Tobias - Kapitola 37.

První věc, které si na pohovce v pokoji po probuzení všimnu, jsou letící ptáci nad její klíční kostí. Halenka, kterou si uprostřed chladné noci znovu oblékla, jí sklouzla z ramene, na kterém leží.Už dřív jsme vedle sebe spali, ale tentokrát je to jiné. Předtím jeden nebo druhý potřeboval utěšit nebo ochránit; dnes jsme spolu jenom proto,že jsme chtěli – a protože jsme usnuli dřív, než jsme se mohli vrátit do společné ložnice.Zvednu ruku a prsty se dotknu jejího tetování. Tris otevře oči.Jednou rukou mě obejme a přes polštáře se ke mně přitulí. Ucítím její teplo, hebkost a poddajnost.„Dobré ráno,“ řeknu.„Pst,“ utiší mě. „Budeme dělat, že si ho nevšímáme, a třeba ještě zmizí.“Položím jí ruku na bok a přitáhnu si ji ještě blíž. Oči má široce rozevřené a bystré, jako by byla vzhůru už dlouho. Políbím ji na tvář, na bradu,na krk a na několik vteřin tam své rty zastavím. Přimkne se ke mně a vzdechne mi do ucha.Můj pulz vyletí prudce vzhůru.„Tobiasi,“ zašeptá, „hrozně nerada to říkám, ale... myslím, že dneska musíme zařídit pár věcí.“„Všechno počká,“ odpovím do jejího ramene a zvolna políbím i její první tetování.„Ne, nepočká!“Svalím se na polštáře a najednou je mi bez ní zima. „Dobře. Když jsme u toho, říkal jsem si, že by se tvůj bratr mohl trochu pocvičit ve střelbě.Pro všechny případy.“„To zní jako dobrý nápad,“ souhlasí tiše. „Pokud vím, tak držel pistoliv ruce... jednou? Dvakrát?“„Střílet ho klidně naučím,“ ujistím ji. „Jestli něco umím, tak je to mířit.Možná se bude cítit líp, než kdyby nic nedělal.“„Děkuju,“ řekne. Posadí se a prsty si učeše vlasy. V ranním světle vypadají ještě světleji, jakoby protkané zlatem. „Vím, že ho nemáš zrovna rád, ale...“„Ale jestli mu odpustíš ty,“ doplním místo ní a vezmu ji za ruku, „tak to zkusím taky.“Usměje se a vtiskne mi polibek na tvář.Dlaní si setřu vodu ze zátylku, která mi tam po sprchování zůstala. Spolus Tris, Calebem a Christinou jsme v suterénní výcvikové místnosti vyhrazené pro pomocný personál. Je tu zima, mizerné světlo a nepřeberné množství vybavení – cvičné zbraně a žíněnky, helmy, terče, zkrátka všechno, co potřebujeme.Vyberu Calebovi vhodnou tréninkovou pistoli, která svou velikostí připomíná tu skutečnou, jen je o něco objemnější, a podám mu ji.Tris si se mnou proplete prsty. Všechno mi dnes připadá tak přirozené a snadné, každý úsměv či zasmání, každé slovo, každý pohyb.Jestliže se nám dnes večer podaří dovést náš plán do zdárného konce,zítra už bude Chicago v bezpečí, podoba Úřadu bude navždy změněna a Tris a já si budeme moct vybudovat nový život, který bude patřit jen nám. Možná že tam někde vyměním své zbraně a nože za užitečnější nástroje,jako šroubováky, hřebíky, lopatu. Dnes ráno mám pocit, že by mě takové štěstí mohlo potkat. Opravdu mohlo.„Není to opravdová pistole,“ vysvětlím Calebovi, „ale je dobře udělaná,takže si toho rozdílu ani nevšimneš. Působí velice reálně.“Caleb uchopí pistoli konečky prstů, jako by se bál, že se mu rozpadne v rukou.Zasměju se. „Lekce číslo jedna: Neboj se toho. Pořádně ji chytni. Jednou už jsi takovou držel, nebo jsi to zapomněl? Ten tvůj výstřel nám otevřel cestu z Mírumilovnosti.“„Jo, čirou náhodou.“ Caleb otáčí pistolí, aby si ji prohlédl ze všech stran. Naráží jazykem do dásně ve tváři, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.„Měl jsem štěstí.“„Lepší mít štěstí než ho nemít,“ podotknu. „A teď zapracujeme na tom, abysme si ho naklonili na svou stranu.“Letmo se podívám na Tris. Široce se na mě usměje a pak se nakloní ke Christině a pošeptá jí něco do ucha.„Hodláš tady sedět jako pytel brambor, Škrobe?“ zavolám na ni z legrace hlasem, který jsem používal coby instruktor na nováčky. „Pokud si dobře pamatuju, trocha praxe tvé pravačce neuškodí. Ani tobě, Christino.“Tris se na mě zašklebí, ale obě si dojdou pro zbraně.„Dobře, teď se postav čelem k terči a odjisti pistoli,“ pobídnu Caleba.Na opačné straně cvičebny je umístěný terč, jaký jsme používali i v Neohroženosti,jen modernější. Sestává ze tří soustředných kruhů zelené, žluté a červené barvy, aby se dalo snadněji poznat, kam střela doletěla. „Zkus vystřelit. Podívám se.“Jednou rukou zvedne pistoli, zaujme pozici čelem k terči, jako by chtěl zvednout něco těžkého, a zmáčkne spoušť. Zbraň mu zpětným nárazem poskočí v ruce a kulka dolétne těsně pod strop. Zakryju si ústa rukou,abych zamaskoval úsměv.„Jen se chechtej,“ řekne Caleb podrážděně.„O tomhle v těch tvých knížkách nepsali?“ zeptá se Christina. „Že tu věc musíš držet oběma rukama? Není to sice taková frajeřina, ale trefit strop taky ne.“„Nesnažil jsem se vypadat jako frajer!“ ohradí se Caleb.Christina zaujme postoj, jednou nohou našlápne dopředu a zvedne ruce. Na chvíli se vpije pohledem do terče a vystřelí. Cvičná střela zasáhne vnější okraj terče, odrazí se od něj a odkutálí se po podlaze. Na terči po ní zůstane světelný kruh pro lepší znázornění místa doletu. Co bych za takovou technologii jako instruktor nováčků dal.„No, výborně,“ řeknu. „Zasáhlas vzduch u svýho cíle. Jak užitečný!“„Trochu jsem vyšla z praxe,“ připustí Christina a zazubí se.„Asi bude nejlepší, když se budeš snažit napodobit mě,“ řeknu Calebovi.Postavím se tak, jak jsem zvyklý – lehce, přirozeně – a napřáhnu obě ruce. V jedné držím pistoli, druhou si aktivní ruku podepírám.Caleb se podle mě snaží upravit držení těla. Nejprve správně umístí chodidla a pak pokračuje směrem nahoru. Christina si ho sice dobírala právem, ale jeho schopnost analýzy z něj dělá profesionála – vidím, jak vytváří dokonalou kopii předlohy, jak mění úhel, vzdálenost, jak napíná svaly a povoluje jiné.„Dobře,“ povzbudím ho, když je hotový. „A teď se soustřeď jenom na to, co chceš zasáhnout. Na všechno ostatní zapomeň.“Zabodnu pohled do středu terče a nechám se jím pohltit. Vzdálenost pro mě nepředstavuje problém – kulka poletí po trajektorii přímky, stejně jako kdybych stál k terči blíž. Nadechnu se a připravím se k výstřelu,vzápětí vydechnu a stisknu spoušť. Kulka se zavrtá přesně tam, kam jsem chtěl: do červeného bodu ve středu terče.Ustoupím, aby si to Caleb mohl znovu vyzkoušet. Teď už má dobrý postoj, dobré držení zbraně, ale je ztuhlý. Působí jako socha s pistolí v ruce. Nadechne se, zadrží dech a vystřelí. Tentokrát jím zpětný náraz tolik neotřese a kulka škrábne horní okraj terče.„Dobře,“ znovu ho pochválím. „Ze všeho nejdůležitější je, aby ses uvolnil. Jsi hrozně strnulej.“„A ty se divíš?“ opáčí Caleb. Hlas se mu chvěje, ale až na konci každého slova. Znám ten pohled, uvnitř ho stravuje strach. Stejný výraz jsem dva roky vídával i ve tvářích nováčků, ale nikoho z nich nečekal tak těžký úkol jako teď Caleba.Zavrtím hlavou. „To určitě ne,“ ujistím ho tichým hlasem. „Ale musíš si uvědomit, že když se neuvolníš, daleko pravděpodobněji se ti ten útok dneska večer nepodaří. A k čemu nám to bude?“Povzdechne si.„Technika je důležitá,“ pokračuju. „Ale hlavně je to hra nervů, což by mělo být tvoje plus, pokud vím. Nejde jen o to naučit se střílet, ale taky mířit. A když se pak ocitneš v situaci, kdy bojuješ o život, schopnost zacílit se v tobě díky praxi objeví úplně přirozeně.“„Nevěděl jsem, že se Neohrožení věnujou do takový hloubky myšlenkovým úvahám,“ poznamená Caleb. „Můžu se podívat na tebe, jak střílíš,Tris? Nepamatuju se, že bych tě někdy viděl střílet bez prostřelenýho ramene.“Tris se pousměje a obrátí se k terči. Když jsem ji během výcviku viděl střílet poprvé, působila nemotorně, jako pták. Ale její hubená, křehká postava se časem zocelila a teď už drží zbraň v rukou s lehkostí. Přimhouří jedno oko, přenese váhu na stojnou nohu a vypálí. Její střela mine střed terče jen o několik centimetrů. Na Caleba to udělá dojem, povytáhne obočí.„Netvař se tak překvapeně!“ okřikne ho Tris.„Nezlob se,“ omlouvá se Caleb, „já jen, žes... bývala taková nešika, pamatuješ?Nevím, jak je možný,že mi ušlo, že už jsi z toho vyrostla.“Tris pokrčí rameny, ale když odvrátí pohled, všimnu si, že se jí červenají tváře a vypadá potěšeně. Christina na druhý pokus zasáhne vnitřní kolo terče.Nechám Caleba, aby cvičil, a místo toho se zadívám na Tris, která se připravuje k dalšímu výstřelu. Sleduju symetrii jejího těla, když zvedá pistoli, a jak těsně před zmáčknutím spouště znehybní. Dotknu se jejího ramene a nakloním se k ní, abych jí něco pošeptal do ucha. „Pamatuješ, jak ti jednou během výcviku pistole málem rozbila nos?“Přikývne a uculí se.„A pamatuješ, jak jsem pak udělal tohle?“ zeptám se a zezadu jí položím ruku na břicho. Zadrží dech.„Myslím, že na tohle jen tak brzy nezapomenu,“ zamumlá.Obrátí se ke mně, zlehka se dotkne mé brady a přitáhne si můj obličej k sobě. Políbíme se. Slyším, jak proti tomu Christina něco namítá, ale dnes poprvé je mi to konečně jedno.Po nácviku střelby musím nějak zabít čas. Tris s Christinou obstarají od Reggieho výbušniny a naučí s nimi Caleba zacházet. Matthew a Cara si vezmou na starosti mapu a zjišťují, kudy se dá do skladiště zbraní dostat.Christinu a mě čeká schůzka s Amarem, Georgem a Peterem ohledně trasy,kterou ve městě hodláme projet. Tris zavolají na mimořádnou schůzi rady. Matthew mimoto celý den očkuje proti paměťovému séru ty, kterých se to týká – Caru, Caleba, Tris, Nitu, Reggieho a sebe.Ani nemáme čas přemýšlet nad tím, jakou zásadní roli má náš plán sehrát: zastavit revoluci, zachránit experimenty, navždy změnit podobu Úřadu.Když Tris odejde na schůzi rady, ještě se naposledy zajdu podívat za Uriahem, než za ním přivedu jeho rodinu.Zůstanu stát před pokojem. Nedokážu jít dovnitř. Odsud, přes prosklenou stěnu, si můžu snadněji namluvit, že jen spí, a že kdybych se ho dotkl, probral by se, usmál se a prohodil nějaký svůj vtip. Uvnitř bych viděl,jak ho opustil život, jak ho tlaková vlna připravila o mozek a s ním i o všechno to, čím kdy jako Uriah byl.Sevřu ruce do pěstí, aby se mi tolik netřásly.Na konci chodby se vynoří Matthew. Ruce má v kapsách své tmavomodré uniformy, kráčí uvolněně a hřmotně. „Zdravím.“„Nápodobně,“ řeknu.„Právě jsem naočkoval Nitu,“ zmíní se. „Dneska už měla lepší náladu.“„To jsem rád.“Matthew poklepe na sklo. „Takže ty... sem přivezeš jeho rodinu? Tak mi to aspoň řekla Tris.“Přikývnu. „Jeho bratra a matku.“Matku Zeka a Uriaha jsem potkal uý dřív. Je to malá žena, ale vyzařuje z ní síla. Jedna z mála Neohrožených, která přijímá věci s klidem a bez okolků. Měl jsem ji rád a současně jsem se jí bál.„Otce nemá?“ zeptá se Matthew.„Zemřel mu už v dětství,“ vysvětlím. „Tak to v Neohroženosti chodí.“„Chápu.“Chvíli jen tak tiše stojíme. Jsem vděčný za to, že tady je, alespoň se tak snadno nepoddám svému zármutku. Vím, že Cara měla pravdu, když se mě včera snažila uklidnit, že jsem Uriaha nezabil, ne tak docela. Ale já se cítím jako vrah a možná už vždycky budu.„Už dlouho se tě chci na něco zeptat,“ řeknu po chvíli. „Proč nám vlastně pomáháš? Pro člověka, který na tom nemá osobní zájem, mi to přijde moc riskantní.“„Mám na tom osobní zájem,“ odpoví. „To je na dlouhé vyprávění.“Založí si ruce na prsou, pak si palcem zatahá za šňůrku na krku.„Před časem jsem potkal jednu dívku,“ prozradí. „Porušenou, což znamenalo,že jsem ji měl nechat na pokoji. Oficiální doktrína stanovuje, že si má každý hledat jen optimální ,partnery‘, aby s nimi zplodil geneticky dokonalejší jedince. Ale ve mně se všechno bouřilo a představa udělat něco zakázaného se mi líbila. A tak jsme spolu začali chodit. Myslel jsem,že to bude jen takový flirt, ale...“„Ale nebyl,“ doplním místo něj.Přikývne. „Nebyl. To ona mě s konečnou platností přesvědčila, že se Úřad ve svých názorech na genetickou deformaci hluboce mýlí. Byla ve všech ohledech lepší člověk, než budu kdy já. Napadli ji. Banda místních hejsků ji zmlátila k nepoznání. Měla – jak se říká – prořízlou pusu a nikdy se se svou podřazeností nesmířila – myslím, že právě tohle byl jejich motiv,ale co já vím, možná že tohle se děje bezdůvodně a snažit se nějaký důvod najít je zbytečně vyčerpávající.“Šňůrka, s níž si pohrává, upoutá mou pozornost. Doteď jsem si myslel,že je černá, ale při bližším pohledu zjišťuju, že je ve skutečnosti zelená– barva uniforem pomocného personálu.„Její zranění byla vážná, ale ukázalo se, že jeden z agresorů byl syn člena rady. Tvrdil, že útok vyprovokovala ona, jeho výmluva byla přijata a všichni aktéři vyvázli jen s několika hodinami veřejně prospěšných prací.Ale já vím svoje.“ Matthew začne pokyvovat hlavou. „Propustili je, protože v jejich očích byla něco míň než oni. Jako kdyby zbili zvíře.“Zamrazí mě v zádech. „Co...“„Co se s ní stalo?“ Matthew se na mě letmo podívá. „Zemřela rok na to během operace, která měla její geny očistit. Měla smůlu – dostala infekci.“Svěsí ruce. „V den, kdy umřela, jsem začal pomáhat Nitě. Ale k jejímu poslednímu plánu jsem měl výhrady, proto jsem se držel zpátky. Na druhou stranu jsem se ji výrazněji nesnažil zastavit.“V duchu probírám, jak se sluší na takovou zpověď zareagovat, jestli se omluvit, nebo vyjádřit sympatie, ale s žádnou z možností se nedokážu ztotoţnit. Zůstanu mlčet a nechám promluvit ticho. Jen taková odpověď mi přijde příhodná, jen mlčení učiní za dost tragédii, která se odehrála, neplytká slova a rychlá změna tématu.„Vím, že to tak nevypadá,“ dodá Matthew, „ale z duše je nenávidím.“Svaly ve tváři má napjaté. Nikdy na mě nepůsobil příliš vřele, ale stejně tak nebudil dojem chladného člověka. Teď přede mnou stojí muž vytesaný do ledu, s neúprosným pohledem v očích a hlasem, ze kterého na mě dýchne mráz.„Kdybych je tak moc netoužil vidět za to všechno pykat, šel bych tam dneska místo Caleba. Ale já se chci dívat, jak se budou po paměťovém séru motat jako koťata, jak nebudou vědět, kdo jsou, protože přesně tak jsem se cítil, když umřela.“„To zní jako spravedlivej trest,“ řeknu.„Spravedlivější než je zabít,“ odpoví Matthew. „A kromě toho, já nejsem vrah.“Cítím se nesvůj. Málokdy člověk pozná skutečnou osobu skrytou za dobromyslnou maskou, málokdy odhalí její temné stránky. A když se tak stane, není to příjemný pocit.„Mrzí mě, co se stalo Uriahovi,“ řekne ještě. „Nechám tě s ním o samotě.“Strčí si ruce zpátky do kapes a s pohvizdováním pokračuje ve své cestě.