Annabeth - Kapitola 33.

Annabeth si pomyslela, že to mohlo dopadnout hůř. Když už musela jít na tu děsivou sólo výpravu, aspoň že před tím mohla ještě s Percym poobědvat na břehu Tibery. A teď se navíc sveze na skútru s Gregorym Peckem.O tom starém filmu věděla jenom díky tátovi. V posledních několika letech, od té doby, co se usmířili, spolu strávili víc času a ona zjistila, že táta má i pěkně střelenou stránku. Jistě,měl rád vojenskou historii, zbraně a dvouplošníky, ale miloval i staré filmy, zvlášť romantické komedie ze čtyřicátých a padesátých let. Prázdniny v Římě byla jednou z jeho oblíbených.Pustil ji i Annabeth.Zápletka jí připadala dost hloupá – princezna uteče svým osobním strážcům a zamiluje se v Římě do amerického novináře–, ale tátovi se to zřejmě líbilo, protože mu to připomínalo vlastní románek s bohyní Athénou: další nemožný vztah,který nemohl skončit šťastně. Její táta nebyl žádný Gregory Peck a Athéna samozřejmě nebyla jako Audrey Hepburnová.Ale Annabeth věděla, že lidé vidí to, co chtějí vidět. Nepotřebují mlhu, aby jim pokřivila vnímání.Jak tak světle modrý skútr kličkoval ulicemi Říma, bohyně Rhea Silvia Annabeth popisovala, jak se město během staletí měnilo.„Tamhle stával Pons Sublicius,“ ukázala na zátočinu řeky.„Víš, kde Publius Horatius a jeho dva přátelé bránili město před armádou útočníků. Páni, to tedy byl chrabrý Říman!“„A podívej se, moje milá,“ dodal Tiberinus, „na tomhle místě vyplavila voda Romula a Rema.“Mluvil o místě na břehu řeky, kde si pár kachen právě stavělo hnízdo z roztrhaných plastových tašek a papírků od bonbonů.„No ano,“ povzdechla si Rhea Silvia šťastně. „Byl jsi tak laskavý, rozvodnil ses a vyplavil jsi mé děti na břeh, aby je našli vlci.“„To byla maličkost,“ poznamenal skromně Tiberinus.Annabeth se točila hlava. Říční bůh mluvil o něčem, co se stalo před tisíci let, když tu nebylo nic než močály a možná pár chatrčí. Tiberinus zachránil dvě děti a jedno z nich pak založilo největší říši na světě. To byla maličkost.Rhea Silvia ukázala na rozlehlý moderní činžovní dům. „To bývala Venušina svatyně. Pak z ní byl kostel. Pak palác. Pak činžák. Třikrát shořel. Teď je to zas činžák. A tamhle na tom místě –“„Prosím, už ne,“ zadržela ji Annabeth. „Točí se mi z toho hlava.“Rhea Silvia se zasmála. „Omlouvám se, má milá. Leží tu před námi jedna vrstva historie za druhou, ale to nic není ve srovnání s Řeckem. Athény už byly staré, když Řím tvořilo jen pár chatrčí v blátě. Uvidíš to sama, jestli přežiješ.“„Moc povzbudivé,“ zamumlala Annabeth.„A jsme tady,“ ohlásil Tiberinus. Zastavil před velkou mramorovou budovou se špinavou fasádou, ale přesto krásnou.Kolem střechy se táhly ozdobné plastiky římských bohů. Mohutný vchod uzavíraly železné brány s těžkými zámky.„Mám jít dovnitř?“ Annabeth litovala, že si s sebou nepřivedla Lea nebo si aspoň nepůjčila kleště z jeho opasku.Rhea Silvia si přikryla ústa a zasmála se. „Kdepak, má milá.Ne dovnitř. Pod to.“Tiberinus ukázal na kamenné schody po straně budovy –být to na Manhattanu, vedly by asi do suterénního bytu.„Řím je nad zemí chaotický,“ vykládal Tiberinus, „ale to ještě nic není ve srovnání s tím, co je dole. Musíš sestoupit do pohřbeného města, Annabeth Chaseová. Najít oltář cizího boha. Povedou tě nezdary tvých předchůdců. A pak… To nevím.“Annabeth ztěžkl batoh na zádech. Studovala bronzovou mapu už několik dní, pátrala v Daidalově laptopu po nějakých informacích. Bohužel, těch pár věcí, které zjistila, naznačovalo,že výprava je naprosto nemožná. „Mí sourozenci…Žádný z nich se nedostal až do svatyně, že ne?“Tiberinus jí to potvrdil. „Ale víš, jaká odměna tam čeká,pokud ji dokážeš osvobodit.“„Ano,“ přikývla Annabeth.„Mohla by přinést mír Řecku a Římu,“ dodala Rhea Silvia.„Mohla by změnit průběh nadcházející války.“„Pokud přežiju,“ řekla Annabeth.Tiberinus smutně přikývl. „A víš, jaké strážkyni budeš muset čelit?“Annabeth si vzpomněla na pavouky v pevnosti Sumtera na sen, který jí popsal Percy – se syčivým hlasem ve tmě.„Ano.“Rhea Silvia se podívala na manžela. „Je statečná. Možná je silnější než ostatní.“„Doufám, že ano,“ usmál se říční bůh. „Sbohem, Annabeth Chaseová. A hodně štěstí.“Rhea Silvia se rozzářila. „A my máme v plánu moc příjemné odpoledne! Nakupování!“Gregory Peck a Audrey Hepburnová odjeli na svém bleděmodrém skútru. Annabeth se obrátila a sešla po schodech.Pod zemí už byla mnohokrát.Ale v půlce cesty dolů si uvědomila, jak je to dlouho, co se pustila do nějakého dobrodružství sama. Ztuhla.U všech bohů… Nic takového neudělala od doby, co byla dítě. Když utekla z domova, přežívala pár týdnů o samotě, žila v zastrčených uličkách a schovávala se před nestvůrami, dokud si ji nevzali pod ochranná křídla Thalia a Luke. Pak se dostala do Tábora polokrevných a žila tam až do dvanácti let.A od té doby podnikala všechny výpravy s Percym nebo s dalšími kamarády.Naposled se cítila takhle vylekaná a sama v sedmi letech.Pamatovala si ten den, kdy s Thalií a Lukem zabloudili do doupěte Kyklopů v Brooklynu. Thalia a Luke byli chyceni a Annabeth je musela osvobodit. Pořád si ještě vzpomínala, jak se třásla v tmavém koutě toho zchátralého domu, poslouchala Kyklopy, jak napodobují hlasy jejích kamarádů a pokoušejí se ji vylákat ven.Co když je tohle taky nějaká past? pomyslela si. Co když ty ostatní děti Athény umřely, protože je Tiberinus a Rhea Silvia zavedli do pasti? Provedl by Gregory Peck s Audrey Hepburnovou něco takového?Přinutila se jít dál. Neměla na vybranou. Jestli je Athéna Parthenónská opravdu tam dole, třeba to rozhodne osud války.A hlavně to pomůže matce. Athéna Annabeth potřebuje.Pod schody se dostala ke starým dřevěným dveřím se železným kruhem. Nad ním byla kovová destička s klíčovou dírkou. Annabeth začala uvažovat, jak zámek otevře, ale jakmile se dotkla kruhu, zahořel uprostřed dveří ohnivý obrys:silueta Athéniny sovy. Z klíčové dírky vyšel dým. Dveře se otevřely dovnitř.Annabeth se naposled ohlédla. Nebe nad vrškem schodiště zářilo jako modrý čtvereček. Smrtelníci si užijí teplé odpoledne.Dvojice se budou držet za ruce v kavárnách. Turisté se rozběhnou po obchodech a muzeích. Místní Římané půjdou po své denní práci, nepomyslí na tisíce let historie pod nohama a rozhodně nebudou vnímat duchy, bohy a nestvůry, které tu pořád sídlí, ani to, že s jejich městem může být dnes konec,pokud jistá skupina polobohů nezastaví Giganty.Annabeth prošla dveřmi.Objevila se v suterénu, což byl architektonický slepenec.Staré cihlové zdi křižovaly moderní elektrické kabely a potrubí.Strop podpírala kombinace ocelového lešení a starých žulových římských sloupů.Přední část prostoru byla nacpaná bednami. Annabeth jich pár ze zvědavosti otevřela. Některé byly plné cívek pestrých šňůr – pro papírové draky nebo pro různá umění a řemesla.Další bedny skrývaly levné plastové gladiátorské meče. Možná,že tu někdy býval sklad obchodu se suvenýry.V zadní části byla podlaha vykopána a odhalovala další část schodů – tentokrát z bílého kamene – vedoucích ještě hlouběji.Annabeth se přikradla ke kraji. I při světle vysílaném dýkou tam byla moc velká tma. Položila ruku na zeď a objevila vypínač.Stiskla ho. Schody osvítily bílé zářivky. Dole uviděla mozaikovou podlahu zdobenou jelenem a fauny – snad pokoj nějaké prastaré antické vily, schovaný pod moderním suterénem s bednami šňůr a plastových mečů.Sestoupila dolů. Pokoj měl asi šest na šest metrů. Stěny byly kdysi pestře vymalovány, ale většina fresek se sloupala nebo vybledla. Jediný východ byla díra v jednom rohu podlahy, kde mozaika končila. Annabeth si k té díře klekla. Otvor vedl přímo dolů do nějaké větší jeskyně, ale dno Annabeth neviděla.Slyšela tekoucí vodu o deset metrů níž, možná i hlouběji.Nepáchlo to jako stoka – jen stářím a plesnivinou a malinko sladce jako trouchnivějící květiny. Možná to bylo staré vedení vody z akvaduktu. Žádná cesta dolů nevedla.„Skákat tam nebudu,“ zamumlala si pro sebe.Něco v temnotě zazářilo, jako by jí chtělo odpovědět.Na dně jeskyně se rozzářilo znamení Athény a odhalilo lesknoucí se cihlové zdivo podél podzemního kanálu. Ta planoucí sova jako by se jí posmívala: No, cesta zkrátka vede tudy, holka.Takže bys měla něco vymyslet.Annabeth zvažovala možnosti. Skočit těch zhruba dvanáct metrů bylo moc nebezpečné. Žádné žebříky ani lana tam nebyly. Napadlo ji, že si nahoře vypůjčí kus kovového lešení a sjede po něm jako po hasičské tyči, ale všechno to bylo napevno přišroubované. Kromě toho nechtěla, aby se na ni dům sesypal.Po těle se jí rozlézalo zoufalství jako armáda termitů. Celý život měla před očima, jak jiní polobohové získávají úžasné síly. Percy uměl ovládat vodu. Kdyby byl tady, mohl by zvednout hladinu a dolů jednoduše splynout. Hazel tvrdila, že dokáže přesně vyhledat cestu pod zemí a dokonce tvořit chodby nebo měnit ty staré. Snadno by si vyhloubila nový průchod.Leo by prostě vytáhl z opasku správné nástroje a něco si smontoval.Frank by se proměnil v ptáka. Jason by přivolal vítr a snesl se dolů. Dokonce i Piper se svou čaromluvou… by přesvědčila Tiberina a Rheu Silvii, aby jí trochu víc pomohli.A co měla Annabeth? Nijak zvláštní bronzovou dýku a prokletou stříbrnou minci. A taky batoh s Daidalovým laptopem,láhev s vodou, pár kousků ambrózie pro stav nouze a krabičku zápalek – nejspíš zbytečných, ale táta jí odjakživa kladl na srdce,že by měla mít vždycky možnost rozdělat oheň.Neovládala žádné magické síly. I ten jediný kouzelný předmět,čepice neviditelnosti newyorských Yankeeů, přestal fungovat,a navíc ta čapka zůstala v Annabethině kajutě na palubě Arga II.Máš inteligenci, ozval se nějaký hlas. Annabeth napadlo,jestli k ní nemluví Athéna, ale zřejmě to bylo jenom zbožné přání.Inteligenci… Jako Athénin oblíbený hrdina Odysseus. Ten vyhrál trojskou válku chytrostí, ne silou. Překonal nejrůznější nestvůry a úskalí důvtipem. Toho si Athéna cenila.Moudrosti dcero, nes samoty břímě.Nejenom, že jsem samotná, bez pomoci ostatních, uvědomila si Annabeth. Navíc nemám ani speciální schopnosti.Fajn… Takže jak se dostat tam dolů bezpečně a zajistit si,aby se dostala zpátky nahoru, kdyby bylo třeba?Vylezla zpátky do suterénu a měřila si otevřené bedny.Šňůry k drakům a plastové meče. To, co ji napadlo, bylo tak absurdní, že se málem rozesmála; ale bylo to lepší než nic.Pustila se do práce. Ruce jako by samy věděly, co dělat.Někdy se jí to stávalo, třeba když pomáhala Leovi se stroji na lodi nebo když kreslila architektonické plány v počítači.Ze šňůry a plastových mečů ještě nikdy nic nevyráběla, ale připadalo jí to snadné, přirozené. Za pár minut stvořila z několika klubek šňůry a bedýnky mečů nouzový provazový žebřík– lano spletené tak, aby bylo dost silné, ale ne moc tlusté,s meči upevněnými v půlmetrových rozestupech. Ty budou sloužit jako úchyty pro ruce a nohy.Zkušebně upevnila jeden konec kolem podpůrného sloupua celou vahou se pověsila na provaz. Plastové meče se pod ní prohnuly, ale spolu s uzly na laně poskytovaly oporu, aby se mohla lépe zachytit.Ten žebřík by žádnou cenu za design nezískal, ale na dno jeskyně by ji mohl dostat bezpečně. Nejdřív si ale nacpala do batohu zbylé cívky šňůry. Nevěděla, proč to vlastně dělá, ale byl to jediný další zdroj, který měla, a nevážily moc.Zamířila zpátky k díře v mozaikové podlaze. Upevnila konec žebříku k nejbližší podpěře, spustila provaz do jeskyně a sešplhala dolů.