Tobias - Kapitola 45.

Matka si palcem setře slzy z očí. Stojíme při sobě a díváme se, jak venku za okny víří sníh. Na okenní rám dopadají vločky, které vítr žene do rohů.Do rukou se mi vrátil cit. Dívám se na svět pocukrovaný sněhem a mám pocit, že všechno znovu začíná. A že tentokrát to bude lepší.„Spojím se s Marcusem rádiem a vyjednám s ním mírovou dohodu,“řekne matka. „Přistoupí na ni. Byl by blázen, kdyby ne.“„Dej mi chvilku. Něco jsem někomu slíbil.“ Dotknu se jejího ramene.Čekám, že se v koutcích úst zvlněných v úsměvu objeví napětí, ale tentokrát se mýlím.Provinile mě píchne na prsou. Nepřišel jsem ji požádat, aby mi otevřela náruč, aby za mě vyměnila všechno, o co usilovala. Na druhou stranu jsem jí původně vůbec nezamýšlel dát na výběr. Myslím, že Tris měla pravdu– když si člověk musí vybrat mezi dvěma špatnými možnostmi, vybere si tu, kterou zachrání své milované. Kdybych matce píchl tu injekci, nedal bych jí možnost volby. Rovnou bych ji zatratil.Petera najdu na chodbě, sedí opřený zády o zeď. Když se k němu sehnu,zvedne ke mně oči. Tmavé vlasy mu roztátý sníh nalepil na čelo.„Vymazals ji?“ zeptá se.„Ne.“„Jsem si říkal, že na to nebudeš mít nervy.“„Nešlo o nervy. Víš co? To je jedno.“ Zavrtím hlavou a natáhnu k němu ruku s lahvičkou. „Pořád sis to nerozmyslel?“Teď pro změnu on zavrtí hlavou.„Víš, že bys to mohl zvládnout i bez toho,“ řeknu. „Snažil by ses dělat lepší rozhodnutí, vést lepší život.“„Jo, mohl bych,“ odpoví. „Ale nedělal bych to. Oba to víme.“Já vím. Vím, jak těžké je se změnit, jak dlouho to trvá, jak člověk navléká na šňůrku den za dnem, až se mu jednou její počátek ztratí v nedohlednu.Bojí se, že toho nebude schopen, že ty dny prohýří a ve výsledku na tom bude ještě hůř. A já mu rozumím – vím, jaké to je, bát se sám sebe.Nechám ho, aby si sedl na jednu z pohovek, a zeptám se, co mu o něm mám říct, až se mu všechny vzpomínky vykouří z hlavy. Jen zavrtí hlavou.Nic. Nechce si pamatovat nic.Roztřesenou rukou uchopí lahvičku a odšroubuje uzávěr. Její obsah se chvěje, až málem vyšplíchne přes okraj. Podrží si ji pod nosem a přičichne.„Kolik toho mám vypít?“ zeptá se. Slyším, jak mu drkotají zuby.„Na tom nesejde,“ odpovím.„Dobře. Tak teda... na zdraví!“ Zvedne lahvičku proti světlu, jako by si se mnou připíjel.Když ji přiblíží ke rtům, řeknu: „Buď statečnej.“Potom se napije.A Peter mi zmizí před očima.Vzduch venku chutná jako led.„Tady!“ křiknu a před ústy se mi utvoří obláček páry.Peter stojí ve vchodě do základny Sečtělých a tváří se bezradně. Když vyslovím jeho jméno – a už jsem mu ho musel zopakovat nejméně desetkrát– povytáhne obočí a ukáže na sebe prstem. Matthew nás upozorňoval,že lidé bývají po požití séra chvíli dezorientovaní, ale dosud jsem žil v domnění, že „dezorientovaný“ neznamená to samé co „stupidní“.Povzdechnu si. „Jo, to jsi ty! Po jedenáctý! Hni sebou, jdeme!“Když jsem se na něho po vypití séra podíval, myslel jsem, že v něm budu pořád vidět nováčka, který vrazil Edwardovi příborový nůž do oka,kluka, který se pokusil zabít mou přítelkyni, a všechno ostatní, co udělal od chvíle, kdy jsem ho poznal. Ale je vidět, že přišel i o poslední zbytky své identity, a tím je to pro mě snazší. V očích má pořád ten udivený, nevinný pohled, ale tentokrát mu ho věřím.Vykročíme s matkou vedle sebe, Peter poklusává za námi. Přestalo sněžit,ale na zemi je silná vrstva sněhu, který nám křoupá pod nohama.Dojdeme do Milénia, kde se na obří fazoli odráží měsíční světlo, a sejdeme po schodech. V jednu chvíli se mě matka chytí za loket, aby nezakopla,a naše pohledy se střetnou. Zajímalo by mě, jestli je ze setkání s Marcusem stejně nervózní jako já. Zajímalo by mě, jestli je nervózní pokaždé.Na úpatí schodiště stojí pavilón se dvěma skleněnými kvádry po stranách,které jsou alespoň třikrát větší než já. Tady jsme řekli Marcusovi a Johanně, že se potkáme – obě strany ozbrojené. Není čas být naivní,a zbraně nám umožní nezaujatý postoj.Už na nás čekají. Johanna má prázdné ruce, ale otec má v rukou pistoli a míří jí na matku. Pro jistotu si ho vezmu na mušku také, matka mě vyzbrojila.Zadívám se na obrysy jeho lebky, která mu prosvítá zpod krátce zastřižených vlasů, a hrbolatou linii jeho křivého nosu.„Tobiasi!“ zvolá Johanna. Na sobě má kabát v červeném odstínu Mírumilovných poprášený sněhem. „Co tady děláš?“„Snažím se vám zabránit se navzájem pozabíjet,“ odpovím. „Překvapuje mě, že u sebe máš zbraň.“Pohodím hlavou směrem k vyboulenému místu na jejím kabátě, kde se zřetelně rýsuje pistole.„Někdy je potřeba za mír bojovat,“ odvětí Johanna. „Myslím, že v tom se spolu shodneme.“„Nepřišli jsme si sem povídat,“ ozve se Marcus s pohledem upřeným na Evelyn. „Řekla jsi, že se s námi chceš dohodnout.“Těch několik posledních týdnů mu něco vzalo. Svědčí o tom povadlé koutky úst i nachové váčky pod očima. V jeho očních důlcích si představím své vlastní oči a vzpomenu si na svou projekci v krajině strachu,a jak jsem zděšeně přihlížel, jak mě jeho kůže obaluje jako vyrážka. Pořád jsem nervózní, že se v něj proměním. Dokonce i teď, kdy ho vyzývám tváří v tvář a matka stojí po mém boku, přesně tak, jak jsem o tom coby malý kluk snil.Ale myslím, že už se toho nebojím.„Ano,“ odpoví matka. „Mám určité podmínky, ale pokud se na nich shodneme, nabízím vám dohodu. Myslím, že mé podmínky jsou přiměřené.Pokud s nimi budete souhlasit, ustoupím ze své pozice a vzdám se všech zbraní, kterými disponuji. Mí lidé si ponechají zbraně jen pro svou osobní ochranu. Odejdu z města a už se sem nevrátím.“Marcus se zasměje. Nevím, jestli posměšně, nebo nevěřícně. Jakožto arogantní a hluboce podezíravý člověk je schopen obojího.„Nechej ji domluvit,“ napomene ho Johanna tiše a schová si ruce do rukávů.„Vy na nás na oplátku nezaútočíte ani se nebudete snažit získat nad městem kontrolu,“ pokračuje matka. „Umožníte všem, kteří si to budou přát, aby odešli a hledali nový život jinde. Těm, kteří se rozhodnou zůstat,zaručíte spravedlivé volby nových zastupitelů a nového společenského pořádku.A to nejdůležitější na konec, Marcusi: Tebe si jako vůdce moct zvolit nebudou.“Tohle je v naší mírové dohodě jediná čistě sobecká podmínka. Matka by nesnesla pomyšlení, že by otec mohl oklamat další lidi, a já jsem s ní nediskutoval.Johanna povytáhne obočí. Všimnu si, že má vlasy sčesané do ohonu,aby jizva na její tváři plně vynikla. Vypadá tak lépe – silněji, když se neskrývá za záclonu svých vlasů, když neskrývá, kdo opravdu je.„To odmítám,“ prohlásí Marcus. „Jsem jejich vůdce.“„Marcusi,“ osloví ho Johanna.Nevnímá ji. „Ty, Evelyn, nemáš co rozhodovat o tom, jestli je povedu,nebo ne, jenom proto, že mě nemůžeš vystát!“„Omluvte mě,“ vyžádá si Johanna pozornost silným hlasem. „Marcusi,nic lepšího nám ani nabídnout nemůže – dostaneme všechno, co jsme chtěli, a bez násilí! Jak to můžeš odmítnout?“„Protože mě uznali za svého vůdce!“ řekne Marcus. „Protože to já stojím v čele Aliance! To já –“„Ne, ne ty,“ opraví ho Johanna klidně. „Já zastupuji Alianci. A ty na tuhle dohodu přistoupíš, nebo jim řeknu, že jsi měl možnost konfliktu zabránit bez krveprolití, jen kdybys obětoval svou pýchu, a žes ji zamítl.“Jeho pasivní maska zmizí a odkryje jeho zákeřnou tvář, kterou pod ní skrýval. Ale ani on se nedokáže Johanně postavit. Její dokonalý klid a dokonalá hrozba z něj učinily neškodnou mouchu. Zavrtí hlavou, ale dál už se s ní nepře.„Se všemi podmínkami souhlasím,“ řekne Johanna a s napřaženou rukou přejde po křupavém sněhu k Evelyn.Matka si prst po prstu svlékne rukavici a s Johannou si potřese rukama.„Ráno všechny svoláme a oznámíme jim nový plán,“ řekne Johanna.„Můžete zaručit bezpečné shromáždění?“„Udělám pro to všechno,“ potvrdí matka.Podívám se na hodinky. Od chvíle, kdy se od nás Amar s Christinou u Hancockova mrakodrapu oddělili, uplynula hodina. Už mu zřejmě došlo, že žádný virus se sérem do vzduchu vypuštěn nebyl. Nebo možná nedošlo.Každopádně teď musím udělat to, kvůli čemu jsem sem přišel – najít Zeka a jeho matku a říct jim, co se stalo Uriahovi.„Měl bych jít,“ oznámím matce. „Musím ještě něco zařídit. Ale jsme domluvení, že zítra odpoledne tě u oplocení vyzvednu, platí?“„To zní dobře,“ odpoví matka a rukou v rukavici mi několikrát svižně přejede po paži, jako to dělávala vždy, když jsem přišel z venku celý promrzlý.„Ty už se asi nevrátíš, co?“ zeptá se mě Johanna. „Našel sis tam nový život?“„Našel,“ řeknu. „Hodně štěstí vám všem. Lidi zvenku se to tady budou snažit zavřít. Měli byste se na ně připravit.“Johanna se usměje. „Určitě najdeme společnou řeč.“Podá mi ruku a já ji stisknu. Cítím, jak na mně otec visí očima, jakoby mě chtěl svým tyranským pohledem rozmáčknout. S přemáháním se na něj podívám.„Sbohem,“ řeknu a myslím to tak.Hana, Zekova matka, sedí v křesle v obývacím pokoji a je tak malá, že ani nedosáhne nohama na zem. Na sobě má ošuntělý černý župan a papuče,ale její výraz, ruce složené v klíně a povytažené obočí z ní dělají charismatickou osobnost. Mám pocit, že stojím před královnou. Letmo pohlédnu na Zeka, který si pěstmi protírá oči, aby se probudil.Amar s Christinou je nenašli mezi ostatními revolucionáři u Hancockova mrakodrapu, ale v jejich rodinném bytě v Hlavě, nad základnou Neohrožených. Objevil jsem je jenom díky tomu, že Christinu napadlo nechat mi vzkaz na našem nepojízdném autě. Peter čeká v dodávce, kterou pro nás obstarala matka.„Je mi to líto,“ řeknu. „Nevím, kde začít.“„Co třeba tím nejhorším,“ pobídne mě Hana. „Co přesně se stalo mému synovi?“„Během jednoho útoku byl vážně zraněn,“ odpovím. „Došlo tam k výbuchu a on stál moc blízko.“„Ach, bože,“ zamumlá Zeke a začne se kolébat, jako by se chtěl stát opět malým dítětem, které se v kolébce utiší.Hana jen sklopí hlavu a schová přede mnou tvář.V pokoji je cítit česnek a cibule, možná od večeře. Opřu se ramenemo bílou zeď u dveří. Vedle mě visí nakřivo rodinný portrét – Zeke jako batole a Uriah jako kojenec na klíně své matky. Obličej jejich otce zdobí na nose, uchu a rtu piercing, ale mnohem víc ke mně promluví jeho široký,rozzářený úsměv a snědá pleť, protože obojí předal svým synům.„Od té doby leží v kómatu,“ dodám. „A...“„A už se z něj neprobudí,“ doplní za mě Hana přiškrceně. „Tohle jsi nám přišel říct, že?“„Ano,“ odpovím. „Přijel jsem pro vás, abyste za něj mohli rozhodnout.“„Rozhodnout?“ opáčí Zeke. „Myslíš jako odpojit ho, nebo co?“„Zeke,“ řekne Hana a zavrtí hlavou. Zeke klesne zpátky na pohovku.Úplně se ztratí mezi polštáři.„Nebudeme prodlužovat jeho trápení,“ rozhodne Hana. „Chtěl by se posunout někam dál. Ale rádi bychom se s ním rozloučili.“Přikývnu. „Samozřejmě. Ale ještě bych chtěl říct něco k tomu útoku. Šlo o... určité povstání, do kterého bylo zapojeno pár místních lidí. Včetně mě.“Zírám před sebe do škvíry mezi prkny na podlaze, na prach, který se tam za léta nastřádal, a čekám na reakci, jakoukoli. Místo toho na mě dolehne ticho.„Nesplnil jsem to, o co jsi mě žádal,“ řeknu Zekovi. „Nedával jsem na něho pozor, jak jsem měl. A hrozně mě to mrzí.“Seberu odvahu a podívám se na něj. Ale on jen dál nehybně sedí a civí na prázdnou vázu na konferenčním stolku. Jsou na ní namalované vybledlé růžové růže.„Bude chvíli trvat, než se s tím vyrovnáme,“ řekne Hana. Odkašle si,ale hlas se jí chvěje dál.„Bohužel nemáme čas,“ hlesnu. „Hned teď se tam vracíme a musíte jet s námi.“„V pořádku,“ odpoví Hana. „Počkejte prosím venku. Za pět minut budeme nachystaní.“Zpáteční cesta je zdlouhavá a odehrává se ve tmě. Během jízdy po hrbolatém povrchu pozoruju, jak měsíc střídavě mizí za mraky a vzápětí se z nich vynořuje. Když dojedeme na okraj města, opět začne sněžit. Ve světle čelních reflektorů poletují velké, lehké vločky. Říkám si, jestli se i Tris dívá z okna, jak sníh tancuje po dlažbě a tvoří návěje u letadel. Říkám si, jestli si vychutnává ten nový, lepší svět, kde lidé zapomněli na spory o genetickou čistotu.Christina se ke mně nakloní, aby mi něco pošeptala do ucha. „Tak co,udělals to? Fungovalo to?“Přikývnu. Ve zpětném zrcátku vidím, jak si oběma rukama zakryje obličej a sama pro sebe se široce usměje. Vím, jak se cítí: v bezpečí. My všichni už jsme v bezpečí.„Naočkovala jsi svou rodinu?“ zeptám se.„Jo. Byli s lidma z Aliance v Hancockově mrakodrapu,“ odpoví. „Ale čas na reset už vypršel, takže se to Tris a Calebovi muselo podařit.“Hana a Zeke spolu cestou tiše rozmlouvají a diví se tomu zvláštnímu,potemnělému světu, kterým projíždíme. Amar se jim snaží poskytnout základní informace a zpoza volantu se na ně ohlíží častěji, než je mi příjemné.Potlačuju v sobě návaly paniky, vždy když jen o vlásek mineme pouliční lampu nebo svodidla, a raději svou pozornost zaměřím na padající sníh.Zimní prázdnotu jsem nikdy neměl rád. Nikdy jsem nenašel zalíbení v pusté krajině a ostrém předělu mezi nebem a zemí, ve způsobu, jakým zima proměňuje stromy v kostlivce a města v pustiny. Možná že mě letošní zima přesvědčí o opaku.Projedeme dvojitým oplocením a zastavíme u hlavního vchodu, který už nikdo nestřeží. Vystoupíme. Zeke podá své matce ruku, aby ji na kluzkém sněhu podepřel. Jakmile vejdeme do budovy, naroste ve mně přesvědčení,že Caleb při své misi obstál. Kolem není živé duše. To může znamenat jediné: Že jejich paměť byla vymazána a jejich vzpomínky navždy změněny.„Kde jsou všichni?“ podiví se Amar.Opuštěnou bezpečnostní kontrolou projdeme bez zastavení. Za ní spatřím Caru. Přes polovinu tváře se jí táhne ošklivá podlitina a má obvázanou hlavu, ale to mě až tak nevyleká. Vyleká mě její znepokojený výraz.„Co se stalo?“ zeptám se.Cara zavrtí hlavou.„Kde je Tris?“„Mrzí mě to, Tobiasi.“„Co tě mrzí?“ oboří se na ni Christina. „Řekni nám, co se stalo!“„Tris tam šla místo Caleba,“ odpoví Cara. „Přežila sérum smrti a aktivovala paměťové sérum, ale... schytala to. Nepřežila. Je mi to tak líto.“Většinou poznám, když někdo lže, a tohle musí být lež, protože Tris je naživu, dívá se na mě svýma jasnýma očima, má červené tváře a z její drobné postavy vyzařuje síla, zatímco stojí v atriu v paprscích zapadajícího slunce. Tris je naživu, nenechala by mě tady samotného, nešla by n asmrt místo Caleba.„Ne,“ zamumlá Christina. „To není možný, to musí být omyl.“Caře se zalijí oči slzami.V ten okamžik si to uvědomím: Jistěže by šla na smrt místo Caleba.Jak jinak.Christina něco zaječí, ale její hlas zní tlumeně, jako bych ponořil hlavu pod vodu. Stejně tak se mi před očima rozmlží její obrysy a svět se promění v rozmazanou, nevýraznou šmouhu.Jenom tiše stojím – mám pocit, že když se přestanu hýbat, dokážu pravdu obrátit v lež, dokážu předstírat, že je všechno v pořádku. Christina se pod tíhou svého zármutku zhroutí a Cara ji obejme, ale já já jenom tiše stojím.

Když její tělo poprvé dopadlo do sítě, zaregistroval jsem jen rozmazanou šedou skvrnu. Vytáhl jsem ji odtamtud a její ruka byla malá, ale teplá,a pak se přede mnou narovnala, drobná a hubená a obyčejná a ve všech ohledech nevýrazná – až na to, že skočila jako první. Škrob skočil jako první.Ani já jsem neskočil jako první.Měla tak přísné, pronikavé oči.Krásné.

Ale to nebylo poprvé, kdy jsem ji viděl. Potkával jsem ji na chodbách ve škole, zahlédl jsem ji na pohřbu své matky, na chodníku v sektoru Odevzdaných.Zahlédl jsem ji, ale neviděl jsem ji. Nikdo ji skutečně neviděl až do chvíle, kdy skočila.Oheň, který hoří tak jasným plamenem, nemůže planout dlouho.

Jdu se podívat na její tělo... někdy potom. Nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy mi Cara oznámila, co se stalo. Jdeme s Christinou těsně vedle sebe, držíme se za Carou. Z cesty, kterou jsme museli ujít po vstoupení do márnice, mi utkvělo v hlavě jen několik mlhavých vjemů a nezřetelných zvuků, které jsem zachytil přes hradbu své niterné bolesti.Leží na stole a na chvíli se mi zdá, že snad jen spí, a že když se jí dotknu,probudí se, usměje se na mě a políbí mě na rty. Ale když na ni sáhnu,zjistím, že je ledová a tělo má ztuhlé a nepoddajné.Christina začne posmrkávat a rozvzlyká se. Stisknu Tris ruku a napadne mě, že možná jen stačí, abych ji usilovně tiskl, a do jejího těla se vrátí život a barva a moje Tris bude zpátky.Nevím, jak dlouho to trvá, než pochopím, že se to nikdy nestane,že Tris je pryč navždy. Ale když mi to dojde, všechna síla mě opustí a já padnu na kolena vedle stolu a myslím, že pláču, nebo aspoň chci plakat,a všechno ve mně žadoní o jeden jediný polibek, o ještě jedno slovo, o ještě jeden pohled, ještě jeden.

Ve dnech, které následují, překonávám svůj zármutek činností a v noci místo spánku bloumám po chodbách. Jakoby zdálky přihlížím, jak se všichni postupně vzpamatovávají z účinků paměťového séra, které jejich životy navždy změnilo.Lidem, kteří se stále nacházejí v postsérickém opojení po skupinách vysvětlíme základní fakta: Že každý člověk je komplexní bytost s unikátní genetickou výbavou, kterou nelze černobíle klasifikovat. Kromě této pravdy jim ale podsuneme lež: Že za vymazání jejich vzpomínek mohla nešťastná náhoda, která je zastihla ve chvíli, kdy se chystali vyvinout nátlak na vládu, po níž požadovali rovná práva pro „porušené“.Ve společnosti druhých se dusím, ale když se jich straním, ochromuje mě pocit samoty. Jsem vystrašený, a přitom nevím z čeho – o všechno už jsem beztak přišel. Když se zastavím u obrazovek, abych zjistil, co se děje ve městě, všimnu si, že se mi třesou ruce. Johanna organizuje hromadný přesun pro ty, kteří chtějí město opustit. Přijdou sem a dozví se pravdu.Nevím, co se stane s těmi, kteří se rozhodnou v Chicagu zůstat, a myslím,že už mi to je jedno.Strčím si ruce do kapes a ještě několik minut sleduju dění ve městě.Pak pokračuju dál a snažím se sladit krok s bušením svého srdce nebo se vyhýbat spárám v dlažbě. Když procházím kolem vstupu do areálu, mou pozornost upoutá skupinka osob před kamennou plastikou. Jeden z jejích členů je na vozíčku – Nita.Projdu kolem bezpečnostní zóny, která teď pozbyla smyslu, a zdálky skupinu pozoruju. Reggie vystoupí na kamennou desku a otevře ventil na dně nádrže. Z odkapávající vody se stane pramen a za chvíli už voda prýští z nádrže plnou silou, rozstřikuje se ve sprškách po kameni a máčí Reggiemu spodky nohavic.„Tobiasi?“Zachvěju se. Caleb. Odvrátím se a hledám únikovou cestu.„Počkej. Prosím,“ řekne.Nechci se na něj podívat, nechci zkoumat, jak moc, nebo jak málo pro Tris truchlí. A nechci myslet na to, jak se obětovala pro takového zbabělého mizeru, který si to ani v nejmenším nezaslouţil.Přesto se tomu pohledu neubráním. Možná mi ji v něčem připomene,možná nasytí můj hlad po ní, který neutuchá.Vlasy má nemyté a neučesané, jeho zelené oči jsou podlité krví a ústa zkřivená do zachmuřeného úšklebku.Není na něm nic, co by mi ji připomnělo.„Nechci tě otravovat,“ začne, „ale musím ti něco říct. Něco vyřídit...od ní. Prosila mě o to, než...“„Zkrať to,“ přeruším ho.„Řekla mi, že jestli to nepřežije, mám ti říct...“ Calebovi uvíznou slova v hrdle a přemáhá pláč. „... že s tebou chtěla zůstat.“Měl bych asi něco cítit, jsou to její poslední slova. Ale necítím nic. Cítím se vzdálený úplně všemu.„Vážně?“ obořím se na něj. „Tak proč nezůstala? Proč na ty jatka neposlala tebe?“„Myslíš, že se na to sám sebe neptám?“ opáčí Caleb. „Měla mě ráda.Dost na to, aby na mě vytáhla pistoli a šla tam umřít místo mě. Nevím proč, ale udělala to.“Nepočká na mou reakci a odejde. Je to tak lepší, protože mě nenapadaj žádná slova, kterými bych dokázal vyjádřit svůj hněv. Rozmrkám slzy a posadím se na zem, přímo uprostřed vestibulu.Vím, proč mi vzkázala, že se mnou chtěla zůstat. Chtěla, abych věděl,že tohle není základna Sečtělých, že tohle není lež, abych klidně spal, až si půjde pro smrt, ani zbytečná oběť. Zabořím si spodní části dlaní do očí,jako bych jimi mohl zatlačit slzy zpátky pod víčka. Nebreč, napomenu se.Jestli se svým emocím poddám na sebekratší okamžik, utrhne se s nimi lavina,kterou už nikdy nezastavím.Za nějakou dobu kolem sebe uslyším hlasy – Cara a Peter.„Tahle socha symbolizovala změnu,“ vysvětluje Cara Peterovi. „Postupnou změnu, ale teď se ji rozhodli zbořit.“„Vážně?“ Peter projeví očividný zájem. „Proč?“„Ehm... Vysvětlím ti to později, jestli ti to nevadí,“ odpoví Cara. „Pamatuješ si, jak se dostat zpátky do pokoje?“„Jo.“„Bezva... tak tam teď na chvíli běž. Určitě tam bude někdo, kdo ti pomůže.“Cara dojde ke mně. Děsím se toho, co mi řekne. Ale ona si jen ke mněs rovnými zády přisedne a ruce složí do klína. Je ostražitá, ale uvolněná.Zadívá se na sochu a na Reggieho, který tam v tryskajícím proudu vody stojí.„Nemusíš tady se mnou být,“ řeknu.„Nemám nic na práci,“ odvětí, „a ticho jsem měla vždycky ráda.“A tak tam vedle sebe sedíme a mlčky se díváme do vody.„Tady jste,“ zvolá Christina a zvolna k nám dokluše. Tvář má opuchlou a její netečný hlas připomíná povzdechnutí. „Pojďte, je čas. Budou ho odpojovat.“Při jejích slovech se zachvěju, ale zvednu se na nohy. Hana a Zeke za celou tu dobu nespustili Uriaha z očí, drželi se s ním za ruce, hledali v něm záblesk života. Žádný nenašli. Rytmické bušení srdce za něj obstarává přístroj.Cestou do nemocnice se Cara drží za Christinou a za mnou. Celé dny jsem nespal, ale necítím se unavený, ne tak, jako obvykle bývám, i když mě z nevyspalosti všechno bolí. S Christinou se o ničem nebavíme. Vím,že se naše myšlenky ubírají stejným směrem, k Uriahovi, kterému zbývá několik posledních nádechů.U pozorovacího okna Uriahova pokoje na nás čeká Evelyn – Amar ji sem před několika dny dovezl místo mě. Chce mi položit ruku na rameno,ale já ucuknu. O útěchu teď nestojím.V pokoji stojí po stranách postele Hana a Zeke a každý ho drží zajednu ruku. Vedle stojící lékař podává rozevřené desky... Davidovi. Ten sedí se svěšenými rameny na kolečkovém křesle a vypadá omámeně, jako všichni, kteří utrpěli ztrátu paměti.„Co ten tady dělá?“ Všechny mé svaly, kosti a nervy jako by zachvátil požár.„Pořád je, technicky vzato, ředitelem areálu, aspoň dokud ho nenahradí,“řekne Cara za mými zády. „Tobiasi, on si nic nepamatuje. Ten člověk,kterého jsi znal, už neexistuje. Je to, jako by umřel. Tenhle člověk si nepamatuje,že zabi–“„Drž hubu!“ vyjedu na ni. David podepíše protokol, pak se obrátí a zamíří ke dveřím. Jakmile se dveře otevřou, neudržím se – vrhnu se na něj.Chci ho popadnout za krk a uškrtit, ale matčiny šlachovité ruce mi v tom zabrání. David se na mě pobouřeně podívá a vyjede do chodby. Zkusím se matce vzepřít, ale jako by mi na ramenou ležela železná tyč.„Tobiasi,“ osloví mě matka. „Uklidni se.“„Proč ho někdo nestrčil pod zámek?“ vyhrknu a přes slzy v očích nic nevidím.„Protože pořád pracuje pro vládu,“ odpoví Cara. „Kvůli nešťastné náhodě,za kterou celý incident prohlásili, nebudou své zaměstnance masivně propouštět. A neposadí Davida za mříže jenom proto, že v sebeobraně zabil agresivní rebelku.“„Rebelku?“ zopakuju. „Tou teď Tris je?“„Byla,“ podotkne Cara jemně. „A ne, jistěže ne, ale takhle ji vnímá vláda.“Už se jí na to chystám něco říct, ale Christina mě předejde. „Lidi, jdou na to.“Zeke a Hana spojí své volné ruce nad Uriahovým tělem. Všimnu si, že Hana pohybuje rty, ale nevím, co říká – modlí se Neohrožení za umírajícího?V Odevzdanosti lidé uctívají památku zemřelého tichem a zádušním obřadem, ne slovy. Hněv mě pomalu opouští a já se opět propadnu do potlačovaného zármutku, tentokrát nejen nad ztrátou Tris, ale i Uriaha, jehož úsměv už mi z paměti nikdo nevymaže. Nad ztrátou bratra mého přítele,který se stal i mým přítelem. Škoda, že jeho humor mě nemohl těšit tak dlouho, jak bych si přál.Lékař, který má na krku visačku, přepne několik spínačů do opačné polohy a přístroj přestane za Uriaha dýchat. Zekovi se začnou otřásat ramena.Hana mu pevně stiskne ruku, až jí na ní zbělají klouby.Potom něco řekne, rozhodí paže do vzduchu a odstoupí od lůžka. Necháváho odejít.Odlepím se od okna a rozejdu se pryč, ale pak už běžím a prorážím si cestu mezi lidmi. Bezohledně, slepě, zoufale.

Příští den si z areálu půjčím auto. Lidé se stále vzpamatovávají ze ztráty paměti,a tak se mě nikdo ani nepokusí zastavit. Zamířím přes koleje k městu a očima těkám po obzoru, na kterém se rýsuje silueta Chicaga. Ale jako bych se díval do zdi.Když se přiblížím k polím, která oddělují město od vnějšího světa, sešlápnu plyn. Pod koly nákladního vozu mizí umírající tráva i sníh a vystřídá je dlažba v sektoru Odevzdaných. Čas pro mě přestal existovat. Všechny ulice jsou si podobné, ale mé ruce a nohy ví, kam s autem dojet, i když jim mozek nedodává potřebné impulzy. Před domem u značky stop zajedu k okraji rozpukaného chodníku.Jsem doma.Vejdu do domu a vystoupám po schodech do horního patra. Uši mám stále zalehlé, jako by mě proud řeky unášel daleko od světa. Lidé mluví o tom, jak zármutek bolí. Nechápu, co tím myslí. Pro mě znamená zármutek ničivou otupělost, která v člověku utlumí vše, co v něm bylo živé.Přitisknu dlaň na posuvný panel, za kterým se skrývá zrcadlo, a odtlačím ho. Přestože mi tvář zespodu ozáří oranžové světlo zapadajícího slunce, které se plazí po podlaze, jsem bledý jako stěna. Takové kruhy pod očima jsem nikdy neměl. Posledních několik dní jsem strávil v neurčitém stavu mezi bděním a sněním a nebyl jsem se schopen ani do jednoho z nich plně ponořit.Do zásuvky u zrcadla zapojím zastřihovač vlasů. Už má nasazenou ochrannou krytku, takže si jím můžu rovnou zajet do vlasů. Volnou rukou si sklopím ušní boltce, abych se nepořezal, a pohledem do zrcadla zkontroluju, jestli jsem na zátylku nevynechal nějaké místo. Na ramena a nohy mi dopadají chomáče vlasů, které při kontaktu s holou kůží svědí.Přejedu si rukou po hlavě, abych se ujistil, že jsou vlasy všude rovnoměrně ostříhané, ačkoli to dělám spíš ze zvyku. Se strojkem jsem se naučil zacházet už jako dítě.Dlouhou dobu ze sebe ometám vlasy a nakonec je nametu na lopatku.Potom se znovu postavím před zrcadlo. Po stranách krku se mi teď rýsují vytetované plameny Neohroženosti.Z kapsy vytáhnu lahvičku s paměťovým sérem. Vím, že sérum vymaže většinu mého života, ale zaměří se na vzpomínky, ne na fakta. Pořád budu umět číst, psát nebo opravit počítač, protože tahle data jsou uchována v odlišné části mozku. Kromě těchto základních skutečností ale nebudu vědět vůbec nic.Experiment v Chicagu skončil. Johanně se podařilo uzavřít s vládou –s Davidovými nadřízenými – rozumnou dohodu. Lidé budou moci zůstat ve městě za předpokladu, že budou soběstační, že budou podléhat vládním pravomocem a zpřístupní město cizincům, aby se z Chicaga mohla stát další metropolitní oblast, jako Milwaukee. Úřad pro genetickou péči,který dosud zajišťoval chod experimentu, se bude od nynějška starat o pořádek na hranicích města.Chicago se promění v jedinou metropolitní oblast v zemi spravovanou lidmi, kterým je myšlenka genetické deformace cizí. V něco jako ráj.Matthew doufá, že nové město přiláká lidi z periferie, kteří by mohli zaplnit jeho prázdná místa a nalézt v něm vyšší životní úroveň.A já se ze srdce toužím stát novým člověkem. V tomhle případě Tobiasem Johnsonem, synem Evelyn Johnsonové. Tobias Johnson dosud možná vedl jednotvárný, plytký život, ale je to úplný člověk, ne jen jeho zlomek,v něhož mě proměnila ochromující bolest.„Matthew mi řekl, žes ukradl paměťový sérum a vzal si auto,“ uslyším hlas na opačném konci chodby. Christina. „Myslela jsem, že kecá.“Přes hučení v uších jsem ji neslyšel vejít do domu. I její hlas zní, jakoby ke mně putoval vodou, a chvíli mi trvá, než si uvědomím, co říká. Jakmile se vzpamatuju, podívám se na ni. „Co tady teda děláš?“„Sama nevím,“ odpoví a vykročí ke mně. „Chtěla jsem mít jistotu a ještě naposledy vidět město, než se změní k nepoznání. Dej mi tu lahvičku,Tobiasi.“„Ne.“ Sevřu ji v dlani, aby mi ji nemohla vzít. „Tohle je moje rozhodnutí,ne tvoje.“Její tmavé oči se rozšíří a tvář jí ozáří slunce. Její husté, tmavé vlasy se promění ve žhnoucí plameny.„Tohle není tvoje rozhodnutí,“ podotkne. „Tohle je rozhodnutí zbabělce a Čtyřka, kterýho znám, zbabělec nikdy nebyl.“„Ale teď je,“ řeknu ochable. „Věci se změnily. Nemám s tím problém.“„Ale měl bys.“Protočím panenky, na nic jiného se ve svém stavu nezmůžu.„Nemůžeš se stát někým, kdo by se jí hnusil,“ řekne Christina, tentokrát tiše. „A tohle by se jí hnusilo.“Nashromážděná zlost ve mně eskaluje. Uši mi odlehnou a tichá ulice v Odevzdanosti na mě najednou dotírá svým hlukem. Stravuje mě palčivá síla emocí.„Drž hubu!“ zařvu na ni. „Drž už hubu! Víš o tom prd. Ani jsi ji neznala,ani jsi –“„Znala jsem ji dost!“ vyštěkne. „Vím, že by nechtěla, abys ji ze svý paměti vymazal, jako by pro tebe nic neznamenala!“Vrhnu se k ní a přišpendlím ji ke zdi. Pak se k ní nahnu.„Ještě jednou něco takovýho cekneš a –“„A co?“ Christina mě prudce odstrčí. „Jednu mi vrazíš? Víš, my ženy máme pro takový chlapáky jméno – zbabělec.“Vzpomenu si, jak se zdmi tohohle domu rozléhal otcův křik, jak ji jednou rukou rdousil a mlátil s ní o stěny a dveře. Vzpomenu si, jak jsem všemu ze dveří svého pokoje přihlížel a tiskl se k zárubni. A jak pak máma v ložnici vzlykala za zamčenými dveřmi a nechtěla mě k sobě pustit.Ustoupím dozadu a zhroutím se ke zdi, jako by mi mohla poskytnout útočiště.„Mrzí mě to,“ omluvím se.„Já vím,“ odpoví.Chvíli mlčky stojíme a díváme se na sebe. Vybaví se mi, jak mi byla ze začátku nesympatická, protože přestoupila z Upřímnosti, protože se jí slova sypala z úst jako nedopalky. Postupem času mi však ukázala, jaká je ve skutečnosti – kamarádka, která dokáže odpouštět, drží se pravdy a má dost odvahy bojovat za správnou věc. Přirostla mi k srdci. A teď ji vidím takovou, jakou ji viděla Tris.„Vím, jaký to je, chtít na všechno zapomenout,“ řekne. „A vím, jaký to je, když někdo bezdůvodně zabije člověka, kterýho miluješ, a ty bys radši všechny krásný vzpomínky vyměnil za jedinou chvíli klidu.“Sevře mou ruku s lahvičkou ve své dlani.„Neznala jsem Willa dlouho,“ pokračuje, „ale změnil můj život. Změnil mě. A vím, že tebe Tris změnila ještě mnohem víc.“Tvrdý výraz v její tváři vystřídá soucit a Christina se zlehka dotkne mých ramenou.„Člověk, kterým ses s ní stal, je krásnej,“ řekne. „Jestli teď to sérum vypiješ,už k němu nikdy nenajdeš cestu.“Znovu mě překvapí mé vlastní slzy, jako když jsem viděl Tris v márnici,a tentokrát mi zaplaví hruď horká, svíravá bolest. Stisknu lahvičku v pěsti. Jsem pološílený touhou po úlevě, kterou nabízí. Slibuje, že mě ochrání před palčivými vzpomínkami, které se do mě zatínají jako drápy divého zvířete.Christina mě vezme kolem ramen, ale v jejím objetí se mi jen přitíží. Připomenemi všechny chvíle, kdy mi Tris ovinula kolem těla své hubené ruce,jak si nejdřív nebyla sama sebou jistá, ale časem se osmělila a začala nám oběma věřit. A v žádném objetí už se nikdy nebudu cítit jako v jejím, protože už nikdy nepotkám nikoho jako ona, protože moje Tris se už nevrátí.Nevrátí se a je tak zbytečné brečet, tak hloupé, ale nic jiného teď dělat nedokážu. Christina mě drží v náruči a dlouho nic neříká.Konečně se odtáhnu, ale ona mě dál drží za ramena svýma teplýma rukama plnýma mozolů. Možná že člověk potýkající se s bolestí časem ztvrdne stejně jako kůže vystavovaná opakované námaze. Ale já se nechci proměnit v necitlivé monstrum.Na světě žijí i lidé jiného druhu. Lidé jako Tris, která mnoho vytrpěla a přestála, ale přesto v sobě dokázala najít dost lásky, aby položila život zasvého bratra. Lidé jako Cara, která dokázala odpustit člověku, který jí zastřelil bratra. Lidé jako Christina, která se musela rozloučit s celou řadou přátel, ale neuzavřela se a našla si nové. Přede mnou se začíná rýsovat jiná možnost, jasnější a přesvědčivější než ta, k níž jsem se odsoudil já.Otevřu oči a podám Christině lahvičku se sérem. Vezme si ji ode mě a dá si ji do kapsy.„Vím, že Zekovi to ještě chvíli potrvá, než si na tebe zase zvykne,“řekne a přehodí mi ruku přes rameno. „Mezitím můžeme být kamarádi.Jestli chceš, můžeme si vyměnit náramky, jako se to dělalo v Mírumilovnosti.“„To nebude nutný.“Sejdeme ze schodů a společně vykročíme na ulici. Slunce se schovalo za budovy Chicaga a slyším, jak se v dálce po kolejích přežene vlak. My se však tomuto místu vzdalujeme a spolu s ním i všemu, co pro nás znamenalo.A je to tak dobře.Je tolik možností, jak být v tomhle světě odvážný. Odvaha někdy znamená položit život za něco důležitějšího, nebo za někoho jiného. Odvážnýčlověk se ve jménu vyššího zájmu někdy musí vzdát všeho, co dosud poznal,všech, které miloval.Ale někdy ne.Odvaha někdy znamená snášet bolest se zatnutými zuby a odžít si každý další den, který člověka dělí od lepšího života.A právě takovou odvahu teď v sobě musím najít.