Frank si s pohřbu moc nepamatoval. Ale vzpomněl si na hodiny strávené na zadním dvorku babiččina domu, aby mohl střílet šípy na její porcelánovou kolekci. Babiččin dům byla nesourodá změť šedých kamenů na dvanácti akrech v severním Vancouveru. Její dvorek směřoval rovnou k Lynn Canyonskému parku. Ráno bylo chladné a sychravé, ale Frank necítil chlad. Měl na sobě černý vlněný oblek a černý svrchník, který kdysi patřil jeho dědečkovi. Frank byl překvapen, když zjistil, že mu velice dobře padl.
Oblečení bylo cítit po jasmínu. Látka sice svědila, ale byla teplá. S jeho lukem a toulcem, nejspíš vypadal jako velmi nebezpečný majordomus. Už teď byl některý babiččin porcelán naložený kolečku a odvezen do dvora, kde sloužil jako jeho cíle na starých plotových sloupech na hranici pozemku. Střílel tak dlouho, až ho prsty začaly bolet. S každým šípem, si představoval, že jeho problémy mizí. Sniper v Afghánistánu. Výstřel. Konvice explodovala se šípem uprostřed. Obětní medaile, stříbrný disk na červenočerné stužce, věnovaná za smrt ve službě, představil si Frank, jako by to bylo důležité, něco, co dá vše do pořádku.
Vypustil další šíp a jeden ze šálků si letěl k lesu. Přišel k němu důstojník, aby mu oznámil:,, Tvoje máma je hrdina. Kapitán Emily Zhangová zemřela, když chránila své kamarády.‘‘
Modrobílá deska se rozdělila na kousky. Babička mu říkala:,,Muži nepláčou. Zvlášť Zhangovi muži. To zvládneš, Fai.‘‘
Nikdo mu neříkal Fai, kromě babičky. Co je to za jméno Frank? nadávala. To není čínské jméno. Já nejsem Číňan, myslel si Frank, ale nahlas to nikdy neřekl. Jeho matka mu před lety řekla, aby se s babičkou nehádal. Bude to jen horší. Měla pravdu. A teď Frank neměl nikoho jiného než babičku. Další šíp zasáhl plot a uvízl tam.
"Fai," řekla babička.
Frank se otočil. Svírala v ruce mahagonovou krabici velkou jako hruď, nikdy předtím ji neviděl. Se svým vysokým límcem v černých šatech se šedými vlasy v drdolu, vypadala jako učitelka základní školy z roku 1800. Rozhlédla se po porcelánovém krveprolití – porcelán v kolečku, oblíbené čajové soupravy roztroušené po trávníku, Frankovi šípy trčící ze země, stromů, v plotových sloupcích a jeden dokonce v úsměvu zahradního trpaslíka.
Frank si myslel, že začne křičet, nebo ho praští. Nikdy předtím, nic takového nevyvedl. Jenže nikdy před tím, se necítil tak naštvaný. Babiččina tvář byla plná hořkosti a nesouhlasu. Podívala se na něj, tak jako jeho matka nikdy. Vzpomínal, jak byla krásná když se smála, tak něžná. Nedokázal si představit, jak mohla vyrůstat s babičkou o nic víc, než si jí neuměl představit na bitevním poli – i když se obě situace od sebe moc nelišily. Čekal, až babička exploduje. Možná, že kdyby ho uzemnila, nemusel by jít na pohřeb. Chtěl jí ublížit po celou dobu, za to jak se chovala, že nechala jeho matku jít do války. Vše o co se kdy starala, byla ta hloupá porcelánová kolekce.
"Přestaň s tím směšným chováním," řekla babička. Nezněla moc podrážděně.,,Je to skoro za námi.‘‘
K Frankovu úžasu, nakopl jeden z jejích oblíbených šálků pryč.
"Vůz tu bude brzy," řekla. "Musíme si promluvit."
Frank byl ohromen. Podíval se blíže na krabici. Pak okamžik uvažoval, jestli to obsahovalo matčin popel, ale to je nemožné. Babička mu řekla, že to bude vojenský pohřeb. Tak proč drží tu krabici tak opatrně, jako by ten obsah byl důvod k truchlení?
"Pojď dovnitř," řekla. Bez čekání, jestli půjde za ní, se otočila a kráčela k domu. V salonku, kde Frank seděl na sametové pohovce, obklopen sérií rodinných fotek, porcelánových váz, které byly moc velké na jeho kolečko, a červenými Čínskými kaligrafickými prapory. Nevím co je to kaligrafie, pomyslel si. Nikdy nejevil velké nadšení pro učení. Neznal ani většinu lidí na fotografiích. Kdykoliv mu babička začala vyprávět o svých předcích, jak přišli z Číny a prosperovali díky podnikání v import-export, a že se stali jednou z nejbohatších čínských rodin ve Vancouveru – no, zkrátka to byla nuda. Frank byl už ze čtvrté generace Kanaďan. Nestaral se o nic čínského a už vůbec ne o všechny ty zatuchlé starožitnosti. Rozeznával pouze čínské postavy jako bylo jeho příjmení : Zhang – Mistr luku. To bylo moc fajn. Babička seděla vedle něj, její držení těla bylo ztuhlé, ruce měla složené přes box.
"Tvoje matka si přála, aby sis vzal tohle," řekla s nechutí. "Měla jí u sebe, protože jsi byl dítě. Když odešla do války, tak mi to svěřila. Ale teď je pryč. A ty budeš muset jít brzy taky pryč.‘‘
Frankův žaludek se stáhnul. "Odejít? Kam? "
"Jsem stará," babička řekla, jako by to bylo překvapující oznámení. "Mám svoji vlastní schůzku se smrtí, již brzy. Nemůžu tě naučit dovednostem, které budeš potřebovat, a ani bych tu zátěž neunesla. Když by se ti něco stalo, neodpustila bych si, kdyby si zemřel.‘‘ Frank si nebyl jistý, jestli rozuměl dobře, tomu co mu právě řekla. Znělo to, jako by závisel jeho život na tom boxu, ale proč ho ještě nikdy neviděl. Muselo to být zamčené v podkroví – jediná místnost, kterou měl zakázáno prozkoumat. Vždycky říkala, že na hoře jsou její nejcennější poklady. Babička mu podala krabici. Otevřel víko s chvějícími se prsty. Uvnitř bylo polstrovaní v sametovém obložení, bylo to až děsivé, život měnící, neuvěřitelně důležité ... kus dřeva.
Vypadalo to, jako nějaké náplavové dřevo-tvrdé a hladké, tvarované do mírné vlnovky.
Velikost to mělo jako dálkový ovladač. Špička byla spálená. Dotkl se spáleného konce. Cítil, z něj teplo. Na prstě se mu udělala černá šmouha od popela.
"Co je to," řekl. Nedávalo to smysl, proč byla babička tak napjatá a vážná.
Oči jí zazářily. "Fai, víš o proroctví? A o bozích? "
Otázky byly divné. Zamyslel se, babiččiny hloupé zlaté sochy čínských nesmrtelných, pověry vytesané do určitých míst v nábytku, vyhýbání se špatným číslům. Proroctví z citátů, které ani nebyly doopravdy čínské, ale spolužáci ho ve škole různě trápili:Konfucius říká, že je všechno smetí. Nikdy nebyl v Číně. Nechtěl s tím mít nic společného. Ale samozřejmě babička o tom nechtěla ani slyšet.
"Trochu, babičko," řekl. "Ale moc ne."
"Většině toho co ti matka vyprávěla, jako pohádky byla pravdy, jenže si myslela, že to jsou jen pohádky.‘‘ řekla, "Ale já ne. Vím, o proroctví a o bozích. Řeckých, římských, čínských, kteří se proplétají v naší rodině. Neptala jsem se víc na to , co mi řekla o tvém
otci. "
"Počkej ... Co? "
"Tvůj otec byl bůh," řekla jasně.
Babička má asi smysl pro humor, pomyslel si Frank, dělá si srandu. Jenže problém byl v tom, že si babička nikdy nedělala srandu. Že by to byla senilita?
"Přestaň na mě zírat!‘‘ Odsekla. "Nejsem pomatená. Přemýšlel si už někdy proč se tvůj otec nevrátil?‘‘
"Byl ..." Frank zaváhal. Ztráta jeho matky byla dost citlivé téma, ale nechtěl ještě přemýšlet o otci
"Byl v armádě, jako máma. On zmizel v akci. V Iráku. "
"Bah. Byl bůh. Zamiloval se do tvé matky, protože byla přírodní bojovník. Byla jako já-silná, statečná, dobrá, krásná. "
Silná a statečná, tomu Frank věřil. Obrázky babičky, že byla krásná už bylo obtížnější. Stále se mu to přehrávalo v hlavě, možná, že ho potrestá, ale musel se zeptat.
"Co je to za boha?"
"Říman," řekla. "Kromě toho,nevím ani, jestli tvá matka věděla, co je zač a co mu řekla. Ale musel vědět, že byla starověké krve, ale přesto se do ní zamiloval.‘‘
"Počkej ... naši předci jsou z Číny. Proč by Římský bůh, v dnešní době, toužil po čínské Kanaďance?‘‘ Babiččina chřípí se rozšířilo. "Pokud by, jsi se obtěžoval naučit se rodinou
historii, Fai, možná bys to věděl. Čína a Řím nejsou tak odlišné, ani jako samostatné, jak bys mohl věřit. Naše rodina je z provincii Kan-su, město bylo nazvané Li-Jien. A před tím ... jak už jsem řekla, starověká krev. Krev knížat a hrdinů. "
Frank na ni jen zíral.
Vzdychla podrážděně. "Moje slova jsou zbytečná, je to jako učit mladého býka, být klidným! Vše se naučíš v táboře. Možná, že se k tobě otec přihlásí. Ale teď, ti musím vysvětlit, k čemu je tenhle kus dřeva.‘‘
Ukázala na velký kamenný krb. "Krátce poté, co ses narodil, se objevila návštěva u našem krbu. Tvoje matka a já jsme seděli na gauči, tak jako tu teď sedíme my dva. Byl jsi ještě hodně malý, zavinutý v modré dece a matka tě chovala v náručí.‘‘
Znělo to jako sladká vzpomínka, ale babička to řekla s hořkostí v hlase, jako kdyby věděla, že se z něj stane velké nemehlo.
"U ohně se náhle zjevila žena," pokračovala. "Byla to bílá žena, oblečená v modrém hedvábí, se zvláštním pláštěm, bylo to jako kozí kůže.‘‘
"Koza," řekl Frank otupěle.
Babička se zamračila. "Ano, vyčisti si uši, Fai Zhangu! Jsem příliš stará na to, abych ti každý příběh vyprávěla dvakrát! Žena s kozím pláštěm byla bohyně. Usmála se na miminko tedy na tebe a tvé matce řekla v perfektní mandarínštině: ,,On uzavře kruh. Vrátí se ke svým kořenům a přinese tím velkou čest.‘‘
Babička si odfrkla. "Nechci polemizovat s bohyněmi, ale možná tuhle budoucnost neviděla moc jasně. Ať tak či onak, řekla: ,, Musí jet do tábora a získat si tam zpátky svoji pověst. Než se Thanatos dostane z řetězů - ‘‘
"Počkej, kdo?"
"Thanatos," babička řekla netrpělivě. "Řecké jméno pro Smrt. Teď mohu pokračovat bez přerušení? Bohyně řekla, "krev Pylos je silná v tomto dítěti z matčiny strany. Bude mít
Zhangův rodinný dárek, ale bude mít také pravomoci svého otce. "
Najednou historie jeho rodiny nevypadala, tak nudně. Zoufale se chtěl zeptat, co to všechno znamená – moc, dárek, krev Pylos. Co je ten tábor zač, a kdo je jeho otec? Ale nechtěl znovu přerušit babičku. Chtěl, aby mluvila dál.
"Moc nepřichází, zadarmo, Fai," řekla. "Než bohyně zmizela, ukázala na oheň a řekla: "On bude nejsilnější a největší z vašeho klanu. Ale osud mu udělil, že bude také nejzranitelnější. Jeho život bude hořet jasně a krátce. Jakmile se ten kus dřeva spotřebuje, které je na okraji v krbu, tvůj syn umře.‘‘
Frank sotva dýchal. Podíval se na krabici, v klíně, a rozmazával si popel po prstě. Příběh zní směšně, ale najednou se kus naplaveného dřeva zdál hrozivější, chladnější a těžší. "To ...je-"
"Ano, můj tlustý mladý volku," babička řekla. "To je to dřívko. Když bohyně zmizela, popadla jsem to dřevo z ohně okamžitě. Měli jsme ho od té doby schované.‘‘
"Pokud shoří celé, tak zemřu?"
"To není tak divné," řekla babička . "Římané, i Čínˇani, to mají podobné – osudy lidí lze často předvídat, a někdy i ohlídat po určitou dobu. Teď máš dřevo ve svých rukách ty. Měj ho blízko u sebe. Tak dlouho dokud je to bezpečné a budeš v bezpečí.‘‘
Frank zavrtěl hlavou. Chtěl protestovat, že to byla jen hloupá legenda. Možná se ho babička snaží vystrašit, jako nějakou pomstu za ten její rozbitý porcelán. Ale oči jí vzdorovaly. Jako by říkaly:nevěříš tak to spal. Frank šel zavřít okno.
"Jestli je to tak nebezpečné, proč se to dřevo nedalo do něčeho nehořlavého jako třeba do oceli? Proč se to nedalo do nějakého trezoru?‘‘
"Co by se stalo," Babičku napadlo, "kdybychom tenhle zabalený kus dřeva dali do jiné látky. Chtěl by jsi se dusit? Nevím jak přesně to funguje. Tvoje matka nechtěla nic riskovat. Nedokázala se smířit s tím, že by se dělo něco špatně. Banky mohou být vykradené. Budovy mohou shořet. Začaly by se nejspíš dít divné věci, pokud by byl osud nějakým způsobem obelhaný. Tvá matka věřila, že bude nejlepší, když si ho nechá u sebe, že to tak bude nejbezpečnější, jenže pak šla do války. A dala mi ho ať ho opatruju, tedy i tebe.‘‘
Babička otráveně vzdechla. "Od Emily bylo, velmi hloupé jít do války, i když jsem tak nějak předpokládala, že je to její osud. Doufala, že se setká znovu s tvým otcem.‘‘
"Myslela si, že ... že bude v Afghánistánu?"
Babička roztáhla ruce, jako by to bylo gesto porozumění. "Šla. Zemřela statečně. Myslela si, že ji rodinný dárek ochrání. Není pochyb o tom, že šla zachránit ty vojáky. Ale ta věc nikdy nedržela naši rodinu v bezpečí. Nepomohlo to jejímu otci, ani tomu jeho. A teď jsi se stal mužem ty. Musíš se držet cesty.‘‘
"Ale ... jaká cesta? Jaký je můj dar-lukostřelba? "
"Ty a tvoje lukostřelba! Jsi pošetilý chlapče. Brzy to zjistíš,. Dnes v noci, po pohřbu, musíš jít na jih. Tvoje matka mi řekla, že kdyby se nevrátila zpět z boje, Lupa pošle posly. A ti tě odvedou na místo, kde jsou děti bohů školeni, aby šli svým osudem, tak jak mají.‘‘
Frank měl pocit, jako kdyby ho někdo střelil šípem, do srdce, které se tříští na porcelánové střepy. Nechápal většinu z toho, co mu babička řekla, ale jedna věc byla jistá - vykopla ho na ulici.
"Ty bys mě jen tak nechala jít?" Zeptal se. "Tvoji poslední rodinu?"
Babiččina ústa se chvěla. Její oči vypadaly vlhké. Frank byl v šoku, když si uvědomil, že neměla daleko k slzám. Před lety ztratila manžela, pak dceru a teď se chystala poslat pryč vnuka. Ale vstala z pohovky a narovnala se do výšky, postoj měla ztuhlý jako vždy.
"Když přijdeš do tábora," přikázala, "musíš mluvit s prétorem, ale v soukromí. Řekni, že tvůj pradědeček byl Shen Lun. Je to sice už dlouho od incidentu v San Francisku, ale doufejme, že tě nezabijí, za to co udělal, ale pros o odpuštění za jeho činy..‘‘
"To zní lépe a lépe," zamumlal Frank.
"Bohyně řekla, že přineseš čest do naše rodinného kruhu." V babiččině hlase neslyšel, ani špetku soucitu.,,Vybrala ti cestu, už před lety, ale nebude to snadné. Ale teď je na řadě pohřeb. Máme povinnosti. Pojď. Vůz už na nás jistě čeká.‘‘
Obřad byl rozmazaný: slavnostní tváře, pleskání deště na hrobu, výstřely z pušek z čestné stráže, rakev potápějící se do země.
Tu noc, přišli vlci. Zavyli na verandě. Upřímně jim vyšel vstříc. Vzal svůj cestovní balíček, nejteplejší oblečení, luk a toulec. Matčinu medaili, měl zastrčenou v batohu. Opálené dřevo, bylo pečlivě zabaleno ve třech vrstvách látky v jeho plášti v kapse u srdce. Cesta na jih začala na jihu ve Vlčím domě v Sonomě a končila v táboře Jupiteru, kde mluvil s Reyna soukromě jak mu nařídila babička. Prosil o odpuštění pro jeho pradědečka, ale že neví o ničem co provedl.
Reyna mu řekla, ať se připojí k legii. Nikdy mu neřekla o tom co jeho praděd udělal, ale očividně to nebylo nic dobrého.
"Soudím lidi podle jejich vlastních zásluh," řekla mu Reyna. "Ale nezmiňuj se o jméně Shen Lun nikomu jinému. To zůstane naším tajemstvím, nebo se tu s tebou bude velice špatně zacházet.‘‘
Bohužel, Frank neměl mnoho zásluh. Jeho první měsíc na táboře znamenalo mnoho převržených stojanů se zbraněmi, polámané vozy, zastavení celé kohorty, když ostatní pochodovali. Jeho nejoblíbenější práce byla péče o slona Hannibala, jenže to nedělalo dobrotu, protože mu dával příliš mnoho arašídů. Kdo mohl vědět, že sloni mohou být alergičtí na arašídy? Frank věděl, že Reyna určitě litovala, že ho nechala připojit se k legii. Každý den se vzbudil, kontroloval ohořelé dřívko, jestli náhodou nevzplanulo, a on tak nepřišel o život.
Tohle všechno se mu honilo hlavou když šel s Hazel a Percym na válečné hry.
Přemýšlel o tyčce zabalené v kapse kabátu, a co to znamenalo, Juno se objevil v táboře. Znamená to jeho smrt?
Doufal, že ne. Nestačil napravit rodinou čest, dosud se mu to nepovedlo. Možná, že se k němu dnes Apollo přihlásí a vysvětlí mu jeho moc. Jakmile se dostali z tábora, pátá kohorta tvořila dvě řady v čele se svými centurionami, Dakou a Gwen. Pochodovali na sever, obcházejí tedy okryj města, a zamířili do oblasti Mars – největší a nejplošší části údolí. Tráva byla spasená nakrátko díky jednorožcům, býkům a bezdomovcům faunům, kteří se zde pásli taky. Země byla poseta krátery a výbuchy a zjizvená zákopy z minulých her. Na severním konci stál jejich cíl. Inženýři stavěli kamennou tvrz s mřížemi, strážnými věžemi, štířími balistami, vodními děly a s bezpochyby mnoha dalšími nepříjemnými překvapeními pro jejich obránce vhodné k použití.
"Dnes odvedli dobrou práci," poznamenala Hazel. "To je špatné pro nás."
"Počkej," řekl Percy. "Chceš mi říct, že tvrz byla postavena dnes?"
Hazel se usmála. "Legionáři jsou vyškoleni stavět. Pokud bychom museli, rozeberem tábor a postavíme znovu někde jinde. Trvalo by to možná tři nebo čtyři dny, ale šlo by to. "
"Pojďme na to," řekl Percy. "Takže útočíte na pevnost každý večer?"
"Ne každý večer," řekl Frank. "Máme různé tréninkové cvičení. Někdy smrt balony, což je stejně jako malba míčem, s výjimkou ... používáš jed a kyselinu a ohnivé koule. Někdy stavíme vozy a máme gladiátorské soutěže, někdy zas válečné hry.‘‘
Hazel ukázala na pevnosti. "Někde uvnitř, první a druhá kohorta mají ukryté své transparenty. Naším úkolem je dostat se dovnitř a vydržet, aniž bychom byli poraženi. A pak jsme vyhrály.‘‘
Percyho oči se rozzářily. "Stejně jako vzít vlajku. Myslím, že se mi to bude líbit. "
Frank se zasmál. "Jo, no ... je to těžší, než to zní. Musíme se dostat přes ty štíry a vodní děla na stěnách, probojovat se uvnitř pevnosti, najít vlajky a porazit stráže, a přitom všem chránit naše vlastní vlajky aby nepadly do rukou nepřátel. A naše kohorta soutěží s dalšími dvěma útočícími kohortami. Sice děláme vše společně, ale ve výsledku to není stejně ohodnoceno. Kohorta, která si přivlastní prapor získá všechnu slávu.‘‘
Percy klopýtl, snažil se udržet tempo s levo-pravým pochodovým rytmem.
Frank s ním sympatizoval. Strávil své první dva týdny samým pádem.
"Tak proč se to takhle praktikuje?" Zeptal se Percy. "Myslíte si, kluci, že obléhání opevněných měst je krátkodobá záležitost?‘‘
"Týmová práce," řekla Hazel. "Rychlé myšlení. Taktika. Bojové dovednosti. Byli by jste překvapeni co všechno se dá dozvědět ve válečných hrách.‘‘
"Jako kdo bude bodnutý do zad," řekl Frank.
"Třeba" Hazel souhlasila.
Odvedli ho do středu Marsova pole a utvořili řady. Třetí a čtvrtá kohorta byly postavené pokud možno co nejdál od páté. Centurioni útočících stran šli na konferenci. Na obloze nad nimi, Reyna kroužila na svém Pegasovi, Scipiovi, připravena hrát rozhodčího.
Půl tuctu obřích orlů letěla ve formaci za ní připraveni jako ambulance pro případ potřeby. Jediná osoba, která se neúčastnila her byl Nico de Angelo – Plutův velvyslanec, vylezl na rozhlednu asi sto metrů od pevnosti a bude dění pozorovat dalekohledem. Frank opřel pilum o štít a kontroloval Percyho zbroj. Každý popruh byl správný. Každý kus pancíře byl řádně upraven.
"Udělal jsi to dobře," řekl užasle. "Percy, ty už jsi musel někdy hrát válečné hry. "
"Já nevím. Možná. " Jediná věc, která nebyla v souladu s brněním byl Percyho zářící bronzový meč-ne Imperialní zlato, a ani ne gladius. Čepel byla ve tvaru listu a na jílci byl řecký nápis. Frank byl při pohledu na meč celý nesvůj. Percy se zamračil.
"Můžeme používat opravdové zbraně, ne? "
"Jo," souhlasil Frank. "Určitě. Já jen, že jsem nikdy neviděl, takovýhle meč. "
"Co když někomu ublížím?"
"Neuzdravujeme je," řekl Frank. "Od toho je tu legie zdravotníků, mají dost ambrozie, nektaru a jednorožčího prášku
"Nikdo zemře," řekla Hazel. "No, není to obvyklé. A pokud ano, "Frank napodobil hlas Vitelliuse: "Jsou to měkoty! Když se vrátím do svého posledního dne, když jsme umírali, tak se nám to líbilo!‘‘,
Hazel se zasmála. "Jen zůstaň s námi, Percy. Je pravděpodobné, že dostaneme nejhorší úlohu a budeme brzy vyloučeni. Budeme útočit nejspíš jako první, aby nám oslabili obranu. Pak tam napochoduje třetí a čtvrtá kohorta a získají ocenění.‘‘
Rohy zafoukaly. Dakota a Gwen se vrátili z porady důstojníků, vypadali dost ponuře.
"Dobře, tady je plán!" Dakota se rychle napil Kool-Aid(své červené břečky) z cestovní baňky.,,Vyslali nás jako první. Chtějí nám oslabit obranu.‘‘
Celá kohorta zasténala.
"Já vím, já vím," řekla Gwen. "Ale možná tentokrát budeme mít nějaké to štěstí! "
Gwen se zdála být optimistická. Všichni ji měli rádi, protože se starala o své lidi a snažila se udržet jim pozitivní náladu. Dokonce měla vliv i na Dakotu, během jeho hyperaktivních chvílích způsobené pitím a dokázala ho i uložit. ,,Jako pokaždé, táborníci ´´zavrčel a postěžoval si. Nikdo nevěří, že by pátá měla štěstí.
"První linie s Dakotou," řekla Gwen. "Uzavřít štíty a zálohy do želvy, utvoření na napadení hlavní brány. Snažte se zůstat v jednom kuse. Odrážejte jejich palbu.
Druhá line-"Gwen se obrátila na linii kde byl Frank bez nějakého nadšení. "Vy se postaráte o slona a pokusíte se nahodit žebříky. Zkuste formovat útok na západní stěnu. Možná bychom mohli rozšířit obranu, ale bude tenká.
Franku, Hazel, Percy ... no, prostě udělejte cokoliv. Ukázala na Percyho. Snažte se ho udržet na živu.‘‘
"Otočila se zpět k celé kohortě. "Pokud se někdo dostane přes zeď první, ujistěte se, že to tak je a získáme korunu. Vítězství pro pátou!‘‘
Kohorta jásala jen z poloviny srdcem a řady se rozdělily.
Percy se zamračil. "
" Udělejte všechno, co je možné? ""
"Jo," povzdechla si Hazel. "Velké hlasování o důvěře."
"Co je to ten výjev koruny?" Zeptal se.
"Vojenská medaile," řekl Frank. Byl nucen zapamatovat si všechna možná ocenění. ,,Velká čest pro vojáka, který jako první zdolá nepřátelské opevnění. Určitě jsi si všiml, že nikdo z páté ji na sobě nemá. Obvykle nemáme ani možnost dostat se do opevnění, protože pátou buď popálí nebo utopí nebo…‘‘ Zaváhal, a podíval se na Percyho. "Vodní děla."
"Co?" Zeptal se Percy.
"Děla na stěnách," řekl Frank, "čerpají vodu z akvaduktu. Tam je čerpadlo systému sakra, já nevím, jak pracují, ale vím, že jsou pod velkým tlakem. Pokud bys to mohl nějak ovládnout, jako jsi ovládl řeku - ‘‘
"Franku!" Hazel zářila. "To je skvělé!"
Percy nevypadal tak jistě. "Nevím, jak jsem to udělal u řeky. Nejsem si jistý, že mohu ovládat děla na takovou dálku.‘‘
"Dostaneme tě blíž." Frank ukázal na východní stěnu pevnosti,kde pátá kohorta nebude napadat. "To je místo, kde je obrana nejslabší. Nebudou předpokládat, že se na ně vrhneme jen my tři. Myslím, že je můžeme dostat docela blízko, než nás uvidí. "
"Přiblížit a jak?" Zeptal se Percy.
Frank se obrátil k Hazel. "Můžeš udělat tamtu věc znovu?"
Udeřila ho do hrudi "Říkal si, že to nikomu neřekneš!"
Frank se cítil hned hrozně. Zmítal se ve vlastních pocitech ...
Hazel zamumlala polohlasně. "To nevadí. Je to v pořádku. Percy, mluví o zákopech. Pole Marsu je protkána tunely z posledních let. Některé z nich se zbortili, nebo jsou hluboko, ale spousta z nich je stále dobrá. Jsem docela dobrá v jejich hledání, mohla bych je opravit, nebo je dokonce můžu zbortit, když budu muset.‘‘
"Stejně jako jsi to udělala s gorgonami," Percy řekl, "zpomalit je."
Frank souhlasně přikývl. "Říkal jsem ti, že Pluto je v pohodě. Je to bůh všeho v podzemí. Hazel najde jeskyně, tunely, poklopy…‘‘
"A to bylo naše tajemství," zabručela.
Frank se začal červenat. "Jo, promiň. Ale jestli se nám podaří přiblížit, "
"A jestli můžu knock-outovat vodní děla ..." Percy přikývl, přikláněl se k té myšlence stejně jako Frank.
,,Co budeme dělat pak?‘‘ Frank se podíval na toulec. Vždycky měl zásobu speciálních šípů. Nikdy se sice nedostal k tomu, aby je použil, ale mohl by tak získat Apollonovu pozornost.
"Zbytek je na mně," řekl. "Pojďme."
2025 ©