Tris - Kapitola 42.

Na chodbě panuje nervózní ticho, ačkoli všude kolem se pohybují lidé.Jedna žena do mě strčí ramenem a zamumlá něco na omluvu. Přesunuse blíž ke Calebovi, abych ho neztratila z očí. Někdy si přeju být aspoň o kousek větší, aby mi svět kolem nepřipadal jako sbírka těl bez hlav.Postupujeme rychle, ale ne dost. Čím víc personálu dohlížejícího na bezpečnost kolem sebe vidím, tím víc moje nervozita stoupá. Calebův batoh s ochrannou kombinézou a výbušninami mu za chůze poskakuje na bedrech. Lidé se pohybují všemi směry, ale my za chvíli odbočíme do chodby, kam nemá nikdo důvod chodit.„Caře se něco muselo stát,“ řekne Matthew. „Touhle dobou už měla být světla vypnutá.“Přikývnu. Do zad se mi zarývá pistole, kterou maskuje moje vytahaná košile. Doufala jsem, že ji nebudu muset použít, ale zdá se, že budu,a možná ani to nás k séru nedostane.Zatahám Caleba a Matthewa za ruku a všechny tři nás uprostřed chodby zastavím.„Mám nápad,“ prohlásím. „Rozdělíme se. Caleb a já půjdeme dál.Matthew, ty zkus odvést pozornost.“„Odvést pozornost?“„Máš pistoli, nebo ne?“ řeknu. „Vystřel do vzduchu.“Zaváhá.„Prostě to udělej,“ procedím mezi zuby.Matthew vytáhne pistoli. Popadnu Caleba za loket a vedu ho dál chodbou.Když se ohlédnu přes rameno, uvidím Matthewa, jak zvedne pistoli nad hlavu a vystřelí přímo nad sebe, do skleněného panelu. Sklo zařinčí.Rozběhnu se a táhnu Caleba za sebou. Vzduch prořízne křik a tříštění skla. Dozorci kolem nás proběhnou, aniž by věnovali pozornost tomu, že míříme směrem od hotelových pokojů, k místu, kde bychom vůbec neměli být.S překvapením pozoruju, jak se mé instinkty a výcvik z Neohroženosti dokonale sladí. Držíme se trasy, kterou jsme si dnes ráno vytyčili. Můj dech se prohloubí a zpravidelní. Mysl se mi projasní, vnímání zbystří. Podívám se na Caleba a čekám, že na něm objevím podobné příznaky. Místo toho vidím, jak mu z obličeje vyprchala všechna barva a jak nemůže popadnout dech. Pevně ho držím za loket, abych mu dodala stabilitu.Zaběhneme za nejbližší roh, podrážky nám na dlažbě vrzají. Před námi se otevře prázdná chodba se zrcadlovým stropem. Zalije mě vítězoslavný pocit. Tohle místo znám. Už nejsme daleko. Dokážeme to.„Stát!“ křikne hlas za mými zády.Ochranka. Našli nás.„Stát, nebo střelím!“Caleb se roztřese a zvedne ruce nad hlavu. Udělám to samé a podívám se na něj.Cítím, jak ve mně všechno zpomaluje, mé rozvířené myšlenky, rozbušené srdce.Když se na něj podívám, už v něm nevidím zbabělce, který mě prodal Jeanine Matthewsové, už neslyším jeho výmluvy, kterými mě pak zahrnul.Když se na něj podívám, vidím chlapce, který mě kdysi v nemocnici držel za ruku, když si máma zlomila zápěstí, a utěšoval mě, že všechno bude dobré. Vidím bratra, který mi večer před Obřadem volby řekl, abych se rozhodla srdcem. Vidím v něm to, co jsem na něm vždy obdivovala –jeho inteligenci, zanícení, všímavost, klid, vážnost a laskavost.Je mou součástí – a vždy bude, stejně jako já jeho. Nepatřím k Odevzdaným,Neohroženým, dokonce ani k Divergentním. Nepatřím sem ani do experimentu, ani na periferii. Patřím lidem, které miluju, a oni patří mně – právě oni a má láska a oddanost, kterou k nim cítím, utvářejí mou totožnost daleko víc, než kdy dokázalo jakékoli slovo nebo skupina.Miluju svého bratra. Miluju ho a on se chvěje hrůzou při pomyšlení na blížící se smrt. Miluju ho a jediné, na co dokážu myslet, co slyším v hlavě,jsou slova, která jsem mu řekla před několika dny: Já bych tě na smrt nikdy neposlala.„Calebe,“ řeknu. „Dej mi ten batoh.“„Cože?“ zeptá se.Jednou rukou si sáhnu pod košili a vytáhnu odtamtud pistoli. Namířím ji na něj. „Dej mi ten batoh.“„Tris, ne.“ Zavrtí hlavou. „Ne, nenechám tě to udělat.“„Odhoď tu zbraň!“ zařve na mě dozorce z konce chodby. „Odhoď ji,nebo budeme střílet!“„Mám šanci to přežít,“ řeknu Calebovi. „Zatím se mi dařilo sérům odolávat. Mohla bych to zvládnout. Na rozdíl od tebe. Dej mi ten batoh,nebo tě střelím do nohy a vezmu si ho sama.“Zvýším hlas, aby mě slyšeli i dozorci. „Je to moje rukojmí! Ještě krok,a zabiju ho!“V tu chvíli mi Caleb připomene tátu. Má unavené a smutné oči. Na bradě mu raší vousy. Třesoucí se rukou si stáhne batoh z ramen a podá mi ho.Sáhnu po něm a přehodím si ho přes rameno. S pistolí stále namířenou na něj se přesunu tak, aby stál mezi mnou a vojáky na konci chodby.„Mám tě ráda,“ řeknu.V očích se mu zalesknou slzy. „Já tebe taky, Beatrice.“„K zemi, a dělej!“ zařvu na něj, abych působila věrohodně.Caleb klesne na kolena.„Jestli to nepřežiju, řekni Tobiasovi, že jsem s ním chtěla zůstat.“Ustoupím dozadu a přes Calebovo rameno namířím na jednoho z dozorců.Nadechnu se a ustálím ruku. S výdechem vystřelím. Zaslechnu bolestivý skřek a vyrazím opačným směrem. Stráž mou střelbu opětuje. Kličkuju,abych pro ně nebyla tak snadný cíl, a zmizím za nejbližším rohem.Jedna z kulek se zavrtá přímo za mnou do zdi a zanechá v ní díru.Za běhu si strhnu batoh ze zad a rozepnu zip. Vyndám z něj pouzdro s výbušninou a rozbušku. Slyším, jak za mnou někdo běží a křičí. Na nic už nezbývá čas. Na nic už nezbývá čas.Zrychlím. Takhle rychle jsem ještě nikdy neběžela, každé došlápnutí mnou otřese. Zahnu za roh. U dveří, které Nita a její komando prolomili,hlídkují dva vojáci. Ruku, ve které svírám pouzdro, si přitisknu k hrudi a dvakrát vystřelím. Jednoho strážce zasáhnu do nohy, druhého do prsou.Voják s prostřelenou nohou zašátrá po své zbrani. Ještě jednou zmáčknu spoušť a pak zavřu oči. Už se nepohne.Proběhnu rozbitými dveřmi do spojovací chodby za nimi. Na kovovou tyč, která dvojité dveře propojuje, přirazím nálož a kolem jejích hran upnu ozubené klipsy. Nato se rozběhnu na konec chodby a zády ke dveřím se skrčím za rohem. Pak stisknu ovladač a dlaněmi si zakryju uši.Ozvěny výbuchu ucítím až v kostech. Jeho síla mě odhodí stranou a vyrazí mi pistoli z ruky. Vzduchem se rozlétnou úlomky skla a oceli, které vzápětí dopadnou i na místo, kde jsem zůstala ochromeně ležet. Sundám si ruce z uší, ale nepřestává mi v nich zvonit. Cítím se jako opilá.Na konci chodby se objeví vojáci a zahájí střelbu. Jedna kulka mě zasáhne do svalu na paži. Vykřiknu a zdravou rukou se chytím za ránu.S mžitkami před očima se vrhnu zpátky za roh a doplahočím se k rozmetaným dveřím.Za nimi se nachází malá vstupní hala a na jejím konci hermeticky uzavřené dveře bez zámku. Za průhledy ve dveřích spatřím zbrojní laboratoř a její vyrovnané řady zbraní, zlověstných přístrojů a lahviček se séry, podsvícené bledým světlem jako exponáty v muzeu. Zaslechnu šelest rozprašovače.Sérum smrti se již šíří vzduchem, ale za zády mám ozbrojené strážce a na obléknutí ochranné kombinézy, která by zpomalila jeho účinky,nemám čas.Ale vím, vím,že tohle můžu přežít.Vkročím do haly.