8.Kapitola - Annabeth

Urazili jenom pár set metrů, když Annabeth uslyšela hlasy. Plahočila se napůl omámená a pokoušela se vymyslet nějaký plán. Coby dcera Athény by měla být na plány expert,ale těžko plánovat strategii, když jednomu kručí v žaludku a pálí ho v krku. Ohnivá voda Pyriflegethónu ji sice uzdravila a posílila, ale hlad ani žízeň neuhasila. Řeka není od toho, aby se člověk cítil dobře, usoudila Annabeth. Jenom ho dá dohromady, aby mohl zakusit ještě mučivější bolest. Hlava jí začínala klesat vyčerpáním. Pak je uslyšela – ženské hlasy, které se o cosi hádaly – a byla okamžitě ve střehu. Zašeptala: ,,Percy, dolů!‘‘ Stáhla ho za nejbližší balvan a sama se vklínila tak blízko ke břehu, že se nohama skoro dotýkala ohně v řece. Na druhé straně, na úzké stezce mezi řekou a útesy, vrčely hlasy a sílily, jak se blížily proti proudu. Annabeth se snažila dýchat pravidelně. Ty hlasy zněly zhruba lidsky, ale to nic neznamenalo. Předpokládala, že v Tartaru jsou všichni jejich nepřátelé. Netušila, proč si jich ještě nevšimli. Kromě toho, nestvůry polobohy vycítí – zvlášť ty silné, jako je Percy, syn Poseidóna. Annabeth pochybovala, že by jim stačilo schovat se za balvan, kdyby je někdo vyčenichal. Přesto se hlasy blížily a nijak se nezměnily. Nepravidelné kroky – škráb, dus, škráb, dus – nezrychlily. ,,Už tam budem?‘‘ zeptala se jedna nestvůra chraplavě, jako by si zrovna vykloktala vodou z Pyriflegethónu. ,,U všech bohů!‘‘ ozval se další hlas. Zněl mnohem mlaději a lidštěji, jako by mluvila smrtelná puberťačka, která se hádá s kamarádkami v nákupním středisku. Annabeth to kdožvíproč zněloo povědomě. ,,Vy jste ale Trák otravné! Řekla jsem vám, že je to asi dny odsud.‘‘ Percy chytil Annabeth za zápěstí. Podíval se na ni poplašeně, jako by i on ten hlas poznal. Následoval chór vrčení a reptání. Ti tvorové – je jich tak půl tuctu,tipovala Annabeth – se zastavili přímo na druhé straně balvanu, ale pořád to nevypadalo, že zachytili pach polobohů. Annabeth napadlo, jestli třeba polokrevní nevoní v Tartaru jinak nebo jiné pachy nejsou tak silné, že jejich auru překryjí. ,,Napadá mě,‘‘zazněl třetí hlas, chraplavý a prastarý jako ten první, ,,že tu cestu třeba ani neznáš,mladice.‘‘ ,,Ale jsi, nevětrej si tesáky, Serefóno,‘‘ obořila se na něj ta holka z nákupnu. ,,Kdy ty jsi naposled utekla do smrtelného světa? Já tam byla před pár lety. Cestu znám! Kromě toho, já vím, co nás tam čeká. Ty nemáš ani páru!‘‘ ,,Matka země ti nesvěřila vedení!‘‘ zakrákal čtvrtý hlas. Další syčení, vřískot a skučení, jako by se praly obří toulavé kočky. Nakonec ta jménem Serefóna vyjekla: ,,Dost!‘‘ Rvačka utichla. ,,Prozatím se necháme vést,‘‘ svolila Serefóna, ,,ale pokud nás nepovedeš dobře, jestli zjistíme, že jsi o tom předvolání Gaii lhala – ‘‘ ,,Já nelžu!‘‘ vyštěkla holka z nákupáku. ,,Věřte mi, mám dobrý důvod zapojit se do té bitvy. Musím spolykat pár nepřátel a vy si pošmáknete na krvi hrdinů. Jenom jedno speciální soustíčko nechte pro mě – sousto jménem Percy Jackson.‘‘ Annabeth měla co dělat, aby taky nezavrčela. Na strach zapomněla. Nejradši by vyskočila zpoza balvanu a rozsekala nestvůry na prach svým nožem… jenomže ho neměla. ,,Dejte na mě,‘‘pokračovala holka z nákupáku, ,,Gaia nás povolala a my si užijeme spoustu legrace. Než tahle válka skončí, smrtelníci a polobohové se rozklepou strachy, sotva zaslechnou moje jméno: Kelli!‘‘ Annabeth málem vyjekla nahlas. Podívala se na Percyho. I v narudlém světle Pyriflegethónu svítila jeho tvář bíle jako svíce. Empúsy, naznačila pusou. Vampýrky. Percy zachmuřeně přikývl. Na Kelli si pamatoval. Přede dvěma roky na úvodním shromáždění ve škole ho s kamarádkou Rachel Dareovou  napadly Empúsy maskované za roztleskávačky. Jedna z nich byla Kelli. Později na ně stejná empúsa zaútočila v Daidalově dílně. Annabeth ji bodla do zad a poslali ji sem…do Tartaru. Nestvůry se šouraly dál a jejich hlasy slábly. Annabeth se přikradla ke kraji balvanu a odvážila se vykouknout. No jistě, pět žen vrávoralo na nesourodých nohou – levých mechanických a bronzových, pravých chlupatých a s kopyty. Vlasy měly z ohně, kůži bílou jako kost. Většina z nich byla oblečená do potrhaných starořeckých šatů, až na vůdkyni Kelli v popálené a potrhané blůze a krátké skládané sukýnce – úboru roztleskávačky. Annabeth zaťala zuby. Za ty roky se setkala se spoustou nestvůr, ale empúsy patřily k nejnenáviděnějším. Kromě ohavných spárů a tesáků dokázaly zdatně pracovat s mlhou. Uměly měnit tvar a ovládaly čaromluvu, dovedly smrtelníky ošidit a falešně ukolébat. Zvlášť ohrožení byli muži. Oblíbenou taktikou empús bylo přimět některého, aby se do nich zamiloval, pak mu vypily krev a zhltly maso. Jako první rande nic moc. Kelli Percyho málem zabila. A ovládla Lukea, nejstaršího kamaráda Annabeth, nutila ho páchat stále temnější činy ve jménu Krona. Annabeth vážně litovala, že už nemá dýku. Percy se zvedl. ,,Míří k bráně Smrti,‘‘zahučel. ,,Víš co to znamená?‘‘ Annabeth o tom nechtěla uvažovat, ale tahle parta masožravých strašidelných ženských možná byla tím největším štěstím, jaké je tady v Tartaru potkalo. ,,Ano,‘‘přikývla. ,,Musíme za nimi.‘‘