Tobias - Kapitola 33.

Opřu si nohu o rám Trisiny postele a zavážu si tkaničku na botě. Podívám se z okna. Na postranních panelech letounů zaparkovaných na přistávací dráze se mihotá odpolední slunce. Porušení v zelených uniformách přecházejí po křídlech a lezou pod pilotní kabiny, aby je před odletem ještě naposledy zkontrolovali.„Jak pokračuje váš projekt s Matthewem?“ zeptám se Cary, která sedí o dvě postele dál. Cara, Caleb a Matthew dnes ráno na Tris vyzkoušeli své nové sérum pravdy, ale od té doby jsem Tris neviděl.Cara se právě češe. Než mi odpoví, rozhlédne se po místnosti, jestli jsme sami. „Nic moc. Tris byla vůči naší varietě imunní – neměla na ni žádný vliv. Až mě zaráží, jak lidské geny dokážou takovou rezistenci na v podstatě libovolný podnět vytvořit.“„Možná to Tris nemá v genech,“ namítnu a pokrčím rameny. „Možná je prostě a jenom nadlidsky umíněná.“„Co to slyším, tady se někdo rozchází?“ prohodí. „S urážkami mám od Willovy smrti bohaté zkušenosti. Zvlášť trefné mi připadaly ty o jejím nose.“„Rozchod jsme ještě neřešili,“ řeknu. „Ale je hezký vědět, že k mý přítelkyni chováš takový láskyplný pocity.“„Omlouvám se, nevím, proč mě to napadlo.“ Zčervenají jí tváře.„A ano, mám vůči ní smíšené pocity, ale především si jí vážím.“„Já vím. Dělal jsem si srandu. Moc rád se na tebe koukám, když zmatkuješ.“Cara mě probodne pohledem.„Ostatně, co je špatnýho na jejím nose?“ zeptám se.Dveře do pokoje se otevřou a dovnitř vejde Tris. Vlasy má neupravené a v očích divoký pohled. Vidět ji takhle znepokojenou mě vyvede z míry,jako bych ztratil pevnou půdu pod nohama. Vstanu a uhladím jí vlasy do normálního stavu. „Co se stalo?“ zeptám se a spočinu rukou na jejím rameni.„Zasedání rady,“ odpoví Tris. Na malou chvíli mi dlaní překryje ruku,pak se posadí na nejbližší postel a svěsí ruce mezi kolena.„Nerada po někom něco opakuju,“ ozve se Cara, „ale... co se stalo?“Tris zavrtí hlavou, jako by z ní chtěla setřást nános prachu. „Mají plán.Plán s velkým P.“Ve zkratce nám poví o tom, jak se rada rozhodla všechny experimenty vyresetovat. Během vysvětlování si vsune ruce pod stehna a zatlačí do nich, až jí zčervenají zápěstí.Když domluví, přesednu si vedle ní a obejmu ji kolem ramen. Podívám se z okna na letadla, která v záři slunce spořádaně čekají na ranveji,připravená vzlétnout. Během dvou dnů se promění v bombardéry, které rozšíří virus s paměťovým sérem do všech experimentálních měst.„Co s tím uděláme?“ zeptá se Cara Tris.„Nevím,“ odpoví Tris. „Mám pocit, že už nevím vůbec nic.“Jsou si podobné. Obě ztratily někoho blízkého. Liší se ale v tom, jak se s bolestí vyrovnaly – Cara získala rozhodnost a sebejistotu, zatímco Tris si navzdory všemu vystavěla kolem své váhavosti obranný val. Pořád ke všemu přistupuje s otázkou místo s odpovědí. To na ní obdivuju – a možná bych měl víc.Na krátkou chvíli se rozhostí tíživé ticho. Nechám se unést vlastními myšlenkami, které se v rychlém sledu střídají.„To nemůžou udělat,“ řeknu. „Nemůžou všechny jen tak vymazat. Takovou moc by mít neměli.“ Odmlčím se. „Napadá mě jenom to, že všechno by bylo daleko snazší, kdybysme měli co do činění s úplně jinýma lidma.S lidma, který by dokázali rozumně uvažovat. Pak bysme možná přišli na způsob, jak ochránit experimenty a zároveň se otevřít novým možnostem.“„Tak to abychom se poohlédli po novém vědeckém týmu,“ zažertuje Cara posmutněle. „A tyhle hodili do starého železa.“Tris zkřiví tvář a přejede si rukou po čele, jako by z něj chtěla setřít nenadálou bolest. „Ne,“ řekne vzápětí. „To nebude potřeba.“Upře na mě své jasné oči.„Paměťové sérum,“ naznačí. „Alan s Matthewem přišli na způsob, jak přimět séra, aby se chovaly jako viry, a mohly se tak v populaci rozšířit bez nutnosti očkovat každého zvlášť. Přesně tak chce Úřad experimenty resetovat.Ale místo nich můžeme resetovat my je.“ Hovoří stále rychleji, a zatímco její myšlenka nabírá tvar, svým nadšením nakazí i mě. Její nápad mnou probublává, jako by byl můj vlastní. Přesto získám dojem, že Tris nepřichází s řešením problému. Jen se vytvoří další.„Můžeme je resetovat a přeprogramovat tak, aby zapomněli na svou propagandu a odpor k Porušeným. Pak už nebude hrozit, že by chtěli sáhnout lidem na vzpomínky. Už nikdy.“Cara povytáhne obočí. „Nevymažou se jim z paměti taky vědomosti?To by nám byli k ničemu.“„Pokud vím, tak sérem je možné cíleně napadnout oblast vzpomínek.Záleží na tom, v jaké části mozku jsou uložené. Jinak by pak lidi neuměli mluvit nebo si zavázat tkaničky.“ Tris vyskočí na nohy. „Musíme se zeptat Matthewa. Ten tomu rozumí daleko líp.“Také se zvednu a zastoupím jí cestu. Slunce se na křídlech letadel odráží přímo do mých očí, takže jí nevidím do tváře.„Tris,“ řeknu. „Zadrž. Vážně chceš vymazat všem těm lidem paměť proti jejich vůli? Není to náhodou to samý, co chtějí našim přátelům a rodinám udělat oni?“Jednou rukou si zastíním oči, abych se setkal s jejím kamenným výrazem– výrazem, který jsem v duchu viděl ještě předtím, než jsem se na ni podíval. Najednou mi připadá mnohem starší, přísná a tvrdá, ztrhaná. Cítím se úplně stejně.„Tihle lidi nemají úctu k lidskýmu životu,“ odpoví. „Chystají se vzít našim přátelům a sousedům všechno, co kdy měli. Jejich vinou zemřela většina naší bývalý frakce.“ Obejde mě a vykročí ke dveřím. „Můžou mluvito štěstí, že je rovnou nezabiju.“