Tris - Kapitola 26.

„Už jsi za ním byla?“Se založenýma rukama za mnou stojí Cara. Včera Uriaha převezli z uzavřené intenzívní péče na pokoj s nahlížecím oknem. Asi aby od nás měli pokoj. Teď u něj sedí Christina a drží ho za ochablou ruku.Myslela jsem, že ho exploze rozcupuje jako hadrovou panenku, ale až na obvazy a odřeniny pořád vypadá jako Uriah. Jako by se každou chvíli mohl probudit, usmát se a divit se, proč na něho všichni tak civíme.„Včera večer,“ odpovím konečně. „Nechtěla jsem ho tam nechat samotnýho.“„Nikdo neví, jak moc je jeho mozek poškozený, ale prý by nás mohl slyšet a vnímat, teda do určité míry,“ řekne Cara. „I když celková prognóza moc slibná není.“Ještě pořád ji mívám chuť praštit. Jako bych potřebovala připomenout,že Uriah se z toho s největší pravděpodobností nevylíže. „Slyšela jsem.“Když jsem včera večer od Uriaha odešla, bezcílně jsem bloumala po chodbách. Měla jsem myslet na svého kamaráda, který balancuje na hranici mezi životem a smrtí, ale místo toho jsem myslela na to, co jsem řekla Tobiasovi. A jak jsem se cítila, když jsem se na něho podívala – jako by se ve mně něco zlomilo.Neřekla jsem mu, že je mezi námi konec. Chtěla jsem, ale pak jsem to nedokázala. Znovu se mi do očí proderou slzy; od včerejška nedělám nic jiného, než že brečím. Zatlačím je zpátky a polknu.„Všechno jsi zachránila,“ řekne Cara a obrátí se ke mně. „Jdeš z kola dokola. Asi bysme ti měli být vděční, že v nouzi se na tebe dá spolehnout.“„Nic jsem nezachránila. Nemám na tom žádnej zájem,“ odseknu. „Jenom jsem zabránila tomu, aby se nebezpečným lidem dostalo do ruky něco, čeho by mohli zneužít.“ Na okamžik se odmlčím. „To měl být kompliment?“„Dokážu ocenit přednosti druhých,“ odvětí Cara s úsměvem. „Navíc si myslím, že naše záležitosti jsou po rozumové i citové stránce vyřešeny.“Maličko si odkašle. Napadne mě, jestli znervózněla kvůli tomu, že právě připustila, že i ona má emoce, nebo kvůli něčemu jinému. „Můžu se zeptat,co tě tak rozčílilo, že ses o Úřadu tak pohoršlivě vyjádřila?“Christina si položí hlavu na okraj Uriahovy matrace a schoulí se na bok. „Zeptat se můžeš,“ odpovím sarkasticky.„Hmm.“ Cara se zamračí a na čele se jí udělá kolmá vráska, jakou míval i Will. Musím odvrátit pohled. „Možná bych měla říct prosím.“„Dobře. Znáš to sérum, co Jeanine použila při útoku? Tak to nebylo její.“ Povzdechnu si. „Pojď se mnou, něco ti ukážu. To bude nejjednodušší.“Mohla bych jí jenom říct, co jsem viděla ve starém archivu, ukrytém hluboko v srdci areálu. Ale pravda je, že se potřebuju něčím zaměstnat,abych pořád nemusela myslet na Uriaha. Nebo na Tobiase.„Mám pocit, že z těch lží nikdy nevybředneme,“ poznamená cestou k archivu. „Frakce, video s Edith Priorovou... samé triky, které nás měly přimět k určitému chování.“„Vážně si to o frakcích myslíš?“ podivím se. „Myslela jsem, že ses mezi Sečtělými našla.“„To ano.“ Poškrábe se na zátylku, až jí na kůži zůstanou červené stopy po nehtech. „Ale tady by se na mě dívali jako na blázna, kdybych chtěla zacokoli z toho bojovat, kdybych se hlásila k tomu, za co se postavili Odevzdaní.A já nechci, aby mě měli za blázna.“„Takže myslíš, že to všechno bylo k ničemu,“ shrnu. „Všechno, co Odevzdaní udělali.“„A ty ne?“„Díky nim jsme teď tady,“ odpovím. „Díky nim jsme poznali pravdu,a pořád to u nich bylo lepší než ve společnosti postavené na chaosu, kterou razí Evelyn, kde se nikdo nemusí pro nic rozhodovat.“„To asi ano,“ souhlasí. „Já jsem jenom byla vždycky na sebe hrdá, že dokážu do věcí vidět, i do toho, jak fungují frakce.“„Víš, co Odevzdaní tvrdili o hrdosti?“„Asi nic lichotivého.“Zasměju se. „To teda ne. Říkali, že hrdost lidem zavírá oči před tím,kdo skutečně jsou.“Dojdeme k laboratořím. Několikrát zaklepu, aby nás Matthew pustil dovnitř. Zatímco na něj čekáme, Cara se na mě zvláštně podívá.„To samé Sečtělí kdysi napsali do jedné staré knihy,“ řekne.Nikdy by mě nenapadlo, že by se Sečtělí mohli zabývat něčím, jako je pýcha – že by jim otázka morálky mohla stát za pozornost. Zdá se, že jsem se mýlila. Chci se jí zeptat na víc, ale dveře se otevřou a na chodbu vyjde Matthew. Právě dojídá jablko.„Pustil bys mě do archivu?“ zeptám se. „Ráda bych Caře něco ukázala.“Ukousne kousek ohryzku a přikývne. „Bez problému.“Při představě hořkých jadérek v puse se zatvářím znechuceně a vykročím za ním.