoušky!“ chytila se Annabeth. „O těch samozřejmě vím!“Další kolo nevěřícného lapání po dechu.„Absurdní!“ křičel pater. „Ta holka lže! Dcero Athény, vyber si, jak zemřeš. Když si nevybereš, bůh vybere za tebe!“„Oheň, nebo dýka, že?“ tipla si Annabeth.Dokonce i patera to ohromilo. Zřejmě mu ušlo, že se oběti předchozích trestů válejí po podlaze.„Jak – jak jsi…?“ Polkl. „Kdo jsi?“„Dítě Athény,“ zopakovala Annabeth. „Ale ne jen tak ledajaké.Jsem… hm, mater svého sesterstva. Vlastně magna mater.Žádná tajemství mi nejsou skryta. Mithras nemůže před mým pohledem schovat nic.“„Magna mater!“ vypískl jeden duch zoufale. „Velká matka!“„Zabiju ji!“ Jeden duch vyrazil s napřaženýma rukama, aby ji uškrtil, ale prošel přímo jí.„Jsi mrtvý,“ připomněla mu Annabeth. „Sednout.“Duch se zatvářil rozpačitě a posadil se.„Nemusíme tě zabíjet sami,“ zavrčel pater. „Mithras to udělá za nás!“Socha na oltáři začínala zářit.Annabeth přitiskla ruce na zazděný vchod za sebou. Musí tu být východ. Malta se drolila, ale ani tak se nedalo zdivo prorazit hrubou silou.Zoufale se rozhlédla po místnosti – popraskaný strop, mozaika na zemi, malby na stěnách, vyřezávaný oltář. Nadechla se a spustila, bez uvažování chrlila, co ji napadlo.„To není dobře,“ zahřímala. „Já znám všechno. Své nováčky prověřujete ohněm, protože pochodeň je symbolem Mithrase.Další symbol je dýka, proto můžete být zkoušeni i jí. Chcete mě zabít, stejně jako… hm, jako Mithras zabil posvátného býka.“Byl to naprostý výstřel naslepo, ale na oltáři byl vyrytý Mithras zabíjející býka, takže Annabeth soudila, že to musí být důležité. Duchové kvíleli a zakrývali si uši. Někteří se plácali po tvářích, jako by se chtěli probudit ze zlého snu.„Ta velká matka to ví!“ zhrozil se jeden. „To není možné!“Pokud se tady nerozhlédneš, pomyslela si Annabeth a sebedůvěra v ní rostla.Zabodla se pohledem do ducha, který zrovna promluvil.Měl na tóze odznak s havranem – stejný symbol jako na zemi u jejích nohou.„Ty jsi jenom havran,“ obořila se na něj. „Nejnižší stupeň.Tak mlč a nech mě mluvit se svým paterem.“Duch se zděsil. „Milost! Milost!“Pater se vpředu v místnosti roztřásl – netušila, jestli vztekem,nebo strachem. Papežská čepice mu klouzala na bok, jako když ručička stavu benzinu ukazuje prázdnou nádrž. „Po pravdě,víš toho hodně, velká matko. Tvá moudrost je veliká, ale tím spíš nesmíš odejít. Tkadlena nás varovala, že přijdeš.“„Tkadlena…“ Annabeth si sklíčeně uvědomila, o čem pater mluví: ta věc ve tmě z Percyho snu, strážkyně svatyně. Zrovna teď si přála to nevědět, ale pokoušela se zachovat klid. „Ta tkadlena se mě bojí. Nechce, abych sledovala znamení Athény. Ale ty mě necháš projít.“„Musíš si vybrat zkoušku!“ stál na svém pater. „Oheň nebo dýka! Přežiješ ji, a pak tě možná nechám projít!“Annabeth shlédla na kosti svých sourozenců. Povedou tě nezdary tvých předchůdců.Všichni si vybrali jedno nebo druhé: oheň nebo dýku. Možná si mysleli, že zkoušku zvládnou. Ale všichni umřeli. Annabeth potřebovala třetí možnost.Hleděla na sošku na oltáři, která zářila čím dál jasněji. Cítila její žár přes celou místnost. Instinkt jí velel soustředit se na dýku nebo na pochodeň, ale místo toho se zahleděla na spodek sošky.Uvažovala, proč má nohy v kameni. Pak jí to došlo: možná,že Mithras není zaražený v kameni. Možná z kamene vystupuje.„Ani oheň, ani dýku,“ prohlásila Annabeth pevně. „Existuje ještě třetí zkouška, a tu složím.“„Třetí zkouška?“ opakoval pater.„Mithras se zrodil z kamene,“ prohlásila Annabeth a doufala,že se neplete. „Vynořil se jako dospělý z kamene s dýkou a pochodní.“Křik a kvílení jí prozradily, že hádá správně.„Ta velká matka ví všechno!“ vykřikl jeden duch. „Tohle je naše nejtajnější tajemství!“Tak si ho nemáte vystavovat přímo na oltáři, pomyslela si Annabeth. Ale byla za ty hloupé duchy vděčná. Kdyby si do kultu pustili ženy, možná by se přiučili logice.Annabeth dramaticky ukázala na stěnu, ze které vyšla. „Já se zrodila z kamene, stejně jako Mithras! A tím jsem vaši zkoušku už splnila!“„Pche!“ vyprskl pater. „Přišlas dírou ve zdi! To není totéž.“No dobře. Tak ten pater možná není úplný pitomec, ale Annabeth neztrácela sebejistotu. Podívala se na strop a dostala další nápad – všechny drobnosti jí zapadly do sebe.„Já ovládám samotné kameny.“ Zvedla ruce. „Dokážu vám,že jsem silnější než Mithras. Jediným úderem zničím celou tuto komnatu.“Duchové kvíleli, třásli se a pokukovali po stropě, ale Annabeth věděla, že nevidí to, co ona. Ti duchové byli totiž bojovníci,ne inženýři. Děti Athény toho dokázaly mnoho, a nejen v boji. Annabeth studovala architekturu roky. Věděla, že tahle prastará prostora je na pokraji zhroucení. Věděla, co znamenají praskliny na stropě, všechny vycházely z jediného bodu –vršku kamenného oblouku přímo nad ní. Vrcholový kámen se chystal rozpadnout, a až se to stane, pokud si to správně naplánuje…„Nemožné!“ houkl pater. „Tkadlena nám platí hodně za to, abychom zničili každé dítě Athény, které si dovolí vejít do naší svatyně. Nikdy jsme ji nezklamali. Nemůžeme tě nechat projít.“„Pak se bojíš mé síly!“ obvinila ho Annabeth. „Uznáváš, že bych mohla zničit vaši posvátnou místnost!“Pater se zamračil. Rozpačitě si narovnal čepici. Annabeth věděla, že ho dostala do neřešitelné situace. Nemohl ustoupit,aby nevypadal jako zbabělec.„Dělej, co umíš, dítě Athény,“ rozhodl se. „Nikdo nemůže zničit Mithrasovu komnatu, a jediným úderem už vůbec ne.A zvlášť ne holka!“Annabeth zvedla dýku. Strop byl nízko. Na vrcholový kámen dosáhla snadno, ale měla jenom jeden pokus.Vstup za ní byl zablokován, ale kdyby se místnost začala hroutit, cihly by se narušily a rozpadly. Mohla by si prorazit cestu skrz, než se zhroutí celý strop – samozřejmě pokud za tou cihlovou zdí něco je, ne jen pevná země; a pokud bude dost rychlá a silná a bude mít dost štěstí. Jinak se promění v polobožskou placku.„No, hoši,“ ušklíbla se. „Vypadá to, že jste si vybrali špatného boha války.“Udeřila do vrcholového kamene. Božský bronz ho rozdrtil jako kostku cukru. Chvíli se nedělo nic.„Ha!“ zaradoval se pater. „Vidíte? Athéna tu nemá žádnou moc!“Místnost se otřásla. Po stropě se rozběhla puklina a zadní konec pokoje se zhroutil, pohřbil oltář i patera. Šířily se další praskliny. Z klenby vypadávaly cihly. Duchové ječeli a utíkali,ale vypadalo to, že nemohou projít zdmi. Očividně byli svázaní se svou svatyní i ve smrti.Annabeth se obrátila. Vší silou praštila do zablokovaného vchodu a cihly povolily. Zatímco se Mithrasova svatyně za ní hroutila, vrhla se do tmy a zjistila, že padá.